Miluju písek. Zajíždím tam často a rád, i když to z Ostravy není kamkoliv příliš co by kamenem dohodil. Většinu českých pískovcových oblastí už mám slušně zmapovanou a tak dozrál čas konečně zajet i do Saska. Byl jsem tam už několikrát dříve, ale vždycky jen na čumendu, když nás v Labáku zastihlo deštivo. Nikdy jsem si ale neuměl představit, že bych ve zdejších obrovských stěnách mohl také já, obyčejný lezec, působit. Teď jsme si ale konečně vyhradili týden výhradně na Sasko a vyjeli jsme. Čelda a Víťa. Měli jsme štěstí, protože jsme akorát vystihli týden před záplavami. Byli jsme vybaveni ofoceným průvodcem z roku 1984 (doporučuju ale sehnat nového, ve starém chybí dost cest), vytištěnými doporučenými cestami z lezeckých serverů www.sportclimbing.de, www.gipfelbuch.de, www.on-sight.de a samozřejmě taky Lezce a hlavně několikrát dokola pročtenými články Jardy Maršíka (díky mu za ně). Musím říct, že bez průvodce by tam asi ani nemělo smysl jezdit už kvůli orientaci v terénu. Je taky samozřejmě nutná alespoň základní znalost němčiny kvůli překladu popisu cest.
Je to krásné, když člověk vyjede do úplně pro něj nové oblasti, pak si může vybírat jen ty největší perly a musím říct, že až na pár výjimek jsme jen perly lezli. Předem musím podotknout, že náš maximální výkon je VIIIb v Labáku, takže se tady doporučených sportovních cest vyšších obtížností nedočkáte. Budou to jen doporučení pro ty, co by se taky třeba chtěli do Saska podívat a jen z něj mají velký respekt, jako jsme jej měli my.
A tak jsme po dvoudenním rozlézání v Labáku vyjeli. Naše první kroky zamířili na Falkenstein, který se nachází v nejzazším cípu oblasti Schrammstein. Je tam velká koncentrace cest na malém prostoru, a tak jsme si řekli, že se tam určitě něco najde i pro nás. Navíc Falkenstein už má nějaký zvuk. Auto jsme zaparkovali na neplaceném parkovišti v lese 20 minut pod Falkem u silnice směrem na Ostrau. Když půjdete po značené stezce a pak chviličku po horolezecké, dojdete pod jižní stěnu. Co vás hned uhodí do očí, je výrazná spára protínající celou stěnu. Protože jsme byli teoreticky dobře připraveni, bylo nám jasné, že je to pověstný SüdRis VIIa. O první cestě bylo rozhodnuto. Vybral si ji kolega a nakonec jsem tomu byl rád. Nástup je z balvanu pod jižní stěnou (1. kruh), následuje traverz do spáry a jí se jde prakticky až na vrchol přes další dva kruhy, u druhého se štanduje. Příjemné je, že spára se vůbec nemusí lézt spárově, nepříjemné je, že dolez cesty je úzkým dvacetimetrovým nejištěným spárokomínem, kde úvod se ještě dá odrbat stěnově, ale pak už se do něj musí vlézt a lézt, než vás vyplivne nahoře u dobíráku. Je tak úzký, že v něm snad ani spadnout nejde. I tak vám v něm ale garantuju slušně velké bobky. A kupodivu mi tam asi narostly největší bandasky za celý náš zájezd. My tlustější tam ale máme výhodu, můžeme se jen hluboce nadechnout a máme „no hand“. Na závěr už vás čeká jen nějak dojít ke slaňáku. Vidět je hned, ale mezi vámi a jím je docela slušná rokle. Je nutno nejspíše slézt kus vlevo, v nejlehčím místě překročit komín a pak zase vylézt ke slaňáku.
Další cestu, kterou na Falku všichni doporučují, je Reginawand VIIc (VIIIa). Měli jsme problém vůbec ji najít, než jsem pochopil, že nezačíná od země, ale až z police uprostřed severovýchodní stěny, kam člověk musí nějak dolézt. Nabízí se Nordostkamin III, ale ten je výše dosti nevábný. Naštěstí se výše dá lézt vlevo od komína stěnkama a trávama. Samotná Regina je krásný čtyřicetimetrový rajbas přes 5 kruhů s těžším místem nad druhým, mohu jen doporučit.
Poslední cestou dne se stal Schönwetterwand VIIc, jak píše Jarda, sen každého sedmíka. Cesta je to opravdu krásná a lehká přes 5 kruhů. Kdo chce přelézt podle mne nejtěžší místo, musí ji lézt až nahoru, protože nejtěžší je to podle mne kolem pátého. A i když je dolez úzkýma komínama, není to nic těžkého.
Při našich dřívějších procházkách jsme objevili nádherný povolený bivak pod Teufelsturmem a tam jsme vyrazili přespat. To znamená, že jsme autem přejeli do Schmilky, nechali ho u silnice na bezplatném stání, po zelené značce jsme půlhodinku funěli po prudkých schodech Kahntilke až na Elbleitenweg a po ní ještě čtvrthodinku doleva do bivaku. Cestou míjíte obrovskou věž Rauschenstein, kde po hraně, která je nejblíž chodníku, vede pověstná Gondakante VIIIa. A to měl být náš cíl příštího dne. Samozřejmě po patřičném rozlezení na lehčích cestách Rauschensteinu.
Jenže ráno jsme si řekli, nač to odkládat a rovnou jsme Gondu nastoupili. Nastupuje se zleva přes převis na polici, pak přímo k prvnímu kruhu. Od kruhu mírně vlevo nejdříve tížeji, pak lehce na polici ke kruhu (štand). Ze štandu je lehký odlez vpravo ke hraně, po ní po madlech přes třetí kruh, když se madla ztratí, je nutno se překlopit do výlezového žlábku (nejtěžší místo) a jím na vrchol. V celé cestě dáte spoustu smyc. Nahoře pak už jen neznalým zbývá nalézt slaňák, ale všechny vrcholové chodníčky vedou k němu, tak ani to není problém.
V našem případě ale v nejlepším přišel déšť a tedy i návrat do českých luhů a hájů, přesněji na Labskou stráň na desítku za deset a dršťkovku za třináct pade. Byl to ale jediný deštík, co nás potkal a byl velmi krátký, narozdíl od jižních Čech.
Další den jsme se rozhodli pro průzkum další oblasti a to Rathenu. Abychom nechali skály pořádně proschnout, tak jsme ještě ráno zaskočili mrknout se na pověstný most Bastei, který nás ale nikterak neuchvátil. Ale kdo má rád davy lidí, mohu jen doporučit. Pak už ale naše kroky urychleně směřovaly pod Höllenhund na vyhlášenou cestu Talweg VIIIa. Tahle linka vás hned dostane. Obrovská prožraná žlutá stěna a v ní tři kruhy, ale myslím, že ani jeden nejspíše ze země nenaleznete. Chce to jen překonat bázeň a vlézt do toho. Je to paráda. Jarda sice píše o lezení po sloupcích zaslepených hodin, a tak jsem se obával, že budou opravdu zaslepené, ale ještě více jich zaslepených není, takže člověk může zakládat smyce, co hrdlo ráčí. Chtěl jsem to natáhnout až ke druhému kruhu, ale s 50-timetrovým lanem to nevyšlo, takže následoval štand v hodinách. Výlez nad druhým už tak krásný není, ale ani škaredý. Jediným stínem na této cestě je, že nahoře je jen dobírák a ke slaňáku se musí kus dost těžce slézt.
Další a poslední cestou toho dne byl doporučovaný Weinertwand VIIa (VIIb) na Vexierturm. Tato cesta přes tři kruhy nás ale ničím nijak příliš nezaujala (ale ani ošklivá rozhodně není) snad díky předchozímu zážitku na Höllenhundu. Zajímavé snad je, že na těch 70 metrů jsou první dva kruhy od sebe snad jen tři metry a pak dlouho nic, jen samozřejmá spousta smyc.
Další den jsme se rozhodli věnovat průzkumu Schmilky. Vzali jsme to po chodníku, který ústí ve schody Heilige Stiege, ale ve druhém patře skal jsme zahnuli po polici vlevo pod Bussardwand. Jsou zde dvě cesty relativně lehčího kalibru: Bunte Wand VIIIa a Südwand VIIc. Bunte Wand je docela těžká cesta většinou koutem, zvlášť nad druhým a třetím kruhem. Kolega se navíc rozhodl, že ji dolezeme až na vrchol, což znamená osolený traverz vpravo pod převisem do křoví na polici a dále nahoru místy převislým pískovištěm, kde alespoň pod vrcholem jste odměněni nádherným skalním oknem. Südwand je stěnová cesta vlevo od předchozí v krásných madlech přes tři kruhy ke třetímu kruhu předchozí cesty a tam jsme už raději skončili. Když se vydáte po polici ve druhém patře dále vlevo, dojdete ke krásné věžičce Heringsgrundnadel, kde vede krásná cesta Alterweg VIIa, která se dá ale napřímit VIIc-čkovou variantou po perfektních kyzech. Tůra po této polici dále vlevo vás pak zavede pod věž Turm am Verborgenen Horn, kde vede mimo jiné zajímavá cesta Ostris VIIb (autorem je Karlheinz Gonda). A jak už z názvu vyplívá, jedná se o spáru a co víc, už je zde občas nutné i spárově lézt. Od této věže lze sestoupit po chodníku dolů a přespat v nějakém z povolených bivaků, kterých jsme ve Schmilce čistě náhodou objevili minimálně 5. Jen je v nich zákaz rozdělávat oheň. My jme ale zase zamířili do našeho oblíbeného bivaku pod Teufelsturmem, protože jsme na něj chtěli další den lézt. Spaní ve Schmilce má jednu nevýhodu a to, že zde není nikde voda, alespoň my jsme žádnou neobjevili. Takže je nutné si ji sem vynést na zádech, což po příkrých schodech Kahntilke není žádná sranda.
Teufelsturm – nádherná věž s nádhernými cestami. V našem obtížnostním ranku se pohybovali dvě: Alter Weg VIIb (VIIc) a Talseite VIIIa (VIIIb). Nejdříve přišla na řadu Alter Weg. Jak píše Jarda, cesta je prosta kruhů a o to je krásnější. Nástup je zajímavým koutem zajistitelným smyčkami do sedla mezi věží a masivem, z něj po hraně nebo spíše v pravo od hrany, čím výše, tím lépe. Později zase vlevo za hranu. Výlez už je čistě lahůdkový. Talseite je krásná cesta z údolí přes tři kruhy nejdříve zprava ke hraně, za ní ke kruhu a po ní, pak zase zpět na druhou stranu ke druhému kruhu (obvyklý štand) a pak přes třetí mírně převislou stěnou do výlezových madel. Prostě nádhera, jako snad vše v Sasku.
Naší poslední cestou a musím říct, že krásnou tečkou za naším prvním saským působením, se nakonec měla stát Talseite VIIIa na Rauschenspitze. Je to nádherná třídélková cesta, ve které najdete opravdu vše. Začíná se pilířem pod obrovský střechovitý převis k prvnímu kruhu. Asi čtyři metry vlevo od něj přímo přes převis (naštěstí jsou v něm obrovská madla, jen trošku solivá), nad převisem štand u 2. kruhu. Od něj traverz vpravo do spáry (později komína) a tou naštěstí většinou nespárově ke třetímu kruhu (další štand). Pak už vám zbývá jen zajímavý rajbas přes další dva kruhy na vrchol.
Musím říct, že mne Sasko úplně dostalo. Nejen krásou přírody, skal a cest, ale také způsobem, jakým se zde stále leze. Co vás tady zaujme na první pohled, když sem přijedete z Labáku? V Labáku ve většině populárních cest vidíte přesně posloupnost chytů, protože jsou velmi a permanentně omagované. O On sight cest si tedy můžete nechat jen zdát, protože je takto dáte maximálně Flash, je totiž naprosto jasné, co se má brát. A to nehovořím o estetické stránce věci. Takový pohled vpravo z vrcholu Ledové stěny na Hektora je opravdu skličující, vidíte dvě omagované linie: Prazdroj a Cestu pro Elišku. U nás už snad ani někteří lidé netuší, že by se na písku mělo lézt bez maglajzu. U cesty Kruh za kruhem na Velkou baštu jistý známý slovenský lezec hlásil, že je to krásný, dá se to vylézt skoro bez mága. Proč skoro, když my rekreační slaboši jsme ji vylezli úplně bez mága na zde relativní OS. Na jeho chabou obranu bych uvedl, že snad jako jediný po sobě chyty při slaňování čistil. Jenže chyty i po tom zůstanou označené. To v Sasku si užijete onsajtu a vůbec hledání linky cesty a pak i sestupů do sytosti, mnohdy i díky velmi nepřesnému překladu průvodce (i zde platí, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi lezcem). Můžete se vžívat do pocitů prvovýstupců, kudy by to asi tak natáhli, když to před těmi x léty lezli. My jsme na stopy magnézia nenarazili a ani v těžších cestách jsme nikoho s pytlíky neviděli. Zato snad všichni mají na dlouhých tkaničkách dřevěná špárátka, jakoby všichni pocházeli z jedné líhně. Připadalo mi to roztomilé, když nemluvím o užitečnosti špárátka. To u nás, když už ho někdo má, je nezřídka kovové, jako by nebylo jasné, že kovové hejblata (s výjimkou karabin) se na písku nepoužívají. Je to zvláštní, že někde podle pravidel mohou lézt a někde to prostě nejde. Je to asi dáno povahou národa, proč se namáhat a exponovat a lézt podle pravidel, když si to můžu vylézt s mágem mnohem lehčeji. Další samozřejmostí v Sasku je čisto i na bivacích, upravené chodníky i horolezecké a určitě by se našli i další rozdíly. Proto bych chtěl závěrem poprosit ty naše práskače, zvlášť ty Labské. Nejezděte do Saska, ať alespoň někde zůstane nám obyčejným lezcům lezoucím s láskou podle pravidel nějaká čistá nesprasená oblast. Zato vám, doufám že stále převažující pískomilné veřejnosti ctící normální způsob lezení, přeju spoustu těch nejkrásnějších zážitků, jaké jsme měli možnost v Sasku zažít my.