Co dělat v horkém létě?  Zchladit si v hlavu v chladné Anglii? Proč ne, jedu. Pozvání od dlouholetého kámoše Báši se neodmítá.

Okusíme kuchyni britského boulderingu a tradičního lezení. Také nakoukneme pod pokličku anglosaské kultuře.
Důležité je v Nottinghamu pravidelně a řádně kalit,  jinak jseš “Out”.  Pořádně se cool voháknout (důležitá podmínka! A jedině dražší hadry!), mocně se zmastit, udělat s kámošema hodně poho fotek, a ty šoupnout na Facebook.  A rychle to samé co nejdříve zopáknout. Třeba v kostele předělaném na pivnici.


V kostele se dá také kalit!
foto by © Torouš

A jak průměrný obyvatel většího města holduje sportu? Tak možná u  telky! Dlouhověký obyvatel Nottinghamu , na Spořilově rozený Báša také není z místních anglánů zrovna unešený.
Hostitelé Báša se Silvou se o mě krásně starají, jedeme na víkend na jih k moři do Dorsetu a k vesnici Beer na místní běžecké štafetové závody, kde se zvláště sociálům a pivařům líbí. A stále ještě v klubu sociálů a pivařů přibírají nové členy!


Pivní sociál ve vesnici Beer
foto by © Torouš

V Dorsetu sei leze i když mě se zdá materiál většinou nepevný. Viděl jsem fotky na 8a.nu kde si někdo dával solo vysoko nad hladinou moře v hladké převislé stěně.


Pobřeží v Dorsetu
foto by © Torouš

Víkend je fuč, a holt někdo musí v pondělí do práce a Torouše už pěkně svrbí prsty.  Tak hurá do 80km vzdáleného Peak Districtu.  Jak jinak než stopem, abych si zavzpomínal na staré dobré časy. Stop už dnešní mládež nezná.  Jen doufám, že co je Hitchike nezapomněli ani místňáci! Báša me hodí k dálnici se slovy “ tam je pěknej plácek na stopování”. V koloně se suneme k osudnému plácku a hle- plácek je zabarikádovaný stavbou. V hlavě se mi rojí představy půl dne stráveného v smradu čtyřproudovky kde řidič nebude mít kde nebožákovi zastavit.
Mávám  a stává se zázrak.  Hned první auto mi staví a veze mě přímo do Chesterfieldu! Aha, tak takto si stop z minulých dob nepamatuji. Tak hurá proběhnout s 15kg batohem historické centrum kolem věže která se co nevidět skácí. Nemám čas na řádné focení, nějací dva pobudové se za mnou soustavně plíží  a mumlají něco o five quid. Asi chtějí pět chobotnic. Kde bych je jako měl sebrat?

Spadne-nespadne?
foto by © Torouš

Utíkat směrem na výpadovku do Baslow. Těch poslednich 15km stopování už bude hračka! Po hodině mě ale už to mávání nebaví. A hle, někdo zastavuje!  Z káry vylézá nějaký přičmoudlík a prý kolik dám. Nabízím  tři poundy, at´ už mám to trápení za sebou. “Ty nevíš, jak je Baslow daleko? “ Klepe si na čelo.  Já se však vykořisťovat nenechám a jdu přes město na autobusovou zastávku, smířen s poznáním že již  nejsem schopný jako dříve dostopovat okudkoliv kamkoliv. Počkám si hodinu na nádraží a pak sedím v autobusu plným důchodců co štěbetají hůř než mateřská školka,. Snažím se ukrátit okružní jízdu po místních mezích konverzací, ale důchodce vedle mne slyšící jemu neznámý přízvuk dělá ze sebe raději hluchého nebo blbého. Nebo obojí. Blbec jeden.
Fuj, už abych byl v přírodě! Odpočinout si od lidí a po letech okusit  trochu samoty a dobrodružství. Začnu stoupáním y Baslow  nahoru na  náhorní plošinu.


Náhorní plošina s The Eagle Stone
foto by © Torouš

Funím si s 15 ti kily na zádech, s jídlem na několik dní a vodou tak na den a půl, avšak bez stanu a vařiče. Když později na podzim poslouchám Máru Holečka jak s pěti kilovým batohem dobývá hymalájské kolmé ledové šestitisícovky , tak si připadám  se svým batohem jak trouba. No nic, nejsem žádný vořezávátko a je na čase se po delší době trochu zkousnout. Jen vzpomínám na Bášu, jak mi doporučoval dát si tůru nedalekým národním parkem Peaku v oblasti Kinder Scout, a to prý nevadí že chodíš po kotníky až po kolena v všudypřítomném bahně  a že tam nejsou cesty a když padne mlha tak bez kompasu můžeš zkusit  v rozlehlých planinách hledat správný směr do civilizace.  Ale prý je tam moc pěkně! To víš že jo, Bášo, Ale raději někdy jindy...
Úplně propocený potkávám na náhorní plošině první bouldr  zvaný The Eagle Stone.


The Eagle Stone
foto by © Torouš

Padá se do měkké trávy a ovčích hoven, takže jsem rád že těžká a ne až tak potřebná bouldrmatka zůstala doma. Matroš tu mají hrubozrnný, příjemný na omak i když občas hrubší krystalek zabolí. Ale bouldry na Eagle Stone jsou na mě moc lehké nebo moc těžké. Tak mastím dále. Jenže to dohledávání bouldrů někde ve svazích, troche kape, celkově vlhko a docela zima . Průvodce nerozlišuje pěkné a bezvýznamné bouldry. Hlavně ty ve Frogattu jsou hnusné. A kde bez stanu budu spát? To měl Pušer, který sem podniknul podobný výlet za bouldry někdy před lety, ten měl plnou hubu keců  jak že je všude spousta převisů na spaní a já přitom za několik hodin neviděl ani jeden! Tedy  no já nevím, užívám si to, ale neměl jsem  jet radši s Tomajdou do Ádru? Ne ne, oklepat ze sebe sebelítost a vzhůru k dalším dobrodružstvím! Mapa mluví jasně, hřeben Peak Districtu osázený bouldry  se táhne asi 20 km daleko. Nějaký lezení a spaní se snad najde. Na šutru The hairpin boulder se slušně vyřádím. Kromě toho pracuju s nezvyklými pocity samoty.

Tento problém Remergence bude  skoro stejně starý jako Torouš
foto by © Torouš

Tak, pro dnešek bylo zážitků dost, jdu si hledat spaní. Celý den se vláčet s tím ukrutným batohem  a ještě do toho bouldrovat, to docela unavuje.  Poprchává, a já losuju: radši tenhle šutr, pod který v noci poteče nebo támhle ten sušší, ale fakírský plný ostrých šutrů? Nakonec vítězí celkem pohodlný převísek v Burbage, jen má nevýhodu v tom,  že mám  v leže střechu převisu hned nad hlavou. Takže když se mi zdá v noci sen o tom jak otravná ovce, kterých tu běhá okolo hodně  mi chce dát pusu, tak s sebou ze spánku hrůzou vystřelím nahoru. Třísknu se do hlavy tak, že vidím hvězdiček jako nikdy. Omráčenej o skálu nad sebou se svalím zpátky. Koukám že ovce tady kolem mě není žádná.
Další den se vyhrabu  z díry a s kartáčkem v puse jdu okukovat bouldry. “Hi!” Už tu někdo po ránu brousí bouldry. Vyklube se z něj příjemnej týpek Ian.

Ian-pamětník zrodu boulderingu v Peaku, dnes mě i se svojí mohutnou vanou přebouldruje ve všech kolmých a ukloněných problémech
foto by © Torouš

Je tu na dovolené jako já s tím rozdílem že on bydlí jen 10km odsud. Začínal tu s lezením před asi 20ti lety, vymlátil si kolena vysokými odskoky, protože dříve bouldrmatky nebyly. Pak postavil dům, udělal rodinu a teď se s maxi pupíkem vrací k lezení. Ale už s bouldermatkou. Celý den bouldrujeme a on mi nadšeně vypráví co si tady mezi těmito šutry zažil. Třeba jak podcenil dolez 8 až 9m vysoké cesty co lezl solo a zřítil se z vrcholu. Fotka zkresluje, ten pád musel mít opravdu až nějakých devět metrů..

Zeshora jsem spadnul do šutrů!
foto by © Torouš

Aby ho šok nerozložil, tak šel hned po pádu lézt  vedlejší,  nijak lehkou já vidím a  až 10metrů vysokou cestu! Opravdu legendy o Angličanech asi nelžou, jsou to horší sebevrazi než čeští lezci.

Jak často se tento převis leze s vlastním jištěním  na OS, to  se mi zjistit nepodařilo
foto by © Torouš

Celý den se střídají studené přeháňky se sluncem. A to byla pěkná předpověď pro  celou Anglii. Na několik dní.  Jenže tady každá malá vyvýšenina zachytí mokré proudění z Atlantiku, a v místních podmínkách 400 m.n m. znamená pobyt tady na hřebenu Stanage něco jako kdybyste trávili na hřebenech Krkonoš studené přeháňkové aprílové období.  Dáte bouldr na slunci a za  deset minut vás skropí studená sprcha.
Odpoledne v 5 hodin zaléhám ve spacáku v Robin Hoodově jeskyni ve Stanage, naprosto mrtvej po dvou dnech téměř nepřetržitého běhání s těžkým batohem a bouldrováním.  Nikde ani živáčka, holt večer se blíží a já si vysoko nad okolní krajinou vychutnávám tu romantiku.

Západ slunce
foto by © Torouš

Tady v Robin Hoodově jeskyni je přespání tolerováno.

Vichřice, což je tady na hřebenu Stanage taková normální rychlost větru odfoukne vše co vedle sebe volně položím .  Jako třeba jídlo nebo brejle. Po chvíli slyším jak někdo ke mě zespoda leze , nenechám se prvolezcem očumovat a jdu se ještě na večer namlsat pohledem na slavné bouldry, jako třeba Deliverance nebo The green traverse. Ochutnám je oba zítra.

The green traverse- za 7a je to jen jen pokud začínáte na pravém okraji fotky. Jinak cca 6b.
foto by © Torouš


Deliverance
foto by © Torouš

Slavný Deliverance. Marc LeMenestrel jej vylezl staticky. Nepotvrzená historka tvrdí, že OS vlastní také vysoký basketbalový hráč, který se rozeběhl, vyskočil a udržel...

Během chvíle, dvě hodiny před setměním se skály úplně obsypou lezci.  Holt v Kolbenkách okolo skončila šichta a místní nejištěné skály se těší velké oblibě. Vždyť i taková jediná lezecká stěna v miliónové aglomeraci  Nottinghamu je tak historická a tak malá, že i liberecká stěna Harcov by vedle ní působila noblesně.


Stěna v Nottinghamu
foto by © Torouš

Holt priority obyvatel větších měst, leží jak již bylo řečeno někde jinde a lepší lezecká stěna by se zde neuživila. Zvláště když na místních skalách se leze celoročně. Uprostřed noci se kě mě v jeskyni  ještě přitulí nějaký náruživý cyklista, šlapajíc po Anglii veze si na kole jen nejnutnější a nezbylo mu místo ani na karimatku. Tak klepe kosu ve spacáku přímo na studených šutrech vedle mne. Pěkně mu drnčí zuby zimou! Ráno počasí opět nechválíme, silný vítr nepolevuje, občas nějaká přeháňka. Pouštím se na dotavení do slavných bouldrů jako Deliverance nebo The green traverse až mi crčí z prstů krev a mažu domů do tepla.


Chtělo by to dát restday!
foto by © Torouš

Stačí sjet pár kilometrů do Sheffieldu a hned je počasí pěkné, jako v té předpovědi na tři dny. Předpověď nelhala, několik dní bylo pěkně a celkem teplo.  Ale ve zbytku Anglie, nikoliv na Peaku. Tam platí jiné zákony přírody.
V Nottinghamu si pár posledních dní vychutnám pohodičku díky svým hostitelům, okoštujeme nejlepší hospody, třeba i tu nejstarší anglickou , 1189AD, najdete jí v Nottinghamském podhradí
I přes vydatné popíjení v hospodách nemůžu říci že bych ochutnal většinu místních druhů piv, kterých je opravdu  přehršel a hlavně jsou piva na rozdíl od mnoha českých hodně výrazná a zapamatovatelná.
Přemítám jak je Anglie v mnoha ohledech inspirující. Pokud chcete kromě kontrastů v pivní a lezecké kultuře poznat, že Evropa může být  také jiná než naše kontinentální, tak stále ještě Británie silně oplývá odlišnostmi vůči většině evropských, dá se říci kulturně si navzájem podobných zemí...