Ahoj Krajani,
Navazuji na článek, který jsem posílal ze základního tábora Broad Peaku.

  Nyní již mohu definitivně konstatovat, že pouze 17. 7. byl onen vrcholový den D. Nikdo po nás na vrchol již nevystoupil a snad jen Alláh ví, kolik let zase bude trvat, než-li se to někomu podaří. O to více si onoho výstupu cením a děkuji hoře, že se nade mnou smilovala a pustila mě k sobě.

  Takže tedy po úspěšném výstupu onoho červencového dne na osmitisícový vrchol Broad Peak (Rock Summit) jsem se 21. 7. přesunul do základního tábora osmitisícovky K2.



  Nálada zde nevládne příliš veselá. Lidé čekají již 14 dní na zlepšení počasí, které však nepřichází. Je zima a stále sněží. Během dvou dnů po mém příchodu do základního tábora nasněží 60 cm nového sněhu a už se zase brodím. Smrt bulharského horolezce Petra, který zemřel patrně na vyčerpání v druhém výškovém táboře nám na náladě nepřidá a tak se rutina spánku a jídla opakuje až do 24. 7., kdy všichni aklimatizovaní horolezci vyráží směrem k vrcholu. Na Česenův pilíř se vydává devět lidí. Na Abruzziho hřeben okolo dvaceti horolezců, včetně mě (zamýšlel jsem Česenův pilíř, však výškové tábory jsou obsazeny a místo pro nový stan již není). Zbývá tedy cesta Abruzziho.

  Cesta ze základního tábora se vine přes ledovec, který se po jedné hodině cesty mění v chaoticky vyhlížející ledopád plný ledových trhlin a ledových bloků, které se každou chvíli mohou zřítit. Připadám si jako mravenec co se snaží „crossnout“ (přejít) Václavák, snad mě žádný z těch obrovských bloků nezašlápne. Vyšel jsem mezi prvními, takže se zbytek cesty po ledopádu do předsunutého základního tábora (ABC) ve výšce asi 5 200 m n. m. střídáme v oblíbeném brodění asi půl metru sněhu.

  Jelikož jsem si pro K2 vybral alpský styl výstupu, tak můj baťůžek váží 27 kg. Po dvou a půl hodinách dorážíme do ABC a můj baťůžek již není baťůžkem, ale prasetem - krávou tlustou a mnoha jinými nehezkými mnou obdařenými pojmenováními.

  Z ABC do prvního výškového tábora C1 začíná opravdové peklo. Jindy, zcela jistě jednoduchá a rychlá cesta, je zasněžená natolik, že se propadáme po pás. Po tomto zjištění to okamžitě otáčí osm horolezců a zbývá nás dvanáct. Pouze osm se nás však podílí na brodění. Místy se propadám až po břicho a proklínám to prase co nesu. Je to strašné trápení, jež nás všechny stojí hodně moc sil. Navíc si všichni, ač potají, uvědomujeme, že svah je dozajista lavinózní a že se musíme co nejdříve dostat do C1, odkud následná cesta vede již více po skalách.  Ale prostě to nejde, drápeme se sypkým sněhem tempem šneka, a občas nás také přejede utržená převěj či svah kuloáru a pak zaléháme do vybroděného tunelu a necháme jej přes nás přejet. Někdy to zabolí, protože tam jsou kusy ledu, ale což, to se prostě nedá nic dělat ... Do C1 dorážíme místo obvyklých čtyř, za sedm hodin.

  V prvním výškovém táboře z pěti stanů zůstali nepoškozeny pouze dva. Ostatní jsou buď protržené, či mají popraskané tyčky. Bičuje nás tam silný vítr a tak si vyhrabávám asi metr hlubokou díru, kam sebou plácnu. Na sebe ze shora dám to těžké prase a už se láduji dvěma vejci a kouskem masa z jaka. K tomu energetický gel s hroznovým cukrem a je po starostech. S pocitem blaha v břiše se tam válím zahrabaný ve sněhu, když v tom vyrážejí první dále kupředu k C2. S nevolí se vyhrabu, nandám prase a pokračuji dál. Zjišťuji, že další tři odpadli a zbývá nás devět. Zpočátku pokračuje trápení broděním, ale cesta postupně více a více přechází ve skalnatý terén, na němž je sníh povětšinou odvátý a je tam nanejvýše led. Jedná se o lehké lezení skály či mixu 3 až 4 stupně. Však výška nad 6 000 metrů, těžký batoh, únava z brodění a zejména nesmírně silný vítr, dává tomuto polezeníčku charakter hlášky oslíka ze Shreka: „ A už tam budeme? A teď? Teď?“. Cesta je absolutně nekonečná a hlavně začíná být díky větru zima. Cesta z BC do C2 předtím méně aklimatizovaným horolezcům trvala 6 až 7 hodin. Nyní v tomto novém přívalu sněhu, jsme ji zvládli za 13 hodin. Tím však překvapení nekončí, to hlavní teprve přichází při prvním pohledu na druhý výškový tábor. Je totiž náramně čistý, nikde nic. Dozvídám se, že v C2 bylo pět stanů, plných všech věcí pro výstup. Spacáky, péřové bundy, kalhoty, rukavice, jídlo, vařiče a další vybavení, odletělo ve stanech směrem Čína. Nezbylo zhola nic. Následuje asi čtvrthodina ticha. Nikdo tomu nechce uvěřit, ale všichni to vědí – je konec, finito ...

  Já jelikož mám všechno vybavení v praseti na zádech, o nic jsem nepřišel. Zkouším proto, zda-li je dál cesta alespoň trochu průchodná, že bych šel sám a dle předem domluveného plánu se ve čtvrtém výškovém táboře setkal se skupinkou z Česenova pilíře, odkud bychom pokračovali všichni společně dál. Prvních pár metrů mě však dává na srozuměnou, že to nepůjde. Opět se bořím po kolena, či pas. Nechci se vzdát, ale tohle prostě sólo nejde. Jsem 6 700 m n. m. a sedám do sněhu. Jsem zklamaný, unavený a ještě k tomu vyzvracím ty dvě vejce a cosi dalšího. Začínám tušit, že ani to moje štěstí, co na expedicích mívám, tentokrát nebude stačit. Vrchol je příliš daleko. Tu noc přečkám se dvěma dalšími v sedýlku, ve stanu pro jeden a půl osoby. Brzy ráno se sbalím a mažu dolů do základního tábora. Nadšení, že jsem alespoň dorazil v pořádku do předsunutého základního tábora ve mně skončí v okamžiku, kdy se ztratím v následném ledopádu. Všude jsou trhliny, jejichž dno se ztrácí ve tmě, ledovcové bloky veliké jako dům, a mezitím se potácí jeden vyřízený čecháček s prasetem na zádech, a je tam úplně sám. Přes trhliny prase přehazuji a pak jen létám. Po hodině bloudění ledopádem nacházím starou cestu, která mě nakonec z toho chaosu vyvede. Do základního tábora dorážím po sedmi hodinách cesty.

  Vrcholový den pro K2 byl 27. 7., takže mým plánem bylo vystoupit na dvě osmitisícovky v deseti dnech, ale hora a možná i osud, to tak zkrátka nechtěli. Sílu pro druhý pokus o výstup na K2 bych ještě našel, nebyl jsem si však plně jistý, zda-li i pro tolik důležitou cestu nazpět. Zasněžený Broad Peak, 37 dnů okolo pěti tisíc a těžký pokus o vršek na K2 mi vzali sil zkrátka moc. Po třech dnech se proto rozhoduji pro cestu domů. Bylo to jedno z mých nejtěžších rozhodnutí v životě. Byl jsem perfektně aklimatizovaný, vše jsem měl perfektně připravené, ale nevěděl jsem jistě, zda-li bych se mohl vrátit.

  Nikdy se už nedozvím, zda-li bych to ještě dokázal – vystoupit na dvě osmitisícovky v pár dnech, ale vím jistě, že jsem se rozhodl pro život, který máme každý jenom jediný, a který bychom si všichni měli nanejvýše strážit. A proto všem, kteří dočetli až sem oba mé příběhy, které jsem fakticky popsal, jak jsem je viděl, zažil a cítil, chtěl popřát mnoho splněných snů a štěstí. Zejména pak šťastných návratů k těm, kteří tu doma, v srdci Evropy na nás čekají.

Více na www.jaroslavbartos.cz



Zdraví Jára