Předkládám další část článku EIGER, který do buletinu HORY

číslo 16 z prosince 1982 napsali Stanislav Vaněk, Petr Brzák, Jiří Skandera.
Za významnou technickou pomoc (scan a OCR) děkuji Janu Řasovi.
Tato část článku představuje především výčet významných cest ve stěně.

---

Jihozápadní srázy a západní hřeben
Stěna označovaná jako nejnebezpečnější ve Švýcarských Alpách. Bývá smutným každoročním pravidlem připsání nového křížku do černé knihy této stěny nízké klasifikace (I - II) . Z obětí je možno jen namátkově uvést - Němci Nortdurf a Meier v roce 1957 po dramatickém přelezení severní stěny, stejně tak i třeba Rakušanů Herzel a Reichardt o deset let později.

28. září 1979 zde proto dvě technické skupiny s pomocí helikoptér SRFW (a i ve stejné režii, za paušál 5 000 SFR) umístili červené kovové orientační body.

Cesta je zvláště nebezpečná při špatné viditelnosti a novém sněhu. Máme-li v úmyslu nějaký vážný podnik v severní stěně,  je více než na místě znát sestup.

Při sestupu ti buď pravidlem: Z vrcholu postupuj k markantnímu západnímu rameni, nikdy ne vlevo, kde jsou těžké srázy. Ze SZ vrcholu hřebene severozápadně přes firnové nebo ledové pole dolů, vždy blízko k hřebeni až k začátku příkrých srázů; zde doprava dolů a policí vlevo. Přes začátek skalních stupňů do kuloáru, který záhy zatáčí doprava. Přes plotny a police doprava k západnímu rameni. Od něj vlevo dolů (sestupové stopy, mužíci) k šíji nápadného kuloáru a na jeho spodní konec. Firnovým polem a příkrými stupni ke stanici Eigerletscher (2320 m), 1 1/2 - 2 hod. z vrcholu, pří výstupu 4 1/2 - 5 hodin.

Další možnosti lehčího dosažení Eigeru:
Jihozápadní hřeben ohraničuje zprava (při pohledu zdola) jihozápadní srázy. Klasifikace II-III, 6-8 hodin.

Jižní hřeben - ze severního sedla Eigeru dosáhneme vrcholu asi za 2 - 2 1/2 hodiny. Do tohoto sedla se dostaneme z konečné stanice Jungfraubahn. Vyjdeme ze Sphinxstollet a podejitím jižní stěny Hönchu dosáhneme Ober Mönchjoch (chodecký terén, jsou zde zpravidla stopy, 1 hodina) . Potom přes tzv. Klein Mönch a podejitím východních srázů do jižního sedla Eigeru a hřebenem do severního sedla Eigeru (II, 3 až 4 hodiny).

Mittellegi - severovýchodní hřeben; oblíbený, velkolepý, velmi dlouhý výstup, poprvé zdolaný v roce 1921. Obtížnost: III, 4-5 hodin. Dnes existuje velká řada nástupových variant. Zhruba uprostřed stojí Mittellegihütte. První Češi zde byli Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín v roce 1959.

Lauperova cesta - v dolní části vede severním žebrem, dále pak severovýchodní stěnou. Klasifikace: V, 50° led, minimálně 15 hodin, fyzicky náročné. Data: Lauper s druhem v roce 1933.

Existuje řada variant, které ústí dříve nebo později do hřebene Mittellegi a je možno je chápat jako varianty  hřebene nebo snad i této cesty. Je to např. varianta končící na kótě 3 514 nebo výstup Heideggera s Durandem z 5. - 6. srpna 1937 vyústující u tzv. Velké věže. Někdy bývají varianty této cesty označovány i jako samostatné výstupy pod názvem Severovýchodní stěna.

Originální nástup vlevo od plotnovitých stupňů. Postupujeme ve směru tzv. "Honeis" (z Hängegletscherche Hoheneis). Dále pod skalní stupně a šikmo stále doleva nejištěnými srázy ve spádnici Mittellegihütte. Sem se dostaneme rovněž z Alpinglen, stoupáme-li ve směru "Ho/he/neis". Jsme ve skalních partiích, kde nejvíce hrozí padající kamení a led. Držíme se doprava a po přelezení této střední partie udává další směr pravá část Lauperova ledového pole. Podvrcholové skalky obcházíme doprava. Na vrchol dolézáme hřebenem Mittellegi.

Cesta nemá československý přelez (psáno v roce 1982 – pozn. editora).

Jihovýchodní stěna - klasifikace VI, 16 hodin. 700 m, bivak téměř nevyhnutelný, prvovýstup v roce 1937, Eidenschink - Müller. Objektivně nebezpečné pádem kamenů. Tento méně známý výstup začíná v ledovém kotli, ležícím severně od stanice zubačky Eismeer. Výstup protíná střed stěny, drží se mírně vpravo a ve vrcholových partiích se pod hřebenem Mittellegi stáčí vlevo k vrcholu.

První zima se po pokuse v roce 1970 zdařila ve dnech 21. - 23. 12. 1972 Curyšanům Kurtu Haasovi, Ernestu Ottamovi, Markusu Wackeremovi a Walteru Müllerovi. Byl to celkově pátý přelez, horolezci bivakovali na Pfeilerkopf ve dvou pětinách stěny a na sestupu západními srázy. Čistý lezecký čas: 18 hodin.

Americká direrrissima - "Cesta na památku Johna Harlina". Klasifikace VI, A2. Data: 25. 2. - 25. 3. 1966; Jörg Lehne, Günther Strebel, Skot Douglas Haston (narozen v roce 1940, zahynul 17. ledna 1977 pod lavinou ve Švýcarských Alpách při lyžování), Roland Vatteler, Siegried Hupfauer. Jiné prameny uvádějí i jiná data: 23. 2. - 25. 3. 1966; D. Haston, J. Lehne, G. Strebel, R. Vatteler, M. Burke. Vrchol byl dosažen expedičním způsobem s užitím 8 expanzivních skob, 190 skalních, štandových a ledových skob. Šest set metrů pod vrcholem se při jümarování přetrhl naseknutý fix a pád Johna Harlina, duše podniku, skončil nejtragičtěji. Amíci se pak spojili s družstvem Němců, které stoupalo klasickou cestou a společně výstup dokončili. Ve směru spádnice z vrcholu stoupá cesta až k Žehličce. Zde výstup kříží klasickou cestu a pravoúhle zahýbá do ledového pole Pavouka. Míjí jej pravou částí a dále v tomto směru míří štítovým ledovým polem k vrcholu.

Způsob přelezení a cesta sama vyvolala v horolezeckém světě obrovskou diskusi. Dag Haston líčí obtíže cesty v nejčernějších barvách: lezení pod stometrový vý švih spočívalo v těžkém ledu, vlastní výšvih skýtal extrémní skobovačky, následující mixy dovedly lezce k druhému ledovému poli, obtíže v partiích mezi Žehličkou a Pavoukem se opět vystupňovaly. Družstvo bylo, zvláště k závěru, poznamenáno fyzickým vyčerpáním, duševním vypětím a velikou bolestí při ztrátě kamaráda. Všem kritikům dává jednoznačnou výzvu: "Když jsi horolezec, pojď a zkus to, pak můžeš kritizovat." Dále upozorňuje na čistě zimní charakter cesty: technicky těžší, ale mnohem bezpečnější. Zdůvodnění fixů bylo jednoznačné - bezpečnost, návrat při zvratu počasí.

Také něco málo hlasů proti:
Hilti von Allmen - to už není horolezectví.
Kaspar von Allmen - absurdní divadlo.
Riccardo Cassin - jako vše, i toto má určitou cenu, za takovéhle peníze se mělo jet do Himaláje, dění zde bylo ještě daleko od hranic lidských možností.
Michel Darbellay - nic nového v horolezectví, cíle bylo dosaženo za každou cenu, výstup nemá velkou hodnotu.
Konrádu Kirchovi - se to také moc nelíbilo, znal Harlina, s kterým lezl v roce 1962. Je to úspěch pozoruhodný, ale druhořadý. Smutné je, že nikdo z lezců nebyl na Harlinově pohřbu; nelíbil se mu ani výběr účastníků Expedice Eiger, ani vynaložené prostředky.
Wolf Scheffler - v tom všem vidí parodii na horolezectví.
Michel Vaucher - pozornost lezců nazvat cestu cestou Johna Harlina je chvályhodná, ale u lidí, kteří mají místo srdce skobu, není na místě. Fakt, že lezci mohli kdykoliv během několika hodin slanit, připisuje výstupu další otazník.

První letní průstup, celkově třetí v pořadí, je průstup ve skutečně alpském stylu družstva složeného z Brňáků Petra Bednaříka a Pavla Ševčíka a Turnováků Jindry Sochora s Pavkou Cicvárkem. Čas lezení byl sedm dní (3. - 9. srpna 1976).

Turnováci s sebou měli pytel polévek, něco čokolády a hrozinek, Brňáci tuto kalorickou bombu obohatili o kilo salámu. Přes maximální redukci materiálů naskočila váha báglů na klasických 15 až 20 kg. První den se probili třetinou stěny a přespali na stanici lanovky. Za pěkného počasí zdolali první práh. Vyvádí Bednařík v lezačkách. I druhý bivak v tzv. americké jeskyni je pohodový; všichni mohou ležet v teple a závětří. Třetí den lezou východočeši i Jihomoraváci kombinovaný terén samostatně. Bivak vybudovaný až k půlnoci je však již v sedě a za moc nestojí. Další den přecházejí Žehličku a sklovitý led je dovádí pod převisy. Taje, teče voda, padají kameny a led, bivak už nestojí za nic. Eiger je hora přející ztrátám, tentokrát se stal mužem bez spacáku Pavel Cicvárek. Dostavuje se únava. Cestu většinou razí Benařík, ostatní postupují pomocí jümarů. Tehdy se Sochorák znova narodil. Vypadl s jümarem a po desetimetrovém letu a další jízdě po ledu zůstal viset v lanech za nohu. Jediný následek byla ztráta kladivounu a čtrnáct dní kulhání. Opět lezou do půlnoci, všechno je již promočené, ale alespoň sedí na plošince, kde \"klepou kosu\" do rána. Šestého dne se počíná zhoršovat počasí a ve čtyři odpoledne začíná sněžit Jsou již sice za Pavoukem, ale vrchol je ještě dost daleko. Padání sněhu se stává nesnesitelným. Sedmý den v husté mlze, sněhu a po ledové glazuře dolézají o třetí odpoledne na vrchol. Ani sestup nebyl bez problémů. S Brňáky se utrhla lavina a zastavili se až po dvou stech metrech.

Po mnoha dobrodužstvích a strázních, hladovění a několika pádech dorazila "orvaná" čtveřice do tábora pod severní stěnou. Nedá se říci, že by jim  bylo příliš do hovoru. Asi byli spíše rádi, že stojí zase na pořádné pevné zemi. Alpská louka pod Eigerem je přece jen trochu přívětivější než led v severní stěně. A o tom se nemusí moc diskutovat.

V náporové zimě 1978 se pátým průstupem dotkla Harlinovy cesty i armáda. Dokonale organizovaný oddíl osmi Francouzů ze 27. alpské divize pod velením kapitána Jeana Clauda Marniera leze ve dnech 24. února až 11. března. Byli stále spojeni fixy se zemi (aby omezili mimořádku na minimum), spali v Grindelvaldě v karavaně (tvrdí zlé jazyky), ve stěně vybudovali čtyři výškové tábory a po dosažení vrcholu všemi účastníky cestu zase slanili.

Poláci Andrzej Czok, Walenty Fint, Janusz Skorek a Jan Wolf si tuto zimu také dělali zuby na takovýto podnik. Měli však chut na alpské provedení, a to by asi bylo vedle francouzských fixů zcela nesmyslné. Vydali se tedy do klasiky.

Polská cesta - nastupuje asi 500 m vpravo od severního pilíře (přibližně ve spádnici stanice Jungfraubahn "Eigernordwand"). Po 450 metrech zahýbá doleva k pilíři, který překonává šikmo vlevo vzhůru. Na dalších srázech se asi pět set metrů pod vrcholem napojuje na Lauperovu cestu, jíž jde na vrchol. Klasifikace IV - V, jedna délka A2 , ve středním úseku má asi 80 - 100 metrů společných se severním pilířem. Data: 28. - 31. července 1968; Krzystof Cielecki, Tadeusz Laukajtys, Ryszard Szafirski, Adam Zyzak. Lezeno prakticky v témže čase jako horolezci na severním pilíři, aniž by o sobě věděli.
Československý přelez chybí.

Některé prameny hodnotí Polskou cestu jako variantu Messnerovské cesty, z jiných není příliš jasno, co je pod pojmem "severní" či "severovýchodní" pilíř (užívaný pro obě cesty) myšleno. Zdá se, že obě cesty vedou jinudy a je fakt, že Poláci dříve nastoupili a dříve dolezli. Je na čtenáři, aby si udělal ve věci jasno. Nám vše přišlo zcela samozřejmé z obrázků v Alpinismu, ale po přečtení více materiálů jsme z toho zhloupli.

V Taterniku (1976:122) dementují Poláci opakování této cesty E. Drofenikem a R. Rabnikem ve dnech 30. 7. - 1. 8. 1975 publikované v časopise Planinski Vestnik. Jedná se o přelezení Lauperovy cesty.

Severní pilíř - klasifikace: IV - V, 1 délka A2, 55° led; Reinhold a Günther Messner (Jihotyrolané) , Fritz Maschke a Toni Hiebeler (Němci), 30. 7. až 1. 8. 1968. Materiál: 40 m lano, 15 skob skalních, 10 karabin, mačky, cepín nebo kladivocepín. Prvovýstupci cestu dokončili za velmi tvrdých podmínek ve stěně a za zlého počasí. Za optimálního stavu všech faktorů je tato asi nejdelší ledovcová cesta Alp (2,5 km) lezitelná za 10 - 14 hodin.

Objektivní nebezpečí - ve srovnání se severní stěnou - je nepatrné. Jednak se sotva kdy střetneme s padajícím kamením a jednak terén svými výšvihy poskytuje na ohrožených místech solidní ochranu. Do konce roku 1971 nebylo známo žádné opakování (ale ani nebyl zveřejněn popis) . Je-li severní stěna chápána jako cíl, je velmi vhodné dát si předem "chuťovku" severní pilíř, který se jí velmi podobá, ale je lehčí a bezpečnější. Jistě platí poučení: Pohraješ-li si  na severním pilíři, nebudeš mít žádné zásadní problémy v severní stěně. Prakticky v témže čase (28. - 31. 7. 1968) bojovali na severním pilíři ve své nové cestě Poláci (viz Polská cesta).

Pilíř odděluje severovýchodní stěnu (vlevo) od zlopověstné stěny severní (vpravo). Je dobře patrný z Kleiner Schneideggu (na západě) i od Firstgebiet (na východě). Pilíř se skládá ze tří oddílů: 1. z představby, která je v létě za dobrých podmínek bez sněhu, obtížnost I - II, podobná představbě severní stěny; 2. kombinovaný střední úsek s nepříliš strmýni firnovými a ledovými poli (sotva 50°) a skalními partiemi (III, IV) s místy až překvapivě dobrou skálou; 3. západní hraničení Lauperova ledového pole (asi 55°) spadající strmými srázy z vrcholového ledového pole klasické severní stěny, jímž dosáhneme hřeben Mittellegi. Asi 80 - 100 m středního úseku je společné s cestou Poláků.

Popis uvádí Toni Hiebeler takto: Z nejnižšího místa stěnové kulisy nahoru přes police, zářezy a stěnové stupně (I) ve směru markantního pilíře, na jehož pravé straně postupujeme zářezem. Přímo nahoru ke skalní barieře, jejíž slabší místo ihned poznáme. Přes krátké skalní stupně bariery doprava na šikmý terén, který nás přirozeně vede doprava, třicetimetrový výšvih vylezeme spárou (IV) , která ubíhá doprava (po skobách). Dále šikmo vpravo k začátku 2. velké skalní bariery (zde se stýká s Polskou cestou). Vlevo přes firnové nebo ledové pole do šikmého, doprava ubíhajícího kuloáru (na konci kuloáru zahýbá Polská cesta vlevo k cestě Laupera). Vpravo vzhůru ke skalním stupňům, pokrytým jemně roztříštěnou skálou, dále přes hranu pilíře (IV). Po ní přímo vzhůru, částečně vlevo přes stále řidčí skály k začátku Lauperova ledového pole a jeho západním okrajem vzhůru. Z horního konce pole přímým zářezem k vrcholovému ledovému poli klasické resty. Na hřeben Mittellegi zbývají tři délky a po něm 30 minut na vrchol.

O první zimní přelezení cesty svedli urputný boj Poláci. Na přelomu února a března 1977 jsou to Jerzy Labecki, Zbigniew Dudrak, Marek Glogoczawski a Bogdan Strzelski, kteří po třech dnech dosahují tzv. druhého ohybu Zet a zlom počasí je nutí ustoupit. Následující rok v březnu je to Aleksander Lwow a Jerzy Zajac a dostávají se ještě níže než v roce 1977. Snažení Bogdana  Strzelskieho a Jerzy Zajace v roce 1979 (dokonce tři pokusy) vybojovává jen první bivak z roku 1977. Rozhodl až rok 1980.

18. února 1980 začíná tvrdohlavá dvojka Strzelski-Zajac další pokus. Za den zdolávají lehké dolní partie a dobře bivakují. Následující den jim znalost terénu umožňuje nasadit ostré tempo, které ještě akcelerují používáním 80timetrového lana. 20. února míjejí dosud nejvýše v zimě dosažený bod a vlastní variantou se dostávají do šestisetmetrového ledového pole. Čtvrtý den jim zamrzlý vařič zkomplikoval včasný nástup, ale opět lezou po osmdesátkách a v podvrcholových partiích je vítá zase zhoršující se počasí. Ještě nejsou ve vrcholové stavbě (i když se tak domnívají). Již začíná být jasné, že z vrcholu brzo nesestoupí. Vracejí se zpět a alespoň trochu se ukrývají před větrem. Přestože mají na nohách nové Galibiery, ztrácejí cit v prstech. Nepohoda trvá noc, den a další noc. Ráno se malinko vyčasuje a daří se jim přivábit helikoptéru. Strach z omrzlin je příliš velký a dalšímu bivaku by se nevyhnuli. O svém výstupu říkají: "Je nicméně fakt, vzhledem k respektování fér hry, museli jsme použít pomoc zachránců, a to nám ubírá část radosti z přelezení velké a nelehké cesty."

V téže době byli Poláci rovněž úspěšní v klasické severní stěně.
Cestě chybí československý přelez.

Japonská direttissima stoupá přes Rotefluh a k vrcholu se ubírá pravou částí stěny. Její klasifikace: IV - VI, A 3e, 55 - 70° led. Průstupci: K. Kato, M. Imai, Y. Kato, S. Neghisi, S. Kubo, H. Amano; 15. 7. - 18. 8. 1969, expediční způsob, 32 dnů, vrchol, jak už to tady bývá dobrým zvykem, za bouře. Prvovýstupu se zúčastnila dívka, lékařka Michiko Imai. Cesta byla víceméně bez šance odolat, 1000 kg materiálu v celkové ceně 80 000 DM. Celý podnik byl přípravou na 2000 m vysokou stěnu v Karakorum.

První zimu vybojovává sedm Svýcarů v roce 1970 ve třech etapách za pětatřicet dnů; slavit Vánoce v této stěně není asi nejpříjemnější, a tak se horolezci odebrali na půlnoční na pevnou zem.

V roce 1975 se Češi musí pro špatné počasí vracet ze čtyř pětin stěny. Následující rok donucuje kamenná lavina zraněním k ústupu jen Pavla Koubka, Manšaft ve složení: Leoš Horka, Petr Gřlbek, Milan Motyčka, Martin Novák, Jan Martínek, Vladimír Starčala plus asi čtvrt tuny materiálu (640 m lan, 120 karabin, 80 skalních skob, 20 ledovcových aj. aj.) však stoupá dál. Rotefluh zabírá dva dny, hned za ním následuje chuťovka přemrzlého ledu, v němž jen stěží bivakují. Osmého dne ve stěně ztrácí Martin Novák spacák, a tak se bivakování ve více než dvacetistupňových mrazech vrývá hlouběji do paměti. Ve stěně zažívají vše, včetně oteplení a tedy okamžitých náletů kamenů. V oblasti Zentralbandu (jakési "police" mezi východním a západním okrajem stěny) se začíná turistický Berner Oberland zajímat i ve formě vyhlídkových letů vrtulníky do severní stěny. Na seznamu ztrát přibývají dvě ze čtyř kladiv, přesekaná lana. Mrazy v posledních dnech dosahují maxima. Poslední bivak v průběhu akce je kousek pod vrcholem. Počínaje čtvrtkem 19. února, probíjí se mužstvo po patnácti dnech, v pátek 5. března ve 12,30 hod. na vrchol. Smůly však nebylo ještě dost, Martin Novák absolvoval při sestupu třistametrový pád, naštěstí bez vážného zranění. Druhý zimní výstup, a k tomu ještě provedený alpským stylem, se setkal s velkým ohlasem. (Poznámka editora: O této expedici doporučuji přečíst knihu Bohuslava Žárského – Stěna, vydalo nakladatelství Profil Ostrava 1982. Ikdyž to čtete za pecí, je vám zima)

V roce "roztrženého pytle" s výstupy v severní stěně Eigeru (1978) se zde podepisují i bulharští horolezci. Asi šestým přelezem zdolává Japonce družstvo mistrů sportu sofijského klubu "Narodnaja akcija" (Maria Christova, 35 roků, Ivan Valchev, Metody Savov, Spas Malinov, 31 rok) ve dnech 18. až 20. srpna. Jsou to první Bulhaři v severní stěně Eigeru.

Československý pilíř vede vpravo od japonské direttissimy. Klasifikace VI+, A 4e. Data: 4. - 29. 8. 1976; Sylva Kysilková (Sylvě se naplnila výzva Eigeru, již to vypadá, že skoro osobní - je zde počtvrté; klasická cesta ji v letech 1967, 1969 a 1972 stále odmítala), Jiří Šmíd, Petr Plachetský, Josef Rybička; 150 kg materiálu a potravin, 1 tranzistor, šest bivakových míst).

Dlouhou dobu stojí barevný stan pod Rotefluh. Eiger zde nabízí to nejtěžší technické lezení a předkládá k podpisu čistý arch ze své knihy. Duch podniku Jirka Šmíd háže svou houževnatostí a uměním rukavičku, která rok od roku spíše ztrácí než získává naději na rytířské zvednutí. Jedničkové a jiné umění shrnované pod označení A 4, ještě k tomu podtržené uměleckým dojmem v klasice, zde nalezlo své uplatnění. Počasí tohoto léta není nejideálnější a nutí "gastarbeitry v Rotefluh" i k "přerušení pracovní docházky". Má to však zase tu výhodu, že "zvědové" vyslaní štolou (Stollenloch) do tunelu k civilizaci mohou za poslední devizový peníz nakoupit nezbytný materiál. Na posledním bivakovacím místě zanechávají stan a část materiálu a večer o půl šesté (29. 8.) stojí všichni na vrcholu. Ve stěně Eigeru byl vytýčen asi nejtěžší prvovýstup a nyní zbývá "jen" cesta domů v přetaženém doložkovém termínu a s mnoha problémy rázu pasového. Ale to už asi patří ke špičkovým výkonům československého horolezectví, jimiž se šiří sláva vlasti v zemích alpských.

Skotská cesta z roku 1970 vede vpravo od Hiebelerovy cesty; klasifikace IV - V, A 2, led 55°. Její třetí přelez a první zimní průstup spáchali ve dnech 17. - 21. ledna 1978 J. Krch a J. Beneš. Krch nehodnotí cestu jako extrémní, zdůrazňuje její objektivní bezpečnost i pro letní podnikání - leze se mimo hlavní směry pádu ledu a kamení. Upozorňuje však na velmi malé možnosti jištění hlavně v horních partiích.

Československá cesta levou částí stěny (mezi Harlinovou cestou zprava a Skotskou cestou zleva). Klasifikace: VI-, A 4. Data: 16. - 26. 1. a 7. až 27. 2. 1978; Jiří Šmíd, Josef Rybička, Jaroslav Flejberk, Miroslav Šmíd; 60 kg potravin, 450 m lan, 100 skalních a ledovcových skob, 80 karabin, váha bagáže 300 kg, 32 dní, metoda porenčování ve stěně. Více méně expediční způsob, resp. něco mezi expedičním způsobem a kavkazským stylem. Mimo jiné horolezci pomáhali zaměstnancům stanice Eigernordwand odklízet sníh.

Zpráva z tisku: Vynikajícího úspěchu dosáhla ve Švýcarských Alpách čtveřice čs. horolezců, která vystoupila levou částí severní stěny na vrchol hory Eiger. Cesta čs. horolezců je prvovýstupem a také druhou čs. cestou v 1600 m vysoké severní stěně Eigeru. Obtížný výstup trval 42 dny. Byl dvakrát přerušen pro špatné počasí a je patrně nejtěžší cestou v této nejznámější stěně.
Landšmíd o tomto dobrodužství píše v Taternlku: Dvanáct dní se probíjeli dolní částí v oknu Station Eigernordwand. Přikvačivší zlom počasí je donutil slanit a čekat deset dní. Probíjeli se metodou porenčování ve stěně od tábora k táboru. Zlé počasí se střídá s dobrým a pak už nebylo cesty zpět dolů. Terén skýtal vše - led i převislou skálu. Ke konci se dostali do časové tísně, kterou řešili redukcí materiálu na minimum, bivakováním beze stanu. Jeden z lezců utrpěl otřes mozku, ale pomoc se nepodařilo přivolat. Poslední bivak byl ve sněhové díře pod vrcholem. Ráno se počasí na chvilku umoudřilo, okolo poledne je snesl s vrcholu vrtulník. (Bylo to na poslední chvíli - pak se nad Eigerem rozpoutalo na několik dní peklo.

---

Další část článku, která bude následovat se podrobněji věnuje Ideální direttissimě.