Krátká reportáž o tom jak nás při výstupu na Hexenstein(2477m) v Dolomitech v půli července tohoto roku zastihal bouřka, ale vše nakonec dobře dopadlo.
Hexenstein
Jana Vodehnalová, Tomáš Ehler
Situací a momentů, kdy se člověku nic nedaří a život poněkud ztrácí svou hodnotu, občas bývá docela dost. Pak jsou ale okamžiky, kdy touha žít je tak nesmírná a zoufalá, že všechny ostatní problémy najednou přestanou existovat. Cesta zpátky do života má název HEXENSTEIN.
Hexenstein (Sass di Stria, 2477m.n.m.) se nachází v srdci italských Dolomit, přímo nad sedlem Falzarego, asi 10km západně od Cortiny D´Ampezzo. Dobře odjištěná jižní stěna tohoto „čarodějnického kamene“ nepředstavuje za předpokladu, že je stabilní počasí, těžký výstup (IV+, 150m, 6 délek; více viz plánek). Právě naopak se řadí mezi ty nejjednodušší, ale také díky nádherným výhledům na okolní masívy (např. Tofana, Sorapis, Antelao, Marmolada atd.) k jedněm z nejkrásnějších, tudíž i k jedněm z nejlezenějších.
V půli července tohoto roku jsme se rozhodli jižní stěnu „Hexiku“ zdolat, a to rovnou ve třech. Pro mě to nebylo nic nového, Hexenstein jsem předtím vylezl už dvakrát a jak se říká, do třetice jen všeho dobrého… Přítelkyně a kamarád jsou spíše začátečníci co se lezení týče a až na několik sportovních jednodélkových cest jsou jejich zkušenosti docela chabé. Hexenstein měl být jejich prvním vícedélkovým lezením.
Až zpětně se hledají chyby. První chybou bylo naše zdlouhavé rozhodování – lézt ve třech nebo jen ve dvou? Kdo tedy poleze a kdo přijde o tak lákavý zážitek? Nakonec tedy ve třech. Druhou a zároveň zásadní chybou bylo podcenění předpovědi počasí a pozdní nástup do stěny v 13:00. Předpověď pro ten den byla typicky „červencová“ – slunečno s možným výskytem přeháněk a bouřek v odpoledních hodinách. Doslova „vymetená“ obloha nad Passo di Falzarego nás však přesvědčila, že dnes bouřka opravdu nehrozí a dvě dvojice nad námi, které jsme při nástupu pozorovali, nás v tom jen utvrdily. A do třetice? Těžko říct, snad jen deficit teplého oblečení v batohu (předpokládaná délka výstupu dle průvodce je 1,5 až 2h)…
Samotné lezení bylo pro oba „debutanty“ příjemným překvapením – nic složitého, počasí až na několik nepatrných mráčků příjemné, snad jen naše tempo bylo poněkud pomalé. Mně trvalo tak dvě délky, než jsem se rozlezl, setřásl menší nejistotu a nervozitu a užíval si ostrou a také trochu lámavou jižní stěnu. Idyla? Skoro. Na třetím štandu nás euforie rychle přešla. Viditelně se na nás hnala bouřka a to hned ze dvou stran – od Cortiny a od Marmolady. Parkoviště u dolní stanice lanovky na Lagazuoi již bylo mokré, vítr sílil a sluníčko se schovalo za mraky. Bylo nutné učinit rozhodnutí… Nahoru! A to co možná nejrychleji, než se spustí déšť! Cca. 50m nad námi, asi 25m pod vrcholem, se nachází místo, odkud již můžeme „utéct“, s výjimkou jednoho místa - skalního okna, bez jištění.
Jelikož jsme měli pouze padesátimetrové lano, musel jsem založit ještě jeden štand před „vysněnou“ plošinkou. Tyto dvě délky jsem doslova běžel, přičemž se mi hlavou honily nejrůznější scénáře „jak by to dnes s námi mohlo dopadnout…“. S odstupem času jsem si uvědomil, jak moc nebezpečné to bylo – na oněch 50 metrech jsem se zajistil pouze třikrát. Srdce mi tlouklo a já s pocitem, že to nestihnu, běžel jako o život. Onoho místa jsem dosáhl právě, když spadla první kapka. Pak se přidaly ještě kroupy, a tak jsem „na fest“ dojistil zbytek teamu a všichni jsme se „zacvakli“ do zacementovaného kruhu a jedné „pojistné“ smyce.
Pak udeřil blesk a spustila se ta nejhorší bouře, kterou jsme kdy v horách zažili a přežili, zatím… Pod skalním převisem jsme se hromadně utěšovali a zahřívali, protože se naráz velmi ochladilo. Do kůže nás bičovaly přívaly zmrzlého deště, opodál zuřily oslnivé blesky. Nedobrovolně jsme se stali součástí šíleného a nespoutaného živlu. Ta ubohá lidská zoufalost z neschopnosti něco ovládnout! V několika okamžicích se nedařilo ovládnout ani sám sebe, natož běsnící bestii. Zoufalství vzrůstalo, kdežto bouře neustávala. Blesk proťal temnou oblohu jen několik metrů od našich promoklých, dokonale vodivých těl. Pak námi projela krátká křeč, která nám podlomila kolena a vehnala slzy do očí. Je to jako když vás někdo praští přes kolena násadou od krumpáče obalenou v molitanu.
Štand, na kterém jsme bouřku přečkali.
I když to byl obrovský šok pro všechny z nás, ve skrytu duše jsem doufal, že to přežijeme, a že přímo do nás blesk neuhodí. Byli jsme přece 25m pod vrcholem, schovaní ve skalním okně. Další zásah přišel po pár minutách a také jsme ho opět cítili všichni tři. Bylo totiž zásadní chybou být tak blízko u sebe a ještě k tomu se navzájem dotýkat. V tom emotivním okamžiku si to však ani jeden z nás neuvědomil. Stáli jsme tam do sebe zaklesnuti jako jeden pilíř, a to nám dodávalo alespoň trochu odvahy, síly a tepla…
Po nekonečném čekání na spásu v podobě mírného deště, jsme se rozhodli dolézt zbývající část pod vrcholem a co nejrychleji seběhnout celý Hexenstein po turistické značce proplétající se mezi rakouskými opevněními z první světové války dolů na parkoviště k autu. Přesto, že se zcela promočené lano neustále zadrhávalo, a také přes šílenou zimu, která nám drkotala přes zuby, jsme se téměř zázrakem dostali skalním komínem s dosti „těsným“ oknem pod vrchol a v promočených lezečkách doslova seběhli až do sedla. Nikdy bych si nedokázal ani ve snu představit, že v mých „svíracích“ lezečkách, ve kterých po deseti minutách brní palec až to bolí, seběhnu alpský vrcholek, a to tempem závodním, za silného deště a větru…
Po tom šíleném šoku jsme sedli do auta a jeli shánět teplou sprchu do jedné z horských chat na Passo di Falzarego. U horkého čaje s citrónem se nám jen pomalu vracel náš horský humor.
Nutně následovalo zhodnocení rozhodnutí k výstupu, samotného lezení a především rozhodnutí pokračovat dál při prvních náznacích přicházející bouřky. Samozřejmě nás v ten okamžik napadlo rychle slanit dolů. Měli jsme dvě lana (50m a 60m), a tak by to z technického hlediska nebyl problém. Byli jsme však tři, přičemž ne moc zkušení, a tak by nám to jistě trvalo dlouho. Obava, že bychom to nestihli do prvních blesků a mohli bychom být zasaženi při slanění, sehrála při rozhodování hlavní roli, proto jsme pokračovali vzhůru. Později jsme došli k závěru, že bychom to bývali stihli, ale kdo to mohl v ten okamžik přesně odhadnout? Nějaké ambice či ctižádost zdolat vrchol za každou cenu neměl ani jeden z nás, v tom jsme si naprosto jisti.
Po dopití čaje a krátkém rozloučení s majitelem chaty jsme se sbalili a odjeli do slunného Arca, odkud jsme mimochodem dva dny předtím přijeli. Zcela promočený „matroš“ a část oblečení bychom v horách těžko usušili. A vůbec, nahoře pod vrcholkem Hexiku zmrzlí a za dunivého hřmění jsme si slíbili, že jestli tohle přežijem, tak jedem do Arca…
Každý by si asi jednou měl prožít tu „svou“ bouři, aby si uvědomil spoustu věcí sám o sobě. Prožít ji ale v teplém křesle a s rozečtenou knihou od Pita Schuberta je přece jen mnohem příjemnější než umírat kdesi na Hexensteinu. Ono se o bouřích docela pěkně čte…
Sušení věcí v Arcu.
Průvodce:
Köhler A. – Memmel N., Dolomiten - Genußklettereien III-VI., Bergverlag Rudolf Rother GMBH, Mnichov 1996, s. 80-81.
hraběcí rady jsou nasnadě a dodatečná chytrost je jediná opravdu exaktní vědní disciplína. ale neodpustím si to:
jasno, teplo, odpoledne místy bouřky - to je nejen typická předpověď pro dolomity v červenci, ale i typický průběh červencového dne - řekl bych tak 75% dní. za úsvitu mlha, rosa, zima, od osmé ráno azůro, jasno, bezvětří, k poledni teplo, okolo druhé první nesmělé mráčky, okolo čtvrté černá deka, v pět bouřka, v šest už jen mrholení a za soumraku opět vymeteno. ano, je nepohodlné vstávat do zimy, balit stan promočený rosou, ale vyplatí se to.
jinak gratulace k novým společným narozeninám, andělíčci strážníčci se opravdu snažili. tak je příště tak nehoňte.
To vám teda nezávidím. My jsme na tom byli s počasím dobře. Chápu, že teď už vám je ta info k ničemu, ale přece - prakticky na vrcholu je štola, ve které by sice byly vaše zážitky o něco chudší, ale za to vy určitě sušší.
Fotku štoly nemám, jenom výhled z ní na Marmoladu (odstraň mezery před /):
http://ashtray.jz.gts.cz /~study /dolomity /Dolom_7 /pages /image011.html
Taky si neodpustím fotečku Hexensteinu z Falzarega:
http://ashtray.jz.gts.cz /~study /dolomity /Dolom_7 /pages /image002.html
Nehovori metodicka komise, hovori alpinist(k)a. Podobnych zazitku se lze pri lezeni v horach asi tezko vyvarovat, i kdyz clovek zrovna neodchazi frajersky na nastup po obede. Jeste jsem neprisla na to, jak se urychlene vyparit z lezeni za bourky, popr. se jeste urychleneji zbavit kovoveho matrose. Nejlepsi metoda (krome vysedavani u TV nebo ve Faradayove kleci) je si hezky pekne pestovat sveho andelicka straznicka. Preju brzke uzdraveni ze zazitku.
Hezky a vcelku čtivě napsáno....taky jsem něco podobného zažil - i když asi né tak dramatického. Pravdou je, že před takhle poměrně krátkými výstupy na předpověď taky nekoukám. Časný ranní nástup je každopádně vždy výhodou......
Takové vyprávění dá více než různé metodické rady. Líbí se mi, že je z něj cítit pokora a ne , jak to často bývá, silácký kecy přeživších poseroutků. Byli jsme také v červenci v této oblasti i když jsme lezli jen na skalky, a skutečně je podivuhodný pravidelný rytmus vývoje počasí. Viz v komentáři výše.
Jinak fakt čtivej článek. Díky.
Hezkej článek. Opravdu. A ty slova o pokoře, která je z toho cítit jsou hluboce pravdivé. Autoři přežili, to je nejdůležitější, z celého článku je také cítit, že velmi objektivně hledali chybu u sebe. Připadá mi pravděpodobné, že polezou (i na horách) ještě velmi dlouho. Budou holt patřit k naší menšině těch přehnaně opatrných a asi z nich jednou budou "staří horolezci".
Mimochodem, že zkušenost je nepřenositelná si Vám dovolím demonstrovat na dvou příhodách, ke kterým došlo v rozmezí dvaceti let:
1. Vysoké Tatry. Trčíme na štandu a prožíváme lautr totéž. Jen rána proudem je jediná, spíš jenom zabrnění :-) No, bylo nám osmnáct, byli jsme strááášlivě chytří (měli za sebou nějaké ty ruské vršky a pár pěkných výstupů doma v Tatrách) a vyrazili pozdě.
2. Letošní červenec v Rakousku. Předpověď klasická. Dopoledne slunečno, odpoledne místy bouřky. Druhá cesta tentýž den, pokročilejší odpoledne. Na štandu po první dýlce na nás spadlo tak celkem pět kapek. Za kopec nevidíš, vypadá že to postupuje přes něj k nám. Následuje rychlé slanění. Sedíme pod nástupem a nadáváme. Je azuro, slunce paří. Zbytečnej útěk? Možná.
Ale některé zážitky si prostě nehodlám opakovat. Je opravdu rozdíl v přečtení Bezpečnosti a rizika a v přečkání bouřky na štandu.
Z toho odlezení si nic nedělej, suchej zadek dobrej zadek. Já byl v červenci taky v Rakousích (GoldbergGruppe). Ten samý "Dolomitský" scénář - azuro, mraky, bouřka, azuro.
Zatímco se údolím valila černá "hradba", která mě přinutila odeslat ženu s děckem zpět na lanovku, sám sem pokračoval k vrcholu!! Během chvilky přese mě foukali dešťové mraky (docela sranda být z jedné strany suchý a z druhé úplně promočený). Na vrcholu byly ještě krásně vyhřáté skály, viditelnost skoro 0m, návrat po skoro neznatelné cestě s viditelností cca 15m taky žůžo, zvláště když sem díky sestupu vlezl do slejváku a posléze to okolo začalo práskat. U chataře sem se polousušil. Za 3/4 hodiny azurová obloha, po bouřce ani vidu a slechu. Dalšího komentu snad netřeba - prostě další zkušenost, že je lepší živej srab nežli mrtvej hrdina.
Onehdá jsme z podobných důvodů zdrhali z Grande -via Dibona. Lezčíci skalkaři vyrazili dopoledne do stěny. Elasťáčky, dvě mysli tyče, lahev vody a sandálky v báglíku, opelovací krémiky a géliky též. Varietní figurky doplňovaly slušivé cyklo helmice s otvory pro hladký průlet horniny krz horolezčí korpus. Po úvodních délkách začala kolem poletovat zhusta Air Italia, která se po průzkumu severní strany vyměnila za bouřkovej mordor. Následovala výměna vytrslých výrazů a úprk slaněním za skoby (užasné) dolů. Byla to klika, přišla průtrž a prudké ochlazení. Další rok jsem cestu vylezli s blouděním při cestě dolů - výlet na 12 hodin. V tílkách při 15 stupních by nám prachové peří kdesi ve stěně byla dost na .... lezení je super, když to jeden přežije !
Ááá, lihovar nám ožil! Letos jsme byli opět na místě činu a pokračovali jsme v konzumaci dětského masivku na Čarodějím šutru. Pod nástupem byly dva metry sněhu a dva litry merlotku.
Ahoj lidičky, dovolím si jen pár postřehů:
1) z článku se mi zdá, že vás blesk resp. jeho vedlejší výboj líznul (pocity brnění, sražení k zemi, podlomení kolen apod.). I vedlejší výboje blesku jsou velmi nebezpečné a je nutné si nechat udělat okamžitě EKG a sdělit doktorovi, co se stalo !! I zcela nepatrná asymetrie srdečního pulsu je vysoce nebezpečná. (myslím, že o tom se zmiňuje i P. Schubert).
2) to lano co sušíte na sluníčku bych už používal jen tak na překližce nebo na top rope - mokré a rychle sušené lano má sníženou pádovou bezpečnost o cca 50%.
Ještě, že to tak dopadlo. Dobře poradit "po" z pohodlnýho ušáku a umí každej jinejm i sobě, ale co když jseš v tom? Jednou se na nás hnala bouřka a já rozhodl k útěku směrem nahoru, tak jako vy (cestu jsem ale neznal, lezl jsem ji poprvé). Byly to pak tři lanové délky cca za V. téměř bez jištění, pak kus lehčího souběžně... vyšlo to. Stačili jsme seběhnout z vršku, nežli začalo to dopuštění. Kdyby to ovšem nevyšlo, tak mám titul blba in memoriam. Kdybychom slaňovali? Byl to samej traverz, takže bychom slaňovali do neznáma a navíc slanění taky nemusí být bez problémů. Pokud se mi lano "sekne" při stahování jednou za rok, tak to bude určitě při téhle příležitosti.(:)() Dík za to, že jste to popsali, jsou to asi důležitější články, nežli ty, jak všechno perfektně vyšlo.
Ať Vám vydrží nadšení a hlavně ten kus nezbytného štěstí!!!
Hore zdar! Honza
Jednou mě chytla bouřka v Untersbergu, asi 30 m pod hřebenem. Postavil jsem batoh do kosodřeviny a sám jsem zalezl o 30m jinam. Blesky bouchaly naštěstí relativně daleko a já si seděl na bobku zašitý v kosodřevině a občas jsem zahlédl chatu, která byla vzdálená necelých 400m, "jen" se muselo přes hřebínek. Raději jsem zůstal dřepět na místě. Od té doby mám vypěstovaný respekt z bouřky a z hřebenů mizím při prvních náznacích kumulení mraků. Někdy možná přehnaně brzo, ale většinou se nepletu. A jak se říká: Hora neuteče!
Móc pěknej článek. Co se všechno dá zažít na takovým srandakopci, jako je Hexenstein. Asi je těžký si v takovým stresu vzpomenout na všechny teorie o blescích v Schubertovi, třeba jak se neschovávat do jeskyní a dutin, aby člověk nevytvořil zkratový můstek pro bleskový výboj.
Otázka, kdy sbalit kufry a zdrhnout, a kdy vytrvat je těžko řešitelná a každej si ji musí zodpovědět v daném okamžiku na daném místě.
Kdysi v Julkách nás chytla bouřka v předposlední délce Comiciho na Jalovec a to skoro osmihodinové slaňování za neustálého deště byla lahůdka, na kterou si pamatuju dodnes.
Předevčírem jsme viseli pod poslední délkou Asterixe na Torsäule a z mraku okolo začalo kapat. Slanit, neslanit? Na bouřku podle předpovědi bylo ještě brzy. Zůstali jsme a ono přestalo.
Asi proto, že jsem se za 30 let lezení, na rozdíl od T.F. do bouřky ještě nedostal, jsme vytrvali. Jinak bych možná taky jel dolů jak dráha a pak naštvaně koukal na modrý nebe.
Gratuluju k přežití a k pěkně napsanýmu článku. Ještě doplněk - tahle cesta na Hexenstein je taky na CD Skalní Ráj Dolomity.
Čau Tome, myslel jsem, že Tě loni trochu postrašilo hučení v cepínu a pár malinkejch výbojů na via Costantini, ale jak vidím, jsi nepoučitelný;)
Gratuluju k přežití Vám všem. A doufám, že těmi elektrickými šoky se z Tebe nestal ještě větší superman;)
PS: Koukám, že jste se s Micákem do toho lezení trochu opřeli...
Nazdar kluci, rezine:myslim ze nemas tomoj co vycitat, huci vam obema kazdej den a nemyslim tim jenom cepin :D,tome a micaku: fakt pekny slohovy cviceni z kteryho by mela Brvirova stejnou radost joko z Brany pekelny..,Berg Heil
Registrace
Metodika
lezec.cz
Krátká reportáž o tom jak nás při výstupu na Hexenstein(2477m) v Dolomitech v půli července tohoto roku zastihal bouřka, ale vše nakonec dobře dopadlo.
GPS a mapové aplikace