Dnes je to přesně 30 let od prvovýstupu západní stěnou Dhaulagiri.
Začátkem 80-tých let dostal Jirka Novák poněkud šílený nápad. Prvovýstup jednou z nejvyšších stěn na Zemi, 4500 m vysokou západní stěnou Dhaulagiri.
Stěnu do té doby nikdo pořádně neviděl. Byla k dispozici pouze nekvalitní fotografie z letadla, která byla později použita na expediční pohlednici. Připravit expedici v 80-tých letech nebylo vůbec jednoduché, nejednalo se o státní expedici hrazenou ČSTV. Veškerá příprava, zajištění financí, deviz a vybavení spočívala pouze na účastnících. Finance se získávaly, především z výškových prací. Po dvou letech intenzivních příprav byla expedice připravena k odjezdu. Letecká doprava byla v 80-tých letech mnohonásobně dražší než dnes a v Nepálu nebylo téměř nic k dostání a tak se vybavení expedice přepravovalo nákladním autem po zemi.
Liazka vyrážela z centra Prahy z Jungmannovy ulice 22. července 1984. Já, protože jsem cestu autem do Asie absolvoval již před 5-ti lety, jsem dostal na starost přepravu. Cesta do Nepálu vedla přes Turecko, Irán, Pakistán a Indii. Pro nekonečné problémy na hranicích se cesta protáhla na měsíc a účastníci expedice, kteří cestovali letecky, již nemohli čekat a vyrazili z Kathmandu do BC jen s minimálním vybavením. Cesta do základního tábora tehdy trvala 14 dní. Průchod pralesem koncem monzunu byl díky množství pijavic utrpením. Řadě účastníků se do ran dostala infekce, se kterou si doktor Jirka Pelikán dokázal poradit jen velmi těžko. Počáteční nedostatek potravin se vyřešil porážkou buvola koupeného od pastevců.
Když jsem s většinou nákladu dorazil do BC byly práce ve stěně již v plném proudu. Pohled do stěny byl ohromující. Počasí z počátku bylo velmi špatné, stěnou se neustále řítily laviny, které ohrožovaly zejména centrální kuloár pod C1, který bylo nezbytné neustále přecházet. Expedice měla neuvěřitelný počet 20 členů. Řada z nich však patřila již k horolezecké elitě. Parta byla vynikající. Všichni, jimž to dovoloval zdravotní stav, se vrhli do stěny s maximálním nasazením. Neuvěřitelný výkon ve stěně podával jeden z nejmladších účastníků Honza Šimon. Převážnou část stěny bylo nutné fixovat. Výškové rozdíly mezi tábory byly zhruba 1000 m. Práce ve stěně probíhaly pomalu.
První pokusy o vrchol nebyly úspěšné. Mirek Šmíd se ve druhé polovině pobytu pokusil o sólový výstup, stál ony pověstné "dva kroky od vrcholu", ale nakonec se vrátil.
S postupujícím časem začaly v BC docházet potraviny. Bylo potřeba téměř 2 měsíce stravovat přes 20 lidí. Proto v polovině října opouští BC ti účastníci, kteří již neměli šanci zapojit se do pokusů o vrchol.
Vedení expedice se ujímá Josef Rybička. Nakonec po dlouhých 57 dnech 23.10.1984 dosahuje Honza Šimon vrchol Dhaulagiri.
O chvíli později dosahuje vrcholu i Jaryk Stejskal a Karel Jakeš. Bohužel Honza se na sestupu zřítil a zahynul.
Pod stěnu se Jirka Novák vrátil již další rok. Cílem expedice byl extrémně obtížný prvovýstup pravou částí stěny. Výstup stěnou se podařil, ale kvůli nepříznivým sněhovým podmínkám se nepodařilo dosáhnout vrcholu.
V roce 1988 vede Jirka Novák opět expedici pod západní stěnu. Tentokrát na vrchol Dhaulagiri vystupuje JZ pilířem alpským stylem Zoltán Demján s kazbeckými horolezci, Kazbekem Valijevem a Jurijem Mojsejevem. Jde o jeden z nejvýznamnějších výstupů v Himálaji všech dob.
V roce 1991 vystupuje středem západní stěny kazašská expedice vedená našimi přáteli Kazbekem Valijevem a Jurjiem Mojsejevem. Na vrchol vystoupilo neuvěřitelných 10 lezců. A tím pořádné lezení na Dhaulagiri končí. Podle databáze miss Hawley se od roku 1991 do roku 2013 pokusilo o výstup na Dhaulagiri 1437 horolezců v rámci 239 expedic. Kromě ojedinělých pokusů v S stěně se všechny výstupy uskutečnily po normální cestě SV hřebenem. Dlouhých 23 let se nikdo nepokusil cesty v západní stěně opakovat.
Návrat expedice do Prahy byl opět strastiplný. V den plánovaného odletu z Kathmandu do Delhi byl spáchán atentát na Indíru Ghandiovou a Indii hrozila občanská válka. Hranice byly několik dní uzavřené. Většině účastníků se nakonec podařilo dojet do Delhi Liazkou a odtud letadlem vládní delegace, která přiletěla na pohřeb Indíry Ghandiové. Já jsem se s Honzou Patočkou a Jirkou Pelikánem trmácel domů Liazkou. Do Prahy jsme dorazili 2. prosince. A to je konec mých osobních vzpomínek na Dhaulagiri 1984. A ještě se můžete podívat na můj (a Lančův film):
srovnavas nesrovnatelne; vykony reprezentace 80tych let staly na predpokladu ze se slo pres caru a bylo to bud a nebo. Akce hobiku na Manaslu (nemyslim to zle), co se predevsim chteji vratit domu, rozhodne memela v planu psat dejiny horolezectvi tak jako Zolo (asi nej vykon cechoslovaka co?)
Tak především expedice na Dhaulagiri, nebo souběžná slovenská expedice na Everest a zrovna tak expedice na Dhaulagiri 1985 a 1988 neměly s reprezentačním družstvem vůbec nic společného. Dokonce se domnívám, že většina účastníků nikdy v repre nebyla. Tyto expedice se vznikaly zdola. Jirka Novák byl vizionář, takže vymyslel cíl a ostatní se starali o realizaci. S Zolo Demjánem v roce 1988 to byla trochu náhoda. Materiál do Nepálu opět dopravovala Liazka, tentokrát po moři do Bombaje. Dopravovala materiál pro expedici Everest, Annapúrnu a Dhaulagiri. Opět došlo k obrovskému zpoždění a tak všechny tři expedice vyrazily do svých BC nalehko. Já byl tehdy např. vedoucím expedice na Annapúrnu, ale kvůli čekání na kamion, jsem se do BC vůbec nedostal! Shodou okolností se expedice na Dhaulagiri účastnili i kazaši Kazbek Valijev a Jurij Mojsejev. Byla v tom reciprocita, část účastníků, včetně Demjána, Nežerky, Martiše byla těsně před odletem do Nepálu na Chan Tengri a tedy perfektně aklimatizována. Protože kazaši přiletěli s veškerou výbavou a Zolo měl také základní vybavení, mohli vyrazit ve trojce.
A že jsme lezli zásadně za hranou, to je asi na delší diskuzi, ale vrátit se domů, jsme chtěli všichni většinou také. Je sice pravda, že dnes spoustě lidí stačí adrenalin, který prožívají v zaměstnání, podnikání, ale to je už námět spíš pro MUDr.Höschla...
Chtělo by to víc článků o téhle době (a těchle výkonech). A i v těch souvislostech výše zmíněnejch. To jsou přeci úžasný perličky! Já věděl, že tenkrát byly nějaký potíže s materiálem, ale že vlastně s materiálem pro několik výprav mi nikdy nedošlo. Asi že jste si z toho psali články každá výprava zvlášť :)
Skoro by toho bylo na samostatnou publikaci. České výpravy (úspěchy) v osmdesátých letech...
Tak jestli chceš další perličku, máš ji mít. V roce 1985 opět mířila expedice pod Z stěnu Dhaulagiri. Přestože složení bylo federální (Demján,Drlík,Nežerka,Rakoncaj,Rybička,Božík, Križovci...), tak ji organizoval Slavoj Vyšehrad. Když na to tak vzpomínám, tak si uvědomuji, že jsme byli schopní se domluvit napříč republikou. A to byla tenkrát o dost větší ;-). Protože jsme tehdy nějak nemohli sehnat náklaďák a navíc zkušenost s cestou rok předtím, nám bohatě stačila, dostal jsem já "geniální" nápad a protlačil ho. Pár chlapců si povinně nabalilo každý 2 gigantické loďáky, na hlavním nádraží v Praze sedli do vlaku a týden jeli přes Moskvu do Taškentu. Odtud letadlem do Delhi a pak opět vlakem a autobusem do Kathmandu. Dost dlouho mi nemohli přijít na jméno.
Jo ještě jedna perla. V roce 1984 se vyřešil nedostatek jídla pod Dhaulagiri koupí dvou buvolů. BC pod Z stěnou je totiž velmi nízko - 3700 m, takže tam bylo možné buvola dohnat. No a další roky s tím už obě další expedice počítaly a řešily to stejně, koupí buvola. Zolo s kazachama lezli JZ pilíř vybaveni syrovým buvolím masem, hlávkou zelí, cibulí a papiňákem vyrobeným z ruského čajníku, pochopitelně bez jakéhokoliv ventilu. V roce 1991 koupi buvola zopakovali kazaši a pak pravděpodobně už dospělého buvola žádná expedice nezkonzumovala.
...Petrovi za tenhle článek! Jednalo se o zcela mimořádný úspěch českého (a vlastně československého) horolezectví ve světových velehorách. Osmdesátá léta patřila pro naše horolezectví k těm nejlepším - a tihle byli prostě nejlepší! :-)
Hmm, Petře, není zač :) Hele, já byl tehdy ještě dost malej, ale právě to, co jste prováděli ve velkejch horách byla ta největší inspirace. Makat, trénovat, obětovat prakticky každičkej víkend na cestu do Ádru, uctivě pozdravit když tam potkáš Lanče... A mám pocit, že takhle to tenkrát měla pěkná řádka kluků :)
Nějak vám nevím, zda mám takovéto expedice obdivovat. Ano, jistěže vylezli úžasné věci. Ale byl to přesně ten styl, který se mi úplně nelíbí. Totiž 2-3 na vrcholu, zbytek se za ně obětuje a odedře celou expedici bez šance na vrchol. Často o tom kdo bude vrcholu rozhoduje šéf expedice bez lezeckých ambicí. V cyklistice mne to štve například u Cavendishe, který vyhrává, ale jen díky tomu, že ostatních 8 členů týmu za něj odedře 90% etapy a on si pak zaspurtuje. Jasně, trochu to zjednodušuji, ale tak to je. A podobně v případě těchto expedic, kdy je ovšem fakt, že o tom kdo bude na vrcholu občas rozhodovala i náhoda. Ale ten styl byl velmi podobný. A pak ti lidé tvrdí, že dneska už se nepředvádí takové výkony jako v jejich době. No jasněže ne, když dnes spousta kvalitních horolezců leze v malých týmech, které nikdy nemohou zdolat ty samé cesty jako velké expedice 80. let.
Mnohem víc sympatické mi jsou výkony Messner, Kukuczka, Loretan a pod, kteří také dělali nové cesty, ale povětšinou v malých týmech, alpským stylem nebo aspoň lehkým expedičním a stejně vylezli úžasné věci.
Milý Vítku, celé moje povídání je pouze nostalgická vzpomínka u příležitosti výročí. Nikdy na tomto webu jsi ode mne nemohl (alespoň doufám) číst srovnávání výkonů naší a dnešní generace. Někteří mí vrstevníci to sice dělají a s oblibou dehonestují výkony např. Radka Jaroše, ale já rozhodně ne. A pokud vím, nedělá většina z nás. Doba se prostě změnila. Ono by to bylo možná dobré téma pro historiky. Tušíš, proč většina našich expedic měla téměř vždy 20 účastníků ? Především jich víc nemohlo být víc, protože to byl limit nepálského ministerstva turistiky ;-). Předpokládám, že jsi mladší ročník a reálný socializmus jsi nezažil. Žili jsme tady trochu jako v zoo, dostali jsme najíst, ale nesměli jsme ven. Běžný občan mohl výjimečně vycestovat na tzv. devizový příslib. Sportovci občas získali tzv. "modrák", na který mohla odjet i velká skupina. Proto se ty expedice plnily na maximum. Pak se pochopitelně mohla řada účastníků věnovat na expedici činnostem, na něž by bylo jednodušší najmout Šerpy. No a tebou zmiňovaní Messner a Loretan nemuseli nikdy řešit nějaké výjezdní doložky a "modráky". Poláci, přestože žili také v reálném socializmu, měli možnosti výjezdů o trošku jednodušší než my. Ještě jednou se vracím k mé oblíbené databázi Miss Elisabeth Hawley. Nahlédneš -li do ní, zjistíš, že ty mohutné expedice, kromě nás měli Rusové a Bulhaři, kteří byli stejně omezovaní ve výjezdech jako my. A ještě k tvé poznámce, že o tom kdo půjde na vrchol rozhodoval vedoucí expedice, často bez lezecké kvalifikace. To byla pochopitelně pravda v prvopočátcích západních klasických himálajských expedic ve 30-tých až 60-tých letech, zažil to Hillary, Buhl i Messner. Ale minimálně se to už týkalo československých expedic. Nanejvýš snad několika prvních velkých federálních, placených z ČSTV. Vedl je většinou Ivan Gálfy a nekompetence bych ho zrovna nepodezíral. Logisticky zvládnou tehdy klasickou expedici na Everest, Lhotse Shar, nebo Dhaulagiri nebylo nic jednoduchého a tak to někdo musel koordinovat. Nebyli k dispozici satelitní telefony, ani kloudné vysílačky. Takže nesrovnávej, nejde to. Ber to jako moji osobní vzpomínku na dobu, kdy jsme byli mladí, krásní a silní. Závidět mohu teď už jenom já vám mladým, krásným a silným. Howgh !
Mam z antikvariatu knizku od Bonningtona a jeho expedici na Everest nejakou stenou. Scott a Haston tehdy nocovali pod vrcholem. Lze treba tuhle expedici nejak porovnat s tou vasi? (I kdyz ted si uvedomuju, oni tenkrat jeste meli kyslik, koukam na netu, ze to bylo 9 let pred vama.)
Těžko srovnávat, jednak Everest je o dost vyšší než Dhaulagiri (proto ten kyslík) a Bonningtonova expedice JZ stěnou byla typická těžká, drahá expedice se spoustou materiálu, Šerpů a kyslíku. Neuvěřitelný byl pokus slovenské expedice v roce 1988 o zopakování této cesty alpským stylem, pochopitelně bez kyslíku. Výstup se sice zdařil, ale bohužel už ne sestup a tím se z této expedice stala nejtragičtější expedice ve slovenských dějinách.
No teď přesně nechápu tvoji poznámku. Hillaryho jsem zmínil pouze v reakci na Vítkův příspěvek. I já pamětník pouze z dějepisu vím, že tato expedice byla řízena sirem Huntem v podstatě vojenským stylem, ale tyto informace mám stejně jako ty pouze z literatury. Jinak Hillaryho jsem si vždy neskutečně vážil. Dokonce jsme mu u nás v KIWI zorganizovali autogramiádu. Fronta se tehdy táhla Jungmankou, Charvátovou ulicí až na Národní. Pamatuješ, není to zase tak dlouho.
Promin to zmateni, ja jsem treti osoba (ne autor komentare na kterej jsi reagoval) a zminka o Hillarym byla minena jako rejpnuti do toho autora, nikoli do tebe.
(Se mi zda ze hoch uvazuje trochu zkratkovite a souvislosti ci perspektivu toho ktereho zpusobu lezeni bud nezna, nebo nevnima. Tj pokousi se porovnat neporovnatelne. & zatimco ty laskave vysvetlujes, ja se ho snazim probudit tim rejpnutim.)
Vítku, doporučuju si zkusit takovou expedici s 20ti lidma zorganizovat a udržet v chodu po celou dobu příprav výstupu a návratu a uvidíš to hnedka všechno jinak. A pokud to chceš mít opravdu autentický, tak všechno zařiď přes pevné telefonní linky a dopisy.
Ty jsi měl pravděpodobně na mysli přípravu expedice ještě doma. Další perlou byla ale i komunikace v Nepálu. Dopis z domova šel dost dlouho do KTM a odtud běžel ještě pošťák nejméně týden do BC. Už si přesně nevzpomínám, ale nejméně jednou pošta dorazila a naopak odešla. V závěru bylo také nutné zajistit nosiče, což opět trvalo řadu dní, než pro ně někdo došel, sehnal a došel s nimi do BC. Dneska brkneš Thurayou a ráno máš v BC vrtulník. Jsou to sice drobnosti, ale bylo jich dost na to aby občas něco zkomplikovaly. S tím se pochopitelně musely vyrovnat tehdy všechny expedice, pokud zrovna neměly velkou, silnou krátkovlnou vysílačku.
Dnes odpoledne se vrátil Jirka Novák z Nepálu. Chtěl jsem aby on, jako nejpovolanější, napsal komentář přesně ke 30-tému výročí výstupu na Dhaulagiri. Nestihl to, kvůli cestě do Nepálu, takže jsem vzpomínal, možná trochu nekompetentně, já. Diskuze, k mému článku, kterou jsem pečlivě sledoval a event. na ni reagoval byla velmi příjemná, což se ne vždy ani na Lezci nedaří. Takže díky všem diskutujícím. Teď zde prosím našeho "guru" 80-tých let Jirku Nováka, aby uvedl a opravil, resp. doplnil moje vzpomínky na pravou míru.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Dnes je to přesně 30 let od prvovýstupu západní stěnou Dhaulagiri.
GPS a mapové aplikace