Myslím, že je na čase „mlaďákům“ trochu připomenout, kdo je Bára Stránská nebo taky „neporazitelná Bára“, kterou na závodech v lezení na obtížnost v 80. a 90. letech z trůnu vítězů nikdo nesesadil osm let (osminásobná mistryně Československa a České republiky)!

Troufám si říct, že to byla ona, která posunula naše ženské sportovní lezení kupředu. V devadesátých letech vylezla jako první žena u nás cestu v obtížnosti 8a (Reve d’ Papillon) a o několik let později triumfovala přelezem Ghettoblasteru 8b/b+ ve Frankenjuře. Tento přelez se udál po vážném lezeckém úrazu, který se Báře stal v rakouském Semmeringu a vyřadil ji na několik měsíců z lezeckého provozu. Jenže Bára se nevzdává, Bára je a vždycky bude velká bojovnice.

---

Jdeme teda na to. Já si tě pamatuju ze závodů jako „neporazitelnou Báru“, kterou o nejvyšší stupínek na závodech českého poháru nikdo nepřipravil osm let. Nebyla to už nuda, stát se 8x Mistryní republiky? Neztrácela jsi motivaci, když nebyly pořádné soupeřky?
Je jasný, že je vždycky hrozně příjemný, když víš, že můžeš zase vyhrát. I přesto jsem měla ale před každým závodem hroznou trému. Prostě jsem taková. Myslela jsem na to, že stát se může cokoliv - uklouzne noha nebo podobně. Je pravda, že závodní motivace u mě pomalu ustupovala. Po těch deseti závodních letech není divu. Zrovna když jsem pomýšlela na ukončení závodů, se mi stal vážný lezecký úraz a po vyléčení přišla motivace nová. Prostě jsem se chtěla dostat zpátky do stejné formy, i přesto, že prognózy doktorů nebyly povzbudivé.

Stejně se ještě vrátím k soupeřkám. Pamatuju si Evu Linhartovou, Standu Bražinovou, Danielu Vaňharovou. Šlapala ti některá z nich na paty?
Vždycky pro mě byly tyhle holky soupeřky. Když mi některá začala šlapat na paty, což se u těchto lezkyň stávalo, tak mě to popohánělo kupředu. Nevím, proč mě nikdo z nich na závodech nepřelezl, ale mě rozhodně vždycky dodávaly novou a novou motivaci. Ze začátku pro mě byla soupeřka Maťa Poláčková, protože ta byla vynikající technik. Když se ještě závody odehrávaly na skalách a bylo to kolmý, tak tam byla neporazitelná. Její techniku jsem hrozně obdivovala. Neměla ale tolik síly, takže když to šlo pak do převisu a začaly překližky, tak jsem ji přelezla.


Bára v cestě Der Totmacher 9+, Frankenjura, 2011, flash
foto by archiv Bára Stránská

Říkáš závody na skalách. Zavzpomínej trochu, jak se u nás závody vyvíjely?
Moje první závody byly v Krasu ve Sloupu a finále pak probíhalo v jiné oblasti - název si nepamatuju. Závodilo se na třech cestách a podle toho, kam jsi dolezla, jsi skončila. Brňáci sice měli výhodu, ale takhle to začalo. Pak ještě byly nějaké venkovní závody v okolí Krakova a poté Aleš Morávek a Tomáš Čada uspořádali první závody v Ostroměři ve staré střelnici, kde se vysekaly chyty a vznikly tak první umělé cesty. Tam se odehrály dva ročníky. Pak už přišla na řadu umělá stěna na výstavišti v Liberci, což už byl mezinárodní závod.

Kdo se v té době závodů účastnil?
Mezi holkami to byla Maťa Poláčková, Ivanka Čadová, Eva Linhartová, Daniela Vaňharová, Iwona Marzisz a z chlapů Tomáš Čada, Jindra Hudeček, Svišť (Tomáš Pilka), Péťa Čermák, David Semiginovský, Honza Kreisinger… Prostě čistokrevní skalní lezci. Závody tenkrát byly zábava, setkání, kde se probíraly nové výstupky, přelezy, cesty. Sešla se tam parta ze skal. Teď už to je, mám pocit, jiný. Lidi na závodech jsou víc izolovaný. Už se jedná spíš o klasický sport.

Jak jsi vnímala nástup umělých stěn? Myslíš, že tě trénink na nich posunul kupředu?
Já ti ani nevím. Studovala jsem v Brně, kde Drobek a spol. postavili posilovnu a bouldrovou stěnu v jednom. Pracovala jsem tam tenkrát na baru a jako instruktor. Na otevření uspořádali závody, kterých jsem se zúčastnila. Po závodech mi Drobek říká: „Víš, proč jsi byla druhá?“
„ Slabý břicho,“ já na to. A tak mi Drobek nabídl, že mě bude trénovat. Od té doby mi psal trénink na ráno a odpoledne. Nejdřív to zkoušel sám na sobě a pak to aplikoval na mě. Tréninkové poznatky přebíral od gymnastů, judistů, kajakářů… Jednou týdně jsem chodila trénovat s gymnasty. Můj tréninkový plán tenkrát postupně dostával pevný řád a řídil se podle sezony. Drobka to bavilo a mě taky. Ráda jsem mu oplatila čas, který nad tím strávil, a vše svědomitě plnila. Jsem prostě stoprocentně „trénovatelný“ typ, který poslouchá jak hodinky. Co napsal tenkrát Drobek, to pro mě bylo svatý :); Byl to vlastně první systematický trénink sportovního lezce u nás.


Yoshua Tree, 1999
foto by archiv Bára Stránská

A trénink přinášel ovoce?
Určitě. Tělo se mi celkově zpevnilo, na závodech se mi začalo víc dařit a moje lezení nabíralo ten správný směr. Od roku 1990 jsem začala jezdit i na závody Světového poháru.

Jak tvůj trénink teda vypadal?
Protože jsem studovala na vysoké škole, tak času na trénink bylo docela dost. Ráno jsme chodili s Drobkem do „Friťáku“, kde jsem trénovala hodinu lezení nebo v posilovně. Lezení ale vypadalo trochu netradičně. Drobek po mně chtěl, abych lezla bez jedné ruky nebo se zavázanýma očima… Prostě vždycky nějaká specialita. Pak jsem šla do školy a zaběhat si. Odpoledne jsem si odtrénovala ve Friťáku druhou fázi. Jednou týdně jsem chodila na gymnastiku. Dá se říct, že jsem některé dny měla i tři fáze. Zajímavé bylo, že jsem se ale nikdy necítila hodně unavená nebo bolavá. Drobek měl trénink tak propracovaný, že jednotlivé fáze na sebe navazovaly, aniž by mě nějak „huntovaly“.

Zažila jsi i tréninkové metody tehdejších trenérů reprezentace Wagnera a Slávka Vomáčky. Cos říkala na jejich tréninkové metody – různá měření, grafy atd.?
Ty mi teda moc neseděly. S Drobkem byl trénink zajímavý, ale při jejich trénincích jsem měla pocit, že jsem pokusný králík napojený na přístroje. Hlavně po různém měření a vyhodnocení jsem nikdy nedostala nějaký další postup v tréninku, nějaké další nasměrování… Prostě jsem nechápala, proč to celé dělají.

Pamatuju si, jak jednou takhle napojili na přístroje během soustředění i Radka Ulmanna a ten podle výsledků neměl vylézt vůbec nic. Po odpojení se navázal a s jeho pověstnými vraty vylezl všechno. To jen taková odbočka.
Jak už jsi zmínila, od roku 1990 jsi začala jezdit i na závody SP. Jaké bylo tvé nejlepší umístění? Byl tenkrát servis kolem našich závodníků stejný jako teď – tedy žádný?
Moje nejlepší umístění bylo 11. místo na MS ve Frankfurtu v roce 1995 a 13. místo na SP v Ženevě v roce 1995. Jinak servis kolem závodníků byl tenkrát tragický. Odešli jsme do izolace a tím jsme pro naše trenéry skončili. Psychicky mi to moc nepomáhalo - izolovanost v izolaci se vším všudy. Nemluvě ani o servisu okolo. Asi se to v tu dobu u nás neumělo. Francouzi a jiní měli kolem sebe maséry, fyzioterapeuty, prostě tým pro sportovce, který je po ruce, a my ne.


Co stravu a jiné výživové doplňky, vychytávala sis?
To jsem nikdy neřešila a žádné výživové doplňky jsem nikdy nejedla. Nepotřebovala jsem to a vlastně jsem nikdy s prsty, poutky atd. ani problémy neměla. Naštěstí!
Měla tenkrát reprezentace nějaké společné soustředění?
Byli jsme na soustředění ve Francii na skalách v Buoux a to bylo super. Bylo to znát i na výkonech. Navzájem jsme se hecovali a každý se tam na skalách zlepšil. Dlouho ale tahle soustředění netrvala. Později se přesunula na umělou stěnu a pak zanikla.

V té době jsi vylezla jako naše první žena 8a – cestu Reve d’ Papillon…
Přesně tak. Vylezla jsem ji tenkrát s Milanem Benianem. Svišť nám vyradil kroky, řádně nás povzbudil, což umí, a tak na pátý pokus se mi zadařilo.

A co jsi tenkrát měla vylezeno na OS?
7a. Málo. Tenkrát se víc nacvičovalo, než lezlo na onsight.
Teď si ale víc užíváš onsight než PP a daří se ti. Nedávno jsi v tomto stylu vylezla 9+. Je to tak a proč?
Myslím, že od Ghettoblasteru jsem nic nenacvičovala. Asi mě víc baví v současné době lézt na onsight nebo flash, ale něco nacvičit také není špatné, posílíš.

Považovala ses za profi-lezkyni?
Za profesionální lezkyni jsem se nikdy nepovažovala. V té době to ani nešlo. Normálně jsem pracovala, ale jako podnikatel, takže jsem si čas mohla zorganizovat. Na závodech si člověk taky moc nepřivydělal, něco od sponzorů a to hlavně Hudy sportu. Nejvíc peněz se tenkrát vyhrálo na závodech v Jablonci nad Nisou, ale pozor, to nebyly peníze od sponzorů, ale od diváků - díky sázkám. Komentátor dokázal lidi tak vyhecovat, že sázeli na vítěze a vítěz ty peníze pak dostal.

Stejně by mě pořád zajímalo, proč jsi byla vždycky první? Co jsi měla, a ostatní závodnice ne?
Myslím, že jsem bojovnice. Nevzdám se. I když jsem se v cestě klepala, už jsem nemohla, tak přesto jsem se držela, co to šlo. Vždycky jsem se snažila udělat ještě o krok víc.

Ale tahle bojovnost ti pořád zůstala, o čemž jsem se přesvědčila, když jsme spolu nedávno několikrát lezly. Jen tak se nepustíš a v onsightu nebo ve flashi jsi schopna pořád vylézt 7c, 7c+…
Jojo, bojovnost mě drží pořád. Alda o mě říká, kde se udrží maglajz, tam se udržím já. Posledních deset let nijak netrénuji, pouze lezu. Přes zimu se dostanu možná tak pětkrát na bouldrovku. Jezdím na běžkách a na kole. Vím, že na některé cesty už nemám, ale vždy se snažím ze sebe dostat maximum.


Thajsko, Tonsai bay 7b+, 1992
foto by archiv Bára Stránská

Podle mě ale máš na to, abys lezla i teď na klid 8a, při tréninku i víc… Kdybys začala zase trochu trénovat, tak by to zase bylo zpátky…
Asi bylo, ale už nemám hnací motor do trénování. Trénovala jsem tvrdě deset let. Chci dělat i jiný věci jako zajet si na kolo, na běžky, s holkami na sjezdovky, prostě si užívat i věci, na které nebyl čas. Než se zase zavřít na stěnce a trénovat. Když jde na stěnku dobrá parta, hecuje se, tak to se ráda připojím. Ale jít tam zase sama, to už se mi nechce.

Závodila jsi hrozně dlouho. Když se ohlédneš a zhodnotíš to - co ti závody daly a vzaly?
Řekla bych, že mi nevzaly nic. Spíš daly. Jsem strašný trémař, jsem ostýchavá a závody mi pomohly se s tímto mým problémem částečně vyrovnat. I když mi lidi často říkali, co se bojím, vždyť budu zase první, tak i přesto jsem si kladla spousty otázek typu: co když budu poslední, co když se stane tamto a ono…? Vždycky jsem z toho byla vnitřně vyřízená, ale jakmile jsem nastoupila do cesty, tak ze mě všechno opadlo. Když to shrnu, tak závody mi vlastně pomohly, že jsem začala sama sobě víc věřit.

Drobek byl tvůj trenér, a kdo byl tvůj skalní parťák?
Jednoznačně Aleš (Aleš Morávek – dlouholetý partner Báry). Aleš byl vlastně i u mých skalních začátků. Jezdila jsem do Ádru a párkrát za rok jsem se někam s někým vyšplhala nebo spíš jsem si výstup vytrpěla. V podstatě jsem nelezla. Pak jsem začala lézt s Aldou a on mi občas něco vytáhl bosky. Postupně si na to musel brát boty. Pak jsem nacvakávala cesty já, on je přelézal, no a potom jsem je nacvakala a on je už ani nezkoušel (myslím tím na vápně, Aleš je na písku výborný, je vynikající technik a nebojí se :)

A taháš cesty na písku?
Ne, to ne. Prakticky vůbec. Na písku jsem i teď druholezec (nemám na to psychiku). Několik cest jsem si ale vytáhla, protože se mi ty linie hrozně líbily. Třeba Gravitační komplexy IXc (RP) na Papriku, Petra a Pavla Xa (RP) na Prachově, Cestu lásky Xc (RP) na Prachově, Tvrdolín IXc (OS) v Labáku. Nejcennější jsou pro mě určitě Gravitační komplexy. Ta cesta pro mě byla doména, nádherná, těžká jako blázen a odvážná. Jednou jsem si ji vylezla za Alešem. Sedla mi, ale měla jsem pochyby, zda to s mojí psychikou můžu na prvním vylézt. Tenkrát šli ale kluci skákat bungee-jumping, tak jsem se přidala. Pak jsem si říkala, že když jsem skočila, tak spadnout na Gravitačních komplexech nebude o nic horší. Tak jsem je prostě vylezla.
(pozn. Gravitační komplexy IXc, Paprika, Teplické skály, 30 metrů, 3 kruhy)


Teplice, Paprika, Gravitační komplexy IXc
foto by archiv Bára Stránská

Na zahraniční vápno jsi nejčastěji jezdila do Frankenjury. Tamní lezení ti asi hodně sedí?
Jura se pro mě stala skoro domácí oblastí. Byli jsme tam často - dírky, malé lišty a převislý buben mi prostě sedí a jsem v tom schopna vylézt hodně. Ale jezdili jsme i do Polské Jury, která je té Francké podobná, jen není tak převislá, a pak taky do Itálie a Francie.

Ve Frankenjuře jsi vylezla spousty hodnotných cest jako Spidermana 10-, Chorus Line 10-, Amadea Schwarzeneggera 10-.
Mezi nejhodnotnější ale patří Ghettoblaster 8b/b+ nebo 8b+. Já už se v tom nevyznám. Prostě, když jsi to vylezla, tak to bylo 8b+. Je to nejtěžší cesta, kterou Češka zatím vylezla. Jak dlouho ti přelez trval a jak to celé kolem Ghettoblasteru probíhalo?
Myšlenka podívat se do Ghettoblasteru vlastně vznikla po přečtení článku v Rotpunktu, že ho vylezla jedna německá lezkyně. To mě povzbudilo a na podzim jsem si ho dvakrát vyzkoušela. Nejtěžší krok (skok) jsme s Alešem poměřili a vymodelovali jsme boulder u nás na stěnce. Řekla jsem si, že až ho na stěnce přelezu, pojedu do Frankenjury a Ghettoblastera opět zkusím. Stalo se tak na jaře a na třetí pokus jsem ho pak přelezla. Myslím si, že ta bouldrovka mi opravdu pomohla. Ale s tím vymodelováním to byl Alešův nápad!


Ghettoblaster 8b+ (8b/b+)
foto by archiv Bára Stránská

Koukám, že Aleš tě vždycky maximálně podporoval…
Stoprocentně. Kolikrát to byl on, který se mě snažil hnát kupředu. Dokáže často odhadnout víc než já, co bych mohla vylézt, a pak mě v tom podpoří. Vlastně když jsem Aleše poznala, tak byl v reprezentaci on. Jezdil hodně do hor, velkých a středních stěn. Mám pocit, že toho se i kvůli mně částečně vzdal, teď už se zase vrací. Snažila jsem se mu to oplatit, když se začal věnovat cyklistice.

Co obdivuji, je, že jsi Ghettoblaster vylezla po vážném úrazu, který se ti stal v roce 1998. Co se ti přesně stalo?
Úraz se mi stal v rakouském Semmeringu - v pátek 13. června. Lezla jsem cestu na rozehřátí, myslím 8-. K prvnímu nýtu bylo vysoko, a hlavně první nýt se cvakal z police, odkud jsem na něj samozřejmě nedosáhla, a tak jsem musela ještě popolézt. Nepamatuju si, jestli se mi utrhl chyt nebo jsem uklouzla, zkrátka jsem padala dolů, škrtla o polici a letěla po hlavě. Celou dobu jsem myslela na to, že hlavně nesmím spadnout na ruce. Dopadlo to nakonec tak, že levou ruku jsem si rozdrtila vlastní pánví. Měla jsem tříštivou zlomeninu zápěstí a dvaapůlkrát zlomenou pánev. Doktoři mi na rovinu řekli, že s takovým zraněním ruky už nikdy nepolezu. Ruku mi operovali dohromady pětkrát. Po poslední operaci mi dali vozíček, na kterém jsem kvůli pánvi jezdila tři měsíce.

Návrat do formy musel být sakra těžký a sakra bolavý. Jak dlouho trval?
Když mi vytáhli dráty z ruky a mohla jsem vstát z vozíku, tak mně dovolili opatrně chodit s berlemi a vozíkem. Skončilo to tak, že jsme koupili psa – berle se psem nešly moc dohromady, tak jsem je odhodila a chodila venčit bez nich. Při další kontrole doktoři nechápali, jak jsem se dostala tak rychle zpět na nohy. Lézt jsme šli poprvé ke konci září na Prachov. První cesta za III na Komenského byla hodně bolestná a připadala jsem si, jako když lezu s pahýlem - pěkně jsem to obrečela. Víkend jsem nakonec zakončila přelezením Letecké VIIc. Pochopila jsem, že to tak tragický nebude. Postupně jsem to začala víc a víc zatěžovat. Na rehabilitaci jsem zjistila, že ruku táhnou a otáčejí s ní v zápěstí, což je vlastně pohyb při lezení. Přes zimu jsem začala i trénovat…

Máš nějaké trvalé následky, nebo se vše uzdravilo?
Naštěstí ne. Jen spoďáky nenaberu úplně ideálně.

Pro lezce opravdu těžké období – jak ses s tím vyrovnala?
Začala jsem mít jiný náhled na svět. Vše je jiné, když se na něj nějakou dobu díváš z kolečkového křesla. Samozřejmě jsem věděla, že z něho jednou slezu, ale i tak to bylo psychicky náročný. Začala jsem si od té doby opravdu vychutnávat každý den, protože změna může být rychlá. Další věc je, že si svůj život bez lezení nedokážu představit. Když jsem na vozíku seděla na terase v Ádru a koukala na ty všechny lezce a ty skály, tak jsem si říkala, že se tam do těch skal musím dostat zpátky. Nejde jen o to lezení. Mně je mezi lezci dobře, v Ádru jsem vyrůstala, mám ráda tamní přírodu, ráda se bavím o cestách… Asi ani nevím, co bych jiného dělala. Je to pro mě životní styl, motivace, radost…

Jaký byl návrat do skal po úraze? Měla jsi problém s taháním cest?
Ze začátku jsem lezla všechno na druhým, i na vápně. Doteď mám problémy k prvním nýtům. O písku ani nemluvím. Už jsme se spolu bavily, jak málo prvovýstupci na písku myslí na menší lidi při cvakání kruhů… pro nás z toho často kouká pořádný problém. I když teď už vznikají krásné linky od Alberta, Tomajdy, Ondry, Prťky a spol., které jsou pěkně odjištěné. Jsem za to ráda. Ať si lidi zalezou, ne se zabijí, a zalezou si u nás i cizinci.

Ještě po úraze jsi závodila a opět vyhrávala. Jak už jsi říkala, po úraze přišla nová motivace. Kdy už sis ale řekla, že dost, stačí?
Už před úrazem jsem měla tendenci se závody skončit. Nebyla tam už ta správná motivace a zlepšit se by dalo zase hroznou práci – myslím tím uspět na svěťáku. Ve skalách jsem měla motivaci pořád stejnou. Po úraze jsem ale chtěla sama sobě dokázat, že jsem zase zpátky ve formě, a na závodech to bylo nejjednodušší. Později se ale zase dostavil pocit, že už to nemám kam posunout, a taky mi začaly tikat biologické hodiny. Závody jsem tedy ukončila.

Pak přišly děti – máš dvě krásné dcerky – a od té doby ses stáhla do ústraní. Jak to teda teď máš s lezením?
Víš to sama, jak to je s dětmi. Než je vypakuješ, napakuješ, kroužky, mají vlastní zájmy atd. Jezdíme nejvíc do Ádru a Teplic, které máme za rohem. Aleš začal jezdit hodně na kole, takže jsem mu ráda dala prostor, aby mohl trénovat a závodit v tomto sportu. Minulý rok se to ale dostalo zase do jiných měřítek, když jsme jeli na Kalymnos, kde nás lezení zase oba hrozně chytlo. Na kole teď jezdíme míň a víc lezeme. Takže na tu bouldrovku možná letos zajdu víc.

Nechtěla bys své lezecké zkušenosti předávat dál… stát se trenérkou? Myslím, že to u nás rozhodně chybí.
Nejsem si jistá, zda bych uměla tak důkladně propracovat trénink jako Drobek. A dělat to napůl - z toho bych měla špatný pocit.


Bára Stránská, Frankenjura, 2011
foto by Bambus

Jak vlastně vidíš nastupující generaci?
Kluci neuvěřitelné, ale holky by na obtížnost měly zabrat víc, lezení i závodění posunout kupředu. Mají k tomu výborný podmínky, skvělý tréninkový možnosti, můžou cestovat… Ne jak my, když jsme si tvrdě vydobyli devizový příslib, který nám dali na říjen a na měsíc do Frankenjury…

Slyšela jsem také humorné historky o vašem výstupu na El Capitana. Tak ven s tím, jak to probíhalo? V klidu a pomalu? Co velký stěny? Baví tě?
No jo, to bylo! Do Yosemit jsme přijeli dopoledne a Hudy nám řekl, ať si na rozlezení dáme Astromana. Co je Astroman, jsme nevěděli, ale šli jsme do toho. Oči jsem měla navrch hlavy, byla jsem úplně vyčerpaná, ale za Aldou jsem to vylezla. Druhý den jsme si odpočinuli a další den padlo rozhodnutí na Westface na Capitana a prý za jeden den. Nastoupili jsme až v devět ráno a lezli a lezli a lezli. Myslela jsem, že umřu vyčerpáním, ale zase jsme to za ten den dolezli. Jindra s Víťou, kteří lezli před námi, na nás navrchu čekali se slovy: „Kde se loudáte?“ Pak jsem se dozvěděla, že je to dobrý výkon. Další den jsme odjeli a tím pro mě skončily výstupy ve velkých stěnách. Samotný lezení se mi hrozně líbilo, ale vím, že na tento druh lezení nemám psychiku. Nejsem prostě horal.


Frankenjura, Sautanz 9-, 1991
foto by archiv Bára Stránská

Stejně, Báro, až pojedeme zase do Jury, tak se mrkneme do nějaké té desítečky, což?
(pozn. Bára už se do desítečky letos podívala: na druhý pokus vylezla Blowjob 10- na Holzgauer Wandu. Na písku zase vylezla Schambalu Xb - Teplické skály.)

No určitě.

Poslední otázka. Založíš si na Lezci deníček?
Ani ti nevím, myslím, že nemám dostatek cest, abych prezentovala své výstupu na Lezci. I když…

Díky moc za rozhovor a těším se, až se zase ve skalách potkáme a zalezeme.