Část první - na cvičišti
Po třech letech, kdy nádobíčko hnilo ve sklepě jsem letos chtěl určitě alespoň

na skok do hor. A to chtění bylo o tolik silnější, že přišla určitá ztráta motivace spojená s vrcholem boulderové sezóny, kterým pro mě bylo zdařilé pořádání závodu Petrohradské PADání a samozřejmě i přelez Froda Nakole za 8B Fb.
A tak jsem jako první přípravu do stěn oprášil lano a po dvou letech následovaly první vážnější kroky po skalách vyšších než 5 metrů. Otřesný zážitek. Pro normálního lezce skvěle zajištěná Frankenjura cloumala svými nedozírně vysokými stěnami s děsivě morálovými cestami mým srdcem, které nabíralo frekvenci Rádia 1 a spolu s točící se hlavou a plovoucím žaludkem sráželo mě k nejbližšímu spásnému borháku. S přibývajícími pokusy se však vnitřnosti začaly uklidňovat a tak jsem si z jednodenního zájezdu do Jury odvážel m.j. skalpy Center Courtu a Skywalku (obě 10-, ačkoli prvně jmenovaná je o poznání těžší). Další výlet do Jury pak padla i čistá desítka, poměrně vytrvalostní Odins Tafel (4 pokusy).
Morálu však nebylo pořád dost a tak musely na řadu přijít písky. Prachov (pokus o OS v Supernově nevyšel), Labák (Xb na druhý pokus – hrozivé horko), polská Hejšovina (max. Xa), Teplice a hlavně Ostaš. A právě Ostaš se může pochlubit jednou z nějtěžších klasik u nás, Zrzavými slimáky za velmi solidních XIb AF (později i PP XIc), ačkoli tady se dá asi sotva mluvit o tréninku morálu.
Takto snad připraven, začal jsem hledat cíl v kopcích. Protože času je málo, mělo se jednat o víkendovou akci a samozřejmě jsem chtěl zkusit i něco těžšího.

Část druhá - na bojišti
A tak se stalo, že v půl šesté ráno v sobotu 4.září zazvonil budík a hrabali jsme se ze spacáků pod rakouským Martinswandem. Volba vstávat časně byla naprosto správná, neboť v 5.35 začalo pršet. Půlhodinka nadávek v autě a počasí dovoluje udělat snídani a začít balit. A přichází další sprška, tentokrát s hromy a blesky, po níž už jsem asi jediný z naší dvojčlenné výpravy, kdo věří, že dnes ještě vyrazíme. Opak je však pravdou a po deváté nastupuji do stěny, připomínající vodopád, délkou klasifikovanou 6+. Nutno říci, že nástupu do vlastní stěny předcházelo bloudění po travnatých policích, samozřejmě mokrých, kde psychiku sráží frustrující pohled na vesele poskakujícího kamzíka v pasážích, kde by za daných podmínek nebylo na škodu se zajistit. Tak tedy konečně plavu vzhůru doufaje, že  stěna postupně vyschne, navíc je celá druhá třetina stěny převislá, takže tam je sucho už teď. Hlavně tam být ještě před dalším deštěm.


Slanění z cesty Das Dach

Druhá délka za sedm (bohužel vedená dost nelogicky) je povinnost, ačkoli tady už je mokro dost nepříjemné. Třetí délka za 8+ je už více méně suchá a tak se zdatně, stále ve stylu OS, probíjím vzhůru. Velmi pěkné stěnové lezení s nýty po třech až čtyřech metrech, nejvíc síly sebere hledání kudy.  Dolezu na štand a nade mnou se kupí mraky. Pro mého spolulezce Michala je tohle už příliš těžké a než se dosápe na štand, spustí liják, bouřka a taky trochu krup. Za pár vteřin je člověk durch, ale přesto je společná pláštěnka na následující čtvrthodinku velmi příjemnou společností. Další čtvrthodinu, už bez deště, může nestranný pozorovatel sledovat ve stěně hnědý balík, rytmicky vibrující a asi těžko bychom onoho pozorovatele přesvědčovali, že tulení ve stěně je pouze prostředkem k získání trochy tepla a ony vibrace způsobeny výhradně obranou organizmu proti chladu. Nicméně vibrace není možné zastavit, a tak doufaje v zlepšení vyrážím do další, naštěstí pouze pětkové, délky.
Konečně jsme pod převislou částí stěny. Počasí stabilní, občas vykoukne sluníčko, občas jsme v mlžném oparu s viditelností na deset metrů. Z bot ve mi valí voda při každém došlápnutí a z maglajzu je bílé bláto. Ještě nasbírat trochu energie ze slunce a hurá do klíčové délky za 9+/10-. Tady se autoři vyznamenali. Z malé police, na níž je štand, nejprve 5 metrů traverzem doleva na velkou polici a poté šikmo doprava podél řady nýtů. Umístění štandu zřejmě mělo přispět k zvýšení obtížnosti délky, neboť tření lana je neodmyslitelnou součástí lezení. Luxus v podobě vynechání prvního nýtu pět metrů od štandu v místech za 8 si nedovolím a sunu se tedy výš. Po dvaceti metrech dolézám do pohodového no handu pod stropem. Proč tady není štand je otázka. Klíčová délka tak má 35 metrů, zatímco ostatní kolem dvaceti. Nabývám dojmu, že volba cesty nebyla úplně správná, což jenom podtrhne boulder ve stropě za dírku  na spoďák. Chytnout tento jediný chyt, nastoupat na nejvyšší místo pod stropem a sáhnout... Boule... O deset centimetrů výš je luxusní díra na celou ruku... Rozpažuji, jak můžu, ale díra je stále deset centimetrů nad místem kam dosáhnu. Délku je možné v pohodě vyhákovat, ale pro mě to byl poslední hřebíček do otazníku nad logikou téhle cesty. Vršek nad námi vypadá parádně, ale spodek z retrospektivy vzbuzuje ve mně dojem snahy dostat se za každou cenu do nejtěžšího místa stěny, aby vznikla co možná nejtěžší cesta.…


Východní spára VI

O hodinu a půl později stojíme pod jasným logickým klasickým koutem. Pět délek za šest. Místy poměrně dost rozbité, ale jasná klasická linie. Ano, Východní spáru bych na rozdíl od předešlé cesty Dach rozhodně doporučil. V šestkových délkách je však zapotřebí mít jasnou, řekněme, převahu, protože terén neumožňuje vždy dobré zajištění a jak už jsem napsal, není vždy úplně pevný a to i v porovnání s jinými horami. Jediným nepříjemným okamžikem je pro mě vyhoupnutí přes hřeben, kdy před sebou spatřím duhu. Jev v jiných okamžicích jistě potěšitelný, potřebuje, jak všichni víme, ke svému vzniku dva aspekty. Sluníčko by zase až tak nevadilo, ale pohled na promočenou letištní plochu v nedalekém Innsbruku vzbuzuje ve mně chvíli pocit šílenství a chvíli rezignace. Je zajímavé sledovat linii blížícího se deště na dálnici pod námi. Zřejmě jako odměna za vytrpěné, zastavuje se několik stovek metrů od nás.
Slaněním honem dolů. Za šera ještě stíháme proběhnout pod stěnami poměrně známé oblasti Dschungelbuch, která nás však příliš nenadchla a tak se Michal smiřuje s tím, že zítra jdeme zase do hory.
Popisovat neděli už není až tak zajímavé. Svítí sluníčko, ve stěně potkáváme konečně první lidi v asi nejoblíbenější cestě oblasti Auckenthaler, tvořené mohutným koutem. Kromě jasné linie láká cesta parádním odjištěním borháky a to i trojkové délky. My však záhy z cesty odbočujeme doprava a po zapytlení nějaké morálové hrůzy (osmimetrové odstupy nýtů v délce za 8- v ne vždy pevném terénu) dáváme parádní osmičkovou cestu Direkte Martinswand. Já OS, Michal A1, což je v téhle klasice zcela v pohodě a navíc velmi pěkné exponované lezení. Cesta takřka neumožňuje slanění, ale sestup je navzdory našemu strachu (z toho, jak ho najdeme) pohodový. Hlavně nesledovat šipky, které vedou k záchranné plošině, ale v opačném směru podle značek. Je to sice nepříjemných 700 výškových metrů, ale člověk to seběhne za třičtvrtě hodiny a tak rychle dolů neslaníte asi z žádné cesty. V půl jedné v noci jsem doma a v pět vstávám na letiště. Hurá do práce...


Direkte Martinswand VI A1 (8)

Část třetí – ponaučení
Martinswand připomíná z dálky a také svou nízkou polohou (vrchol 1330 m.n.m) spíše vysoké skalkařiny, na něž je člověk zvyklí z vícedélkových cest sportovních oblastí. Přístupem pod stěnu, lámavostí a vážností některých cest však poctivé (řekněme menší) hory. Všeobecně nabírám po lezení v Tatrách, některých částech vápencových Alp, Dolomitech a skupině Mont Blancu dojem, že pokud chce člověk lézt těžší cestu, je vždy lepší dát se do čistého přelezu klasické hákovačky, kam naskládáte na délku klidně i dvacet expresek, než moderní výstupy. Druhé jmenované jsou totiž bohužel poměrně často nelogicky vedené a vyhledávají obtížná místa ve stěně (samozřejmě existují i parádní výjimky). Hrdinskost výstupu je dána limity autora, tzn. těžké délky jsou perfektně odjištěné a v pro něj lehčích délkách materiálem šetří, a člověk má pak problém najít v jednolité šedé stěně vůbec směr kudy. Určitě to tak bylo po všechny lezecké generace, ale tak nějak se to neslučuje s trendem sanovat klasické výstupy a degradovat je do polohy skalkařin. Jsem zvědav, zda se za deset let budou dojišťovat současné limity proto, aby je lezlo více lidí, a ta špička zase půjde směrem k jištění  dle svých schopností. Musím se přiznat, že nestojím jasně ani na jedné straně barikády, tedy velkoryse sanovat versus ponechat klasický styl, ale asi by bylo vhodné hledat nějaký kompromis. My ze země, kde hory nejsou, můžeme tohle dění bohužel pouze sledovat, ale určitě je možné si z toho vzít ponaučení při volbě své cesty. Mimoto mám pocit, že s podobným problémem se potýkají i v Tatrách, kde jsme se my Češi vždy tak trochu cítili jako domácí.


Direkte Martinswand VI A1 (8)

Část čtvrtá – trocha čísel
Velmi dobrý popis Martinswandu je zpracován v průvodci Severní vápencové Alpy – část první - od Jiřího Nováka. Doplním pár informací z cest, které jsme lezli nebo do nich během dvoudenní návštěvy alespoň nahlédli.
Dach – jedna délka 9+/10-, 7 délek 8 až 9-, čtyři lehčí
Spodní část cesty se klikatí mezi travami a lámavou skalou, kterým se více či méně úspěšně vyhýbá. Jištění výhradně nýty. Klíčová délka je poněkud nelogická, obtížnost v boulderu ve střeše. Skalkařina. Výš jsme se nedostali, odspodu se zdá zbytek parádní, logicky vedený výrazným vhloubením.
Východní spára – pět délek 5 až 6
První délka lámavá, jištění takřka pouze nýty po ca. 5-8 metrech (6 UIAA). Další dvě šestkové délky parádní koutové lezení, nýty a skoby po ca. 5 metrech, občas možnost dojištění velkými vklíněnci. Poslední dvě délky občas lámavé, fixní jištění po pěti metrech, horší možnost vlastního dojištění. Sestup slaněním.
Auckenthalerova cesta – VI A1 nebo 2 délky 7-, asi 10 délek 5 až 6
Nejjasnější linie stěny. Odjištěná až překvapivě dobře, což umožňuje lézt rychle a nezdržovat se se zakládáním a to i v místech, kde by to skála umožňovala. Lezli jsme pouze první tři délky, které jsou pro svou oblíbenost poměrně dost oklouzané, předpokládám, že výše to nebude jiné.
Eritrea – jedna délka 9, jedna 8-, jedna 7-
Tato varianta Diretky začíná čtyřmi nýty v šedé plotně a pokračuje dalších dvacet metrů přes nýt a skobu, psycho. Dál jsem se nedostal.
/Direkte Martinswand – ca.deset délek, jedna 8 (A1), po jedné 6+ a 7- nebo A1, zbytek 5 až 6
Parádní klasická cesta. Délka za 7- hodně olezená. I stylem A1 hodnotný výstup. Klíčová délka lezená volně vyžaduje šetřit materiálem (jinak to neutáhnete). Poslední dvě délky mírně lámavé a zarostlé. K dojištění vklíněnce, zejména na první délku, která odbočuje z Auckenthalera.
Milovníkům vysokých kompaktních kolmic se solidním zajištěním rozhodně doporučuji cesty vlevo od Východní spáry, na které už bohužel nezbyl čas, ale které vypadají excelentně.


Martinswand a okolí


Martinswand s cestami

Nástup pod stěnu může znalému člověku trvat podle umístění cesty ve stěně (vlevo blíže) mezi půlhodinou a tři čtvrtě hodinami. Pozorně sledujte chatrné značení odrazkami a vyšlapanost. Na sestup (v případě, že slaníte z cesty pod nástup) nic extra. Za tmy asi horor. Je dobré si pamatovat možnosti slanění (občas borháky). Sestup z vrcholu stěny směrem doprava dolů vleklý, ale dobrý (bez slaňování). Za tmy asi horší, ale jednoduchý na orientaci.
Vybavení do stěny klasické horské. Sada raději větších vklíněnců, dvě lana, rozhodně přilba... S bivakem ve stěně asi není třeba počítat, na to je stěna malá.
Jak uvádí již jmenovaný průvodce, dostanete se pod stěnu po státovce mezi Innsbruckem a Zirlem (směr Imst). Spát je tu výslovně zakázáno, ale my jsme tu v lese spali. Na škodu nejsou špunty do uší (dálnice). Inn je ledový, jak sviňa. Vlevo od stěny je lezecká oblast Dschungelbuch pro lezce všech kategorií, ale nadšeni jsme z toho nebyli. Vpravo je ještě také menší zajímavá plotnová oblástka, kolem které půjdete při sestupu z vrcholu.