Vstáváme ve 4:55 a jen neradi vylézáme z vyhřáté postele. Hodíme do sebe rychle nějakou snídani, zalijeme to čajem a soukáme se do goráčů. Ještě před odchodem mrknem na holky, které si spokojeně dál leží v posteli.

Venku nám sníh hlasitě křupe pod nohama. Kurňa dnes bude fakt zima, aspoň mínus dvanáct, úplně mi zamrzá nos. Po nastartování auta nás ta trocha zbývajícího optimismu opouští. Na teploměru je mínus 18?.

„Tak to tam zmrznem.Když je tady 18, tak nahoře bude dvacet.“

Vím, že má Viki pravdu, navíc se v takové zimě se bude led hrozně tříštit.

„Hej, ale když už jsme vstali, tak se tam alespoň podíváme.“

„Ok. Tak jedem.“

Vyrážíme směr Gastein a sledujeme, jestli se teploměr nepohne směrem nahoru. Bohužel teploměr se nechce ani hnout. V Böcksteinu dojíždíme na parkoviště za nádražním překladištěm a budíme spáče ve stanu.

„Ti museli mít fajn noc, co?“ říká Viki.

Kluk, co za chvíli vyleze ze stanu nám to jen potvrzuje.

„Co chcete lézt?“ ptá se nás.

„No chtěli jsme jít do Mordora, ale je hrozná zima.“

„Včera smetla lavina z Mordora dva kluky a byla tu velká záchranná akce. My jsme ho původně taky chtěli lézt, ale kašlem na to.“

„No, možná si ještě vyberem něco jiného.“

Loučíme se a šlapeme směrem Eisarena. Cesta stoupá až po povodňové zábrany jen mírně do kopce a je krásně vyšláplá. S trochou obtíží přelézáme zábrany a na druhé straně se najednou začínáme bořit do sněhu. Krok za krokem je to horší a už litujeme, že jsme nevzali lyže. Nechali jsme se zblbnout Rakušákama, kteří říkali, že je to dobře vyšlápnuté.


Pohled do Eisareny (zleva Rodeo, Mordor a Supervizor).
Potíme se a je nám jasné, že Mordora odložíme na příště. Hledáme spoustu výmluv, kterými si omlouváme naši hloupost a vzpomínáme na lyže, které jsme nechali v penziónu.

Jako náhradní program si vybíráme mohutný Höhkarfall, který vypadá opravdu impozantně. Velká masa ledu vysoká něco přes 220 metrů bude teda našim dnešním cílem.





Pohled na Höhkarfall s jeho mohutnými výšvihy.
Navazujeme se a Viki vyráží do první délky. Pod cepíny mu upadávají velké kusy ledu a Viki nadává.

„Jaký to je, dobrý ne?“ ptám se a snažím se ho povzbudit.

„Led úplně na piču!“

Povoluju lano a přešlapuju na místě, abych se zahřál.

„Zruš!!!“

„Volno!!!“

Je fakt zima. Rozehřívám naposledy ruce a nohy, a už nastupuju do první délky. Viki měl pravdu. Led se štípe, praskají velké mapy a navíc zjišťuju, že led je tlustý jen asi 10-15 centimetrů a pod ním teče voda. Teď už chápu, proč se Viki tak klepal. Vyšroubuju šroub a na chvíli rozehřívám ruce. Přelézám několik kolmých výšvihů a dolézám na štand a vyměníme si matroš.

„Hej ten led je humus, co?“

Viki kývne hlavou a chystá si jištění. Druhá délka je lehčí a celkem rychle dolézám k místu, kde chci udělat štand.

„Pět metrů!!!“

„Ok!“

Zaseknu pikl a ozve se dutý zvuk, dívám se a vidím, že pod ledem zase protékají čůrky vody. Tady to nepůjde, zkouším přelézt kousek na bok. Je to lepší. šroubuju vývrtku, sedám do cepínů a doberu lano.

„Pojď!“

Sleduju kluky z parkoviště, kteří došli pod led a začali lézt napravo od nás. Taky lezou opatrně, asi bojují se stejným problémem, jako my. Mám dobrý štand, tak komíhám nohama a než je Viki u mě, tak se konečně zahřeju.

„Tak panáčku, podívej se co polezeš.“ a ukazuju na proudy vody, které tečou pod škraloupem ledu.

„To je hustý! Budu hledat, kde je nejtlustší led.Snad to půjde.“

„Jasně, však ty jsi bombarďák,“ povzbuzuju ho a předávám mu zbytek matroše.

Viki začíná kličkovat třetí délkou. Leze pomalu a já začínám mrznout. Pokaždé, když se zastaví, tak si v duchu říkám: Lez, kurva lez! Šroubovat se moc nedá, led je opravdu tenký. Když Viki najde pěkný místo, tak si oddechne a zavrtá.Za chvíli přelézá přes hranu a mizí mi z očí. Automaticky povoluju lano a poslouchám.

„Štand!“


Dolez ke štandu ve 3. délce.
Ruším a těším se, jak se znovu zahřeju. Na druhém je to pohoda. Rychle přelézám úsek, kde Viki stepoval a vyhýbám se tenké glazuře. Párkrát zazhybuju přes poslední kolmý výšvih a přehoupnu se přes něj. Viki fotí. Na štandu sledujeme kuloár nad námi.

„Musíme nahoru a pak k těm stromům.“

„Jo, tam budeme slaňovat. Vypadá to lavinózně, co?“

„Však je to jen kousek,“ usměju se na Vikiho a vyrážím.

Stoupám ukloněným terénem, ještě zavrtám šroub a lezu rychle dál. Začínám dolů shazovat sníh, abych se dopracoval na pevný led. Sněhu je víc a víc, mám trochu strach. Naštěstí se terén znovu pokládá. Kurňa, sněhu je už půl metrů. Ještě pár kroků a přelezu ke stromům. Tři čtvrtě metru sněhu. Tak ještě 8 metrů a je to.

„Áaaaaah, kurvaaaaaa, lavinaaaa!“ jedu dolů. Hrabu se. Pořád sjíždím. Musím se dostat na kraj. Bojuju. Najednou zastavuju. Prudce dýchám a hledím okolo. Nevěřím, že mě to nesmetlo dolů. Co se vlastně stalo? Hlavní proud laviny sjel přes Vikiho dolů, ale mě se podařilo dostat se trochu na kraj a v místě, kde by sklon menší, jsem zastavil. Doufám, že je Viki v pohodě.

Dýchám a přemýšlím, co dál. Nemám sílu přetraverzovat ke stromům. Lezu kousek nahoru a štanduju pod malou skalkou.

„Jistím!“doufám, že bude Viki dávat pozor. Ten štand není nic moc. Leze rychle. Určitě v pohodě doleze ke stromů a zaštanduje, já bych to teď nedal, jsem ještě pořád rozklepaný.

„Kurva, cos tam dělal!“ řve na mě Viki.

Vysvětluju a prosím ho, ať doleze ke štandu. Vikiho hlavní lavina na štandu naštěstí minula. Dolézá v pohodě ke štandu, kde se potkává s další dvojkou.


Viki na štandu výstupového kuloáru.
Za chvíli jsme tam všichni. Podáváme si ruce a smějeme se. Slaňujeme společně a za hodinu jsme zpátky pod ledem.


I na štandu jsem ještě vyklepaný z jízdy v lavině.
Balíme a scházíme dolů. Kluci sjíždějí na lyžích. Viki se v jednom místě ještě propadá sněhem a nechybí moc, aby nezmizel pod ledem v potoku. Vytahuju ho na cepínu zpět. Je celý mokrý, ale dole budeme za chvilku. Po cestě skoro běžíme. Jsem rád, když se sejdeme u auta a ťukneme si na ten dnešní „vydařený“ den.


Krátce po nechtěné koupeli při sestupu.
Příjezd,:
Výchozím městem je Bad Gastein nebo Böckstein. Po trase Salzburg, Bischofshofen pokračujete směrem na Zell am See a posléze zabočíte doleva na Villach, Gasteiner Tal. Z Böcksteinu pokračujte směrem na vlakové překladiště do Kärnten (Villach) a těsně před ním odbočte doleva po místní silničce. Nádraží máte po pravé ruce. Pokračujte až na parkoviště.

Přístup:
Z parkoviště odbočíte doleva přes most, minete penzion a pokračujete až po rozcestník s plotem proti lesní zvěři. Zde odbočíte doprava. Cesta stoupá velice mírně až k povodňovým zábranám. Jakmile přejdete na druhou stranu, pokračujete podle stop k jednotlivým ledům. Höhkarfall je mohutný led v levé části Eisarény. Délka přístupu cca 1:15-1:45 hod.

Podmínky a obtížnost:
Höhkarfall je v průvodci označen obtížností WI 2-3. Den předtím jsme lezli Ruinerorgel za 5+ a tím pádem nám klasifikace nějak neseděla. Později jsem se dozvěděl, že se před 14 dny led zřítil a za tu krátkou dobu nemohl znovu zcela souvisle narůst. Proto se nám zdály jednotlivé výšvihy těžší. Asi bych doporučil počkat do poloviny ledna. Jedná se o mohutný led, pod kterým teče opravdu hodně vody a svahy nad ledem ještě nebývají dokonale promrzlé.

Dobře si zjistěte lavinovou situaci. Všechny ledy v Eisareně končí v prudkém svahu a laviny tu evidentně nejsou žádnou zvláštností.

Průvodce:
Eisklettern in Salzburger Land (1996), Panico Verlag.

Sestup:
Höhkarfall se slaňuje napravo od trasy výstupu po stromech. Na stromech jsou už připravené smyčky.

Ubytování:
Pokud budete ohleduplní a tiší, tak lze spát přímo na parkovišti za Böcksteinem. V žádném případě ale nenechávejte postavené stany přes den. Na levné ubytování je možné se informovat na Tourismusverband v jednotlivých vesnicích.

Vybavení:
Určitě to chce dvojitá lana a aspoň 8-10 šroubů. Skialpy nebo sněžnicek  přístupu jsou obrovskou výhodou.

Ponaučení:
Tento led, který je podle průvodce opravdu lehký nás pěkně vytrápil a dokázal nám, že se máme pořád co učit. Nezapomeňte na to ani vy!