Tak jsem si přečetl "Report z Jizerek" a vzpomněl si na téměř zapomenutou "šuplíkovou" sérii lezeckých povídek pochybné kvality, neb aktéry jedné z nich jsou rovněž lezci, lezkyně & žáby. Jaká náhoda :-)
Nekamenujte mě, ale fakt jsem to v rámci té krapet jarně psychedelické žabí atmosféry nevydržel a musím se tedy s vámi podělit:

Žabí serenáda

Tak na to, že je teprve půl devátý, už musí bejt pěkně nalitej, pomyslel si naštvaně postarší chlápek, který na polní cestě venčil psa. Pes páníčka vůbec neposlouchal (ostatně šlo o půlroční štěně německého ovčáka), takže nebylo divu, že měl chlap poměrně nabroušenou náladu. Muž nakvašeně pozoroval červenou stodvacítku, jak si to na okresce mezi poli šněrovala od jednoho okraje k druhému.
To je teda magor, nadával pro sebe chlápek. Asi bych měl zavolat policajty, pomyslel si. Ale nezavolal, protože sám neměl tak úplně čisté svědomí - koneckonců jel venčit psa dodávkou z města sem do polí jako vždycky když se pohádal s manželkou,  no a ty dvě desítky k večeři byly ještě trochu znát. Pustil škodovku z hlavy a své nadávky začal opět směřovat na psa.
- - -

Pavel, což byl řidič oné inkriminované Škody 120, ale vůbec nevypadal na to, že by byl opilý. Pravdou je, že jeho jízda byla opravdu podivná a dost klikatá, asi jako trénink na jízdu mezi dopravními kužely.
Ačkoliv nebylo zrovna teplo, tak měl okno stažené, levý loket opřený o dveře a vystrčený ven a uvnitř bylo puštěné staré chraplavé autorádio.
„…tak se nám dovolal další posluchač, a jelikož dnešním tématem jsou motorky a motorkáři, tak se i vás zeptám, jaký vlastně na ně máte názor ?“
„Dobrý den, já chci jen říct, že mě ty motorkáři hrozně se…, štvou mě. Jezděj si jak chtěj, na předpisy kašlou, na značkách maj kalhotky a vůbec“, nadával starší posluchač živě do etéru.



„Dobře, děkujeme za názor a už tu máme dalšího volajícího“, povzbuzoval diskusi moderátor.
„Ahoj, zdravim, já jsem Jirka z Jižního města, mám třistapadesátku a ježdění mě moc baví.Chci jenom pozdravit ostatní kluky, teda říct, aby se vykašlali na kecy nějakejch řidičů krabic, a hlavně aby si teď dali bacha na žabí stehýnka, teda jako na ty přemnožený žáby, co jsou na silnicích, vono vjet na takovou žábu a dostat smyk je pěkně vo držku…“
„Tak to je určitě zajímavý názor a my si teď radši dáme písničku…“, utnul rázně moderátor motorkáře Jirku a vzápětí se chraplavými reproduktory linula značně profláknutá píseň od Věry Špinarové  „Bílá Jawa dvěstěpadestát“.
Pavel to urychleně vypnul a umínil si, že co nejrychleji musí opravit v autorádiu kazeťák, který nemilosrdně namotával kazety, protože tohle poslouchat v autě bylo fakt o nervy.
Vzápětí prudce strhnul volant doleva, škodovka poskočila na levý okraj vozovky a Pavel se poté zvolna vrátil zpět na svou stranu silnice. Důvodem jeho slalomu po prázné silnici nebylo totiž nic jiného, než právě v rádiu zmíněná „žabí stehýnka“
Přes tuto málou používanou silnici schovanou v polích, která lemovala několik menších rybníků a mokřin, táhlo v těchto dnech opravdu značné množství žab. Pavel tudy jezdil často, takže i tento slalom mezi žábami znal a měl to už poměrně nacvičené. Na cestě za ním zůstavaly šmouhy od brzdících kol a žáby s nechápavým vypoulených pohledem. Zato živé. Teda většina, usmál se trochu cynicky.
V duchu se vrátil k důvodu své večerní vyjížky – a v tu chvíli ho úsměv definitivně opustil. Po téhle pusté silnici jezdíval dříve docela rád, ale to už teď neplatilo, protože v pondělí se vcelku náhle rozešli s Kamilou, teda spíš ona s ním. Je fakt, že jejich vztah poslední dobou stál vcelku za hovno, jak by řekl Pavel, ale takhle rychlý konec nečekal.
Na cestě se opět objevilo několik žab – solitérů, takže další úvahy na chvíli přerušil řev zkoušené škodovky a Pavla přes obnažený loket švihly větve bezinky, jak se v jednu chvíli dostal v zatáčce nebezpečně blízko k levé škarpě. To by mi tak ještě scházelo, abych si tady rozbil hubu, pomyslel si, navíc Kamile by to už bylo určitě jedno
Byl to prostě špatný týden. V pondělí si od ní odvezl spacák a stan – to byly nezpochybnitelně jeho věci, takže se to obešlo bez problémů, ale včera – to byla hotová italská tragikomedie. Dohadování jim vydrželo celý večer - čí je HMS karabina s oranžovým eloxem, komu patří krásný bambuláče (hotové umělecký dílo  - smyčky byly sice Kamily, ale ty „krásný dětský hlavy“ dělal Pavel snad půl dne), handrkování o ohmataný výtisk lezeckého průvodce na Prachov a spousta dalších podobných zoufalostí.
Hned v pondělí měl sto chutí jí to všechno nechat a efektně prásknout dveřmi. Jenže pak si uvědomil, že by jeho věci, JEHO karabiny a expresky cvakal v cestách na písku ten zasranej (a navíc zazobanej) parchant, kvůli kterýmu to vlastně takhle dopadlo – a to byl důvod, proč potom podstoupil to nechutný handrkování.
Chodil s Kamilou necelé čtyři roky. Byl to klasický scénář – sbalil jí právě díky lezení, s kterým ona chtěla začít, takže pochopitelně téměř všech volný čas poté trávili na českých (pravda, něco málo i na moravských) skalkách. Pavel byl vcelku slušný lezec na písku, protože to měl nejblíž do Českého ráje, srbský vápno ho moc nebavilo (ale tam se zas líbilo Kamile, na písku se bála tahat cesty) a tak vlasně kromě několika výletů na Moravu do Krasu a do Německa zůstali věrní Drábkám, Hrubici a Prachovu, kam to měl Pavel z Polabí nejblíž.
Jejich první společná cesta, když se tehdy seznámili, byla Žabí serenáda na Puklou věž v oblasti Drábských světniček. Lehká pětková hrana s efektním nástupem z balvanu pod věží.
Proč jsem vlastně tenkrát vybral tuhle cestu? Pavel dumal a přitom vzpomínal.
- - -

Byl ve výborné náladě. Vylezl dneska s Jardou, což byl místní lezec, s kterým se Pavel seznámil včera večer v hospodě, spoustu klasik tady na Drábkách. Jarda byl výhra, protože místní cesty dobře znal a taky dobře vybral, takže Pavel, i když lezl některé zdejší sedmy poprvé a na prvním, nikterak nebloudil a ani nehodil hubu. Ačkoliv si musel si přiznat, že u dolezu Veveří na Skalní hrad měl pěkně namále – hlavně když se podíval dolů na Jardu u kruhu a viděl ten hrozivý trychtýř zužujícího se komínu pod sebou. Zaplaťpánbůh se přes oblé vrcholové bříško nějak dostal, takže o to víc mu teď ta vychlazená jedenáctka chutnala.
A navíc se seznámili s partou holek, které byly na čundru v Příhrazích, nyní dorazili po modré značce sem do hospody a teď si zrovna s hostinským domlouvali spaní v přístřešku u fotbalového hřiště.
Pavlovi se líbila hlavně taková přidrzlá černovláska – jmenovala se Kamila, hned si sedla vedle něj a živě se zajímala o lezení. Netrvalo to ani dvě piva a slovo dalo slovo – Pavel si půjčil Jardův sedák, sbalil kletrák i Kamilu a vyrazili spiklenecky zpět do skal.
Cestou do kopce Pavel přemýšlel, kterou cestu natáhne. Zas tak do detailů zdejší skály neznal, do dnešních sedmiček jít takhle navečer s neznámou holkou byla sebevražda, takže šli pořád nahoru, až došli pod schody k rozcestí u Studeného průchodu.
Tam se Pavel rozhodl – bál se, aby její nadšení delší tůrou neochladlo, tak zatočil ke skalám u Puklé věže. Normálku na Spícího mnicha zavrhnul hned – byl to beztak jen takovej krátkej bouldr, Skalka se mu nelíbila, Jezinka byla olezená a solivá a Normálka na Puklou -  hnusný uzký dvojkový komín - nepřipadala vůbec v úvahu. Proto jeho volba nakonec padla na Žabí serenádu.
Cestu od místních klasiků už kdysi lezl, takže i když už místy pěkně solila, nepředpokládal že by někde ulítnul, ačkoliv světla už fakt moc nebylo.


Pavel se vyhnul dalšímu, tentokrát poměrně koncentrovanému chumlu žab a znovu se přenesl do sentimentálních vzpomínek. No jo, žáby – to je vlastně dnes pro něj taková těžká symbolika.


Dobral Kamilu na vrchol Puklé věže. Na to, že lezla poprvé, v maskáčích a bosa (kanady nechala na nástupovém balvanu), tak jí to šlo fakt dobře. Vysypala si z vlasů písek a oba opatrně došli k vrcholové knížce.
Podali si ruce, Pavel vytáhl ze schránky vrcholovou knížku (miloval ten zvuk, když sundával plechový kryt a pokládal ho na skálu), špačkem tužky se každý zvlášť podepsali, Pavel zápis vzorově podtrhnul podle okraje víka a oba se snažili ve zbytcích světla rozluštit zápisky předchozích lezců.
No a právě v tu chvíli se to nějak (velmi příznivě) zvrtlo, jak se tak skláněli nad tou knížkou…


Pavel se přiblížil ke křižovatce a protože přijížděl z vedlejší silnice, téměř zastavil, rozhlédl se, a poté širokým obloukem v protisměru (kvůli jedné zpozdilé žábě uprostřed křižovatky) odbočil doprava.
Žáby, žáby … Pamatoval si, jak ho tenkrát tlačil kořen borovice do zad, a jak přemýšlel jestli už je opravdu taková tma, aby nebylo na vršek Puklé věže vidět z hospody (což přes den nebyl žadný problém).
Ale nejvíce a nejlépe si vybavil skřehotání žab z rybníčku u kurovodického sanatoria - jo, opravdická žabí serenáda. Bylo mu jasné, jak asi vznikl název této pěkné (a tudíž už značně olezené) cesty od místních legend Zdeňka Kopala a Vency Štáfla – museli tenkrát při prvovýstupu slyšet to samý.
Pavel se už blížil k vesnici, kde bydlela Kamila, když v tom mu na mobilu pípla esemeska. Původně mě mobil položený na sedačce spolujezdce, ale vzhledem k předchozí divoké jízdě se mobil zakutálel někam daleko pod sedadlo.
Zastavil, zařadil neutrál, s děsivým skřípotem zvedl ruční brzu a začal šátrat po mobilu. Měl pod sedačkou pěkný bordel – bláto, písek ze skal, zapomenutá a zoufale zašmodrchaná plochá smyčka (kterou kdysi našel v nějaké spáře na Hrubici a se značným úsilím vytáhnul), prázdný repelent, sponka do vlasů (asi Kamily, ale stoprocentně si jistý nebyl). Nakonec našel i ten mobil.
SMS byla úsečná a stručná : DNESKA UZ NEJEZDI, JELA JSEM S LUBOSEM DO PRAHY.
Pavel se to snažil chvilku rozdýchat, ale moc mu to nešlo. Mlátil pěstí do volantu, ale potom spíše ze setrvačnosti zařadil rychlost a dojel ten kousek k domku na začátku vesnice, kde bydlela Kamila.
- - -

Ten hazjl Luboš… Luboš byl nějaký čas předtím, než se Pavel seznámil s Kamilou, vcelku častý kámoš na laně, jezdili spolu hlavně na Prachov. Jednou si kvůli jeho pádu Pavel dokonce roztrhnul o dřík kruhu hlavu (dvanáct stehů), jak se snažil zachytit dlouhý (no hlavně nečekaný) pád. Měl jsem ho tenkrát nechat rozmáznout dole o předskalí, zaskřípal Pavel zubama.
Neměl jsem je, já blbec, vůbec spolu seznamovat, začal se obviňovat. To byla kravina, v duchu pokračoval, protože je fakt, že Luboš vždycky lezl o něco líp než já a to Kamile imponovalo.
Ale jenom v lezení to nebylo.

„Podívej se na sebe, jsi úplná nula, prodáváš nářadí v OBI, jediný, co tě zajímá, je jestli na Hrubici pršelo, dovolená v cizině je pro tebe výlet škodovkou do Rathenu.“


Krávo, pomyslel si Pavel, vždyť se ti tam tak líbilo. Je fakt, že Luboš byl majitelem nějaký zasraný realitky v Praze, výlety do skal bral spíše jako zpestření mezi svými cestami do Alp, a když parkoval pod skalami svým Touaregem vedle Pavlovy škodovky, připadal si Pavel trochu trapně.
Ale že to budou důvody, kvůli kterému mu dá nakonec Kamila kopačky, to by ho nikdy nenapadlo. Pravda, poslední měsíc už jejich vztah docela skřípal, ale že to v pondělí dopadne takhle…
Kamila, holka do skal a na čundr…

„Za měsíc poletíme s Lubošem do Států. Pojedem do Yosemit a taky do Smith Rocks. Tam se ty podíváš leda tak ve snu.“


Dům byl skutečně prázdný. Nebo se tak aspoň tvářil. Pavel kopal do hnědé kovové  branky a vcelku zbytečně mačkal asi minutu zvonek. U sousedů se rozštěkal pes. Pavel to vzdal a vrátil se zpátky do auta.
Vzal mobil a zavolal Kamile. Ačkoliv mu před chvílí poslala zprávu, teď už měla mobil vypnutý.


„Jdi do prdele s Yosemitama. Normálně tě ten sráč zblnul. Chci vidět jak si za necelej měsíc stihneš vyřídit vízum, dovolenou a tak…“


Vracel tmou pomalu domů. Za křižovatkou, kde odbočoval z hlavní, zastavil, vylezl z auta a zapálil si. 


„Jo, to máš pravdu, to bych nestihla“, hystericky se zasmála : „…jenže mi to už Lubošem plánujem nejmíň půl roku…“


Skutečnost, že je trapným paroháčem, byla ta druhá věc, která ho teď štvala. Kamila si ho vychutnala až do konce.

„A navíc lezeš proti Lubošovi úplný hovno, poslední dobou si mě tahal pořád jen na nějaký blbý kvaky.“

- - -

Pavel odhodil cigaretu a pak náhle zařval směrem do polí : „Se na to vaše lezení s Lubošem můžu vysrat! Jezděte si lízt třeba do prdele! Aspoň tu nebudete kurvit náš písek!“
Potom už skoro potichu dodal : „To je beztak jediný pořádný lezení“
Ale odpovědí bylo jenom drzé kvak!, kvak! z vlhkých strouh podél silnice.

Červená škodovka se řítila tmou. Šněrovala si to od jednoho okraje silnice k druhému. Na cestě za ní zůstavaly šmouhy od kol a spousta ostrůvků nechutné beztvaré kaše.