Podzim je tu, teploty klesají a zdá se že to má letos lezecká sezóna sečtené. Ovšem zkušení lezci nevěší hlavu neboť vědí,

že na naší kulaté planetě lze nalézt vzdálené krajiny, ve kterých právě začíná jaro, takže to nejlepší je ještě letos čeká. A právě o jedné takové daleké krajině si dnes něco povíme. Aotearoa neboli „Země dlouhého bílého oblaku“ se nachází na spodní straně zeměkoule a v Evropě je známá spíše pod názvem Nový Zéland. Že se jedná o zemi plnou přírodních krás a scenerií je vcelku známo, jako i to, že je tato země pravým rájem „adrenalinových sportů a aktivit“. O tom, že se zde nachází pravý ráj milovníků trekingu a trampingu není zřejmě nutno hovořit. A právě treking bude námětem následujících řádek, a nebude to jen tak obyčejný treking...

Pohled na majestátný vulkán Mt. Ngauruhoe

V samém srdci severního ostrova Nového Zélandu se nachází velice mladé a aktivní vulkanické plato. Tvoří jej skupina tří aktivních sopek Mt. Tongariro (1967m), Mt. Ruapehu (2797m) a Mt. Ngauruhoe (2287m). Milovníci Jacksonova filmu „Pán prstenů“ budou zřejmě znát toto místo pod názvem Mordor, ti ostatní jako Národní park Tongariro. Roku 1887 věnoval předvídavý Maorský náčelník Te Heuheu Tukino IV. vrcholy všech tří vulkánů guvernérovi a novozélandskému lidu za účelem založení národního parku. Prozíravě tak zabránil zabrání půdy místními farmáři. Že se jedná o oblast velice aktivní nejlépe demonstruje fakt, že nejvyšší vrchol severního ostrova sopka Mt. Ruapehu vybuchla od roku 1945 více než 60krát. Poslední erupce v roce 1995 byla velmi „spektakulární“ a dokonale překvapila lyžaře sjíždějící její svahy. Ale dost řečí o historii a přejděme rovnou k věci. V místním národním parku se totiž nachází jedny z nejúžasnějších treků v zemi. Jedná se zejména o „Severní okruh“ jednu z proslulých „Great walks“ a potom „Tongariro Crossing“ často popisované jakožto nejlepší jednodenní trek na Novém Zéladnu. Zda se skutečně jedná o nejlepší trek, jako že zřejmě ano, je čistě subjektivní záležitost. Já jsem na takový trek vyrazil uprostřed zimy a rád bych vám celou akci popsal...

Konečně na platu Jižního kráteru ...

Je 7 hodin ráno 5. července, zima vrcholí, stále tma, ale východ slunce si již blíží. Sleduji oblohu a vypadá to dnes vážně dobře. Doufám, že předpověď počasí bude dobrá. Včera se totiž také zdálo, že bude jasno, ale po rozbřesku se udělala nízká oblačnost, takže mraky seděly na vrcholcích hor a foukal silný vítr. Zvolil jsem tedy náhradní program, lyžování na Mt. Ruapehu. Ačkoliv se žádná erupce zrovna nekonala, přesto je lyžování na aktivním vulkánu něco zcela vyjímečného. Teplota nahoře byla –10 ºC, foukal silný vítr, ale v okolí sjezdovek se z pod kamenů drala horká pára – úplná kouřová hora. Navíc všude kolem štiplavý zápach sirovodíku. Zkrátka lyžovačka s vůní zkažených vajíček. Pohled z vrcholu však ukazoval, že Mt. Tongariro je úplně v mlze a mracích. Jo, počasí je v tomto národním parku hlavním faktorem ovlivňujícím vše...

Pohled na majestátný vulkán Mt. Ngauruhoe z plata Jižního kráteru

Dneska to ale vypadá slibně, tak se jdu zeptat jak je to s dopravou na začátek treku. Jsem totiž v Turangi a jet autem na začátek treku není moc dobrý nápad, neboť by se člověk musel v půlce vrátit, což by byla velká škoda. Naštěstí jsem se domluvil, že mě tam cestou vysadí až povezou lyžaře do Whakapapy. Při zpáteční cestě mě naberou na druhém konci treku. Super. Ještě někde sehnat mačky a cepín a můžu vyrazit. Mačice i cepíny lze zapůjčit na místní lezecké stěně, takže vyrážíme.

Sněžný klimb na vrchol Červeného kráteru

Po 45 minutách mě řidič vykládá na parkovišti na konci silnice Mangatepopo a domlouváme se, že na mě bude čekat na druhé straně v půl páté. Ono je totiž v půl šestý totální tma. Na parkovišti potkávám čtyři další trekery, takže vyrážíme spolu. V naší vskutku internacionální skupině jsem já (Čech) potom Belgičan, Kanaďan, Brit a Izraelec. Sešli jsem se tam zcela náhodou a určitě bude dobré vyrazit společně. Všichni mají mačky a cepíny, takže to vypadá dobře. Je už 9 hodin, pěkná kosa, ale naprosté azuro, slunce svítí, prostě naprosto dokonalý den.

Červený kráter - Sopečný komín (hráz) , jímž kdysi vytékala magma na povrch

Vyrážíme. Stezka vede údolím Mangatepopo a sleduje potok protékající postupně skupinou lávových polí. Hlína na povrchu je na kost zmrzlá a ve stínu se nachází ledové plotny. Stezka postupně míjí Mangatepopo chatu a pokračuje dále do údolí plného bizardních lávových útvarů nacházejících se všude kolem. Podivné ostré kameny, nehostinná lávová pole, zkrátka krajina jak z jiné planety. Lávová pole jsou to celkem mladá, pocházejí z erupce Mt. Ngauruhoe někdy v letech 1949 a 1954. Ne nadarmo si tuto oblast vybral Peter Jackson pro svůj film Pán prstenů. Jsem zvědav, kdy se na nás vrhnou skřeti...

Červený kráter alias „Mount Doom“

Cestou fotíme a pomalu se dostáváme k Soda springs. Zde jsou poslední záchodky, jichž mí spoluputovníci využívají. Asi pili příliš mnoho ranní kávy. V údolí je vcelku slušná kosa, takže se nechceme moc zastavovat. Navíc je před námi 300 metrový výstup „The Giant’s Staircase” do Jižního kráteru. Výstup je to opravdu dost prudký, navíc musíme kličkovat mezi ostrými kameny sem a tam. Mezi kameny je ještě ke všemu náledí. Několikrát musíme zastavovat, nejen kvůli pořízení záběrů nádherné scenérie a vynořujícího se mladého symetrického kuželovitého vulkánu Mt. Ngauruhoe, ale musíme ještě čekat na pomalejší jedince. Posledních 50 metrů už je umrzlým sněhem, tak sundáváme cepíny. Konečně jsme na vrcholu u vchodu na plato Jižního kráteru. Sedíme na kameni, popíjíme nějaké tekutiny k doplnění vypocených zásob a čekáme na poslední dva opozdile, kteří téměř plivající krev dorážejí. Tady se ukazuje kancelářská kondice, všichni jsme sice jak se později ukáže kancelářské krysy, ale Britská část expedice je dosti pomalá. Fotíme a posléze vyrážíme na plato Jižního kráteru.

Že by skřet??? V Mordoru člověk nikdy neví ...

Po předchozím výstupu najednou zjišťuji, že mám najednou přebytek energie, tak spolu s Donaldem (Belgie) a Johnem (Kanada) plato téměř přebíháme. Zastavujeme se v půlce, neboť chceme taky vyzkoušet ty mačky, co jsme si je draze vypůjčili. Nemá to prakticky žádný význam, ale alespoň musíme udělat „30$ photo”. Než se obujeme do maček doráží zbytek výpravy, tak je požádáme o to jestli by nás nevyfotili. Donald je z maček přímo nadšený, má je dnes poprvé a připadá si jako „Snow cat“. Zkouším jen tak nadhodit, že když už ty mačky máme nazutý, že bychom mohli podniknout nějaký seriózní výstup, a ne se jen tak fotit na plošině. Cesta na vrchol Červeného kráteru vede po hřebeni, tak vybíráme jak si to zkrátit. Před námi je moc pěkný klimb, takových 150 výškových metrů a super strmý sklon. James (Brit) jako že do toho nejde, ať na něj počkáme na vrcholu. Zbytek výpravy vyráží. Jelikož se jedná o jižní svah, je sníh krásně umrzlý, takže se jedná o skvělé podmínky. Na nebi ani mráček a my stoupáme jako sněžní tygři vzhůru, prostě super. Cestou ještě fotíme a najednou už jsme na vrcholu.

Vrcholové foto v samém srdci Mordoru.

Na vrcholu Červeného kráteru se před námi otevírají fantastické scenérie. Okraj porézního kráteru je stále ještě teplý, zhruba 60 ºC a z jeho okrajů se ven dere pára páchnoucí jako peklo. Milovníci Pána prstenů budou toto místo znát jako „Orodruin“ nebo „Mount Doom“ ze stejnojmenného filmu. Rudá barva kráteru je vskutku úžasná. Na vzdálenějším okraji kráteru se nachází starý sopečný komín (hráz), jímž kdysi vytékala magma na povrch. Jelikož se jedná o mnohem tvrdší materiál, než je okolní sopečný popel nebo struskovitá láva, komín se i přes silnou erozi zachoval dodnes. Mí spoluputovníci se válí na okraji kráterů a libují si jak je to krásně hřeje. Já s Donaldem zkoušíme vlézt kousek do kráteru, za účelem fotografických záběrů z nitra kráteru. Vzhledem k tomu, že se jedná o nezpevněný štěrk, je zapotřebí maximální opatrnost. Mačky se na tomto povrchu velice osvědčily. Poté vystupujeme zpět na vrchol, fotíme okolní scenérie: horské pásmo Kaimanawa, údolí Oturere, Centrální kráter, Mt. Tongariro a v dálce další dokonale kuželovitý vulkán Mt. Taranaki. Viditelnost je naprosto suprová, a dosud nikde ani mráček!

Pohled na plato Centrálního kráteru. V pozadí též Severní kráter a Modré jezero.

Na vrchol právě dorazila další skupina z druhé strany. Obědváme. Mí spoluputovníci vyndávají celé chleby, párky, půlkilovou sklenici pindakaasu (buráková pomazánka) atd. Člověk se nestačí divit, co všechno s sebou táhnou. Můj batoh sice váží 10 kg ale z toho je 8 kg foťáků a objektivů, rezervní tričko, 8 corn musli tyčinek a 1.5 l pití. Říkám jim, ať už se lenoši zvednou, že uděláme ještě nějaký klimb, ale oni se válí na okraji kráteru a jedí chleba s párkama. Je to nechutný. Připadám si jako mezi Holanďanama na oběde v naší kantýně – brotje fikandel. Ještě si je trochu dobírám, zda mají také s sebou drcenou čokoládu na chleba, ale jim je to jedno, cpou se a nehodlají se pohnout. Přitom je naprosto super počasí, darmo mluvit...

Nakonec se zvednou a James, že musí hodit „ring of power“ do kráteru. Už od začátku mu říkáme Frodo, neboť prý dostal prsten od kámoše a musí ho zničit v Mordoru. Tak ho strhnul z krku a i s řetězem hodil do kráteru. Všichni jsme si to vyfotili a pak konstatovali, že teď už je nám Frodo stejně k ničemu (useless). Po této kulturní vložce sestupujeme po štěrkovém poli dolů k Emerald Lakes. Cestou se zastavujeme a fotíme doutnající barevný kráter z druhé strany, dále pak Severní kráter a pohled do údolí Centrálního kráteru včetně zmíněných jezer. Severní kráter se nachází na zarovnaném platu na kterém bylo kdysi lávové jezero jež postupně vychladlo. Emerald Lakes jsou vlastně jezera jež zaplnila prohlubně po explozi během poslední erupce. Jejich zabarvení je v létě díky minerálům z termální oblasti Červeného kráteru smaragdově zelené. V zimě byla ovšem jezera zamrzlá a pokrytá vrstvou sněhu, takže smůla. Sestupujeme tedy lávovou morénou až na dno Centrálního kráteru a postupně přecházíme celé plato. Několikrát zastavujeme z důvodu pořízení snímků. Všichni vybaveni jednookými zrcadlovkami, skoro bychom mohli založit fotokroužek...

Spodní, stále ještě doutnající, okraj Červeného kráteru.

Na konci plata nás čeká krátký výstup, který nás dovede na hřeben kolem jezera Blue Lake. Mačky už máme dávno sundané, ale nejsou stejně potřeba. Na nebi se začínají tvořit mraky. Sníh se už vlivem slunečního svitu začíná trochu bořit, ale my pokračujeme stále po hřebeni. Na jedné straně se na nás otevírá poslední pohled na majestátné vulkány centrální oblasti a na straně druhé velké Modré jezero, které vlastně není nic jiného než starý zaplavený kráter. Původní Maorský název pro toto jezero je „Te Wai-whakaata-o-te-Rangihiroa“ neboli „Rangihiorovo zrcadlo“ dle legendárního objevitele Tongarirských sopek náčelníka Te Rangihiora (prozkoumal vulkány někdy kolem roku 1750). Ten byl zároveň otcem zmíněného Te Heuheu Tukino IV., který jak jsem již zmínil daroval vrcholy lidu Nového Zélandu. Jezero je však zamrzlé a pokryté vrstvou sněhu. Pokračujeme dále kolem Severního kráteru. Jak se blátivá stezka vine po svahu, otevírá se před námi pohled do údolí, kde vidíme jezero Rotoaira a hned za ním veliké jezero Taupo, které vypadá jako by bylo o něco výš. Jak s klikatící se stezkou ztrácíme nadmořskou výšku, dostáváme se na travnatý svah vedoucí k chatě Kererahi Hut. Zde chvíli sedíme, neboť máme ještě spoustu času. Dolů na parkoviště by to mělo být už jenom něco kolem dvou hodin chůze.

Plato Centrálního kráteru, v pozadí vrchol Červeného kráteru.

Zbytek sestupu k parkovišti je celkem nuda. Stezka se vine nekonečným travnatým svahem se spoustou dlouhých schodů. Diskutujeme s Donaldem o Belgickém pivu, což se nám najednou jeví jako velice zajímavé téma, ovšem ostatní k tomu nemají co dodat. Cestou míjíme Ketetahi Hot Springs, které se nachází na soukromé půdě vlastněné Maory. Ačkoliv průchod územím je povolen, k pramenům se nesmí. Jedná se zřejmě o jedny z posvátných pramenů, jichž je na Severním ostrově spousta. Brodíme potok, jenž vytéká ze zmíněných pramenů a jehož voda je vcelku slušně teplá i když poněkud nečistá.

Poslední část stezky prochází deštným lesem a vede postupně přes několik dřevěných mostků pod nimiž protéká termální potůček, jehož voda je nepitná. V létě zřejmě tento les poskytuje dostatek stínu pro unavené poutníky. V zimě nic moc. Moji spoluputovníci jsou sice nadšeni, ale to jedině díky tomu, že ještě nebyli na Jižním ostrově. Ve srovnání s mohutnými deštnými lesy na západním pobřeží, či v oblasti Karamea, je tento lesík jenom slabým odvarem skutečného deštného pralesa.

Blue Lake.

Najednou se z lesa vynoříme přímo na parkovišti. Zde naše celodenní putování končí. Po necelých sedmi hodinách, 17 kilometrech, 800 nastoupaných a 1050 naklesaných metrech je najednou konec. Pravda v průvodcích zmiňují celkovou délku treku 6-8 hodin, ale mnohem realističtější je tak do těch 5 hodin. Tedy pokud nehodláte jak my trávit hodinu a půl obědem na vrcholu a půl hodiny vysedáváním na lavičce u Ketetahi Hut. Naše grupa se nakonec opět trhá, vyměňujeme si emaily a domlouvám se s Donaldem, že až se vrátíme do Evropy a pojedeme lézt do Freyeru tak ho vezme s sebou. Tu náhle zbystří James a tvrdí, že je zažraný skalkař, hm co dodat...

Tak takhle to tedy bylo. Informace a další podrobnosti můžete nalézt níže. Pokud se chystáte vyrazit v létě je nutno se obrnit trpělivostí, neboť trek je prý zcela přeplněn. Zlé jazyky hovoří až o 600 turistů denně! My jsme potkali tak 30 lidí, což je na 17 km snesitelné. Pokud není jasné počasí, je lepší se na trek vůbec nevydávat, neboť v mlze či v mracích stejně není nic vidět. Skutečně počasí hraje v této oblasti hlavní housle. V zimě se doporučuje mít s sebou mačky a cepín. Během našeho putování sice nebyly potřeba (kdybychom nepodnikli ten klimb), ale člověk nikdy neví, jak to tam nahoře bude vypadat. Další fotky bude možné v nejbližší době nalézt na http://sjanda.com. Pro skutečné lezce bych ještě vyzradil, že se chystá i jakýsi mini seriál o skalních a boulderistických oblastech na Novém Zélandu...

Mapka treku - založena na informacích poskytnutých DOC.

Informace:
Whakapapa Visitor Centre
Private Bag, Mount Ruapehu 2650
New Zealand

Tel: (07) 892 3729
Fax: (07) 892 3814
E-mail: whakapapavc@doc.govt.nz
Web: http://www.doc.govt.nz

Výškový profil treku - založeno na informacích poskytnutých  DOC.

Oficiální časové informace o treku:
Mangatepopo Valley až do Soda Springs: 1 až 1.5h
Soda Springs až na South Crater: 40min až 1h
South Crater až na vrchol Red Crater: 1h
Red Crater až k Emerald Lakes: 10 až 20 min
Emerald Lakes až k Ketetahi Hut: 1 až 1.5h
Ketetahi Hut až na Ketetahi parkoviště: 2h

Odbočky:
Soda Springs tam a zpět: 15min
Mt. Ngauruhoe tam a zpět: 2-3h
Mt. Tongariro Summit tam a zpět: 1.5 – 2h