Praha, Malá Strana, gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, září 2005:  "Mohli bychom překonat nějaký český rekord v lezení na umělé stěně."

Takto promluvil jednoho rána mladý tělocvikář Jarda Tomeš. "Na Everest už lezli, co takhle něco vyššího?", chytl se okamžitě jeho nápadu starší kolega Jiří Kadlec. "Nejvyšší hora Sluneční soustavy je Mount Olympus na Marsu, tak co vylézt tam?" Domluveno. Lezeme na Olympus.

Postupně jsme získali na dvacet dobrodruhů a dobrodružek z řad studentů, kteří se chtěli pokusit změnit zápisy v Knize českých rekordů agentury Dobrý den z Pelhřimova. Finální představa nakonec byla tato: zdolání nejvyšší hory Sluneční soustavy Olympus Mons na Marsu (25.600 m) na umělé stěně a tím ustanovení světového rekordu, neboť v Guinnessově knize dosud žádný podobný zápis není. V průběhu tohoto pokusu měli lezci dále v úmyslu překonat tři existující české rekordy - 1. výstup na Everest (8.848 m), 2. Everest z Mariánského příkopu (19.882 m), 3. lezení 24 hodin non-stop.




Celou akci jsme začali chystat poměrně brzy. Nejprve jsme založili bankovní účet, aby nám měly kam pršet sponzorské peníze. HE, HE =) Nedávno ten účet Jarda zrušil s několikasetkorunovou ztrátou na poplatcích. Za celou dobu akce na něj připršelo přesně nula korun. Přesto se ale našlo několik firem a soukromých osob, které nás ochotně podpořily svými výrobky a službami, za což jim patří náš velký dík.


Ze všeho nejdříve nás svými posilovacími setrvačníky Powerball vybavila firma Notia. Ty se staly opravdovým hitem a jejich bzučení bylo slyšet v naší škole velmi často. Od firmy Emco jsme dostali několik krabic jejich dobrých mysli sušenek a ovesných kaší, které nám díky snadné přípravě přišly vhod v průběhu vlastního rekordního pokusu. Opravdu se vytáhla i firma Ford, která nám proplatila podstatnou část nákladů celé akce. Díky Fordu jsme si mohli také pořídit kompletní sadu chytů na naši školní horostěnu. Část nákladů na registraci pokusu u agentury Dobrý den uhradilo také naše gymnázium Jana Nerudy. Firma UAX nám nabídla 50% slevu na sportovní oblečení, což naši lezci opravdu bohatě využili. Firma Saltic nám darovala slušivá trička. Iontovými nápoji nás vybavila firma KOLA - SPORT Martina Štorka z Řevnic. Celý pokus jsme absolvovali na nových lanech firmy Singing Rock. Sloužila dobře a spolehlivě, také díky našim skvělým jističům a jističkám. Firma Wrigley nás vybavila několika krabičkami žvýkaček. Občerstvovací escort-servis firmy Red Bull nás potěšil osobním dodáním chlazených nápojů přímo ke stěně. V neposlední řadě vděčíme za uskutečnění pokusu Sportcentru Palmovka v Praze 8, neboť nám zde byla umožněna dlouhodobá příprava i vlastní rekordní lezení. Mediálně nás podpořila Česká televize, Rádio Beat a časopisy Everest, Montana a Dobrodruh.

Zpočátku jsme o akci hlavně mluvili a organizovali kdeco kolem. Založili jsme webové stránky (http://rekord.gjn.cz), připravili školní nástěnku a další nelezecké záležitosti. Skoro jako bychom nelezli. Samotný trénink probíhal dlouhodobě v podobě pravidelných posilování před vyučováním, lezení na školní stěně, velkých tréninků ve Sportovním centru Palmovka, lezení na jiných stěnách nebo venku. Zavedli jsme i tréninkový deník, aby měli všichni přehled o účasti a taky srovnání. Účast na trénincích nám později posloužila jako měřítko při rozdělování sponzorských posilovacích koulí Powerball.

S postupující zimou jsme stanovili termín pokusu na víkend 25. a 26. března, to aby dětičky nechyběly ve škole a my učitelé mohli učit J. Do té doby proběhly dva měřené tréninky s pracovními názvy Generálka a Předpremiéra (viz internet). Naše běžné tréninkové lezení trvalo většinou 2 - 4 i více hodin, lezli jsme různě těžké cesty i na vytrvalost, zkoušeli jsme námi vyhlédnuté cesty na čas a na konci se šlo většinou ještě shybovat. Docela makačka.

Účelem obou měřených tréninků bylo vyzkoušet v praxi rychlé střídání lezců, jističů, měření času, zapisování vylezených metrů a především to, jak jsme vlastně rychlí a jestli na to vůbec máme. Obě měření nám ukázala, že několik hodin dokážeme lézt velmi rychle. Vydržíme ale celých 24 hodin?

Bylo jasné, že polezeme na dvou cestách obtížnosti 4 a 4 plus, že polezeme na party a někdo bude muset jistit a zapisovat. Postupně jsme se domluvili se Sportovním centrem Palmovka, které jsme za plného provozu zasquotovali na celou dobu pokusu. Pro pokus byla vybraná nová velká stěna, to proto, aby co nejvíc metrů bylo skutečné lezení a ne jenom nástup a pár kroků nahoru k řetězu.


Ještě v předvečer pokusu jsme museli přepočítat mezičasy a přetisknout zapisovací tabulky, neboť jsme pro klid svědomí stěnu přeměřili, a ukázalo se, že nemá 14,5 metrů, ale jenom 13! Trochu jsme se lekli, že nebudeme dost rychlí a že zklameme sponzory i sebe. S přípravou jsme měli dost práce, až jsme chvílemi měli strach, že zapomeneme, co a proč děláme a že si to neužijeme.

Všechno jsme nakonec stihli jen tak tak, naložili auto dary, spacáky, lezeckými krámy, reklamními materiály našich štědrých sponzorů a odjeli na Palmovku. Na druhý den ráno mezi 8. a 9. hodinou byl domluven sraz a závěrečné přípravy. Tak uvidíme, jestli všichni přijdou včas a jestli jsme nic zásadního nezapomněli.

V sobotu 25. března ráno nás čekalo ještě několik úkolů: natáhnout nová lana Singing Rock nahoru, doplnit jištění o další zámkovou karabinu, rozdat sponzorská trička a vyfotit se v nich, nakýblovat se do šaten a poshánět si lezecký materiál. Taky jsme Sportcentrum polepili plakáty a texty, aby všichni normální návštěvníci věděli, co se to děje, neboť pokus probíhal za normálního provozu.

Důležité bylo rozdělení lidí do skupin a systém střídání. Vytvořili jsme tři šesti až sedmičlenné skupiny, které se střídaly po hodině. Jedna parta vždy odpočívala, dvě lezly, po hodině šli odpočatí lézt, jedni lezci se posunuli na sousední cestu a další šli odpočívat, takové kolečko, fungovalo to výborně, jen v noci a nad ránem se někomu hůře vstávalo a některé skupiny to táhly chvílemi jen v pár lidech.

Ale ještě jsme na začátku, nejdůležitější osoby už také dorazily - dva rozhodčí z agentury Dobrý den, kteří na nás měli dohlížet a posuzovat regulérnost pokusu. Dostali od nás stejné záznamové archy a šatnu. Foto ve sponzorských tričkách, najít stopky, najít jističe a reverso a hurá na to.



Na začátek pokusu přišlo hodně lidí - rodiče studentů, zástupci sponzorů. Pro nás to bylo příjemné na rozjezd, ale už zkraje jsme řešili jištění – jističi nutně potřebovali pracovní rukavice, ty se povedlo rychle sehnat díky rodičům. Potom náplasti, tejpování, naštěstí hned vedle je lékárna. Když ta nestačila, tak nám náš zástupce ředitele Liška náplasti přivezl odjinud. Večer se ještě řešilo magnézium, to přivezl pan Kárný, náš školník, který nás také postupně úžasně namasíroval.

pls anca_500

Lezení nám šlo a od začátku jsme oproti plánu (Olympus za méně než 24 hodin) nabírali náskok, každý výškový kilometr asi 10 – 15 minut podle toho, jak lezci makali. Naše první meta, takový mezirekord, byl Mt. Everest (8.848 metrů) – ten byl zlezen za 6 hodin 51 minut, tedy o 3 hodiny 29 minut rychleji než předchozí rekord. To byl teprve začátek. Jako kontrolní body nám pomáhaly vypočítané mezičasy na jednotlivé kilometry a také mnoho světových hor, na které jsme postupně "lezli". Zapisovatelé čas od času zahlásili: „Lezeš na Mt. Blanc!“ nebo „jsme na Elbrusu“ a podobně. Po Everestu, to bylo odpoledne, nebylo moc motivačních bodů, jenom nějaké sopky na Venuši a na Marsu (kolem 11-13 km). Ale lezení nám pořád šlo, nabírali jsme náskok a už propočítávali, jestli stihneme překonat rekord na Everest z Mariánského příkopu. Mezitím jsme se pořád točili, jističi se střídali a zapisovatelé zapisovali.

Tady rozhodně musíme ocenit nezištnou pomoc všech jističů, ti byli po tom všem snad zničenější než lezci. Občas je sice někdo z lezců vystřídal, ale přesto byli velmi vytrvalí. Navíc jim to ztěžovali někteří „běžci“, kteří 13 metrů lezli/běželi někdy i pod 20 sekund, to pak musel s jištěním pomáhat další člověk, protože jeden prostě nestíhal dobírat. Na sousední cestě se v tu chvíli skoro nestačili vyměnit lezci. Při tom všem jsme neustále dohlíželi na bezpečnost a sem tam ověřovali, že má lezec zašroubovanou karabinu. Všechno klapalo, byl i čas popovídat s příchozími rodiči a kamarády, někteří rodiče nám dokonce napekli něco moc moc dobrého - štrůdl, řízky a další vyloženě lezecké potraviny, pro nás - svobodné učitele - velké pochoutky J.

V čase 15 hodin 4 minuty jsme zdolali metu Mariánský příkop - Mt. Everest (19.882 metrů) a překonali tak starý rekord o zhruba 66 minut. A jelo se dál. Přišla noc, během hodiny odpočinku stihli někteří usnout, jiní saunu. Spacáky se objevily i přímo u stěny. Sem patří obrovské poděkování všem studentkám, které s námi zůstaly celou noc nebo její část. Jejich pomoc spočívala hlavně v zápisu a byla veliká. Taky je příjemné vidět něčí obličej méně strhaný než ten svůj v okolních zrcadlech nebo kolegů lezců. Přišly bolístky, bříška prstů se odírala až to pálilo. Po odpočinku to hned nelezlo úplně příjemně, člověk si musel zvykat, taky se protáhnout, o pitném režimu ani nemluvě.



V noci se posouval čas, nás se to týkalo jen v tom, že se Sportcentrum otevíralo jakoby o hodinu dřív a tím pádem na náš finiš. Ale do té doby se ještě děly věci. Po 19 hodinách 37 minutách jsme stáli na Mount Olympu, prostě tam, kde ještě žádný pozemšťan nebyl. Čestnou délku na jeho vrchol lezl náš nejmladší lezec Honza Paroubek (ten, co není příbuzný s tím politikem, zní to skoro jako nějaké indiánské jméno). Později to lezl jakoby ještě jednou za bouřlivých ovací, které potřebovala natočit televize. Co bychom pro ně neudělali, v televizi to nakonec vypadalo dobře. Chvíli po Olympu jsme překonali bývalý český rekord v lezení na 24 hodin (jeho hodnota byla 25.900 metrů). Všichni měli velkou radost (kromě aktuálních spáčů) a lezlo se dál.

Už nás nic kromě únavy netížilo a nyní jsme lezli jen a jen dál a ustavovali tak nový český rekord. V závěrečných hodinách, za bílého dne, zase přišlo hodně rodičů, opět někteří zástupci sponzorů, dorazila také Česká televize a postupně natočila lezení, naše kuriózní zázemí v sále na aerobik a několik rozhovorů. Pro radost jsme si nechali zahrát na přání v Rádiu Beat něco rockového a na stěně došlo i na čestné výstupy nebo pokusy o výstup našich zapisovatelek a jističů. Mohutně jsme je povzbuzovali a skoro všem se povedlo stěnu jednou symbolicky vylézt. S posledními minutami už lezl kdo chtěl, někteří naháněli co největší počet výstupů nebo si zkoušeli měřit rychlost výstupu. Paradoxně to bylo nejrychlejší lezení za celých 24 hodin. Vůbec nejlepšího času na 13-ti metrové stěně dosáhl Petr Bartoš - rovných 13 sekund(!). Nejpilnějšími lezci se stali nakonec Mirek Mixa a Honza Kolmaš shodně se 178 výstupy. Posledních pár minut byla jízda, počítaly se vteřiny, stopky nakonec měla paní rozhodčí Tomajková z agentury Dobrý den a hlásila nám zbývající čas, my se snažili přidat metry navíc. Nakonec po 24 hodinách štafetového lezení platil výkon 31.057 metrů - jako nový český rekord.

No, pak se šlo fotit, asi všichni měli mírně zfetovaný výraz, proběhla kontrola zápisových archů a počtu výstupů (2.389), taky méně populární úklid. Na stěně po nás zbyl krásný „magnéziový koutek“ a pár pytlů odpadků. Krvavé stopy prý umývaly slečny z Palmovky ještě několik dnů.

Bylo po všem, balili jsme materiál, přijímali gratulace (to je mírná nadsázka) a užívali si svých několika hodin slávy (to je velká nadsázka). S kolegou jsme za sebou měli jeden z nejnáročnějších a nejdelších dnů v životě a náležitě se těšili na spánek. V pondělí ve škole byli skoro všichni lezci, něco je bolelo, někdo přišel pozdě. O zbytku neděle bylo jasné, že se prostě spalo, někdo v jednom kuse až do rána. Všichni jsme věděli, že je za námi něco velkého, jedinečného a že nám tento zážitek už nikdo nevezme.

Co říci závěrem? Během celého lezení vládla moc příjemná atmosféra, taková uvolněná. I když možná každý měl nějakou drobnou krizi, celkově všichni makali pro tým a snad jsme se ani nepohádali. Spíš naopak neustále probíhal zvláštní studentsko-učitelsko-lezecký humor, občas drsnější, ale kouzelný. Tolik jako tady jsme se dlouho nenasmáli. Odnášíme si z tohohle dobrodružství jenom to dobré, obrovský zážitek, společné vzpomínky na magicky prožitých pár desítek hodin při trénincích, plánování a při samotném lezení. Určitě jsme sobě i okolí dokázali, že jako normální lidi můžeme bez obav mít šílené cíle a jít do nevyzkoušeného. Je to pro nás velká zkušenost a nezapomenutelný čas.

Velký dík a smeknutý klobouk všem studentům spolulezcům a pomocníkům za jejich úsilí! Dosáhli jsme opravdu hodnotného sportovního výkonu ve výborném kolektivu. Držíme teď společně nějaké české a neoficiální světové rekordy, to je příjemné, už se ale těšíme na nějaké další dobrodružství. Co to bude?

Účastníci - lezci i pomocníci - přejí všem, kteří něco podobného chtějí zkusit také, aby si užili alespoň tolik krásného lezení, fantastické atmosféry a nádherné zábavy, kolik si jí užili oni!

Olympus Mons – překonané a nově ustavené rekordy:

Fiktivní výstup na Mt. Everest (8.848 m): 6h 51´18",  dřívější rekord 10h 20'
Mariánský příkop - Mt. Everest (19.882 m): 15h 4´17", dřívější rekord 16h 20'
Olympus Mons na Marsu (25.600 m): 19h 36´59", ustavující český a neoficiální světový rek.
24 hodin: 31.057 metrů, dřívější rekord 25.900 metrů (český)

Poděkování sponzorům: Sportcentrum Palmovka, Ford, Powerball, Emco, Saltic, UAX, Singing Rock, Kola - Sport Martin Štorek, Gymnázium Jana Nerudy, Red Bull, Wrigley

Mediální podpora: Česká televize, Rádio Beat, Everest, Montana, Dobrodruh, Lezec.cz