Už brzy vyjde nová kniha Trénink sportovního lezce II, jejíž autorem je výborný lezec a trenér Rudolf Tefelner. Nevím jak vy, ale já mám první díl už dost "ošmataný" a zničený a jsem ráda, že se konečně Tufi rozhoupal a pustil se do psaní dalšího dílu. V rozhovoru jsem se snažila vyzvědět něco víc o nové knize, tréninku a Tufim samotném.

Vy jste v Brně taková utajená skupina s tajnými lezeckými metodami a „zákeřnou lezeckou líhní". Čím to: jiná voda, jiné tajné lezecké metody a trénink?
Nic v Brně netajíme, nic neukrýváme, nekujeme žádné pikle, jsme transparentní a myslíme to upřímně …
  Lezecké a tréninkové metody máme myslím stejné, jako kdokoliv jiný. Takže to bude asi jenom tou líhni. Brno má prostě štěstí na kvalitní lezce, kteří se tady narodili, nebo přišli na školy, žili tady, trénovali, nebo stále ještě trénují a lezou. Asi něco na způsob peníze dělají další peníze, jenom v pozměněné formě – kvalitní lezci dělají (táhnou za sebou) další kvalitní lezce …


Autor knížky TRÉNINK SPORTOVNÍHO LEZCE.
Lezec, trenér, teoretik a metodik. Taky otec rodiny, vážený a seriózní občan, platný člen společnosti. Nebo že by to byl nakonec někdo jiný?

foto by archiv Tufi

Z tajných zdrojů vím, že jsi trénoval právě několik těch silných „Brňáků“, včetně Tomáše Mrázka. Jak se sestavuje trénink na míru, aby lezci seděl a posunul ho kupředu? Předchází tomu diagnostika fyzické kondice?

Nikdy, až na ojedinělé výjimky jsem lidem nesestavoval přesné plány, podle kterých by detailně trénovali. Spíše jsme jenom volně konzultovali.
  Stejné to bylo i s Tomášem. Trénink si sestavoval sám, podle mých hrubých návrhů – spíše z oblasti rozvrhu sezóny, výběrů cílů a podobně. Nikdy jsem mu detailně neradil, kolik shybů a v kolika sériích by měl dělat, kolik přesně a jakých tréninků v týdnu by měl odtrénovat – myslím, že by nás to ani jednoho tímto stylem nebavilo. Na tento typ spolupráce jsme byli oba dva až moc velké individuality. A taky – Mráza umí číst a „detaily“ si přečetl z knížky TRÉNINK I.
  Já jsem ho spíše žhavil a hecoval, „posouval hranice“ v jeho hlavě a mluvil o titulech Mistra světa, moc ho nechválil a tím ho někdy taky pěkně štval …

Co se týče tréninku na míru - tento postup se nijak neliší od běžné tréninkové praxe v jiných sportech. Jak jsi uvedla, předcházet by mu měla určitě diagnostika – nejenom fyzické kondice, ale i hromady jiných aspektů – cílů, psychologického profilu, zázemí a podmínek pro trénink, aktuálního stavu regenerace a hromady dalších.

No a pak – čistě hypoteticky, něco z toho vytvoříš a v každodenní mravenčí práci se svěřencem to ověřuješ, vylaďuješ, upravuješ, děláš chyby a učíš se z nich, nebo taky ne …
A hypoteticky proto, že si to v lezení zatím neumím moc představit. Teda až na světlé výjimky – jednou z nich je třeba Radek Souček a styl jeho (každodenní mravenčí) práce.

Jaké další lezce jsi tedy trénoval?
Jak jsem už uvedl, tréninkově jsem více nebo méně konzultoval s hromadou lezců, ale o nikom z nich bych si netroufl tvrdit, že „jsem ho trénoval“. Já jsem vlastně nikdy nikoho netrénoval (mimo sebe sama), já jsem jenom do toho tak nějak hromadě lidí kecal.

Já si vždycky vzpomenu na Milana Beniana, který teda rozhodně nebyl šlachovitý a svalnatý lezec a stejně lezl 8c. Čím to?
Není se svojí postavou (a přístupem) jediný. Ani nevím, čím to bylo, že se Miláňo tak chytl. Začínal na stěně, sedlo mu to, strefil správnou partu, správný trénink. Asi zbytečně nerozumoval, hlavně lezl, do toho nová, na tu dobu kvalitní stěna v Ostravě, k tomu třeba ještě geneticky silnější prsty, určitá vnímavost a cit pro pohyb a taky ta jeho přezdívka – KAMZÍK, taky mu určitě pomáhala …Taky se ve vhodnou dobu dal do party s Pólem Kořanem, dost spolu trénovali a vzájemně se tahali.

A to je na lezení a celém tom lezeckém tréninku krásné – je strašně variabilní a nahoru tě může dostat cokoli – teda téměř cokoliv. Hromada různých přístupů, jenom to strefit a napasovat přesně na konkrétní „postavičku“.

V čem dělají lezci při tréninku nejčastější chyby?
Neznám detailně trénink všech lezců, takže nějak odpovědně se k této otázce nemůžu vyjádřit. Zmínil bych jenom jeden aspekt, který vnímám a který negativně ovlivňuje výkonnost lezců.   
  Mám dojem, že mnoha lidem uniká při tréninku technika pohybu. Velice brzy si zvyknou přervat lezecký problém sílou. Je to celkem přirozený a pochopitelný proces – lezení je pohyb, pohyb je hlavně o svalech a svaly – to je síla. Zabereš sílou, ta postupem času narůstá, takže do toho drtíš ještě větší sílou – a raduješ se, jak pěkně trénuješ, jak ti to jde, jak se ti zvyšuje lezecká výkonnost. Hlavně v mladém věku a hlavně ve vyhecovaném prostředí tréninkových bouldrovek a místních partiček jde o dost častý jev.
  Otázkou je, jestli roste ta správná komponenta lezecké výkonnosti, případně jestli roste ve správnou chvíli a správným způsobem? Jestli na ní není ještě čas? Ona ta síla má totiž své limity, v konečném důsledku nemá šanci soutěžit s efektivitou pohybu (technikou) a silák je nakonec převálcován – ne zrovna jenom technikem ale stejným silákem s kvalitní technikou.
Takže abys správně rozuměla, ne jenom technika, ale nejdříve technika – a pak ten zbytek.   
  Návrat k technice je pak v pozdějším věku, když už si člověk zvykne trénovat a lézt určitým stylem těžký, dokonce téměř nemožný. Opačně to jde lehčeji – skvělý technik jednu dvě sezóny kvalitně silově zabere, a hned ho to kopne o několik stupínků výš. Na to je potřeba myslet a nejlépe hned při startu do nějakého vážnějšího trénování.


Věčný hledač a objevitel nových tréninkových metod.

foto by archiv Tufi

Co považuješ při tréninku za nejdůležitější?
Z mé aktuální pozice člověka tréninkem celkem zdecimovaného, považuji v tuto chvíli za nejdůležitější zdraví. Aby to všechno - prsty, lokty, ramena, kolena, svaly, šlachy i klouby drželo, jak má. Pak se může drtit, pak se skutečně můžou dít věci. Tenhle úhel pohledu ale asi „mladé pušéry“ nezajímá. Ještě jim to zřejmě všechno drží, jak má …

Vzhledem k tomu, že se bavíme o tréninku a ten slouží především ke zvyšování výkonnosti, tak se asi ptáš na tento úhel pohledu. Co teda považuji při tréninku za nejdůležitější, když se někdo chce dostat na vrchol, teda alespoň na vrchol svých možností …
    Z tohoto úhlu pohledu považuji na tréninku za nejdůležitější, aby tě trénink bavil. Ono to vypadá tak nějak obyčejně a kýčovitě, ale já mam na mysli, aby tě skutečně BAVIL, a to tak, že velmi … Aby byl pro Tebe důležitější, než vlastní lezení, kde vlastní přelez cesty je jenom potvrzením, že v tréninku jdeš správným směrem a můžeš v klidu pokračovat – v dalším tréninku …
  Bavil taky znamená, že se nemusíš do tréninku nutit, naopak – máš problém to dostat z hlavy – a nejenom při těch dvou hodinách bouldrování s kámošmi, ale vždy, téměř v každé minutě svého života. A nejenom teď, aktuálně, protože je tréninková sezóna a všichni kolem tebe drtí. Ale stále, měsíce a měsíce, sezóny a sezóny, jak v zimě, tak v létě …

  Potřebuješ odmaturovat – a v hlavě jenom trénink, jinak prázdno. Potřebuješ dělat na výšce zkoušky – a v hlavě zase jenom trénink. Potřebuješ vydělávat peníze – a v hlavě stále ještě trénink. Všichni kolem už jsou za vodou, mají rodiny, případně se jim taky rozpadli, jsou po infarktu, nebo stále ještě sportují, na kole, na běžkách – a ty furt jenom ten lezeckej trénink.
  Trénink snídáš, obědváš i večeříš. Tréninkem se drtíš, trápíš, ničíš a užíráš, ale taky bavíš a relaxuješ. Ne lezením, ale tréninkem …

Samozřejmě trochu přeháním, ale jenom trochu. Jenom takový tréninkový magor se dostane vysoko a daleko – někdo při troše štěstí a talentu i v celosvětovém měřítku.

Máš recept, jak se vyvarovat zraněním z přetrénování?
Nemám a myslím, že ani neexistuje, zvláště při zaujetí tréninkem, jak jsem ho popsal v odpovědi na tvou předešlou otázku. Chceš si sáhnout na vrchol možností, alespoň těch vlastních? – musíš do toho všeho šlapat jako fréza, pohybovat se stále na hraně, dnes a denně zkoušet, co vlastně ještě vydržíš a sneseš …
  No a z té pomyslné hrany se dá taky spadnout, a někdy celkem lehce. Zranit se, přetrénovat, onemocnět. Takže kdo skutečně trénuje – naplno a tvrdě, zraněním se nevyhne. Těch zranění může být jenom méně, nebo více. Samozřejmě je dobré co nejvíce omezit ty zbytečné, způsobené blbostí, ale ani těm se člověk bohužel nevyhne.

  Mohl bych se teď rozepsat o regeneraci, životosprávě, správné výživě, kloubních preparátech, správném dávkování tréninku, vnímání signálů vlastního těla … jako opatřeních, jejíž pomocí lze částečně eliminovat škodlivý vliv tréninku na zdraví.
  Ale ani sebelepší „profi“ přístup podle mě nepomůže – v případě, že jsi „hledačem vlastních limitů“, zraněním se s největší pravděpodobností nevyhneš.


Jak by měl vypadat správný jídelníček aktivního lezce?
Primárně jako běžný kvalitní a racionální jídelníček jakéhokoliv průměrně fyzicky aktivního člověka, který ani nemusí vrcholově sportovat. Se všemi těmi pravidly typu – spousta čerstvého ovoce a zeleniny, když sacharidy, tak komplexní, kvalitní proteiny ve formě bílého masa, vaječného bílku, nízkotučných mléčných výrobků a tvarohu, přiměřené množství tuku ve zdravé formě – maso tučných ryb, ořechy, sójový olej, co nejméně tuků živočišných, dostatečný pitný režim a pár dalších zásad.
  A zásad nejenom o tom, co jíst, ale i jak a kdy jíst …
 
To je základ a pro naprostou většinu lezců úplně dostačující - jít dál v této oblasti nemusí a ani nepotřebují, úplně by stačilo, kdyby se dostali alespoň do tohohle bodu. Jako lezci podle mě nepatříme do skupiny sportů životně závislých na zvláštní sportovní výživě, jako třeba silové sporty, kulturistika, kardio vytrvalostní sporty (běh, cyklistika, běžky …), případně další.

  Výkonností a vrcholová skupinka lezců pak z tohoto základu může postoupit výš – ke speciální suplementaci formou sportovních doplňků, za účelem řízených manipulací – třeba urychlení regenerace, snížení tělesné hmotnosti, zvýšení efektivity tréninku, nebo vlastního lezeckého výkonu.
  Ale to už je jiná „kapitolka“ a do tohohle rozhovoru to asi nevměstnáme.


… 3 – 4 pokusy a pak to prvním ostrým vylézt, tak to mám rád.
A když to je někde kolem stupně 8b, to je pak doma radosti. To je pak taťka spokojený.
foto by archiv Tufi

Hodně jsem se setkala s tím, že ač lezec trénovaný, silný, s dobrou technikou, tak přesto se mu nedaří na skalách nebo na závodech, jak by si představoval. Je to psychikou. Jak postupovat, „když svaly hrají, ale hlava to nebere“?
Tvá otázka míří do jedné z nejsložitějších oblasti teorie, praxe a metodiky tréninku. A kdyby jenom tréninku … Kdybych věděl zaručený recept a odpověď jak na to, produkuji „mistry světa“ jako na běžícím pásu, a nejenom v lezení …
  V této souvislosti se mi velice líbí přístup amerického kouče a trenéra Timothy GALLWEYE, který to vše vysvětluje zhruba následovně. Každý z nás, v každé minutě svého života a v rámci každé činnosti, kterou vykonáváme „hrajeme“ dvojitou hru – OUTER a INNER GAME.
  Ve škole, v práci, při tréninku a vlastním lezení, v rámci každodenního života … něco navenek produkujeme, něco co je viditelné, měřitelné, jednoduše postihnutelné běžným vnímáním a pragmatickým přístupem. Jako lezci konvenčně trénujeme - shybujeme a bouldrujeme, někteří z nás se věnují regeneraci a výživě … - více nebo méně kvalitně „hrajeme“ tu svojí vnější OUTER GAME. To, co natrénujeme je ale jenom předpoklad – kam asi bychom se mohli dostat, co asi bychom mohli dokázat a vylézt …
  Až INNER GAME, naše vnitřní hra kterou „hrajeme“ se sebou samými v oblasti naší psychiky, při práci s vlastním myšlením a emocemi, pak rozhodne, jak ty předpoklady, tzn. to natrénované i naplníme, tzn. kam až vylezeme. Jedna bez druhé, nemají naše dvě hry vůbec žádný smysl. Bez OUTER GAME  nevydržíš silově, vytrvalostně, technicky … Bez INNER GAME to co v sobě fyzicky a fyziologicky máš – neprodáš, neodevzdáš, zůstaneš hodně daleko za tím, „co bys asi mohla, kdyby …“.
  Většina lezců kolem mě velice kvalitně „hraje“ tu svoji OUTER GAME. Silově, vytrvalostně, technicky mají na to, aby lezli skutečně těžké cesty a podávali kvalitní výkony. Ale jenom někteří z nich „strefili“ kvalitně zahrát i svůj part INNER GAME – určitě mezi ně patří Mráza i Adam, určitě mezi ně patřil a patří třeba HUDY, ale taky třeba Franta z Kotěhůlek, kterého můžeš občas potkat, byť se plácá „jenom“ v nějaké osmičce.
  Ti všichni jsou výjimeční primárně ne tím, co dokázali, ale tím, jak zvládli naplnit svůj potenciál, jak se jim podařilo to „fyzično“ přetavit do podoby maximálního výkonu. A ještě jednou podotýkám, ty naše GAMESKY hrajeme nejenom v lezení - právě proto jsem použil příklad i HUDYHO, u kterého je vidět, jak kvalitně hraje tu svoji IG i v jiných aspektech života, než je jenom sport a lezení.

A jak teda postupovat „když svaly hrají, ale hlava to nebere“? Jak hrát kvalitně i tu INNER, nejenom tu OUTER gamesku? Většina z těch, co na to přišli, to dělají tak nějak intuitivně. S největší pravděpodobností ani sami nevědí, jak to dělají. A možná i vědí, ale nebyli by schopni sdělit a našim běžným „výrazivem“ popsat, jak se jim to daří, že „na place“ nechají všechno, ale skutečně beze zbytku všechno, co v nich je.
  Určitě by stálo za to, optat se ADAMA – IG hraje velice kvalitně a je dost inteligentní, aby byl schopen popsat, co vlastně se to s ním „uvnitř“ děje – samotného by mě to velice zajímalo. Teda v případě, že bude ochoten nás pustit do celkem intimní oblasti lidského prožívání, zvláště když z toho „vytěžuje“ i svojí konkurenční lezeckou výhodu.
  Myslím, že by to mohla být velice zajímavá téma pro rozhovor na LEZCI, po všech těch – a kolik pokusů, a jaká obtížnost, a které místo bylo nejtěžší …

Odpovědět stručně na Tvoji otázku, na to jak se při lezení vypořádat se svojí psychikou – to v rámci tohoto rozhovoru skutečně nejde. Sama vidíš, kolik místa zabral jenom „stručný“ úvod, takové krátké uvedení do souvislostí. Mám v plánu v TRÉNINKU II. se s touto problematikou popasovat, samotného mě zajímá, jak se mi to podaří a velice se na to těším …


Spousty lezcům snižuje výkonnost na skalách i strach z pádu. Kvůli strachu ze sebe nevydají vše. Pracuješ i s tímto problémem?
Pracuji - ve smyslu, že mě tato problematika zajímá a že ji chci v nové knížce zpracovat. Rád bych poskytl praktické návody, co se strachem při lezení.

Jinak strach jako takový má své nezastupitelné místo v životě každého z nás a kdyby nás příroda touto emocí nevybavila, tak třeba v souvislosti s lezením, polovina z nás je v tuto chvíli už po smrti. Právě z tohoto úhlu pohledu doporučuji ke strachu přistupovat – jako k obrannému mechanizmu, kterého úkolem je zabránit, aby nedošlo k nejhoršímu.

Strach se stává problémem až ve chvílí, kdy nutně potřebuješ odevzdat své maximum, to co v Tobě je – a je jedno, jestli jsi lezec na prvním, student u zkoušky, nebo chirurg za operačním stolem. Bojíš se, máš strach – neodevzdáš svůj potenciál. A je jedno, kolik toho potenciálu a jak skvělého v Tobě je.
  Když se nebojíš a nemáš strach, tak máš možnost plně se koncentrovat na prováděný výkon
a odevzdáš všechno, co v sobě máš. Pozor – jenom to, co v sobě máš (natrénované, odzkoušené, naučené), ani o kousek víc.

Myslím, že strach je dobrá věc a doporučuji se s tímto mechanizmem seznámit, zamyslet se nad ním, trochu si o něm i zafilozofovat a hlavně, nebojovat s ním, spíše se s ním vypořádat. Klidně i tím, že poslechneš varovný hlas strachu a nepolezeš do situace, na kterou nemáš. Lézt se dá přece i na druhém.

Jakmile pro strach není žádný objektivní důvod, jakmile máš natrénované (naučené, odzkoušené), jakmile lezeš na druhém – a stejně se bojíš - živelně, a až do té míry, že tě to svazuje a ochromuje, pak to chce nějak aktivně řešit. Způsobů je několik, některé z nich se objeví i v nové knížce.

Síla, trénovanost a dobrá technika ještě z lezce nedělají mistry světa. Jaké vlastnosti a přístup musí podle tebe mít lezec, který se chce prosadit na závodech SP?
Lepší by bylo zeptat se těch, kteří se skutečně prosadili – jak se jim to vlastně podařilo, jaký paušálně použitelný know-how na to mají?. Co ještě – mimo té samozřejmé síly a trénovanosti a dobré techniky, na své cestě za úspěchy použili a využili?
  Myslím si ale, že odpověď každého z nich by se lišila, možná i dost značně. To, co zabere u jednoho, nemusí zabrat u jiného. Zřejmě by se z jejich odpovědí nepodařil vysledovat nějaký „zázračný recept“, jak na to - zaručeně a předpověditelně se stát Mistrem světa.
  A podle mě, právě to je na lezení (a na životě) to krásné – žádná jistota, jenom pravděpodobnost – jak v můj prospěch, tak v můj neprospěch …

Já osobně, kdybych si měl vybrat jednu jedinou vlastnost, nutnou k prosazení se, a nemuselo by to být nutně jenom v lezení, tak bych vsadil na schopnost odevzdat vše, co ve mně je …
  Pravda, je to řečeno velice obecně, taky se to dost těžko měří, posuzuje a vyhodnocuje. Ale právě z tohoto bodu bych doporučoval dívat se na výkony a výsledky – jak lezcům, tak jejich trenérům.

Co je pak pro trenéra největší odměna? A kdy sis řekl: „jo, tady jsem odvedl dobrou práci“!
Pro mě osobně, jako trenéra sebe samého je největší odměnou právě ten pocit, že tady bylo odevzdané vše, na co v tuto chvíli bylo … A v poslední době už ani moc nezáleží na tom, jestli konkrétní cestu přelezu, nebo ne. Samozřejmě je lepší odnést si i přelez, ale je to jenom taková třešnička na dortu, důležitější pro mě jsou právě ty pocity.

Pocit dobré a kvalitně odvedené práce jsem měl u několika svých přelezů, ale jelikož lezení považuji za zábavu, tak spojení „dobře odvedená práce“ není moc na místě a ani to tak neprociťuji. Dobrý pocit jsem měl i v souvislosti s Mrázovým prvním, juniorským titulem Mistra světa.

No a mimo lezení, i když to sem asi nepatří, mám pocit „dobře odvedené práce“ když se kouknu na svojí rodinu.


Každopádně jsem ráda, že zase po letech ve své knize odkryješ taje lezeckého tréninku. V čem bude tvá nová kniha jiná? Bude navazovat na tu předešlou - „Trénink sportovního lezce I.“?
Původní myšlenka byla jenom „jemně“ aktualizovat původní knížku TRÉNINK SPORTOVNÍHO LEZCE. A pak se to postupně vyvíjelo - až do současné podoby úplně nové knížky, úplně nového textu, úplně nového a jiného přístupu k tématice tréninku ve sportovním lezení.
  Takže TRÉNINK II. bude úplně nová a jiná knížka, podle které se bude dát komplexně trénovat. S jedničkou bude mít společné jenom to, že pojednává o principiálně stejném tréninku – principy se v zásadě nemění.

TRÉNIK II píšu více subjektivně, z pozice lezce, který něco viděl, zažil, odlezl a odtrénoval. Žádný alibizmus, ale jednoznačné doporučení – takhle to dělejte, takhle to doporučuji. Snad si to můžu, po těch létech v lezení dovolit.
  Taky se snažím psát to trochu volněji. Méně čísel a teorie, více praxe, trochu „beletrističtějším stylem“ (hrozné slovo, uznávám). A taky tam snad bude trochu více srandy – dělám si ji ze sebe a budu si ji trochu dělat i ze čtenářů. Ale všeho s mírou, hlavně by to mělo sloužit k tréninku, aby povstali další MISTŘI, když ten nedávno minulý teď tak trochu tápe a nějak neví, kudy kam …
  Bude tam samozřejmě trochu té síly, vytrvalosti a pohyblivosti, pak hromada techniky, taky nějaká regenerace a výživa, taktika nebo stavba tréninku. Pak věci, na které nezbyl čas a prostor v jedničce – zdravotní aspekty tréninku, tréninkové podmínky, lidi kolem lezce …
  No a pak zajímavá, ale těžká témata – v lezení nový a dosud nepublikovaný přístup sportovního koučingu a kapitola o psychice, ve které bych chtěl nabídnout konkrétní a praktické postupy, jak na to „když svaly hrají, ale hlava to nebere“

O tréninku, zvyšování sportovní výkonnosti, regeneraci a stravě nejen píšeš, ale živíš se také jako osobní trenér a poradce při snižování nadváhy. S čím se na tebe lidé nejčastěji obrací? Co je podle tebe klíčem ke snížení váhy?
Moc se tím neživím, spíše o tom jenom tak teoretizuju a připravuju se na to, že snad někdy do toho naskočím intenzivněji. A teď ani to ne, protože píšu TRÉNINK II.

Klíčem ke snížení tělesné hmotnosti, myslím u běžné klientely je podle mě říznout do toho z té správné strany, ve správnou chvíli a tím správným nástrojem …
  U někoho přes pohyb, u jiného přes stravu a u dalšího podchycením psychiky. U někoho více teoreticky a u jiného více prakticky. U někoho konzultací, u jiného praktickým přístupem. U někoho koučováním a u jiného vedením za ručičku až k cílí. U někoho okamžitě a u jiného v klidu, nikam nespěchat …

A jak přijít na to, co na koho platí? To je právě to tajemství, ta složitost a zajímavost zároveň. Kvalitním praktickým nástrojem je v této souvislosti tzv. systemický přístup, ale to je na složitější vysvětlování a sem to nepatří.

Na stránkách máš, že bys rád vrátil aktivní fyzický pohyb tam, kam odjakživa patřil, patří a patřit bude – do běžného života každého z nás. Daří se ti to?

To je spíše taková vize, část mé životní filozofie, kterou vyznávám a kterou bych rád představil a nabídl jako alternativu přístupu k životu i jiným. Vzhledem k tomu, že v tomto oboru zatím moc nepracuju, tak nemůžu říct, jak se mi v tomto směru daří. Ale jak to tak kolem sebe sleduju, myslím tím životní styl mé potenciální klientely, tak s tím bude asi dost veliký problém.

Snížení váhy je i u lezců časté téma. Není to zbytečné řešit vzhledem k množství pohybu?
Základní otázkou je, jak moc je vlastně důležité řešit v lezení a při lezení tělesnou hmotnost?
Jestli je vůbec nutné, aby to u nás, jako lezců bylo tak časté a důležité téma.
  Jsme jako lezci samozřejmě na co nejnižší váze extrémně závislí, hlavně ti vrcholovější a ambicióznější z nás. V převisech se počítá každé kilo navíc, které sebou nahoru vlečeš.
Na druhou stranu, přírodě neporučíš a přes geneticky nastavený somatotyp se nedostaneš.

Takže řešit váhu, nebo se na to vykašlat? Jednotná odpověď a doporučení v tomto směru neexistuje. Každý si musíme odpovědět sám, na subjektivní úrovni své lezecké disciplíny, svých výkonnostních ambicí, svých časových možností a samozřejmě, především stavu své tělesné hmotnosti. A taky je dobré při tom nezapomenout na přirozené meze a hranice, dané přírodou …

Jakmile se rozhodneš pro snižování váhy, tak podle mého názoru jenom speciálním lezeckým tréninkem nezhubneš. Je nutné vyčlenit určitou porci tréninkového času a věnovat ji pohybu zaměřenému na snižování tělesné hmotnosti. A to se bavíme jenom o „kolonce“ pohyb. Důležité je taky podchytit i další „kolonky“ – úpravu stravy, psychiku, životní režim …


Většina lezců správnou životosprávu zanedbává. Hlavní je lézt, lézt a někdy pak jíst. To však může způsobit spousty zdravotních potíží. Je to tak?
Nevztahoval bych to jenom na lezce a taky pojem životospráva bych nespojoval jenom se stravou. Myslím, že vzorovou skupinou, která je se životosprávou na štíru, jsou obecně vysokoškoláci, hlavně ti, kteří se dostávají mimo vliv rodiny a studují mimo bydliště.
  A „neprasí“ jenom stravu, možná ještě důležitější je, že málo spí – zdá se, že někteří v průběhu studia dokonce nespí vůbec.

Co se týče lezení, dobrá životospráva je základem kvalitní regenerace, byť „jenom“ její pasívní formy. Ty ambicióznější a vrcholovější to samozřejmě vědí a chovají se podle toho.
  Případné rezervy v životosprávě u těch dalších z velké části „vstřebá“ jejich mládí. Spíše než zdravotní problémy, nedosáhnou to, co by dosáhnout mohli. Ale na druhé straně, možná by je to pak už tolik nebavilo a přílišný „profi styl“ by jim ubíral radost z toho, co dělají.
  Takže, ať každý užívá lezení a trénink stylem, který vyznává. Důležité je, aby ho to bavilo.



AKIRA 9b+ (?) – 1. opakování. Klíčové místo. Těžko představitelná hranice fyzické a psychické obtížnosti. Maximum možného, dosažené člověkem z masa a kostí …
… nebo že by to bylo 7c+ místního významu v Arcu?
foto by archiv Tufi

 
A jak ses vůbec k trénování dostal?
Začínal jsem sportovat jako dítě – plaval jsem, dělal judo, to vše v oddíle a pod vedením perfektních trenérů. Takže velice brzy jsem zjistil, co to je sport.
  Do lezení jsem pak přišel jako sportovec a přistupoval jsem k lezení především jako ke sportu. Přátelství na laně, výhledy z věže, bivaky v Tatrách … - všechno dobrý, ale stejně jsem za lezením viděl a stále vidím hlavně sport a výkon, až pak životní styl.

Na základě tohoto mého nastavení mi přišlo přirozené chovat se v lezení jako v každém jiném sportu. Hlavně trénovat, trénink plánovat, evidovat a vyhodnocovat, zamýšlet se v tréninku nad tím, co funguje a co ne. A lézt až když bylo natrénováno …

A z tohoto stádia byl už jenom kousek do stádia zamyšlení, proč něco funguje a něco ne. Případně proč něco funguje víc a něco míň. Takže jsem se začal aktivně zajímat i o teorii a metodiku tréninku, začal jsem to napsané a načtené konfrontovat s lezeckou praxí – nejdřív mou vlastní, pak mých přátel. Tím jsem to mé „trenérství“ odstartoval a původní knížkou TRÉNINK SPORTOVNÍHO LEZCE jako kdyby „vyvrhl“ na světlo světa.

  Ale jak už jsem v tomto rozhovoru uvedl, nikdy jsem se necítil, ani nepovažoval za nějakého trenéra. Byl jsem a stále ještě jsem hlavně aktivní lezec (i když můj levý loket se mě snaží přesvědčit o opaku), pak taky trochu teoretik a metodik. 
  A v tuto chvíli mě obrovsky láká pole sportovního koučingu a sportovní psychologie, takže uvidíme, kde se to všechno posune …

Myslíš, že trenérem musí být někdo, kdo předtím hodně lezl?
Neumím si na postě lezeckého trenéra představit úplného „laika“, ale na druhé straně - nemyslím si, že lezecký trenér musí mít za sebou bůhví jak významnou vlastní lezeckou minulost. Důležitější je, aby případný trenér znal své limity a nebál se říct - na tohle už nestačím. A taky, aby si byl schopen v tomto bodě nějak pomoci – možná i tím, že se přesune na pozici, na kterou stačí.
  Jiné trenéry potřebují děti, jiné mládež a jiné dospělí. Jiné úplní začátečníci a jiné pokročilejší, ambicióznější a na výkon zaměření lezci. A jiné ta nejvyšší lezecká špička – tam už bude lezecká minulost trenéra dost rozhodující, i když samozřejmě může být na hony vzdálená aktuální výkonnosti svěřence, který třeba usiluje o pozice ve světovém měřítku.
  Osobu nejenom trenéra, ale taky třeba rodiče, sparingpartnera a dalších lidí … považuji na určité úrovni tréninku a lezení za zásadně důležitou, proto jsem do knížky TRÉNINK …II. zařadil taky kapitolku o lidech kolem lezce.

To ale není tvůj případ, protože o tobě vím, že ty jsi lezl a stále lezeš hodně. Na svých stránkách máš, že v roce 2002 si opustil prostředí vrcholového sportu. Předpokládám, že se jednalo o lezení?
Ta formulace opustil prostředí vrcholového sportu je v souvislosti s lezením tak trošku nadnesená, spíše aby zapadla do kontextu webové stránky.
  Prakticky to znamenalo, že jsme přestali s Mrázou spolupracovat, stáhl jsem se z prostředí závodního lezení, začal jsem trochu stahovat a „škrtit“ objem vlastního tréninku, začal jsem se trochu více „rozhlížet“ i mimo lezení.
  Samozřejmě jsem nepřestal trénovat a lézt, ale koncepčně jsem si to posunul do oblasti takového zajímavějšího „fitness“.

Byl jsi v naší horolezecké reprezentaci?
Někdy v roce 1986 jsem se dostal do slovenského družstva, pak v roce 1987 do „federální“ reprezentace – vše jako skalní lezec. Pak jsem v roce 1990 na zhruba šest let přestal lézt a po návratu se mě už nějaká reprezentace netýkala.

Od kdy lezeš?
Od jara 1983, s přestávkou v létech 1990 – 1995 aktivně až do teď.

Jezdil jsi na závody? Jaké bylo tvé nejlepší umístění?
Trochu jsem závodil na sklonku první etapy mé lezecké kariery, někdy v roce 1988, 1989. Závodilo se ještě na skále a třeba na závodech v Krasu ´89 jsem skončil druhý, za Tomášem Čadou.
  Ve druhé etapě své lezecké kariéry jsem se kolem roku 2000 zúčastnil asi pěti závodů a nejlepším výsledkem byl postup do finále MČR 2000 na Ruzyni – v době, kdy závodili ještě Pólo Kořan, Marek Havlík, Miláňo a další drtiči.

Kterého z tvých výstupů a výkonů na skalách si nejvíc považuješ?
Těžká otázka. Nejsem schopen vypíchnout jenom jednu, jedinou cestu, nebo výkon. Ne že bych lezl něco převratného, ale těch cest, které zanechali v člověku trochu „hlubší“ stopu než běžné lezení, bylo víc. Vydalo by to určitě na celý samostatný rozhovor, takže snad až někdy příště, sem se nám to určitě nevejde.

Jaký typ cest nejraději lezeš?
V tuto chvíli spíše převislé, dobře odjištěné, atletické cesty po vápně. I když mi více sedí ty všeobecně vytrvalostní a po dobrých chytech, tak pošilhávám spíše po těch silovějších dardách. Ale poslední dobou mám dojem, že víc pošilhávám, než lezu a že z toho všeho pošilhávání pomalu přijdu o zrak.

A raději OS nebo RP a proč?
Na OS nemám nalezeno, ani nenavštěvuju oblasti, kde by bylo hodně „masa“ k onsajtování. To spíše, když mám možnost okouknout, tak vyzkouším flash.
  Nejraději mám styl „rychlé PP“ – 3 až 4 pracovní pokusy a zkusit to vylézt. Když se to podaří někde v Itálii a je to někde v oblasti stupně 8b, tak to je pak doma radosti, to je pak taťka spokojený …

Jak trénuješ ty sám?
Vím, jak bych měl trénovat, kdybych chtěl vylézt to, co ještě vylézt chci, ale už to nějak nejde – zdravotně, ani ten drajv už není, co býval.
  Takže bouldruju u sebe doma, na stěnu do Kuřimi chodím na lano, mám tam nějaké tréninkové cesty, tak je zkouším. Na lezce celkem hodně běhám – baví mě to, čistí mi to hlavu, pomáhá mi to psát knížku. Taky trochu posiluju – na hrazdě, na žebříku, dřív jsem hodně shyboval na lištách se závažím, ale lokty jasně řekli, že už dost.
  Trénink si v hrubých rysech plánuju, vedu si tréninkový deník, zamýšlím se nad tím, co funguje a co ne a taky co mě v tréninku baví, co nebaví, a proč mě to nebaví a jak to případně změnit. A tak kolem, dokola …

Kam jezdíš nejraději lézt?
Do Itálie – Arco, Erto, Ceredo, samozřejmě Osp, taky Višeň a občas Súľov. No a domácí „píseček“ – Kras.

Vše o čem přednášíš a píšeš jsou poznatky za tvá lezecká léta?
Dá se říct, že jo. Plus poznatky načtené z literatury a následně mnou nějak pochopené a přetransformované do lezení. Taky jsem hodně o lezení a tréninku přemýšlel, vždyť už jsem o tom psal – všichni už jsou dávno za vodou, jenom já v hlavě furt a stále jen ten trénink. Pravda, teď už je toho lezeckého přemýšlení trochu méně …
  No a pak se dívám kolem sebe – to co se někdy odehrává při lezení na skalách a stěnách je nádherný „instruktážní“ materiál. Stačí mít oči (a pár dalších „čidel“) otevřené a hned je o čem přednášet, hned je o čem psát.

Jaké další sporty děláš?
Jak už jsem psal, hlavně běhám, protože mě to baví, čistí mi to hlavu, „upouští“ přetlak každodenního, běžného života. Taky mi to enormně pomáhá při duševní práci – při sebereflexi, přemýšlení, psaní. Druhotně mi to samozřejmě drží kondici a hmotnost, co se hodí – hlavně pro běžný život, ale taky pro lezení.
  V zimě taky běhám na běžkách, někdy se sklouznu na sjezdovkách. A občas taky posiluju v posilovně, tak dva, tři měsíce v roce, ale není to pravidlem.

Co tě na tvé práci nejvíc těší?
Bez ohledu na to, jestli budeme za práci považovat pouho – pouhé vydělávání peněz, nebo něco jiného, přinášejícího spíše užitek, než ty peníze – mé rodině, mně osobně, jiným … nejvíce mě na to všem těší to, že dělám jenom to, co chci …  Nebo taky – nedělám vždy to, co chci. Ale to co dělám, chci.
  Asi to je trochu složitější na pochopení - taky to je určeno těm, které nezajímá jenom to, co drtí levačka, jak fixuje pravačka a za kolik to bylo.

A co tě nejvíc baví na lezení a na lezeckém život?
Nevedu takový ten klasický, mladický „on the road“ lezecký život. Na měsíc do Španělska, pak na dva do Francie, léto v Juře, celý podzim na písku a v zimě do Thajska. Nebavilo by mě to, i kdybych na to měl …
  Rád vyrazím - s čistou hlavou a splněnými pracovními povinnostmi za lezením – na odpoledne do Krasu, na víkend do Višně, nebo na 2 -1 -2 do Itálie. A taky se rád vracím zpátky, do běžného rodinného a pracovního života.
  Ke svým „babám“, k práci, k přemýšlení, taky k běžným starostem a hlavně k tréninku, k tomu především. Na moji zaprášenou půdu, do těch hnusných a agresivních bouldrů, na ty svinské lišty, které tak ničí moje lokty.
  To všechno mě baví, to mám rád. A to tak, že velmi …



A nakonec, několik kontrolních otázek na závěr.
Je to autor - není to autor? Skočil – neskočil? Vyplaval – nevyplaval …?
foto by archiv Tufi

Díky za rozhovor!!!

Osobní stránky Rudolfa Tefelnera.