Po loňském prubnutí dolomitských jištěných cest jsme se letos na začátku léta opět s Honzou sešli, abychom

vypravili expedici tentokráte pod názvem Kanagon 2003. Po počátečních problémech s dopravou jsme nepohrdli nabídkou cestovky Adventura, která měla zcela náhodou v podobném termínu obdobné plány jako my a 27.6.2003 ve večerních hodinách jsme se nalodili na palubu autobusu, který nás o 12 hodin později o 750 korun chudší vyhodil na letišti u kempu Olympia nad Cortinou dAmpezzo. Advenťuráci se chystali na jejich první ferátu na Punta di Fiames (loni to byla první feráta i pro nás - fotky z loňska), my však máme jiné plány. Prvním z nich je klasická tůra okolo masivu Sorapiss skládající se ze 3 červených jištěných cest. Po chvilce bloudění dole v Cortině konečně nacházíme hotel Cristallo  a za ním značenou cestu vedoucí klikatě vzhůru až na horní stanici lanovky k Rifugio Faloria (2123m.n.m.). Již za hotelem však shledáváme naše bágly s proviantem na 2 týdny neúnosně těžkými (viset na ocelovém laně s 15 kilama na zádech se nám opravdu nechce), a proto schováváme většinu oblečení, jídla a stan v hustém lesíku u cesty a dále pokračujeme s poloprázdnými kletry. Sluníčko, které nás celou cestu provází se však  nahoře mění v liják a nám je jasno, že k bivaku Slataper to dnes nestihneme. Vystupujeme jen o kousek výš k horním stanicím vleků pod Sorapiss a zaujímáme pozici pro bivak v bývalé stanici lanovky vedle chaty Rifugio Tondi (2327m.n.m.).


pohled z rif. Tondi na masiv obou Toffan
Strach z odhalení ještě umocňují psychozvuky větru opírajícího se do plechů kdesi nad námi. Vše ale dobře dopadne a ráno v 7:00 vyrážíme na naši pouť. Na rozcestí Forcella Faloria (2309m.n.m.) snídáme a užíváme si panenského klidu rušeného jen horskými kozami po suťovisku se sunuvšími. 

Dnešní cíl je bivak E.Comici, což není věru blízko, a tak již v 8:00 jsme na strmé cestě suťoviskem pod vrchol Punta Nerra.


sněhová políčka cestou na Punta Nerra
Cestou zdoláváme několik vcelku strmých sněhových polí (bez teleskopů by to asi nebyla žádná sláva) a po 1,5hodině jsme v sedle a otevírá se nám krásný pohled na masiv Sorapiss s jezerem a chatou Rifugio Vandelli vlevo dole v údolí. Tam se však dostaneme až příští den, masiv totiž hodláme obejít jak průvodce Dolomity Sever káže proti směru hodinových ručiček.  Ze sedla tedy setupujeme strmým skalním kotlem občas jištěnym ocelovými lany až dolů a snažíme se najít značku, která by nás měla dovést až k nástupu na jištěnou cestu Via Atrezzata Francesco Berti. Asi půl hodiny bloudíme suťovými poli (značka, ale vede strmě vlevo nahoru až pod skálu), nakonec jsme však úspěšní a přes malé skalky (které jen tak mimochodem nebyly jištěné a s kletrem na zádech nebylo jejich překonání vůbec jednoduché) se probíjíme na skalní lavici, kde začíná jištěná cesta.


nástup na Bertiho lavici nám kazila oblaka…bude nebo nebude opět pršet???

na lavici
Je to pěkná procházka po vrstevnici sem tam s lanem u skály a velkolepými výhledy na Monte Pelmo a údolí pod námi. Lezecky zajímavá je cesta až v posledním úseku, kde se nejprve trochu komplikovaně sestupuje po třech navazujících žebřících, aby se pak skrz mohutný skalní kotel, nyní již plně jištěný, vystoupilo až na plato k bivaku Slataper (2680m.n.m.)


bivak Slataper
Tohoto bodu dosahujeme okolo 16:00. Průvodce říká, že náš dnešní cíl je jen 3 hodiny cesty, takže neleníme a jdeme dál. Opravdu nepřehledné značení však způsobuje, že další hodinu  bloudíme suťoviskem na levoboku (cesta tudy opravdu nevede, přestože průvodce i mapa ukazují jinak!!! od bivaku stačí sestoupit  přímo za nosem, cesta je značená až o dost níž). Nakonec však cestu nalézáme a po hodině putování jsme u nástupu na Via Carlo Minazio, která je však hodně moc nudná a lezecky úplně nezajímavá, pokud se však někdo nevyžívá v křovinách ala Vietcong neustále se zachytávajících o ruksak na zádech. Se setměním dosahujeme bivaku E.Comici (2020m.n.m.), z posledních sil dolujeme  sníh na čaj ze sněhoviska dole pod ním a jdeme na kutě do vrzající postýlky.


bivak E.Comici
V 6:45 jsme opět na nohou a s inverzí postupujeme hodně klikatě a strmě vzhůru až k další ferratě Via ferrata A.Vandelli. Cestou potkáváme dva němce, první lidi po dvou dnech od opuštění Cortiny!!! Poslední ferrata masivu Sorapiss by byla možná zajímavá, kdyby se šla výstupem, vzhledem k tomu, že skrz ni sestupujeme dolů k chatě Rif. Vandelli (1926m.n.m.) je to celkem nuda až na několik exponovaných žebříků a skalisko, o které bych si dozajista rozrazil hlavu, kdybych na ní neměl helmu.


na sestupu k chatě
Na chatě jsme ve 12:30, pijeme bezva jablkovou šťávu a pokračujeme v sestupu po výletní cestě na Passo di Tre Croci a z něj dolů až do Cortiny, kde vyzvedáváme ničím netknuté zásoby, které okamžitě mizí ve vyhládlých žaludcích. Protože se chceme konečně umýt, jdeme spát dolů do města do campu Cortina, což nás stojí 14E oba dohromady i se stanem.

Úterý 1.7.2003 je ve znamení přesunu na Rifugio Dibona (2083m.n.m.)nacházející se těsně pod skupinou Toffana. Cesta rozhodně nevede po vrstevnici a my opět s plnou polní ji zdoláváme za 4,5 hodiny. Máme chuť na drobet alkoholu a tak pohrdáme stavbou stanu v lese, obětujeme každý 16E a až do půlnoci kalíme na chatě víno podávané ve stylových džbánečcích jsouce obklopeni hvězdami lezeckého nebe z obrázků na stěnách nás zdravících. Přestože Honza říká, že víno ho poslední dobou vůbec neničí, zapomíná po půlnoci, že není jištěn a řítí se dolů ze schodů.


trasa dnešního dne, zeleně nástup od Dibony k feratě, fialově přibližně ferata, cihlově červeně trasa od Bus de Tofanna na vrchol, růžově sestup a přesun do skupiny Fanes, šipka značí zítřejší vrchol feraty Tomaselli
Nazítří vstáváme již v pět, neboť zcela takticky jsme si naplánovali zdrcující pochod neberouce na vědomky kocovinu. Celou cestu k nástupu pod černou feratu Giuseppe Olivieri se mi Honza snaží vyvrátit jeho včerejší zaváhání na schodech, což se mu nemůže podařit, a tak se v 7:00 u nástupu vzdává.


na nástupu na Olivieriho- 7:00
Podle průvodce je „Giuseppe“ jedna z nejtěžších ferát v Dolomitech, tak jsme zvědaví. Se slunkem v zádech a prosluněnou Cortinou pod nohama se pouštíme do boje. Ze začátku cesta nečiní problémy, jakmile se však dostáváme do míst, kam sluníčko ještě nezasáhlo, zjišťujeme, že během včerejší kalby venku asi sněžilo. Skála je kluzká a namrzlá, lana jsou obalená ledem a celý to hodně zapeklitě klouže.


asi vážně sněžilo…
Na slunečné straně zase vše pěkně taje a máčí nás od hlavy až k patě. Skála je ale supr. Honza nejeví žádné následky nočního pádu a mizí mi někde nahoře, já rozhodně nelezu čistě, ledovatá místa jsou hodně exponovaná, občas se leze i v mírném převisu, takže lany, kterými je mimochodem cesta skvěle zajištěná, opravdu nepohrdám. Lahůdka Giuseppeho přichází za skalním oknem Bus de Toffana. Jde o proslulý asi 8m dlouhý traverz s 30m vzduchoprázdna pod nohama.


nejslavnější část „Giuseppeho“
S ocelovým lanem u prsou nečiní problém, ale esli se najde někdo, kdo to s báglem na zádech poleze čistě, tak klobouk dolů. Tady končí část ferraty zvaná Punta Anna, dál se napojujeme na Sentiero Giuseppe Olivieri a  přes několik žebříků stoupáme až na vrchol Toffany di Mezzo (3224m.n.m).


Jenda na Toffaně di Mezzo, 10:56
, kde jsme v 10:56 po 5 hodinách pochodu. Cesta zpět je až na Bus de Toffana totožná, pak se ale vrháme suťoviskem dolů a již v 13:00 jsme zpět na chatě, balíme zbytek věcí a vyrážíme dále, strmě vzhůru pod stěnu Toffany di Rozes a podél ní až ke skupině Fanes do bivaku della Chiesa. Trochu si zacházíme, ale jsme tam za necelé tři hodiny úplně zničeni, ale opět sami ve výšce 2652m.n.m., oblaky pod nohama a prkennou podlahou pod zády. Bivak již není oficiální, dveře nejdou dovřít, ale my jím rozhodně nepohrdáme. Po další 12-ti hodinové tůře jdeme na kutě okolo 20:00.

Budíme se do hodně chladného dne plného mraků a váháme zda se vydat na naši poslední štaci, ferratu Tomaselli na Cima Fanis Sud(2980m.n.m.). Rozvážně snídáme a čekáme, co se  z oblohy vyklube. Nakonec se z ní v 10:00 vyklubal průvodce Adventury se svými klienty a zástup Němců. Když můžou oni, tak my taky. Nakvap balíme, bágly necháváme v bivaku a spěcháme k nástupu, abychom tam byli první a odpanili naši další černou ferratu, nejtěžší v Dolomitech do roku 1976.


na Tomasellim, dole bivak a Němci na zteč se houfující
Cesta vede nejdříve traversem šikmo vlevo aby se pak zlomila do téměř kolmého výstupu přerušovaného jen tu a tam pěšinkovými přechody. Zajímavá je hlavně poslední pasáž, jakási převislá pyramidka a kolmý žlab s nedostatkem chytů. Vzhledem k počasí však hodně spěcháme a oproti 3 hodinám podle průvodce jsme zpět již za hodinu a půl.


vrchol, Tomaselli padl
Obědváme obligátní čínskou polévku v bivaku, a protože Adventura nás nedohání a počasí hrozí ukrutným deštěm kvapně sestupujeme dolů na Rifugio Scotoni a dál až k parkovišti, kde už leje jako z konve a zhůry sestupují pouze Japonci ve svítivých šusťákových soupravách. Pomalu docházíme k silnici a mise se chílí ke konci. Původně jsme sice chtěli přejít až do Brixenu, což by byla cesta tak na dva dny, ale předpověď počasí je víc než mizerná, a tak u silnice vztyčujeme palec a v zápětí se vezeme přes Bruneck, Innichen, Lienz, Liezen, Salzburg, Linz a ČeskéBudějovice domů. Mise je zakončena v sobotu 5.7.2003 v 18:00, kdy vstupuji doma do vany po 6 dnech nemytí se ulepený od potu, jak kdyby mě někdo polil Kanagonem.

Za celou dobu pobytu jsme potkávali minimum lidí, všechny jištěné cesty jsme lezli zcela sami, mimo Tomaselliho ( i toho jsme ale lezli jako první), ve všech bivacích jsme spali také sami. Chce to jen brzy vstávat, 12 hodin jít co nejdál od lanovek a co nejběsivěji (např. úsek Cortina - rifugio Faloria chodí pěšky s báglem jen blázen, nebo šetrný čech, který nechce platit za lanovku). Každopádně kdokoliv chce si může kteroukoliv feratu užít bez dalších třiceti němců vysících nad jeho hlavou, chce to jen správné načasování.

Několik základních info:
Identita: Honza Vlášek a Honza Rapsa, 21 a 20 let, Praha
Vybavení: sedák a prsák, feratovej Y set s brzdou, helma – na feraty nic víc není třeba
Náklady: celkem 2500kč/osobu, z toho 750 cesta busem, 7E kemp, 16E chata, zbytek potřeby pro obživu
Některé pochodové časy:
Mise 1
Kemp Olympia (1224m.n.m. – Cortina) - rifugio Faloria(2123m.n.m.) - 4,5h
Rifugio Tondi (2327m.n.m.) - Punta Nerra -1,5h
Punta Nerra (cca. 2900m.n.m) - bivak Slataper (2680m.n.m) - 6h s blouděním
Bivak Slataper (2680m.n.m) - bivak E.Comici (2020m.n.m.) - 4h s blouděním
Bivak E.Comici (2020m.n.m) - rifugio Vandelli (1926m.n.m.) – 3h 45min.
Rifugio Vandelli – Cortina – cca 4h
Přesun
Kemp Cortina – Rifugio A. Dibona (2083m.n.m.) – 4,5h i s návštěvou kostnice v Pocol
Mise 2
Rifugio Dibona (2083m.n.m.) – Toffana di Mezzo (3244m.n.m.) přes via ferrata Giuseppe Olivieri (Punta Anna) - 5h
Toffana di Mezzo – Rifugio Dibona přes Bus de Tofana -1,5h
Rifugio Dibona – bivak Della Chiesa (2652m.n.m.) -  3h 45min.