Rozhovor s Marťanem byla krapet morálovka.
Ví, že mám ráda Třeštíkovou a tak mi chce asi udělat radost tím, že povýší povídání s ním na časosběrný dokument, utěšuji se. Několik pročekaných měsíců. A pak z něj najednou vyleze, že asi nechce. Tak trochu se obává, jestli se to hodí – na vlastním písečku, tak trochu si s tím neví rady.
Po roce a půl z toho nakonec udělal, řekla bych, příjemně čtivý příběh.

"Kdyby se mne někdo zeptal, jaký má být horolezec, odpověděl bych, že má být opravdový, ušlechtilý a skromný."

Marťane, víš, kdo tohle řekl?
Možná Kugy, jeho krásnou knížku si teprve schovávám ke čtení. Ale nevím.

A co Ty, cítíš se být horolezcem?
Už jsem se na to ptal sám sebe mockrát. Jestli už to bylo, když jsem se snažil poznat skály v okolí nebo v cizině, když jsem lezl po vlastním i sportovky, když jsme lezli venku celý rok a na různých horninách, když už jsem lezl několik let a postupně skoro zanechal jiné aktivity nebo když jsme zkoušeli lézt v horách či vyjít na nějaký kopec. Pojem horolezec pro každého znamená něco jiného. Určitě těmi aktivitami žiju, zajímám se, co kdo lezl dřív, i co dělá lezecká špička teď, takže jo, cítím se být horolezcem. Konkrétně jsem ale spíš skalkař (občas se povede vyrazit i na písek). Nějaké ty lehčí „hory“ určitě ještě zase přijdou, protože je mi tam dobře, i když nedávám tak dobře zimu.
Co se týče nějakých těch morálně volních vlastností,nejsem svatý muž, ale snažím se hrát fér a vracet to, co mi lezení i lidi kolem dávají. Jsem občas sobecký a občas se snažím dělat něco, co zůstane i ostatním. Když vyvážím, co dostávám, tím co dávám, život mi tolik nenafackuje. Skromný určitě nejsem, jednak jako chlap egoista, jednak mám radost, když se mi i něco malého povede a jednak mám rád informace (o skalách). Takže když vím jak těžké je se k nim dostat, chci se o ně dál dělit i já.






Jeden starý horolezec napsal, že pod výrazem "horský sport" vnímá jistou povrchnost. "Nevyhledávejme horu jako lezecké nářadí, hledejme její duši!"

Jsi známý svou vášní pro dělání nových cest, kde jsou Tvé limity, za jakou hranici už nejdeš?
Hrají v tom roli obtížnost, spolulezci, cit, pravidla, místní zvyky, čas a vzdálenost, ale hlavně pocit, že to bude mít nějaký smysl, že to k něčemu bude.

Ano, i já objevuju ještě stále ten svět nedotčených skal a podivných lidí, jimž se někdy přezdívá všelijak, třeba pacienti. Prý je tohle nemoc. Nejsem žádný super lezec ani hrdina, jsem jen jeden z mnoha lidí, kteří cesty dělají nebo se starají o skály. Vlastně jsem dobrý snad leda ve tvorbě "klettergardenů" nebo objevování romantických horolezeckých zákoutí. Možná jsem jen o něco víc vidět, ale aspoň se mají šanci líp skrýt ti, co vidět být nechtějí a mají prostor nerušeně tvořit. Já bych to zapomněl, kdybych to někam nezaznamenal, navíc internet dnes nabízí třeba rovnou řadit seznamy cest a dělat i aktualizovat alespoň jednoduché průvodce, takže vlastně většina toho, co dělám já a lidi kolem, je k dispozici téměř online a může se to lézt. Obdivuju všechny, co na skalách nechali pot, i ty, co přelezli nejtěžší cesty a snažím se také něco pro naše lezení dělat. I autoři všech možných horolezeckých průvodců odvedli neskutečnou práci a často kvůli tomu i spoustu měsíců nelezli.

Znám prvovýstupce, kteří třeba na věž nebo masiv udělají jednu cestu, jdou dál a nechají místo pro ostatní, je to fajn třeba na písku. Pak znám jiné, co když najdou nějakou skálu, tak jí „zkulturní“ k lezení celou, aby, když už se tam někdo dotrmácí, tam měl co lézt. I to se mi líbí. Velmi zvláštní jsou ale některé skupiny prvovýstupců, kteří si skály přivlastňují. Pochopitelně, našli je, často odvedli spoustu práce a bylo by "neslušné" jen tak si tam přijít k hotovému, ale občas to někdo přehání. Pokud nepatříte mezi dobré kamarády, tak může nastat i fyzický problém, když jim vlezete do rajónu, takže pozor. Také mám rád staré zapomenuté skály, o kterých nejsou informace. U některých jsem se přihlásil o správcovství nebo bych je rád oprášil. Jsou tam vidět skoby v různém stavu a já přemýšlím, jestli to poprvé zkusíme dát zdola nebo s horním, jak jištění vyměnit, aby to odpovídalo charakteru oblasti a té konkrétní cesty a zkouším zjistit, kdo tam kdysi co lezl. Bylo by snadné to šmahem vynýtovat, ale není to ono. To mě na starých skalách baví. Ještě pořád u nás takové jsou. A když tam opravíte to staré, nejde se často ještě i místo na něco dalšího, co nejeví známky přelezu ani podle jištění, ani podle obtížnosti.

Mimo dobrodružství, neznámo a objevování polozapomenutých terénů to mám hodně spojené s lidmi, toť je ta moje duše kolem skal. Nesmí se zapomínat ani na "pohlazení" kamene, když člověk ke skále přijde a rozloučení s ní. Kamarádi, setkání s dalšími horolezci. Když si sedneme, můžeme spolupracovat i víckrát nebo prostě jezdím do konkrétních skal za domácími lezci. Třeba když chci někam jet, tak si tam seženu místňáky, aby mi ukázali, jak to u nich chodí nebo když někoho znám a chci s ním lézt, tak si třeba navzájem ukážeme „svoje skály“, zalezeme, nebo vytvoříme něco nového. Je to i „bezpečnější“, protože když se někomu navandrujete do „jeho“ oblasti, často to může i špatně nést, ale když se seznámíte s místními, je vše snazší a přátelštější. Viset a "pracovat" sám mě nebaví, je to psychicky náročné, ale stává se mi to. Odmakám (já nebo jiní) hodiny, pak se sežene spolulezec a jde se vyzobnout třešínku. Dělají to takhle třeba tátové od rodin nebo nadšenci na lokálních skalkách, co nemají parťáky. Pak tam třeba zajdou na chvíli s dětmi, žena je odjistí a podobně.

Trochu taky musím střídat spolulezce, aby měli čas, bavilo je to a stihli i lézt. Nepochybně je to diagnóza, ale znáte nějakého normálního horolezce? „Zapálení lidé“ existují ve všech oborech – viz třeba fotbalista Hnátek z filmu, to by se dalo napasovat na cokoliv, každý má prostě svoje. Třeba jdu okolo skály nebo listuju průvodcem a mezi přelezenými/odjištěnými liniemi na mě volají bílé fleky. A to pak už skoro sním, jestli by to pustilo nebo komu bych dal tip a jestli je vůbec reálné tam někdy zajet. Je to skoro jako čárkový kód na etiketě. Místa je dost, není problém se rozdělit. Někdy (na mě) skála "počká", někdy se (mě)nedočká a někdy to vyleze a udělá jiný nadšenec. Je to v podstatě „práce“, ale měla by u toho být rozhodně i zábava. Nezačíná to a nekončí jen vylezením. Je třeba zjistit, jestli se tam může lézt a dělat cesty, co se tam používá za jištění a jak daleko od sebe, a nakonec to musíte zdokumentovat.

Moje limity jsou určitě výkonnostní. Výhodou jsou umanutost, výška a přibývající zkušenosti. Nebyl jsem nikdy sportovec, spíš turista a rekreační cyklista, ve škole předposlední v tělocviku.
Dnes se cesty dělají horem i dolem a dá se vlastně říci, že cesty dokážeme udělat všude tam, kde je dokážeme i vylézt. Ale stále jsou i v ČR oblasti, kde se přísně lpí na dělání cest odspodu, můžete to přijmout nebo jít jinam. Buď to napřed při osazování jištění zdola rovnou přelezeme nebo odhákujeme nebo to uděláme shora a pak patří tak i tak k rituálu každopádně i čistý přelez nalehko. No a já chci dělat cesty, které přelezu nebo které mám na hraně. Na druhou stranu by asi většina prvovýstupců které znám, nevěnovala některým skalám čas a energii, takže mi takové občas i někdo doporučí a pokračuje pak dál ve svých projektech. Ale i já obdobně: Proč bych se dřel s osmičkami a devítkami a dával do nich matroš za své peníze, že jo? Takže třeba i dám něco na druhým za kamarádem, nebrzdím tak ostatní zájemce v jejich přelezu a klidně můžu přijít jindy a zkoušet si ten krok, jestli už na něj mám. Dostatek pěkných cest, kde jsem se lopotil, si ale taky nechávám na prvním, což je motivace k té předcházející dřině.

Nejlepší cesta je pro mě s kamarádem na střídačku nebo když si každý vyleze na prvním jednu, to je fér. Udělaná zdola, s  krásnou linii, pokud možno nějakou větší obstojnou délkou, lehce položená, může být menší převis (to mi asi teď vyhovuje nejvíc), jde zajistit napůl vlastním a napůl fixním jištěním, případně jen vlastním jištěním, má šanci, že se bude lézt a pohybuje se v mojí obtížnosti. To jest konkrétně stále tak nějak max do 7+, VIIb, 6b, jak kdy a jak kde. Nedělám si iluze, že když v lezení máknu, zlepším se nějak výrazně, určitě ale ještě o kousek ano. Necpěte mi to, není to můj šálek kávy. Jsem prostě smířený s tím, že desetitisíce lidí lezou líp než já a lezu, jak mě baví. Nemám ambice na čísla.
Vidím kolem sebe spoustu lidí, co lezou nějaká čísla a pak toho za nějakou dobu nechají nebo ve Francii i jinde lezou dědkové to, co já nikdy nepolezu, tak kam bych se hrnul, nevidím v tom smysl. Poslední dobou jsem zjistil, že si mé výkony někteří idealizují, kdežto já ono být „dobrý“ horolezec vidím komplexněji než jen v číslech.

Na písku jsou prvovýstupy určitě trochu větší morál a taky zatím nejsem zručný v zavrtávání bórku (dlouho mi  trvá přikurtovat se k vrtání kruhu), takže těch cest na písku je míň (ale už jsem i jednou vyzkoušel malou navrtávací vrtačku). Rozhodně, ať se leze nebo „tvoří“ kdekoliv, nevýhoda je vzdálenost a dostupnost skal, ten kdo má pěkné vysoké a veliké skalní oblasti za barákem se dokáže častěji vracet, a že je často co dodělávat. Takže vzdálenost je pro mě taky limitující, třeba na písek už se musím trochu rozmýšlet a taky je tam samozřejmě třeba napřed častěji lézt.

Ta (krásná) linie je moc důležitá, některé skály kreslí líp, některé málo. Když pod skálu kdokoliv přijde, měl by snadno poznat, kudy cesta vede, měla by ho oslovit a lákat, ale někdy se pohledy lezců liší. Jsou i skály, kde vlastně jištění napovídá kudy, jinak by tam třeba někdy nemuselo v podstatě být vůbec. Určitě jsem spíš ten typ lezce, co po sobě zanechá stopu, třeba slaňák na věži, nebo jeden borhák na skále.
Taky podle způsobu osazení se pozná, kdo co dělal. Např. v Dubských skalách můžete podle tyčky a knížky odhadovat, kdo asi objevil novou věžičku v zapadlé boční rokli, pár kvakerů tam horezdary loví, je to jejich svět a tak by se dalo pokračovat. Na skále se lidi poznají i podle způsobu lepení, vzdálenosti a druhu jištění nebo podle obtížnosti a typu cest. Třeba i v dnešní době se někde skobuje a klasifikace si zavádějí místní a to už máme rok 2014.

Pokud se jedná o nepískovcové skály (tam kde to není striktně dané jako třeba v Jizerkách) a s některým kamarádem se třeba domluvíme, že on nějaký zajímavý směr vyleze, klidně mu tam jištění osadím shora, nebo mu pomůžu, aby si cestu mohl udělat sám a měl radost. Problémy mohou nastat, pokud se namontuju do pěkného směru, na který pak nemám (to se pak holt musí shánět někdo lepší a už se mi to stalo, jedna smyčka asi na dlouho zůstane viset) nebo pokud jsem dál od domova a něco se musí jet znova dodělávat. To jsou kilometry a spolulezcův čas. Tomu se snažím vyhýbat, nechci to tak.

Shora nebo zdola? Algena říká, že je to každého věc, ale měl by to říct, na férovku. Asi jo, nic víc. A taky, že ty jejich první cesty na Rovišti udělaný zdola se téměř nelezou. Samozřejmě, pokud je na to skála vhodná, měly by se cesty dělat prioritně zdola, je to větší zábava. Pominu-li skály, které je pro lámavost lepší napřed třeba proslanit a obhlídnout nebezpečné lokry, myslím, že je to vždy jen naše lenost, pohodlnost nebo spěch, když se v takovém místě osazuje fixní jištění shora. Znám provovýstupce, kteří preferují to i to, někteří dokonce jinak než zdola ani mimo písek nikdy „netvořili“,  klobouk dolů před nimi. Na druhou stranu potkávám jiný kluky, kteří mi říkají, že ve světě už je to dávno jedno nebo že za mlada se takhle nablbli a napadali, a že to za případné újmy na zdraví nestojí. Ve výsledku asi spíš většinu lidí zajímá, kde to jištění je, a že je v pořádku. Málokdo už jde po jménech.

Já dělám obé, podle toho, jak mi to k té které cestě a skále padne. Nejhorší je většinou vylézt k prvnímu a dát ho tam. Člověk musí vědět, že to půjde, že to zvládne, rozmyslet si, co tam bude zakládat (aby matroš zbytečně netížil během lezení) a přežít ve zdraví. Je to docela rachot, když poblíž letí dolů kus skal, věci je lepší preventivně vždycky dávat někam dál. Pokud dělám něco shora, tak si to krokuju s jümarem zdola, zkouším, kde se jak poleze a kam dát jištění, aby ho bylo akorát a bylo na správném místě, protože lepené už by mělo být napořád a měl bych se trefit, abychom to nemuseli předělávat a aby to bylo pěkné. Jen když dojdu k převisu, polici, nebo před slaňákem, je třeba si prohlídnout i vršek (jestli je tam něco pevného), kde bude poslední jištění a slaňák. Abych nedal poslední a pak nezjistil, že slaňák se nikde dva metry od vršku nedá umístit. Cesta by měla být co nejdelší a končit na nějakém "vrcholu" ale ne zas moc v lese (v džungli).

Pokud jde o skály lámavé, nebezpečné nebo zaprášené, zamešené, … Proč ne? Vždyť je to příroda a tam jsme chtěli jít. Po čisté odjištěné skále umí lézt každý a to je právě myslím to nářadí. Víc mě často láká lézt tam, kde neleze každý, pak si toho víc vážím, je to dobrodružství. Jsou dokonce lidi, kteří si myslí, že lezu jen v křoví. Jen myslím zapomínají nebo neví, že dost často byly původně zarostlé i ty jejich oblíbené skály a místní lezci si tam hodně mákli, nebo to časem "olezli". Ve skutečnosti často nevytáhnou paty z umělky a profláknutých přecpaných sportovek, nebo by k jiným skalám sami nedovedli trefit. Ale chápu ty, co honí práci nebo rodinu a občas mají jen chvíli času si odfrknout na sluníčku, takové kamarády beru jen na ty hezčí skály (lézt). Samozřejmě, že jsou místa, kterým se vyhnu i já. Ano, skutečně jsou místa, kam nepolezu, nebo ze kterých jsem zcouval. Je hodně skalek, které zdálky vypadají pěkně, romanticky, ale k lezení nejsou, jsou moc rozlámané, členité, malé, rostou tam květiny a podobně. Člověk si vždycky musí říct: „Bude tam někdo chodit?“. A taky jsou skály, které jsme přehodnotili postupem času a kupodivu mají své návštěvníky.

I faktor určitého nebezpečí k lezení patří, všude je jinak velký. Zajímavý rozhovor o ochraně přírody a také o tom našem "bezpečném" adrenalinu, byl teď v ročence s Jirkou Huškem, moudrý chlapík.
Občas se trápím tím, jestli přírodu neničíme, když mám v ruce volný kámen a podobně, jestli některé cesty tam a tam za to stojí. Ale jsem si jistý, že snaha horolezců je, aby okolí bylo pěkné. Vystřízlivím vždy při pohledu na nějaké aktivní lomy, grantové projekty a stavby nebo když nám nedávno jeden krásný lom poničili vandalové. Občas mi přijde, že se chrání kytička a pak se vedle někdy třeba ryje buldozerem. Ale ochranáře mám rád, nevadí mi, možná jen někteří agilní "nadšenci". Vadí mi pokrytečtí lezci, kteří chrání každý keřík nebo mají plné řeči o klasickém dělání cest, ale ve skutečnosti chodí jen do vypiplaných sportovních oblastí. Není to úsměvné? Rád jim ukážu některé naše cesty dělané zdola i shora nebo místa, kde jsme padali při lezení.

A pak je to hlavně ta duše každé jedné konkrétní skály, kterou vidí různí lezci jinak. Kde se bude/nebude dát lézt, kde dělat zdola, kde shora, kolik cest a jak daleko od sebe ještě můžou být, jak daleko má být jištění, jestli je tam něco nebezpečného, jestli je třeba chyty omést, kde a jak budou cesty končit,… A taky by si měl každý ujasnit další věci: pro koho to bude, jestli pro zkušené lezce, co si poradí se vším, jestli je to oblast tradiční nebo sportovní, nebo jestli je to sektor pro děti (které nedosáhnou tak vysoko, některé stupy nebo chyty jsou pro ně daleko a i poměr výška lezce a hloubka pádu je jiný). Je kravina dělat cestu po vlastním jištění ve sportovní oblasti, stejně jako vlítnout někam do klasik a cosi tam vynýtovat, ne všude se to hodí. Chce to cit a taky i poznat zdejší lezce, prvovýstupce nebo správce. Často jsem narazil na fajn lidi, kteří mi třeba i ukázali nějaké volné směry, což je důležité, aby člověk něco nepokaňhal nebo se s tím nemusel zdržovat, ale i hledání volných míst je pěkné. „Nazdár, co děláš? Nebudeš tomu věřit, co jsem našel tam a tam!“...







Co Ti bezpečně dovede vzít radost z nově udělaných cest?
Určitě když se k nim striktně vyjadřuje z kanape někdo netolerantní, kdo vyznává jinou horolezeckou disciplínu. Občas to chvíli mrzí, pak to přejde. Každá skála nějak narostla a má svou skupinu návštěvníků. Ať už jsme třeba oprášili místo, kde pak někdo lepší může udělat těžší cesty. Nebo pokud jsme zkompletovali nějaký sektor, aby se tam vyplatilo zajít na odpoledne nebo celý den. A může to být třeba skalka v křoví, která má smysl jen pro ty, co objíždějí postupně vše v širém okolí bydliště. Klidně vylezu na věžičku, kam se bude chodit jednou za x let, někomu to udělá radost a trhněte si nohou, protože třeba v Dubských skalách se zrovna takhle courá. Našli jsme i parádní skalku pro děti, která má všechny parametry akorát a jištění jsme dávali do výše mých ramen, aby dosáhly i malé děti. To je třeba Třešňový lom v Lomech nad Velkou. Našlo se i místo na cvičnou cestu se šesti štandy na Braníku. Nebo když to jde, dávám postupně na skály stěnové a vrcholové knížky (pokud jsou tam místa, kde to vandalové nevybrabčí), ale lidí, kteří hrají ty hry s vrcholovými knížkami už je méně, lezci se nezapisují nebo čmárají klikyháky přes celé stránky, krása... Každá cesta má své zákazníky, moje cesty se z většiny lezou, proto mě někdy mrzí, že někdo snad ve své krátkozrakosti cesty šmahem soudí - třeba podle obtížnosti nebo lámavosti. Prvovýstupce má právo,v souladu s okolím a místní tradicí, udělat si cestu podle sebe. No a ti, co jeho cesty lezou (a taky třeba můžou jít jinam), mu dávají zpětnou vazbu. Třeba i místní přední lezci, staří pardálové, ostatní správci skal, nebo vrcholová komise. Komunikace je i zde nutná a také to chce občas několik let, než se na některých skalách začne lézt.




Jak si "hlídáš" cesty staré, sleduješ, zda je někdo leze, jaké jsou ohlasy, raduješ se, smutníš?

Nejde to moc hlídat a navíc jich přibývá, někdy jsem se vracel z obav, jestli je jištění v pořádku. V Čechách si sice jisté procento lezců zapisuje přelezené cesty na internet nebo občas vidím vrcholovou/stěnovou knížku, vidím i návštěvnost skal, když tam lezu, ale několikanásobně tolik lidí leze jen tak, že to na skalách ani není poznat. Kdo jezdí o víkendu, nevidí ty v týdnu...
Občas někdo nadává, občas někdo chválí. I tím si můžu korigovat, jestli jsem udělal nějakou chybu nebo jestli to byl ve všech parametrech opravdu směr, kterým jsem chtěl jít. Ideální by bylo, kdyby každá skála měla návštěvnost tak akorát, aby nezarostla křovím, ale ani se na ni nestály fronty. To by se mi líbilo. (Myslím, že se to dá trochu ovlivnit přiměřeným počtem fixního jištění). Platí jednoduchá rovnice, čím víc železa, tím víc lidí. Nemyslím, že lezení je o cvakání. Prioritně je to jen ten pohyb a k tomu pocity kolem. Kvalita lezení nejde a nepůjde nahoru s přibývajícím množstvím železa.)

Taky by bylo fajn, aby se o všech skalách mohlo psát a nikdo si je neschovával, aby ke všem větším oblastem vycházely periodicky kvalitní knižní průvodce. Kniha je kniha, internetové průvodce by měly sloužit jen jako doplněk, třeba samizdat na lokální oblast nebo nástřel, kudy se dostat ke skále v cizině a k tomu nějaký základní sektor třeba na jeden den nebo víkend, dokud si tam nekoupím knížku nebo se nepodívám někomu domácímu přes rameno, když vím, že už tam nikdy nepojedu. Na druhou stranu s tou rychlou popularizací je dobré občas přibrzdit. Tak třeba, když se někde přeleze deset nových cest, už tam chce jet někdo lézt, no ale třeba je tam ještě něco rozdělaného vedle, kde může být nějaký volný kámen a pak máte problém, když se tam vrátíte něco dodělávat nebo přelézt něco dalšího a vedle vás jsou lidi. Někdy to taky docela ruší, když lezci přijedou za odpočinkem a vy potřebujete ten den třeba ještě několikrát zmáčknout vrtačku, něco vyměnit, dodělat štandy nebo ušlápnete stup. Navíc zkušenosti s novinkami ukazují, že co vzniká moc rychle, nepřirozeně, nesetkává se vždy jen s kladnými ohlasy. I lidi z okolí i lezci si musí chvíli zvykat, že se někde leze. Většinou je dobré dát pauzu, jet i někam jinam nebo tam poslat kamarády, aby to nejdřív olezli, pak tam polehoučku můžou začít jezdit ostatní, no ale život není nikdy ideální.

Jak předpovídají staří a zkušení horolezci, za vše budu patřičně potrestán, takže i já už trochu sklouzávám k tomu, že některé pěkné, málo známé skály a cesty budu pouštět jen mezi kamarády, kteří o to stojí a na ostatní se vyprdnu, ať si hledají třeba při toulkách přírodou.




Jak jsi se dostal k lezení na skalách, vzpomeneš si na svou první vylezenou a první udělanou cestu venku?

Nějak jsem se nachomýtnul na kurzu VHT u Saši, v knihovně jsem našel knížku Základy horolezectví od Procházky, někteří kluci kolem turisťáku lezli, u starších byly v módě přechody pohoří třeba na Slovensku, v Rumunsku i jinde, hory lákaly dobrodružstvím. Byl to jen kousek vzít kolo a zkusit něco z názorných obrázků na místních skalkách na Doksech (o svaťáku v roce 1999), nebo na stěně železničního mostu u Poldovky, kde bylo taky pár skob. V těch skobách jsme zkoušeli i štandovat a jednou se se mnou utrhla nějaká tamní ve skobě provázaná tkanička. Vyrazil jsem si dech a jističovi zády spálil koleno. Učili jsme se chybami - hodně i vlastními a měli jsme dost štěstí. Měli jsme málo vybavení, ale hlavní byla chuť lézt, ta bohužel zůstala jen málokterým z tehdejších kamarádů. Jedna z našich prvních chytrých vět s Michalem byla - na umělku nikdy, polezeme jen venku, ale pak jsem hned kývnul na vedení horolezeckého kroužku v SVČVS, který měl „tréninky“ na stěně u bazénu a musel jsem se poprat i s tím, co na té stěně vlastně budeme dělat (vždyť stěny ve staré učebnici nebyly!). Ale začali jsme jezdit ven, kamkoliv, kam jsme jako studenti a začínající pracující za málo peněz zvládli dojet a skoro každý víkend, s lanem na Kapucínky a Yosemit, které mi ukázal Saša podle Rešíkovo průvodce a pak podle starých průvodců od Olympie, ty pořád nabízí spoustu informací o lezení v ČR. (Chce to nebát se jít na skály v okolí i dál, kde jste ještě nebyli, případně s někým, kdo to tam zná. Pak uvidíte, jestli se tam budete chtít vrátit nebo ne.)

Jenže „cest“, které bychom kolem dokázali vylézt, ubývalo a opakovaly se a ani těch těžších nebylo moc, zlepšoval jsem se minimálně. Ty místní wégy nebyly kromě klasických skal v průvodcích, jen měly linii (třeba spárky) nebo nějakou skobu, neměly ani jména nebo legendy. Ani tam nejezdilo lézt moc lidí. Naše místní skály nikdo nesprávcoval, takže žádné výměny jištění, žádné nové směry, i když byly vedle ještě nějaké stěny. První další cesty jsme přelezli sólo na Doksech a ve Středoklukách nebo po špatném vlastním jištění a začal jsem se zajímat, co a jak tam osadit a co s těmi starými zbytky skob, třeba v Divoké Šárce (většina jich tam byla na výměnu). Stal jsem se členem OVK, správcem několika skal, opatřil si vlastní nářadí a dozvěděl jsem se, kdo co na skalách dělal jak předtím, jak se upevňuje postupové jištění i jak se objednává na výměnu svazové a na prvovýstupy svazem dotované borháky nebo od kamarádů nýty za slušné ceny. Teď už je to jednodušší, spousta informací, o skalách i správcích, je na internetu. Také se v Čechách ustálilo několik základních tipů kvalitního a nejpoužívanějšího fixního jištění a o jeho distribuci, což tedy vůbec není snadná práce ani administrativa, vzhledem ke všem požadavkům z celé republiky, se poslední roky staral celkem výborně Vlk z CVK, za což mu patří velké dík.

Asi taková opravdová první cesta zdola, které si proto vážím, byla na Hlubočepských plotnách u kolejí. Dřív se tam nelezlo, protože to bylo „lámavé“, ale ony jsou tam vlastně lámavé i ty všechny starší „těžké sportovky“ a od začátku zdejšího lezení tu převládala chuť škrábat se na něco tady poblíž i třeba po práci. Nějaký čas před tím se tam objevily asi dva nové směry, takže podle toho šlo usoudit, že půjdou lézt i sousední hrany. Pořád jsem se to učil a pořád se to ještě učím. První jištění bylo třeba dát tak vysoko, aby od druhého nebyla podlaha. První jištění přeci musí být o kousek výš. No a nebudu přeci první jištění dávat níž, než je jištění ve vedlejší cestě, že ano. Další sranda byla, jak to zajistit, než se mi něco odlomí v ruce a já poletím dolů. Dole vůbec nic nešlo (žádné skoby, smyčky, vklíněnce, friendy), vrtal jsem z nohy a bočního chytu, levačkou (a to jde blbě). Pak jsme ještě pár cest přidali, a docela se tam chodí. Jen dávejte pozor na vlak, jede tak metr od jističe.



S kým jsi začínal lézt?
S kamarádem z turisťáku s Michalem Tůmou. U nás jsem dělal první cesty asi nejvíc s Dominikem Mikou a v Hlubočepích s Márou Honců, ale i Bejbsovi jsem něco pomáhal, něco jsem dělal všude možně s Liborem Tvrdíkem, v Šárce i jinde se stal mým nejlepším spolulezcem na těžší věci Martin Kulajta. Nerad bych někoho vynechal, z mnoha „spolutvůrců" ještě třeba Martin Petrašovský nebo Jiří Janák, Martin Princ, Algena, Holajz, a další, co měli čas - u cest je to uvedené. Cestu na písku, kam jsem dal první kruh, za mnou s klukama lezl na jednom laně třeba i Karel Bělina, který ať je jaký je "blázen", udělal pro skalkaře a pískaře moc a jednou nám jeho pařezy budou chybět. Moje první krůčky s vrtačkou a chemickým lepidlem vedl Franta Mezera, se kterým často podnikáme výjezdy do skal. Ale většinou s Algenou visíme každý zároveň v jiné cestě, i když často pak děláme první přelez spolu. Však i Ty jsi často byla u nových cest, když jsme měli hlavy plné smetí. Několik lidí mi řeklo, že jsou rádi, že si to také mohli někdy zkusit, být při tom, když se dělá nová cesta, když člověk neví, jak těžké to bude nahoře, dát něco do skály a taky zjistit, jaká je to občas makačka. Občas se někdo ozve, že by si to rád zkusil nebo se podíval. Když najdeme čas a vhodné místo, proč ne. Na začátek nejlépe něco poblíž, nejlépe odspodu, a když je víc času, dá se jet i na dýl na nějakou pěknější a pevnější cestu. Taky rád lezu s klukama z Příbrami, třeba Bahno vylezl nějaký věci, co jsem bláhově osadil, on je moc fajn a taky mě kluci trochu cepují a směřují, co jo a co ne a taky je fajn jim pomoct a nebo to po lezení zapít. A s Holajzem, ten rád hledá nové věci všude kolem a hlavně má velký cit pro jištění. Hodně často je totiž důležité, aby se ten dole podíval z dálky a zdola, poradil tomu nahoře, kam by bylo dobré to dát. To dělám i já, když jistím dole, ale Holajz má na to asi nejvíc cit, dokáže si  celou cestu dobře představit, jak se to poleze, kam se bude padat, kudy povede lano. Pak ještě hodně záleží, jaké kde vydává skála zvuky, ne všude se dát jištění na ideální místo.
Když chci jet dělat cesty, musím s sebou mít taky magora, co chce dělat cesty a ne lidi, co si chtějí jet jen zalézt, to nedělá dobrotu. Spíš jsou parťáci chlapi, ženský dělání cest pochopitelně tolik nebaví. Řekl bych, že ve většině případů to spíš dělají kvůli svým chlapákům nebo občas kamarádům.




Které vylezené a které udělané cesty si nejvíce ceníš a proč?

Ke třicetinám jsem si nadělil přelez jedné staré rozlámané asi tří délkové klasické cesty na Bílé skále u Štěchovic na Vltavě na prvním, tenkrát jsem asi rok lezl s kamarádem Radkem, občas jsme byli špinaví a bláznivě vysmátí, (je s ním hrozná legrace), třeba i na písku v Ostrově a Tisé. Úspěch byl, že jsme vše přežili... Mnozí by se divili, kolik horolezců podobné záležitosti přelézá. Nemáme právo jim to brát. Sportovních hřišť je dost a já mám pocit, že z mnoha starých lokálních skal si místní lezci v Čechách i na Moravě udělali náhradu za „lezecké stěny“ a tak klasicky odjištěných terénů ubývá.
Cením si asi každé cesty, jedno jak obtížné, na kterou mi zůstala větší vzpomínka. Víc asi těch zdola, třeba Scream of Stone (český překlad názvu filmu je Výkřik z kamene) na Braníku, byl to i začátek budoucího přátelství s Honzou Karešem, který poté na Braníku osadil jištěním a přelezl hodně těžké cesty v převisech, ale hlavně tam chodí spousta kluků s holkama odpoledne po práci a po škole lézt. Ale myslím, že i cesty, které jsme navrtali shora byly důležité, třeba Babčák u Domažlic (i když jsem se k přelezní většiny z nich dostal až napříště) nebo cesty v Noravanku v Arméni (i když mé původní ideály byly odlišné).
Zkoušel jsem i stavět nějaké cesty na stěně. Pokud jde o nápad, jak se vejít mezi chyty jiných cest, je to krásná hra, ale udělat cestu na širé holé desce bych asi neuměl.

Zde by se asi hodilo pojednat o autorství cest. Bylo zvykem, že cesta se dělala zdola, horolezci lezli za sebou, nebo se střídali. První nahoře se napsal celým jménem a příjmením, uváděl se i oddíl, ostatní se zapsali zkratkou jména a celým příjmením nebo celým jménem, když střídali při prvovýstupu. Později se začaly uvádět u těžkých cest i jména prvních RP přelezců. Dnes je to občas ojediněle i tak, že spoluautorství je za odměnu, za pomoc při přelezu, to podle oblasti a zvyku.
K některým cestám mě kluci připsali, i když je čistě nepřelezu, ale nemělo by to tak být. Jestli jsem někomu pomáhal, tak jsem zrovna chtěl. Jiná věc je ta, že na údržbě okolí skal se velmi často podílí i skoro až nehorolezci nebo bývalí horolezci. Na tom, že někde lezeme, mají z části nemalou zásluhu i jističi, naše přítelkyně a ženy nebo rodiny. Tak za to jim všem dík, že my jsme ty cesty mohli přelézt a další je teď opakují. Je to už taková kultura, někdo tou cestou přišel první a ostatní jsou jen další v pořadí, ani nevím odkud se to do lezení kdysi přeneslo, asi to tak lidstvo má se spoustou věcí, kdo došel druhý na severní pól, kdo byl kolikátý na měsíci a podobně. Zkuste si jen představit na písku nebo v horách někde, kde je jištění dál, že vy tam jen! dolezete, cvaknete, ale ten první tam to jištění ještě musel dát.





S kým se Ti dělají cesty nejlépe? Kdo je Tvůj oblíbený parťák na vrtání?
Artie, Holajz, Skokan, Petra, Libor, ale nemají vždycky čas. Záleží, kam se jede a na co. Někdy stačí někdo spolehlivý a trpělivý na jištění, kdo pak cestu taky přeleze. Jindy je dobré mít takového parťáka, se kterým se můžu vystřídat a jindy potřebuju dobrého bušiče, který překoná těžký místo nebo s ním můžu vyrazit do lámavého nebezpečnějšího terénu. Jednou je zapotřebí někoho, kdo proslaní a očistí směr, jindy je třeba umět zakládat jištění nebo se nebát viset v něčem pochybném, než se tam nýt nebo borhák dá a i podle toho vybírám oblast. Ten člověk to musí chtít dělat, musí se mu to líbit.






Máš teď objevené nějaké nové místo, můžeme se těšit na překvapení?
Ano, něco už je zralé, na spadnutí. A jinak mraky, ani to možná nejsou nová místa a jen ve Středních Čechách toho je na několik životů Marťanů, i když ty skály třeba nemají výšku 30 metrů, ale není kam spěchat. Ale vždycky uslyšíte: "Jó, tam jsem tenkrát šel, to už jsem našel dávno, tam jsme se na něco škrábali." ...hm, taky je třeba to zanechat v jakémsi použitelném stavu. Dáváme si tipy navzájem a vybíráme si ty nejhezčí místa. Turisti i horolezci dřív šmejdili všude, ale na spoustě skal je třeba jen zlomek cest nebo je rezavé jištění, a často ani nevíme, kdo tam lezl, mnohde se to dřív z různých důvodů nesepisovalo. Vždycky se vybíralo to nejlepší a nejbližší, to, co je lépe přístupné. Potenciál nabízí třeba skály v okolí některých řek, potoků a zřícenin, nebo staré lomy. Chce to nejdřív ale takzvaně do hospody s místními i někdy na úřad, zjistit informace a pozvolna lézt. Určitě nějaké málo známé skály budou teď v novém průvodci na Vltavu a něco občas můžu sepsat třeba na Lezce, občas si kolemjdoucí všimnou, že se někde leze. Vše má svůj čas. Taky se většinou optám místních, jestli můžu o skalách už psát, „jestli jsou už připravené pro veřejnost“. Každopádně nezakazuju nikomu někde lézt, když jde někdo kolem, sám se může rozhodnout, kde poleze a to, že je někde smyčka, což značí něco rozdělaného nebo případně nebezpečného, každý vidí. Jen respektuju místní, když s "otevřením" chtějí ještě počkat. Jistě je ale lepší, pozvat lezce někam, kde už je víc cest, aby vůbec stálo za to, aby tam šli a rozmotali si lano.





V Kladně stále vedeš horolezecký kroužek, jak to jde? Mají mladí lezci ve Tvém okolí nějaký "ondrovský" potenciál?
Mám pocit, že to už mi tolik nejde, snažím se s dětmi být, naučit je jak lézt bezpečně a hlavně jsem je vždycky chtěl brát ven, protože tam je nikdo nevezme. Pak jsem ale začal dělat i další věci, běhat za ženskými, dělat cesty, ubyl trochu i čas na to, brát děti ven. Hlavně nechci dělat policajta ve školce, čekat, až se stane úraz a zaplácávat dětem volný čas jednou týdně odpoledne. Na to je mě škoda a navíc zase nejsem ani žádný sportovní trenér. Teď máme na Kladně krásnou novou velkou stěnu a je tam i pár instruktorů, kteří lezou hodně dobře a ti pak můžou učit i techniku lezení, navíc třeba individuální formou a to je paráda. Dlouho už zvažuju  předání tohoto vesla někomu mladšímu a lepšímu, ale nerad bych přetrhl spojovací článek mezi dalšími lidmi a aktivitami.

Jsem rád, že u nás v okolí u toho pár kluků i holek zůstalo, něco umí, navíc pak začali sami chtít se dozvídat něco dalšího i lézt něco nového. Prý je to dobře, že alespoň děti někde nějaký rok něco dělaly, ale já vždycky spíš chtěl, aby tím lezením někdo zase i žil a zůstal u toho. Potenciál asi ne. Teď jsem viděl na nějakém kurzu šikovného malého kluka, Vojtu, tak ten asi poleze hodně dobře, když vydrží. Většinou mi přišlo (nejen u lezení), že ti, kterým to nejvíc šlo, na to nejvíc kašlali nebo asi, když to dávali levou zadní, tak se na to vybodli a šli dělat něco jiného. Bylo pár dětí a lidí, které jsem obdivoval jak lezou, ale šli dělat nic nebo něco jiného. Patrně špatná motivace.
Je to dnes čím dál víc jiné, mám pocit, že děti nemají moc kamarádů ani ve škole ani jinde. Už si asi nechodí hrát ani před barák. Dobrá parta je důležitá i u lezení...




Z koho, z těch co Ti prošli rukama, máš největší radost, kdo se Ti nejvíce "povedl"?
Ti lidé se formují sami, zase tolik zásluh si připisovat nemůžu. Naučí se základy, dělají pořád dokola chyby, ale pak někteří chtějí dál lézt a sami začnou chtít něco se naučit a jdou si za tím. Je pěkné, když vidím kluka, co lezl s námi, jak vezme po letech na stěnu své kamarády a ukazuje jim, jak se mají navázat, jistit a lézt. To potěší. On umí něco navíc a naučil se to s námi, ode mne, od spolulezců. Nebo třeba někdo řekne, že se mnou, s námi, začínal lézt. Tak to prostě zahřeje. Třeba Jéňa a Jana pořád lezou a většinou i líp než já, občas se vidíme, nebo spolu lezeme. Trošku tedy tím, čím víc všichni stárneme, tak se každý specializujeme a každý si v lezení hledá to své, ale jsou místa, kde se pořád potkáváme, když chceme.







Jak to máš teď na miskách vah: lezení versus vrtání? Vyhovuje Ti to tak?
Začal jsem lézt s kamarády a členy horolezeckého kroužku, většina jich odešla a vystřídali je další. Pak jsem začal zvelebovat skály v okolí a dostalo se to tak daleko, že už konečně budu moct udělat většího horolezeckého průvodce, protože na těch skalách jsem se na začátku nevyznal ani já. Občas si taky děláme nějakou radost a hledáme a přelézáme další nové směry. Kromě toho mne mrzí stav některých skal a cest nejen tady v působnosti naší OVK, takže se tam pak vracím za údržbou. Je to dobrý pocit, když je něco hotové. Předloni a hlavně loni toho bylo opravdu příliš. Bylo toho myslím třeba dost udělat, třeba i kvůli nově chystaným průvodcům na  skály a většinou už nezbýval čas jen tak na lezení. Zároveň jsem měl ale dvakrát zraněnou nohu z lezení a také byl celkem mokrý rok, takže jsem si spíš věci připravoval, a pak bylo třeba cesty přelézat nebo dodělávat. Shodíte volný pochybný kámen, za kterým je nános hlíny a  půl dne zametáte celou stěnu. Ale nejsem pro vyšťourávání kamenů ze skály za každou cenu.
Letos se snažím opravdu i víc lézt, a když to nestihnu na skalách venku, tak si skočím ještě  „po práci“ k nám na novou umělku. Ideální stav je jede se lézt na skály a něco se trošku udělá, ale musí na to být lidi. Šikne se i trochu času na posezení v trávě nebo zábava při lezení v partě. Takže forma se udrží, práce pomalu ubývá a je veselo.







"Můj vlastní rozum byl nejlepší instancí v rozhodování, co jsem mohl a co ne. S takovým postojem není příliš těžké uskutečnit své sny." (R.M.)

Nedávno se Tě kamarád Radek ptal, jaké máš největší lezecké nesplněné přání, odpověděl jsi, že všechna si postupně plníš, přesto... ke kterému bude cesta nejdelší?
Napřed asi kompletace horolezeckého průvodce, případně pak i dalšího na jiné skály. Mezi tím bude pořád ta chuť přelézt něco dalšího pěkného, co je ještě na různých skalách k vylezení. A nakonec také doufám, že už jednou budou skály hotové, že tam, kam jezdí hodně i málo lidí lézt, bude v pořádku jištění, boudou na to průvodce a tak vůbec i všechno kolem. Prostě budu jezdit na skály jen tak s lanem a budou se o ně starat jiní horolezci. A tam někde si už budu plnit i největší nelezecké sny.




Stále sbíráš horolezeckou literaturu, filmy, staré lezecké potřeby... nejcennější trofej?
Moc mě potěšil Bohouš, který mi věnoval svůj výtisk prvního defilé na Ádr a to teprve po našem prvním asi hodinovém setkání. Michael mi dal krásné knihy, třeba francouzskou Opéra Vertical, jsou tam nádherné fotky. Asi nejdražší byly Jizerky od Kauschky a mám pár samizdatů a starých plánků skal, které asi nemá nikdo jiný, většinou vše koupené z bazarů, aukcí a od starých horolezců nebo ručně psané věci omylem založené ve starých průvodcích. Vtipně by šlo říci, že by za to mohla být hodně veliká fůra borháků a piv, za těch pár let sbírání. A to co jsem nekoupil, mi dali horolezci, protože věřili, že to u mně ještě k něčemu poslouží. No napřed samozřejmě pojedu na skály, ale pak už musím někdy pořídit do bytu i další knihovnu. Mám i menší hromadu starého železa a kůže, třeba kamarád Robert mi dal pěkný cepín, Mára lyže, Lída starý batoh, Saša kované mačky a kdesi jsem koupil i kožené staré boty s mechovkou, které jsou mi malé. Ale teď to nemám vystavené, něco jsme dali do oddílového koutku na kladenskou lezeckou stěnu.

Mám ty všechny věci i proto, abych s nimi něco dál dělal. Hodně filmů jsem viděl, některé už jsem i koupil, ale je jich mnoho, takže mi většinou stačí spíš sehnat o nich informace a dát je do filmových databází a nemusím je mít doma. Myslím, že seznam filmů mám také slušný a je veřejně dostupný. Takže se na ty filmy jenom nedívám, ale snažím se přidat hodnotu. Za tím už je taky asi tři roky práce, jednak aby veřejnost věděla něco víc o filmech horolezeckých a jednak aby si horolezci mohli najít třeba další film o lezení, který ještě neviděli. Mám rád horolezecké filmy s (dobrým) příběhem. Také myslím, že jsem dal hodně do pucu i databázi českých horolezeckých průvodců, z nichž mám i většinu doma, to se povedlo, ale tu a tam ještě objevím zmínku o nějakém starším samizdatu i dnes. Jen s literaturou je to slabší, seznam mám obsáhlý, ale zatím není databáze, kde bych ho mohl sdílet podle svých představ, ty české knižní nejsou na mezinárodní knihy a čistě horolezeckou databázi knih jsme ještě s klukama z Lezce nedotáhli, tak třeba příští zimu. Taky horolezecké časopisy jsou důležité, jsou v nich informace a chybí nám internetový seznam o kom a o čem se kde psalo. To by se mi líbilo, aby si všichni mohli vybrat, co si můžou přečíst, jaké všechny knihy vlastně o lezení o horolezcích a horách existují. Pomáhám i klukům na Lezci, prostě jsem časem přešel od koukání k pomáhání, doplňování, opravování, upřesňování a psaní. Přišlo mi to užitečnější trávení času než konzumování předkládaného. Líbí se mi projekty Horopedie.cz a Historielezeni.cz, jsou to místa, kde se dají sdílet různým způsobem informace nejen o českém lezení, občas čerpám informace třeba i z Rockstars.cz. Moje představa je, že jednou by ty weby mohly být někde propojené třeba skrze jména a příjmení horolezců, takže historické informace by byly dostupnější, ale nevím, jestli je to reálné. Jsem spíš naivní a je to utopie. Tady na tom našem malém pískovišti spolu totiž spousta horolezců nemluví, asi si kradli holky nebo cesty.




Občas se setkáš s lidmi, kteří v lezeckém světě požívají náležité vážnosti, kdo v Tobě zanechal - pocitově - nejhlubší stopu, koho bys rád znovu potkal a na co by ses ho zeptal?
Je to spousta lidí, četl a slýchal jsem o nich třeba v horolezeckých průvodcích a časopisech, někteří se teprve horolezeckými persónami stanou, i když třeba ne obtížností přelezů. A teď s nimi lezu, mluvím, píšu si s nimi nebo volám. Horolezci si tykají po celém světě, to jinde skoro nenajdeš. Ale nerad bych i tak někoho urazil, aby tvrdil že jsme "kamarádi". Určitě mi každý něco dal a moje otázka by  byla: „Nepůjdeme spolu někdy lézt nebo udělat něco nového? Nebo jen na pivo? (i když po lezení nejvíc chutná)“.
Kdysi jsem chtěl něco nového vylézt s Karlem Bělinou, byl to naprosto logický cíl, podívat se jak on to dělá a podívat se jak to dělají další kluci, jaké na to mají fígly. Povedlo se.
Nějaká jména už tu padla, jsem rád, že jsem potkal Vaňase, Algenu, Míkuse, Hasiče, nebo Vöröšáka, všechny z týmu Lezce i některé další horolezecké redaktory,… Určitě se těším, až zase potkám třeba Matyho, Pavla Henkeho, Piškota (to jsou zajímaví lidé a lezci), ale třeba i kamarády lezce z Ádru, Domažlic, Rakovníka, Plzně, Kutné Hory, ze severních Čech. Vlastně se vždycky těším i na lidi od nás z okolí. Některá osudovější jména se opakují dokonce častěji (Petr, Martin, Jiří a podobně). Zajímavé bylo sledovat při lezení a skákání třeba Prachtela, velmi přátelský je Peter Habeler a vtipné fotky mám třeba s Glowaczem nebo s Vidal. Koho už bohužel nepotkám je třeba Hrubý nebo Kuchař, ale nezapomenu, jak jsem je prvně potkal, i když to bylo kraťoučké.
Nejlepší kamarádi nejen v lezení jsou třeba i takoví, které rok nevidíte, pak si zavoláte a zase si po dlouhé době nějak pomůžete nebo spolu něco jdete podniknout a rádi se navzájem oba vidíte, pak si zase jdete po svém. Když klapne datum, je to paráda.







"Pět věcí ti uchová tělesné a duševní zdraví. Běh. Česnek. Čisté svědomí. Střídmost. Pevná víra ve vlastní zdraví."

Asi tušíš, z jaké knihy je tato citace. Jak si pečuješ energii na vše, co stíháš, Ty?
Ano, moc pěkné hry karpatské. Nabral jsem si toho dost, dokážu udělat cokoliv, pro co se nadchnu, ale občas  potom nestíhám někde jinde. Jsem rád venku, mám rád slunce i déšť, na domácí práce moc nejsem. Mám naprosto nepravidelný řád, i když lpím často na detailech a určitě nežiju a nestravuju se nijak zdravě. Běhám většinou leda za holkama a na autobus, ale jsem docela dobrý v nošení těžkých batohů. Občas třeba kolo, plavání, filmy nebo kultura, a snažím se i odpočívat a spát. Hlavu mám plnou otázek, jsem veliký hledač a psycholog by si jistě šmáknul. Je to má cesta, takže si za svými rozhodnutími stojím a vím, že těžko ostře uhnu jinam. Ale o názorech jiných přemýšlím, je to dobře. Věřím, že bude líp a že pro to můžeme sami něco dělat ve svém okolí. Pracuju s tím, co mám a umím improvizovat. Ohromně mi pomáhá podpora rodiny a přátel. Na některé běžné věci prostě sám nestačím. Určitě nejvíc pak většinou nějaký čas hlavně podpora chápající přítelkyně, i když bývá problém skloubit vztah se zájmy a pak se často platí citelná daň.











Která lezecká kniha byla první, co jsi přečetl, který film shlédl?
Začínal jsem lézt převáženě jako samouk s knihou Základy horolezectví od Chrousta. První filmy byly asi klasicky od Poledňákové a pak si vzpomínám na ústřižek z jakýchsi Tater s flanelovou košilí, takže možná film Jestřábí věž. První videofilm asi Cliffhanger a s kamarády z lezení jsme šli do kina i na Vertical Limit, ale to jsou takové spíš parodie, tenkrát jsme neměli moc informací, na co se koukat a zatím jsme nebyli ještě třeba na Fesťáku, to až později.


Přeji Ti hodně radosti, viděné shora i odspodu:-)
Petra

Díky za otázky, lezte všichni jak vás baví a nešoupejte slaňáky. A jestli jsem nadchnul nějaké mladé horkokrevníky, tak opatrně, neboť na některé skály se už opravdu nic zaznamenáníhodného nevejde a někdy je lepší se před „výtvorem“ dopředu zeptat. Však oni vás ti správci neukousnou a třeba vám poradí něco jiného, kde se dá realizovat, se železem i bez.

Marťan

_________________________________________________________
Martin Tučka (*1980)
Tulák po hvězdách, rytíř i nejvíc nezodpovědný člověk jakého znám. Laura by oponovala, že to není pravda. Umanutost střihnutá roztržitostí, svébytnost říznutá citem, někdy více pro věc než pro lidi. Fajn kluk, který kdyby odložil vrtačku, pilu a všechno to železářství kolem, asi by udělal radost starým romantikům, ale děti by v rámci lezeckých aktivit byly více odkázané na zaprášené stěny center, Algena by neměl na koho nadávat a v Arménii koho oslavovat:-)


použité fotografie archiv Martina Tučky