Na začátku května 2010 jsem měl možnost vystoupit se skupinou
ruských turistů na nejvyšší horu Sajan, Munku Sardyk (3491 m.n.m.).

Díky štědrosti ČVUT a nezájmu studentů na FSv o východ jsem dostal stipendium do Ruska, města Krasnojarsk. Cizinců je nás zde málo a Rusové jsou hodně pohostinní, takže netrvalo dlouho a pozvali mě na výcvikový kurz do oblasti východních Sajan pod horu Munku-Sardyk. Oblast se nachází v Republice Burjatia a hora je nejvyšší horou Sajan.

Samotný výstup není moc světoborný, článek jsem se rozhodl napsat pro ty, kdo ještě v Rusku nebyli a chtěli by putovat v pohraničním pásmu. Na konci je popsáno, jaká povolení jsou pro Republiku Burjatia potřeba a kde je možno je získat. Nicméně v Rusku zákony, které projdou legislativním procesem jsou okamžitě následovány nějakými, které je mění, takže dnes už může být vše jinak.



Do oblasti jsme se vydali v době májových prázdnin, tj. od 1. května do 10. května 2010. V Rusku slaví velké vítězství 9. května, letos to ale vycházelo na neděli. Což ovšem není problém, protože ze zákona všechny státní svátky, které vyjdou na nepracovní den jsou přesunuty na nejbližší pracovní den. V toto období vyráží do oblasti hodně lidí, jinak je zde prý pusto.


Náš odvoz ze Sljudanky do Sajan a zpět

Naší cestu jsme začali jako takřka vždy v Rusku na nádraží v Krasnojarsku. Vyrazili jsme o půl osmé ráno a do Sljudjanky přijíždíme kolem 6 ráno. Cesta je dlouhá asi 1200 km. Ve Sljudjance nás čekají objednané autobusy, které nás dovezou až k nástupu. Cestou musíme udělat ještě dvě povinné zastávky. Jednu u záchranářů, kde nahlásíme naší trasu, a potom na hranicích při vstupu do pohraničního pásma s Mongolskem. Mám problém s papírama, ostatně jako vždy, protože jsem nebyl nahlášen včas na velitelství. Takže mě tam major nejdřív nechce vůbec pustit. Nakonec ho náš vedoucí přemluví a on si jako zástavu bere můj pas. Asi jsem vypadal, že se chystám přeběhnout do Mongolska. Taky jsem bohužel zrovna v ruce držel foťák, tak ten mi preventivně zabavuje taky. Nicméně nemusím čekat 7 dní dole ve vesnici, takže hurá dál.


Budova záchranářů

V období od 1. května se v oblasti koná festival alpinismu, proto je v místě nástupu lidí požehnaně. Sundáváme batohy z autobusu a kolem 15 hodiny vyrážíme po zamrzlé řece nahoru. Majetnější turisté s offroadem, případně motorkou jedou po zamrzlé řece, my se plahočíme pěšky. I když budeme stanovat jen 7 dní, tak všichni kolem mají batohy s objemem přes 110 litrů. Doteď nevím, jestli si prostě jen balím na cesty málo věcí, nebo si toho rusové berou zbytečně moc.


Nástupní místo, zde se také koná festival

Pro první tři noci stavíme stany na hranici lesa u řeky Bílý Irkut. Od nástupu je to 6 km celou dobu po řece. Večer už bylo trochu teplo, takže si to chce dát pozor a nepropadnout se do řeky, protože šance vysušit pohorky není. V místě, kde je soutok Bílého Irkutu a řeky Muguvěk, se taky koná festival a případně se tam dá i něco dokoupit. Hlavně pivo a vodka.


Díky pozdnímu odpoledni už značně rozmrzlá řeka

Protože je náš výlet především výcvikový, tak se většinu času trénuje technika. Je více méně stejná jako v Evropě, jen je kladen větší důraz na sebe-záchranu, takže se učíme i transport zraněného. Na dotaz jestli používají pípáky se dozvídám, že ne, protože jsou pro ně zatím finančně moc nákladné. V případě laviny se hledání provádí hůlkama, s předokladem, že kdo je hlouběji než 130 cm, už to má beztak za sebou. Záchranáři používají čtyřmetrové sondy, ale vzhledem k časům, za které se dostanou na místo, většinou už jen dohledávají mrtvé.


Výhled na sedlo SFU (zhruba uprostřed)


Sestup ze sedla SFU


Nácvik spouštění zraněného na provizorních nosítkách

Pátý den máme v plánu vyrazit na Munku-Sardyk. Původně jsme měli spát na jezeře Echoj (Эхой), ale nakonec stanujeme níže, ještě na hranici lesa, takže na vrchol je to trochu dál a s trochu větším převýšením. Přesto vyrážíme ve 12 hodin. Až do 3000 m.n.m. se dá jít bez maček, potom už začíná ledovec. Jednodušší výstup pravou stranou je ohodnocen za 1B a závěrečný kus je zajištěn ocelovými lany. Systém i kvalita byla dobrá a vypadlo to jako na via-ferratach v Itálii. Výstup střední částí je za 2A a při menším stavu sněhu se hodí šrouby do ledu, protože pod vrcholem je to zamrzlé kamení. Ledovec je jen v okolí vrcholu a neviděl jsem na něm žádné trhliny.


Začátek výstup na jezero Echoj (Эхой)


Jezero Echoj (Эхой), vlevo záhraby, cesta dále napravo, nahoře se dělí.

My jsme nakonec zvolili lehčí variantu. Ve 3000 m.n.m. vedle pamětní desky horolezkyni, která umřela před pár lety, bereme mačky a začínáme stoupat. Před námi už prošlo asi 40 lidí a taky poslední dvě noci sněžilo, takže je asi 25 cm nového sněhu a nahoru je to jako po schodech. V jiných letech to ale bývá vyfoukáno na led. Na lanech je samozřejmě zácpa, takže se na vrchol dostáváme lehce po páté odpoledne. Celý den bylo jasno, ale půl hodiny před naším příchodem dorazili mraky, takže výhled je mizerný. Na vrcholu je málo místa, a protože se na lanech nedá moc vyhýbat, tak se čeká, než vyjdou všichni nahoru. Sestup je taky pohodlný a bez nějakého spěchu se vracíme kolem 21 hodiny do tábora.


Výstup k lanům


Závěrečný úsek na vrchol po lanech

Další den si jdeme zkusit ledy. Při postupu od Střelky proti proudu řeky Muguvek směrem na Munku-Sardyk se dostanete do oblasti vodopádů, které jsou většinu roku zmrzlé. Výška není nijak oslnivá, cca 30 metrů, a obtížnost pravděpodobně taky nic moc, ale je jich zde víc, takže pro začátečníky ideální k nácviku.


Trénink na ledech

Počasí jsme nakonec měli nadstandardní, takže teploty se přes den pohybovaly kolem +3°C a přes noc byly mezi -10°C až -20°C. I když jsme se snažili chovat zodpovědně a jíst hodně vitamínů a dalších věcí, tak víc jak třetina lidí trochu onemocněla. Nejbližší vesnice je 3 hodiny do údolí pěšky a cca. hodinu autem, takže je dobré sebou mít dostatek léků.


Závěrečná před Krasnojarským nádražím

Povolení:

Pohraničníci: Protože Munku-Sardyk leží na hranici s Mongolskem, je potřeba povolení pro vstup do příhraniční oblasti. Žádost je možné poslat faxem a měla by obsahovat jména cizinců, já jsem přikládal také kopii pasu, víza (ruské federace) a registrace. Vše musí být nahlášeno na velitelství nejméně 65 dní dopředu. Dobré je 10 dní před příjezdem zavolat na velitelství a ujistit se, že to poslali pohraničníkům na místě. Pokud tak neučiníte, nemusí Vás pohraničníci dál pustit. Já jsem byl nahlášen na velitelství asi 14 dní dopředu a samozřejmě pohraničníci na místě nic nevěděli. Naštěstí jsme se s nimi nakonec domluvili. Jen mi major zabavil pas a foťák, abych náhodou nezběhnul do Mongolska. Vše mi při odjezdu vrátil.

Adresa velitelství:

Начальник пограничного управления ФСБ России
по Республике Бурятия
генерал-майор С.В.Комарцев

адрес: Россия, Республика Бурятия, г.Кяхта,
Пограничное управление ФСБ России по Республике Бурятия

индекс: 671841

тел./факс 8(30142)92678

Záchranáři: Při vstupu do pohraniční zóny se také kontroluje, jestli jste nahlásili záchranářům, kde budete putovat v horách. Vše se vyřizuje až u nich, není potřeba nikam volat. Záchranáři jsou po cestě mezi Sljudankou a Munku. Cestou zpět se u nich nezapomeňte odhlásit. Bez potvrzení od záchranářů Vás pohraničníci nepustí dál.

Поисково-спасательный отряд

адрес: Россия, Республика Бурятия, Тункинский район, п.Кырен, ул.Ленина д.17а

тел./факс 8 (39568)41727 или 8(30147)41153


Doprava: Z ČR se dá jet několika způsoby a ceny se v různé období roku liší.

Pokud máte hodně času a věcí, tak za cca 6 dní se dá jet s přestupem v Moskvě do Sljudjanky. Vlak do Moskvy stojí cca. 4000 korun, vlak Moskva-Sljudjanka cca 3500 RUB za plackartnyj. Oficiálně je maximální hmotnost spoluzavazadel 36 kg, ale nikdy nás nikdo nekontroloval, www.rzd.ru nebo www.poezda.net. Na stránkách rzd.ru se dají koupit lístky přes internet, je třeba se zaregistrovat a lístky vyzvednout nejpozději 1 hodinu před odjezdem vlaku z Vaší stanice. Nepovedlo se nám ale nikdy zaplatit českou kreditní kartou, pouze ruskou a americkou.

Úplně nejdelší a nejlevnější varianta z Prahy je autobus do Kyjeva za cca 1200 Kč a pak vlakem za 1800 RUB do Moskvy a za 3500 dále do Sljudjanky.

Zpáteční letenka Praha-Irkutsk s přestupem v Moskvě stojí kolem 20 000 RUB u www.aeroflot.ru , zavazadlo 20 kg. Jednosměrná stojí taky cca 20 000 RUB. Let trvá 3 a 6 hodin. Vlak Irkutsk-Sljudjanka stojí cca 200 RUB a když nejsou náhodou lístky, tak se dá jet i autobusem, 120 RUB a cca 2 hodiny (ruské „maršrutky“ jezdí z Irkutského autobusového nádraží téměř každou hodinu).

Ze Sljudjanky se dá jet asi více způsoby, nás bylo hodně (40 lidí), takže jsme měli objednané taxi (tel. 908 660 0754). Autobus je pro 12 lidí a cena byla dohodnuta na 6000 RUB za bus a odvezení tam i zpět. My jsme jeli po 10, protože jsme měli ještě zavazadla. Řidič si může říct ještě o přirážku za přetížení busu, takže je dobré dopředu upozornit, že máte hodně věcí. Taky dopředu oznamte, kde se všude budete stavovat, aby s tím počítal (záchranáři, pohraničníci a třeba termální prameny cestou zpět). Samotná cesta se všemi náležitostmi je na cca. 8 hodin. Tento autobus se dá objednat i z Irkutska.


Pohraničníci – Vpředu kontrol a vzadu kasárna

Systém záchrany v oblasti východních Sajan:
Dalo by se to shrnout větou: Jediná pomoc, která existuje, je ta Vaše, záchranáři Vám nepomůžou. Před několika lety byli dobrovolní záchranáři přidruženi pod hasiče a vojáky, takže teď podléhají libovůli ruské armády. Záchranná akce začne jen za dvou okolností:

1)Náhlásili jste, že se stavíte u záchranářů 1. 1., ale nestavili jste se. Proto se Vám pokusí 2. 1. dovolat, pokud se to nepodaří, tak se začnou připravovat a 3.1 vyrazí jedna skupina od začátku Vaší nahlášené trasy a druhá od konce. Oblast budou prohledávat pouze pěšky.

2) Podaří se Vám dovolat a nahlásit, že máte problém. Než se dostanou do oblasti Munku-Sardyk, tak jim to zabere kolem12 hodin, záleží na počasí. Také musí dostat povolení od vojenského nadřízeného. Pokud byste čekali vrtulník, tak ten nejspíš nepřiletí. Pokud se vojáci rozhodnou že vrtulník nebude, tak nebude. Pokud je trochu horší počasí, tak pilot může říct, že nepoletí. I při dobrém počasí mu let bude trvat několik hodin. V Rusku je zakázáno zachraňovat z navijáku, takže bude muset najít místo, kde přistát, a vzhledem k tomu, že mají jen velké vojenské vrtulníky, tak to nemusí být jednoduché.

Takže si pomůžete buď sami, nebo Vám pomůžou ti, co jsou okolo.

Voda: Vody bylo dost v řece, ani nebylo většinou třeba moc hloubit. Na jezeře byl led asi 30 cm, takže se taky dalo probojovat ke zdroji.

Oheň: Tato oblast nepatří mezi chráněné, takže si zde můžete dělat více-méně co chcete. My jsme nakonec ani na plynu nevařili. Každé družstvo mělo sekyru nebo pilu, ale i větví se dalo posbírat dostatek.

Systém turistiky:
Turistika jako sport má deset pododdílů (pochody, závodní, vodní, speleo …) a aby se poznalo jak je kdo dobrý tak je několik úrovní (2. úroveň, 1. úr., KM [кандидат мастера спорта], M [мастер спорта], ММ [мастер мира]). Na to, abyste se posunuli na vyšší level, musíte splnit základní podmínky. Jsou pochody, které mají danou obtížnost, je tedy třeba nějaký si vybrat a projít ho nebo projít jako průvodce se skupinou pochod o stupeň nižší než je ta Vaše. Možností je také účast na závodech. V pochodové turistice se dá nejvýše dostat na 1. úroveň. Po projití pochodu musíte naspat zprávu, v ní je popsáno vše, co se může Vaším následovníkům hodit. Díky tomu je opravdu hodně tras detailně popsáno (voda, doprava, obtížnost, čas, materiálové zabezpečení, finance, účastníci...). Problém je, že většina z nich není nikde na internetu a dají se najít jen v knihovnách například sportovních fakult. Takže pokud se vydáváte do oblasti bývalého Sovětského svazu a nemůžete o nějaké tůře najít info, tak jedna z možností je zajít do nějaké takové knihovny. Pravda je, že z ČR je to trochu z ruky.


Vstup do kavárny u termálních pramenů kousek od Munku

Hore zdar,