Miniseriál o průměrných cestách pro průměrné lezce v Dolomitech a Alpách vůbec.

Když se nám se ženou po létech budování kapitalismu poprvé povedlo udělat si na dva týdny volno, vybral jsem vhodné cesty s následujícími parametry: nástup od silnice do 1 hodiny, maximálně 15 délek, obtížnost mezi IV+ a VI+.

Podobný výběr je snadný, pokud ovšem máte průvodce na CD. I zadal jsem podmínky a z výběru vytiskl výběr vhodných cest v okolí Cortiny d´Ampezzo, kde se bude odehrávat první část našeho seriálku.
Tak nejdřív jsme konečně naskládali do Sierry sebe i věci a vyrazili na Plzeň a dál. Zkratka přes Rosenheim se ani nevyplatila. Ušetří se 43 kilometrů a ztratí spousta času couráním se přes vesnice. V Kufsteinu bum do prasátka. Rakouská dálniční známka na 10 dní 7,60 €. Trochu hodně za jeden noční průjezd. Jenže jednodenní Rakušani nevedou. Brener - 7,95 € a dálnice z hranic do výjezdu na Bruneck a Toblach - zase nějaké placení. Noční slalom údolím Pusteria. Tady by měl být docela příjemnej kemp, kde jsme spali vloni… á tady je. Jenže ti ignoranti ho vylepšili o na noc zamčenou závoru a nějaká služba v recepci ani náhodou. Jejich chyba. Mohli mít prachy, nebudou. Jedeme dál. Situace se opakuje u čtyřech dalších kempů a tak si nakonec někdy ve tři ráno usteleme zadarmo v autě na slepé cestě u Lago di Tobiacco.
Spánek za moc nestojí. Už před devátou nás budí rytmické bušení, které připisujeme nejprve pile, ale bylo to pneumatické kladivo bourající sesunutou silnici. Tak jedem dál a lovíme ve svém seznamu co by se tak dalo lézt za odpoledne, protože na pořádnou túru už je pozdě. Á tady. Popena Basso. Nástup třičtvrtě hodiny, cesta na 4 délky a vedle ještě jedna, můžeme stihnout obě. Nástup z Misuriny, to je odsud autem kousek.

---

Popena Basso 2224 m

Tahle široká stěna je hned nad hotely u Lago Misurina. Zaparkovali jsme doprostřed velké louže (asi proto tam bylo ještě v jedenáct hodin místo) a šli hledat neznačenou cestu, která se podle průvodce má vinout severně za hotelem. Jenže za kterým? Je jich tu šest. Tak jsme si vybrali hned ten první a opravdu za ním jakási cesta začíná. Prochází ohrazenou pastvinou a kůň, který se tam pase, jakoby nám chtěl něco důležitého říci. Jenže mu nerozumíme a jdeme dál. Zanedlouho je jasné, že to nebyla ta pravá cesta. Už se chceme vrátit, ale proti nám jsou lidi s lanem. Bohužel neumí nejen česky, ale ani německy nebo anglicky a mimicky nám vysvětlují něco, z čeho usuzujeme že po třetí zatáčce doleva ve tvaru lokte má odbočovat traverzová cesta pod kopec. Nakonec tam opravdu něco takového bylo, i když to mohla být i šestá podle toho, jestli se počítaly jen ty "loktové" nebo všechny ostřejší.

No nešť, cesta tu je ale vede kosovkou. Nemám rád cesty kosovkou, protože to skoro vždycky skončí tím že cesta zmizí a následuje jebačka tím houževnatým pichlavým a lepkavým neřádem, který je krásný jen z bezpečné vzdálenosti. Samozřejmě to tak skončilo i tentokrát, vylepšeno ještě pěkně pohyblivou sutí. Nakonec jsme se doplácali pod stěnu, našli nástup cesty Mazzorana/Adler. Na nástupu nás potěšila poněkud odraná německá lezkyně, která si přišla prohlédnout stěnu a taky nenašla tu příjemnou přístupovou cestu, kterou sliboval průvodce. Nevím proč, ale každého potěší zjištění, že není jediny blb na světě. Lezení bylo hezké, přesně tak čtyřkové a čtyřdélkové, jak pravilo schéma v průvodci, snad jen exponovaný travers mi nepřipadal příliš výjimečný. Kvůli tomuhle se sem plácat tím traversem kosovkou a sutí lze asi odůvodnit jen tréningovými důvody. Na dolezu nás potěšil příjemný travnatý palouk v kosodřevině s pěkným rozhledem na jižní stěny Tre Cime a chatu Auronzo. Že bychom tam večer zajeli? Plány nám kazí SMSka z Prahy, že je třeba napsat a okamžitě odeslat jakousi plnou moc. Tím padá lezení druhé cesty - Mazzoranova koutu. Balíme a po vyšlapané cestě se noříme opět do kosovky. Neblahý pocit tentokrát přehlušuje intenzivnost vydupané cesty. Tahle se určitě neztratí. Za chvíli jsme pod stěnou a konečně jsme našli i tu slibovanou příjemnou přístupovou cestu a jdeme po ní dolů. To jsem zvědav, u kterého hotelu se vynoří.

Po půl hodince jsme u Grandhotelu Misurina. Ano, je to přesně ten v záhybu jezera, o kterém jsem tvrdil, že od něj ta cesta nemůže podle mapy vést. Ty čenobílé tisky původně barevných map jsou ošajslich. Cestou k autu se snažíme sehnat v obchodech se suvenýry obálku a dopisní papír - nevíte, jak se to řekne italsky? Nakonec pomohla kresba a spěcháme do Cortiny najít poštu. Jakýmsi řízením šťastných hvězd trefíme na parkoviště před poštou a je tam i volné místo. Deset minut před zavírací dobou dopis posíláme. Teď už je čas na procházku Cortinou. V horolezeckém krámě jsem si koupil nové jistítko TRE Sirius a už je osm, to bychom mohli dojet k chatě Auronzo. Tak jedem, jestli bude póčo, dáme zítra Preusse na Piccolissimu.

---

Přístup: Cestičkou za Grandhotelem Missurina (v ohybu jezera) okolo tenisového kurtu pořád v serpentinách nahoru až ke stěně, která je jasně vidět zdola.

Mazzoranův kout (IV) je jasně viditelný už zdola, nástup cesty Mazzorana/Adler je o kus vpravo na konci suťového žlabu za věží tvořící předskalí a je označen červenou šipkou a trojúhelníkem. Kousek napravo od koutu narazíme na první vrtanou skobu. Z nástupového koutu odbožíme šikmo doleva na štand, bludné nýty necháme nad sebou. Ve druhé délce mírně šikmo doleva a vodorovným traverzem cca 10 m vlevo. Ve třetí délce šikmo doprava nahoru k odštěpu a kudy to pustí nahoru na vrchol.
Možná, že si říkáte co tady otravuju s takovým čudlem, když okolo stojí mraky pořádných kopců. Ano, Popena je čudl. Ale je z něj pěkný výhled na jižní stěny Tre Cime a jiné okolní kopce, a taky člověk nemá vždycky čas a náladu lézt dlouhé prásky. Tak proto.
A nebo taky proto, abyste věděli, že to je čudl, a jestli chcete do pořádných stěn, abyste tam nechodili.
Jestli si chcete stáhnout krátké video, jak to tam vypadá, klikněte sem (8 MB /QuickTime)

---

V dalším dílu to už budou kopce lepší, tak neztrácejte náladu.