Žena z hor, to bylo první, co mě napadlo po setkání s Ines Papert, která si na mě udělala krátký čas v rámci své promítací show v Bad Schandau. Ines Papert je nejen čtyřnásobná vítězka SP poháru v lezení v ledu, ale také vynikající lezkyně, horolezkyně, sympatická žena a  mamka desetiletého kluka, která prostě žije své sny…

V první řadě se chci omluvit, jestli se budu ptát na divné otázky, protože jsem lezec a led a zima jsou pro mě hodně vzdálené, ale to nemění nic na tom, že ledolezení obdivuji a speciálně u žen. Pojďme se na začátek vrátit k tvým lezeckým začátkům. Pokud vím, tak jsi začala lézt docela pozdě – ve 25 letech? 
Vyrůstala jsem ve východním Německu nedaleko Lipska. Vystudovala jsem fyzioterapii a v devatenácti dokončila školu. Pak jsem se snažila najít práci jako fyzioterapeutka. Naše rodina každoročně jezdila lyžovat do Krkonoš a lyžování mě hrozně bavilo. A tak jsem si našla práci blízko hor.


Ines Papert
foto by archiv@Ines Papert

Takže hlavním důvodem, proč ses odstěhovala do hor, bylo lyžování a ne lezení?
Ano, chtěla jsem bydlet někde, kde budu moct o víkendech lyžovat. Pak jsem chodila na túry a postupně začala s horolezectvím. První rok jsem sportovní lezení nedělala vůbec, ale poté, co jsem dosáhla určité úrovně v horách, jsem se chtěla zlepšit, a tak jsem začala dělat i sportovní lezení. Bylo to někdy v 25 letech.

Pro hodně lezců platí, že Ines Papert rovná se královna ledu. Jak to vnímáš ty?
Asi jsem v lezení v ledu silná, ale mám taky ráda sportovní, vícedélkové, mixové lezení. Dělám různé lezecké disciplíny. Lezení v ledu je jen jedna část mého lezeckého
života.


Ines Papert při on-sightu Flying Circusu M10, 
Visual Impact/Rainer Eder- www.rainereder.com


Ale stejně, co máš nejraději?
Doma se cítím v horách, jo, nejraději mám hory, dlouhé cesty, Himaláje, a ještě lépe, když je tam i kus ledu.

V ledu jsi silná, o tom žádná. Myslíš, že pro něj máš extra talent? 
Nevím, proč mi jde lezení v ledu líp než ostatním... Protože ho mám tak ráda? Na lezení ledu se mi líbí ta struktura, tvary, různé barvy, dají se lézt jen v určitém období a to mě baví.

Když slyším lezení v ledu nebo mixové lezení, představím si zimu, nebezpečné nestabilní lezení, fyzicky náročné pohyby... Jaký máš k této disciplíně vztah, není to dřina?
Když se Manu narodil v roce 2000, tak jsem na chvíli s lezením přestala. Pak mě kamarád přemluvil, ať jdu zkusit závody v ledolezení, jen tak pro zábavu. Chytlo mě to, začala jsem víc závodit, trénovat a uvědomila jsem si, že pro to mám možná talent nebo tak něco. Každý rok jsem se zlepšovala, zvyšovala svou laťku a o ledu jsem se hodně naučila. Závody jsou dobré na to, že se hodně naučíš o tréninku, jak používat cepíny, zvykneš si na zimu… Teď už mám projekty venku, v horách, mixech…Už nezávodím.


Ines Papert
foto by archiv@Ines Papert

Proč jsi přestala závodit?
Jednoho dne jsem si uvědomila, že plastiku už je dost.  Taky atmosféra mezi závodníky byla jiná. Byla tam hrstka lezců, kteří začínali v horách, v Alpách, cestovali za lezením do Kanady, vyprávěli si příběhy z nových cest... Později ale přibylo na závodní scénu spousta  silných mladých lezců, kteří ale v horách nikdy nelezli. Začínali na plastiku. V izolaci už se mezi sebou nebavili, nebyla tam žádná legrace, žádné večírky po závodech, jen soustředění… Jasný, taky to beru jako sport, ale pro mě je ledolezení také o přátelství,  cestování, příbězích, o vášni... Zkrátka jsou to už dva odlišné světy. Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem závody opustila. Druhý byl, že jsem chtěla lézt venku a příprava je pak dost odlišná.  Nemůžu dělat obojí, nemám čas, mám syna, s kterým chci být.

Jak trénuješ? Trénuješ teď jinak, než když jsi závodila? 
Určitě teď trénuju jinak. Máme malou bouldrovku, kam jsme namontovali chyty určené pro drytooling. Tam jsem trénovala od začátku zimy, ale taky jezdíme ven. 1,5 hod od baráku máme skvělé drytoolingové oblasti. Když jsem závodila, tak jsem lezla mnohem víc uvnitř. Prostě na umělých chytech musíš lézt.  Ještě mám doma kampus, ale jsem na něj líná – měla bych na něm zabrat víc:)


Drytoolingu moc nerozumím. Proběhlo hodně diskuzí o ničení skal atd...Co ty na to?
Beru drytooling jako trénink a je jasné, že jsou pro něj vyhrazeny oblasti, kde se jinak lézt nedá, ale osobně jsem vždycky raději, když tam je i trochu ledu:)


Ines Papert v přelezu "Law and order" M13 (2007)
foto by archiv@Ines Papert

Vidíš nějaký rozdíl v lezeckém stylu s cepíny u kluků a u holek?
No určitě. Holky musí být víc kreativní. Kluci mají víc síly a holky to musí nahradit technikou.

V roce 2001 ses vrhla na profesionální kariéru. Bylo to rok po narození tvého syna. Často se stává, že po narození dítěte ženské přestanou dělat nebezpečné sporty. Ty sis z toho naopak udělala živnost. Neměla jsi o tom někdy pochybnosti?
Dělám to, co opravdu chci dělat. Společnosti, s kterými spolupracuji, naprosto souhlasí s tím, co dělám. Vědí, že mám dítě.  V mém počínání musím cítit svobodu, jinak to pro mě nemá smysl. Samozřejmě, že v některých ženských časopisech píší o matce, která dělá nebezpečné sporty, ale vždycky jim vysvětlím, že mám hodně zkušeností a zbytečně riziko nevyhledávám.

A co na to všechno říká tvůj syn?
Od mala cestuje hodně se mnou. Je otevřený pro všechno, bere za samozřejmost, že jiné maminky chodí do práce a já chodím lézt. Víš, snažím se ve svém životě najít určitou rovnováhu. Nemůžu teď žít jenom jako profesionální lezec, a když mi bude čtyřicet, tak budu máma. Chci být s rodinou, s přáteli, ale i se věnovat tomu, co mám ráda.

Fakt obdivuju, že jsi rok po narození syna vyhrála první  SP v lezení v ledu. Jak to, že ses dostala do formy tak rychle? Máš na to nějaký tajný recept?
Nikdy jsem se necítila tak silná jako po narození syna. Byly to silné pocity. Další věc je, že jsem už neměla na lezení a trénink moc času. Když jsem měla možnost trénovat, trénovala jsem mnohem efektivněji než dřív. Tak jsem se do formy vrátila hodně rychle. Myslím, že je důležité mít taky čas na sebe. Některé lezkyně využijí tento čas naplno, některé mamky lezkyně jsou po celou dobu plné výčitek svědomí, že by měly být doma.



Ines Papert
foto by visualimpact.ch /Franz Walter



Mluvíme jen o ledolezení, ale ty máš za sebou i hodně přelezů ve velkých stěnách jako:  Symphonie de Liberte 8a na Eiger Northface, Last Exit na Titlis 8a+/b, Camillotto Pellisier 8b na Grande Cima de Lavaredo a poslední Super Ciril v Tessinu. Jaký typ cest tě nejvíc baví – tradiční, sportovky?
Mám ráda co nejdelší směry a můj oblíbený materiál je žula. Jen škoda, že u nás máme jen vápno a za žulou musím jezdit, jako do Švýcarska na Super Ciril. Některé cesty už jsou odjištěné, ale já si ráda jištění i zakládám.


Ines Papert - první ženský přelez, Camillotto Pellisier 8b, Grande Cima de Lavaredo
foto by archiv@Ines Papert

Když jsi v určité délce v Super Ciril spadla, vyndala jsi jištění a opět cestu lezla a zakládala. Takže razíš co nejčistší styl?
Ano, to je můj styl. Nedělám to na vápenci, kde jsou navěšené expresky. Mám jednu historku, která se stala při focení v Super Ciril minulý rok. Fotograf mě nutil pro záběr opakovat pořád stejné místo. Vždycky jsem jištění vybrala, ale jedno kvůli slanění zůstalo. Prosila jsem ho, ať to pak ve photoshopu vymaže, protože takhle nelezu:)

Pozn. Super Ciril 8a/8a+ (200m, 7a+, 7a+, 7b+, 7c+/8a, 8a/8a+, 6c+, 6c, 6a+), první ženský přelez, nejtěžší "vícedélka" v Tessinu.

Co si myslíš o  headpointingu?
Pokud lezu nové cesty nebo opakuji, snažím se je lézt volně, pokud to nejde, použiju technické lezení. Pak některá místa nacvičuju s horním lanem a také vymýšlím, kam budu při volném přelezu zakládat jištění. Nikdy bych neslanila shora a pak cestu nacvičovala. Pěkně odspodu.

Teď holčičí otázka: Nevadí ti zima?
Ne, ale když je –25  a jste v bivaku, tak ji nenávidím, to asi ale každý. Teda musím říct, že v bivacích moc nespím. Většinou vyčkáváme na vhodný okamžik a lezeme na jeden zátah.

Kdy jsi se svým výstupem spokojena?
Například, když jsme byli v Kanadě v  Cirque Unclimbables. Všichni nás upozorňovali, že počasí je tam pořád špatné a nakonec se nám tam povedlo vylézt spoustu cest:  prvovýstup a první volný přelez Power of Silence (400m, 7c+, Middle Huey Spire), první volný přelez Riders on the Storm na Huey Spire (7c, East Huey Spire), onsight  South East Buttress 5.10c na  Lotus Flower Tower (800 m).
Lezli jsme pořád kromě jednoho dne a volný přelez naší cesty se nám povedl těsně před odletem.

V Kanadě jsi měla za lezeckou partnerku Lisu Steurerovou. Lezeš vždycky s holkama?
Lezu s holkama i s kluky. Kluci jsou asi lepší, vždy věří víc ve výstup. Potřebuju někoho, kdo mi řekne: „Jo, běž do toho, to dáme!“ A ne: „To nevím, zda to půjde…“



Super Cirill (8a/8a+), Tessin, Valle Bavona
foto by visualimpact.ch/Thomas Senf


Super Cirill (8a/8a+), Tessin, Valle Bavona
foto by visualimpact.ch /Thomas Senf



Super Cirill (8a/8a+), Tessin, Valle Bavona
foto by visualimpact.ch /Thomas Senf


Super Cirill (8a/8a+), Tessin, Valle Bavona
foto by visualimpact.ch /Thomas Senf

Slyšela jsem, že jsi měla nějaký vážný lezecký úraz.
Ano, to bylo v roce 2005. Utrhl se se mnou skalní blok, spadla jsem dvacet metrů a zlomila si stehenní kost. Nařízlo se nám lano a viseli jsme jen v jednom friendu. Uf...

Jak dlouho ses zotavovala?
Asi dva měsíce.

Změnil tě tento úraz?
Určitě. Snažím se víc poslouchat své pocity. Protože tenkrát mi můj syn poprvé řekl, ať zůstanu doma. I přesto jsem jela lézt, protože jsem měla pocit, že lezu málo než ostatní. Celou dobu, co jsem lezla, to bylo zvláštní, nedařilo se mi a pak se mi to stalo...

Tvé nynější lezecké cíle jsou hory, horské a mixové lezení…Všude posunuješ své limity, jako teď na Ben Nevisu, kde jsi vylezla s vlastním jištěním několik prásků. Je to pro tebe nová lezecká kapitola?
Lezení tohoto typu se mi líbí, protože je to něco nového. Byla to má druhá návštěva Skotska a každý nový poznatek, který jsem tam získala, se mi bude hodit pro mé himalájské lezení. To je hlavní důvod, proč toto lezení podnikám.



foto by Hans Hornberger



foto by Hans Hornberger

A co tvůj velký projekt Kyzyl Asker. Chceš se tam letos vrátit? Minulý rok jste kvůli počasí skončili 200 metrů pod vrcholem... I v tomto směru jste razili co nejčistší styl
Už jsme rezervovali letenky. Tentokrát odletíme trochu dřív kvůli počasí a doufám, že výstup dotáhneme do konce.
Jo, jo, je to pravda, i v této cestě jsme po sobě nic nezanechali. Pouze dvě smyčky na slanění.

(pozn. Ines mluví o cestě, kterou rozdělala společně s Thomasem Senfem a Wolfgangem Russeggerem v Kyrgyzstánu. Jejich plánem bylo prostoupit jihovýchodní stěnu Mount Kyzyl Asker v alpském stylu. Zlé počasí je ale zastavilo 200 metrů pod vrcholem. Tým se chystá dokončit prvovýstup tento rok.)

Inspiroval tě někdo v lezení?
Hodně lidí. Ráda čtu všechny ty články o výkonech. Většinou ty lezce znám, ale vyloženě, že bych měla nějaký vzor to ne.  Koho obdivuju je například Ueli Steck. On je "mašina", neskutečně zapálený a determinovaný lezec.

Na stole vidím knížku o paraglidingu. Je to tvůj nový koníček? Co BASE jump?
Paraglindingu se věnuji už nějakou dobu, baví mě, učím se, ale BASE je příliš velké sousto, to ne. 


Název tvé promítací show je  Forever dreaming. Daří se ti plnit si své sny?
Myslím, že se mi to daří. Sny jsou jedna část mého života a  je dobré si je plnit, ale také si nějaké nechat… Jeden můj velký sen je Antarktida, tak uvidím, jestli se mi ho podaří splnit...

Zdroje:
Osobní stránky Ines Papert
Další články o Ines Papert na Lezci