Podařilo se nám vytvořit novou cestu ve Vysokých Tatrách na Galerii Ostrvy, o tom jste se již mohli dočíst v poslední Montaně,

ale vzhledem k tomu, že se do ní kromě většiny fotek nevlezl ani celý článek, rozhodl jsem se ještě pro uveřejnění zde na Lezci.

Jiří Babača, Luděk Šebek, Standa Bartošek

To bylo asi tak: Někdy před pěti léty jsme se s Luďou sešli v Tatrách pod Ostrvou, s plánem udělat prvovýstup v linii dnešní cesty "Galaxie". Ale jak jsme tak seděli pod stěnou, zaujala nás žlutavá, kolmá až lehce převislá plotna vlevo od cesty pánů Drlíka a Stejskala, bylo rozhodnuto.


Klíčová pasáž druhé délky

První délka šla zlehka. Koutek odpor nekladl a tak Luďa travnatou polici kousek nad zemí přelezl vcelku rychle, zřídil štand a řada byla na mě. První metry byly zahřívací, ale plotna, která začíná převískem byla jinačí kafe. Na řadu přišla nýtovačka, skoby a žebříčky. Dva nýty a večer je tu, dá se už jen slanit a nechat natažený fix na druhý den. Ráno nastoupil na ostrý konec lana Luďa a délku dorazil. Třetí vyšla opět na mě. Nastupoval jsem do ní s předsevzetím zhusta zakládat, ale moc se nedařilo. Dal jsem jen dvě jištění na třicet metrů, proto jsme do ní později lupli několik nýtků. Den i víkend se nachýlili a mi  se rozhodli opustit cestu, netušil jsem však, že na dlouhých pět let. Zkrátka najít víkend s pěkným počasím a volnem pro oba bylo prostě nemožné.
Do cesty jsem se vrátil až letos v červnu s Láďou Libišem. Pokusil jsem se doplnit druhou délku o několik nýtů, ale ruční práce je možná pěkná, ale málo produktivní a tak jsem více práce učinil v nacvičení klíčové pasáže.


Druhý nýt prvního štandu.

Další návštěva se konala druhý víkend v srpnu a to opět s Luďou. Ruční vrtačku jsme vyměnili za akumulátorový nástroj a šlo se na věc. Plán byl jednoduchý - dojistit už vylezené délky, prostoupit horní plotnu v přímé linii nad třetím štandem pod vrcholový převis, jím na hranu galerie a hned se pokusit o RP-přelez. Jenže člověk míní, ale život mění. RP-přelez již vylezených délek vyšel na první pokus, čtvrtá délka pustila také vcelku bez problémů, ale horší to bylo s převisem. Hned po prvních krocích mi zůstalo pár lokrů v ruce. Proto jsme se rozhodli, že „tudy teda nee.“ (S odstupem času si říkám, že by možná stačilo zřídit čtvrtý štand o dva metry vlevo a těch  několik lokrů jednoduše poslat do doliny. Horní část již vypadá kompaktně a chytovatě, i když dosti převisle.) Zvažovali jsme kudy dál? Nabízela se možnost pokračovat od třetího štandu cestou "Bena-Stuchlíková", ale Luďa si všiml, že v pravé horní části plotny se nabízí pokračování logické linie doprava ubíhajícím koutem. Jenže čas byl neúprosný, začalo se stmívat a naděje na dolezení cesty ještě ten víkend byla nenávratně pryč a to nemluvě o RP-přelezu nových délek. A tak po třech víkendech strávených ve stěně jsme neměli vylezeno o mnoho víc než po prvním.
Po návratu domů se opakoval starý známý scénář: Mám o víkendu volno, Luďa taky, ale předpověď je na ... , další zase má volno Luďa a já ne, napříště je předpověď dobrá, já mohu a Luďa je na nějaké podělané konferenci. Tak se to opakovalo, až do svátku  sv. Václava, kdy předpověď nebyla nijak oslnivá, sníh na vrcholcích Tater (ještě že Ostrva není tak vysoko), teplota v patnáctistech metrech kolem pěti až deseti stupňů, ale bez deště! Já mám volno, ale Luďa dostal doma zaracha (ženáči to chápou, ostatní pochopí později). Proto jsme se dohodli, že pokud někoho seženu, kdo bude chtít mrznout ve stěně, půjdu na věc s ním. Hned první člověk - Standa Bartošek, se kterým jsem spáchal "Černotín-Hluzov", řekl, že do toho půjde.

Standa ve třetí délce.

Z Hranic jsme sice vyjížděli za deště, ale na Popradském bylo obstojně a počasí se zdálo být stabilní. Rozhodně tedy žádný hic a tak postup stěnou byl velmi pomalý, což způsobilo, že na třetí štand jsme s celou kovárnou dorazili až kolem třetí hodiny. Přesto jsem stihl osadit v novém směru čtvrté délky čtyři nýtky.  Pro urychlení postupu následujícího dne jsme nechali zavěšený fix v druhé délce, ale ani tak se v neděli nezadařilo dolézt k poslednímu jištění před polednem. Přesto se nám poštěstilo dolézt a odjistit zbývající část cesty do soumraku. Zbývalo nám sice ještě dost volna, celé dva dny, ale sil pro volné lezení  málo. Zabalili jsme to a RP-přelez čtvrté a pátí délky nechali na jindy.


 

Už jsme to ani nečekali, ale předpověď na víkend od 23. do 24. října ohlásila nebývale krásné počasí, takže jsem se znova narychlo pustil do shánění spolulezce a fotografa. Luďa sice opět nemohl, tentokrát kvůli práci na fakultě, ale alespoň sehnal za sebe náhradu. S fotografem to však již bylo slabší. Všichni kluci, o kterých vím, že dobře fotí se většinou snaží na podzim ještě vydělat na přežití zimy a tak jsem byl rád, že mi na tuto nevděčnou roli kývl Aleš Brychta. Cestou v autě zjišťuji, že  Luďův student a kamarád Michal Petr, který měl původně jistit, má nafoceno mnohem více než Aleš a proto jsme se dohodli na prohození rolí. Michal bude fotit a Aleš jistit.

Druhá délka – již nad klíčovou pasáží.

Ráno jsme vynesli materiál pod stěnu a nachystali fixy pro fotografa. Mírné potíže nám sice působilo najít pátý štand shora, přece jen doposud jsme nastupovali zespodu, ale i to se po delším hledání podařilo. Mezi tím sluníčko doputovalo až do naší cesty a tak nic nebránilo tomu jít na věc. V první délce jsem se příjemně rozehřál a i Alešovi v celku sedla. V druhé délce se mi dokonce podařilo vymyslet jednodušší oblez prvního nýtu, horší to však bylo mezi třetím a čtvrtým, kde jsem zasklil drobný postupový chyt, což mělo za následek upadnutí celého mého těla. Bylo mi pomalu jasné, že RP-přelez celé cesty v jednom dni nejspíš nepadne, ale říkal jsem si, že tu dnes nejsme kvůli druhé, ale kvůli čtvrté a páté délky. A  tak jsem délku dolezl AF. Aleš se mých pádů možná trochu zalekl a vystoupal druhou délku pomocí žumaru a fixu pro fotografa. Třetí a čtvrtá délka odpor nekladla a tak přišla na řadu poslední - pátá s desetimetrovým převislým koutem. Ten kupodivu nebyl tak těžký, jak jsem po technickém průstupu předpokládal, ale horší to bylo s výlezem do položené plotny. (Jádro pudla spočívá v tom, že člověk visí v převisu za docela dobré chyty, ale musí se překulit přes hranu do položeného čtverkového terénu za oblé chyty.) Výlez mě na první pokus nepustil a sílu odčerpal. Vzhledem k tomu, že slunce už zapadlo, nakonec jsem vzal smyčku ve skobě za hranou. Druhý den sice počasí přálo, ale Aleš odmítl znovu nastoupit do stejné cesty, Michal si nebyl jist, zda má na to vylézt ji volně a žumarování měl plné zuby ze soboty, kdy nás fotil. Proto jsme si spolu dali "Diešku" na spravení nálady a jeli domů s tím, že letos už se asi zpátky na Ostrvu nedostaneme.
Cesta je myslíme pěkná, stojí za lezení a tak jsme se rozhodli zveřejnit stav našeho počinu s jedním áčkem. Volné přelezení na sebe určitě nedá dlouho čekat.
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří měli nějaký podíl na této akci, zejména internetovému  obchodu www.NET-SPORT.cz (Nedoporučuji se dívat na jejich stránky, mohlo by se vám stát, že by jste u nich začali nakupovat pro jejich nízké ceny. V Montaně nám jej raději ani neuvedli.).
Zvláštní poděkování patří Kamilu Lušňákovi za zapůjčení technických vymožeností.

Jiří Babača a spol


Nákres

Materiál potřebný k přelezení: sada vklíněnců, abalaků, 13 expresek, několik smyček a volných karabin
Sestup: slaněním - nutné jsou dvě lana o délce nejméně 45m
Čas potřebný k přelezu cesty za příznivých podmínek: 5-8h

Další fotečky:


 

Download posledního obrázku v hi res. roslišení. Gulliver Ostrva - foto_hi_res

A to je vše.