...nemají tady skoro ani ploty a když  zahlédnete hrající si děcko, tak vám s úsměvem zamává. To místo má v sobě obrovskou krásu. Je tu cítit klid a pohoda. Je to takový lék na duši.

Ve Středočeské zemi nalézá se obec Kovářov. Kousek od ní obec Vepice a ještě malý kousek od ní osada Dobrá voda. Je to jen asi deset domků stranou od všeho. Všude kolem jen samé louky a lesy a i cesta, která sem vede, tady končí. Nemají tady žádnou ceduli označující začátek či konec obce, nemají tady skoro ani ploty a když zahlédnete hrající si děcko, tak vám s úsměvem zamává. To místo má v sobě obrovskou krásu. Je tu cítit klid a pohoda. Je to takový lék na duši. Pár set metrů odsud je na rovince v lesíku poházeno v borůvčí asi patnáct žulových balvanů. Je jich tu tedy mnohem víc, ale těch zajímavých na lezení asi patnáct. Některé jsou sice menší, ale jsou tu i takové, kde se vám rozhodně padat chtít nebude. Kameny jsou očištěné, zatím pojmenované, až na pár těžších projektů je tu necelá stovka cest, zatím oklasifikovaných, průvodce téměř hotov, ale nakonec nikdy nebude. Proč? Důvodů je víc, ale kdo by se domníval, že si oblast chceme nechat pro sebe, nebo že nám tam lezení někdo zakázal, tak se plete.
    Jeden z důvodů je ten, že jsme si během objevování kamenů, čištění, hledání směrů a nakonec i přelézání bouldrů užili tolik zábavy a svobody, že jsme se rozhodli tento pocit ponechat i vám. Málokdo se dostane na tak krásné skály, kde nikdo nikdy nelezl. Většinou se leze podle průvodců, šipek,  po definovaných chytech, víme jak je co těžké, kam se nesmí šlápnout, jak se to jmenuje, kdo to přelezl první, jak se posunu v žebříčku až to tady vylezu... Je toho hodně a to všechno nás podvědomě ovlivňuje a vytváří v nás pocit, který z toho lezení nakonec máme. No a nám jde právě o ten pocit. Ať si každý najde svůj lezecký problém a vyřeší ho po svém s pocitem vlastním a ničím a nikým neovlivněným. Navíc tohle místo má v sobě tolik přirozené krásy, že jakýkoliv pokus člověka o jeho "vylepšení" je kontraproduktivní.
    Dalším důvodem je to, že lezení je poslední dobou vnímáno už hlavně jako sport. Hodně lidí začíná s lezením na umělkách, drtí číslo za číslem, obdivně vzhlíží k těm co lezou líp a tiše jim závidí, pak se zlepší a naopak když někdo nevyleze to co oni dali s prstem v nose, tak mají radost a ani jim ten chudák za pozdrav nestojí. Ze skal se vytrácí přátelství a vchází do nich rivalita. Nic proti nikomu, každý jedinec prochází vývojem. Oni se stali krásným voňavým květem, stálo je to spoustu dřiny a opojný obdiv si právem zaslouží. Dokonce ho potřebují, touží po něm a tak se deníčky a notýsky plní spoustou skvělých čísel, hlavy se těší úspěchy dní minulých a plánují úspěchy dní budoucích, přítomnost jakoby neexistuje. Stávají se otroky vlastního ega a vůbec jim nedochází, že jsou stále jen tím voňavým květem, který se při troše štěstí může stát chutným jablkem.
    Užijte si spoustu kůži drásajícího lezení a mějte na paměti, že hodnota bouldru se násobí pohodou, která okamžik přelezu provází. Respektujte prosím tento (ne ve světě ojedinělý) záměr autorů a neuvádějte prosím v souvislosti s touto oblastí nikde žádný název a klasifikaci :-)