Pokud jste někdy navštívili v Rakousku oblast Salzkammergut, česky Solnou komoru, asi mi dáte za pravdu, že je to jedna z nejkrásnějších částí Rakouska.

Pokud jde ale o vápencové stěny vhodné pro lezení, na které je Rakousko poměrně bohaté, moc jich v této oblasti nenajdete. Když jsem předminulý rok plánoval dovolenou, narazil jsem na adrese bergsteigen.at na schemata cest ve stěně Falkensteinwand u jezera Wolfgangsee, které je považováno za centrum celé oblasti a které není pojmenováno, jak se mnozí domnívají, podle Salzburského rodáka W.A. Mozarta, ale podle řezenského biskupa Wolfganga. Na Mozartův odkaz zde ale narazíte také, v St. Gilgen se narodila jeho matka A.M.W.Pertlová. Dalším důvodem k návštěvě pro mne byla blízkost vrcholu Zwoelferhorn, na který je možno se dostat ze St. Gilgen lanovkou asi za 10- 12 EUR a z jehož vrcholu se dá startovat na svahovém padáku.
Mým cílem byla cesta Steinbeisser 7-, která vede z lesa blízko pravé hrany. A protože se mi lezení docela líbilo, rozhodl jsem se zkusit cestu středem stěny, která má do češtiny těžko přeložitelný název Seenot. Cesta je klasifikována 6+ a její přelezení je zpestřeno (nebo zkomplikováno) nástupem, který je přímo z hladiny jezera.



Po krátkém průzkumu u kamarádů a známých jsem si vypůjčil malý člun z PVC, který jsem asi týden lepil, než byl vhodný k plavbě přes jezero. Jednou ráno jsme pak nastoupili do člunu a vydali se na dobrodružnou plavbu. Vypadalo to na pár set metrů, ale jezero je široké přes 1,5 km a tak nám cesta trvala skoro 50 minut.



Stěna spadá do vody tak strmě, že u nástupu není možno ani vystoupit a navázat se na lano. Naštěstí je nedaleko malý ostroh, na kterém jsme si oblékli úvazky a lezečky, připravili lana i ostatní materiál. Na nástupu jsme člun přivázali k prvnímu nýtu, který je asi 2 m nad hladinou a pustili se do prvních délek, které jsou celkem lehké, (asi 5), jen na druhé délce jsem narazil na pár obtížnějších metrů.



Když pak Olga dolezla do obtížného místa, začal obvyklý rituál s následujícím dialogem: „Višku, jaks to tady lez?“ „No, chyt jsem ten chyt na celou ruku vpravo od borháku, co ho tam někdo vysekal majzlíkem, pak jsem si na něm vyměnil ruce a pak už došáhneš do toho žebírka vpravo.“ Olga pozorně prohlíží terén, pak zkusí několik různých kroků, samozřejmě kromě toho popsaného. Důkladně si několikrát hrábne do pytlíku s magneziem, chytne se za expresku a pokračuje ve výstupu.



Další dvě krátké délky traverzujeme doprava. Na konci traverzu vidím borhák se smyčkou a za ním hladkou plotničku a kout se štandem. Že by se to lezlo za smyčku? Říkám si a prohlížím hladkou plotničku, ve které nacházím malý chyt na tři prsty, opět vyseknutý majzlíkem. Asi se jim ten majzlík ztupil, nebo ulomil, že vysekli ten chyt tak malej, běží mi hlavou. Ale co když je nějaké hladké místo ještě nahoře? Vyměňuji po jednom prsty v chytu a za chvilku jsem na štandu v koutě. Olga bez potíží traverzuje ke mně, malý chyt vynechává, přece tam ta smyčka není pro ozdobu.



Dál je terén opět trochu lehčí a tak je čas i na pár fotek a pohledů na náš zmenšující se člun na hladině a nádhernou přírodu v okolí jezera. Po dalším krátkém traverzu jsem pod klíčovým místem, je to mělké vhloubení, vpravo sokolík, k jehož začátku se ale asi nedostanu, vlevo komínek, pro který se rozhoduji. Docela to jde, i když to trochu tahá za ruce. Borháky jsou celkem blízko, alespoň že se jim neztupil i vrták na nýty, když už tady neudělali pořádný chyty. Klidně to mohlo být jen 5+. Délka končí na krásné polici s vrcholovou knihou, dobírám a poslouchám vzrušující vzdechy ozývající se z komínku.











Zapisujeme se, prohlížíme poslední délku, která nás ještě čeká a nevěříme vlastním očím. A jestli se rozhodnete cestu si vylézt, nebudete jim věřit taky. (přeji příjemné překvapení).
Je už dost teplo a tak raději lezu, už se těším na láhev s vodou u nástupu. Za chvilku jsme nahoře, chvíli hledáme slanění, které je trochu vlevo od spádnice k nástupu (při pohledu do stěny) a slaňujeme zpět do člunu.



Zatímco jsme lezli, slanili do stěny dva místňáci a mazácky skočili z prvního štandu do vody. Po krátkém osvěžení pak vylezli první délku sólo, navázali se a pokračovali ve výstupu. Výhodu tohoto stylu poznáváme při tahání našich lan z jezera po stažení z posledního slanění. Následuje ještě slalom mezi závodícími jachtaři a pak už jen pohled na stěnu a vzpomínky na krásné lezení.



Přístup: Z Lince směr Salzburg, odbočit na Mondsee a dále směr  St. Gilgen
Materiál : 10 expresek, 2 smyčky, dvě lana. (nutné kvůli slanění, délky jsou krátké, okolo
25 m)
Podrobné informace a schéma: www.bergsteigen.at, klettern, Alpin, Bundesland Salzburg, Seenot.

Pozn. red.: Viky napsal článek už loni na mé naléhání poté, co mi o výstupu vyprávěl. Než jsem se dostal k oskenování fotek, byla zima, tak to dávám s mnohaměsíčním zpožděním, ale snad to je správnou inspirací před začínajícím létem. Standa