Třetí nejvyšší hora, dva kamarádi, jeden sen…

Část první
Od snu k realitě

Je už to rok, co jsem se vrátil z mého největšího dobrodružství v Himálajích. Do médií jsem pustil pouze kusé informace. Nedávno mne kamarádi z karvinského oddílu požádali, ať promítnu na jejich „diakárně“ (tradiční název zůstal, jen formát se změnil) fotky z tohoto výletu. Fotografie evokovaly vzpomínky. Tak jsem si řekl, proč se s nimi nepodělit. Tato část Himálají má obrovské kouzlo.




Za snem stála tato kniha. Peter Hillary v sedle Ratong La 5.100 m s ledovcem Yalung Glacier v pozadí.



Nedočtete se tady o výkonech obtížnosti M7, WI6, A2 v sedmi tisících metrech. Na takové výkony prostě nemám a pravděpodobně nikdy v těchto destinacích mít nebudu. Podniknout jakýkoliv podnik v odlehlém koutu Himálají není úplně prdel, pokud chce člověk uspět a ve zdraví se vrátit. Možnosti jsou nyní obrovské. Takové generace přede mnou neměla. Bohužel to však svádí k tomu, že do Himálají a obecně vysokých hor cestují jedinci, kterým by nějaká ta větší zkušenost z Tater nebo Alp neuškodila. Sny o dobrodružství v Himálajích mohu mít všelijaké, ale měly by však mít reálný základ. Náročnost výstupu alpským stylem na himálajský kopec v malém týmu, logistická a technická, je podnik s velkým „P“. Kdo nevyzkouší, nemůže pochopit. Proto výkony v tomto stylu jsou podle mého vlajkovou lodí moderního horolezectví.


Když není, tak není. I s defektem na hranice.
foto by Branko Gugleta



Následuj své sny. Každý má nějaké motto. To je mé. Sen o návštěvě oblasti Kanchenjunga nabral konkrétní obrysy po zjištění finanční nereálnosti horolezeckého podniku v severní části Sikkimu (nádherné dobře přístupné kopce, parádní treking), ale bez speciálních povolení s nutným doprovodem agenturních otrapů to tady prostě ošidit nejde. Opravdu to tady neojebete. Koukal jsem nejprve na mapu Nepálu a rozlehlost masívu Kanchenjungy na rozhraní Číny (Tibetu), Indie (Sikkimu) a právě Nepálu. Vzpomněl jsem si na knihu „Napříč střechou světa“ od Petera Hillaryho a Graeme Dingla a obrázek v něj, jak koukají z hraničního sedla do Nepálu. Tehdy se jim Kanchenjungu nepodařilo přejít. Tak mne napadlo, zda to někdo po nich zkusil. Pátral jsem, vyptával jsem se, ale nenašel jsem žádné informace o nějakém takovém podniku. Sen nabyl reálných obrysů. Pomyslel jsem si, sakra, to by mohl být parádní výlet! Ale kde začít? Kudy hory přejít? A s kým se na takový podnik vydat?


Hraniční most v Kakarbhittě.

foto by Branko Gugleta


To už jsem věděl, že touhu jet se mnou projevil kamarád Branko Gugleta. Znali jsme se v podstatě jen z lyžování, v horách jsme společně nikdy nelezli. Původně jsem preferoval někoho z parťáků, se kterými jsem něco polezl. Ale jak to bývá u takových akcí, zájemců je spousta, ale nakonec jede úplně někdo jiný. Spolehlivý parťák je alfa omega úspěchu. Kamarádi mi opakovaně potvrdili, že se na Branka mohu spolehnout. Stačí to? A on na mne. Nevím. Branko mi hned na začátku řekl, že veškeré plány jsou na mne. Jako bych měl méně práce ve špitále, zatímco on vymýšlel do noci smělé plány rozvoje v Telefonice. Jak skvělý parťák to bude, to mne samotného překvapilo.


Ilam a jeho obyvatelé.

foto by Branko Gugleta


Cíl byl na stole. Ale plán chyběl. Mapu nepálské části Kanchenjungy jsem již měl, jen jsem doobjednal mapu Sikkimu. Došlo v podstatě jen barevné schéma v měřítku 1.140 000 s popsanými body prosté vrstevnic. Bezva. Nic lepšího jsem nesehnal. Zakopaný pes byl v historii Sikkimu. Bývalo to království uzavřené západním turistům, následně nejmladší indická provincie. Po anexi Tibetu tento koridor byl velký lákadlem pro Čínu. A proto se Sikkim s povděkem dostal pod indická křídla. Časem se tato oblast otevřela západním návštěvníkům, ale obecně Vám na dvoutýdenní pohyb v jižní části stačí obyčejné lejstro, do severní části a hor obecně se bez agentury nedostanete. O individuálním pohybu v severní části nemluvě.


Phidim. Momo. Tradiční tibetská kuchyně.

foto by Branko Gugleta



Lístek do pekla. Ne, pouze pro masochisty z Čech a Moravy na bus do Taplejungu.

foto by Branko Gugleta


Jak přejít bez patřičných povolení indickou část byla otázka první a nejzásadnější. Odpověď byla snadná. Žádné povolení nebudou a ani se žádná povolení pokoušet vyřizovat nebudu. Na to mi někteří zkušenější cestovatelé s úsměvem na rtech sdělili, že to smrdí jistě romantickým indickým vězením. Jak z toho ven? Při pohledu na mapu jsem očekával tři týdny na nepálské straně a jeden týden na indické. Rozhodl jsem se tak začít přechod v Nepálu a poté přes hraniční hřeben proklouznout do Sikkimu. Kudy? Přes jaké sedlo? Klíčový bod, na kterém stál úspěch a neúspěch celé akce.


Proč se diví?

foto by Branko Gugleta



Peter s Graemem to otočili v sedle Ratong La 5.100 m mezi Ratongem 6.679 m a Kokthangem 6.147 m. Trochu jsem se obával bloudění po ledovci East Ratong Glacier na indické straně za špatného počasí. Další alternativy se nabízely tyto. Zcela na severu sedlo Jongsang La 6.145 m mezi Langpo 6.945 m a Jongsang 7.459 m, které svádělo nejenom k velkému dobrodružství ale i k potenciálně velkému průseru. Přístup je z Nepálu přes ledovec Kanchenjunga Glacier a West Langpo Glacier. Exit na druhé straně na ledovci Jongsang Glacier. Hodně jsem přemýšlel nad touto možností, ale každé dobrodružství má své hranice. Pokud bychom to zvládli, padli bychom přímo do náruče vojenské posádce v severním Sikkimu. Když jsem o několik týdnu později koukal z hřebene Drohma Peaku na přístupové ledovce do sedla, sevřel se mi žaludek. To by byla hodně velká divočina. Dále jsem na mapě koukal na dva exity v podobě sedel Khang La 5.060 m mezi masívem Kohthangu 6.147 m a Khangla Kang 5.561 m a na o něco jižnější Chongpa La 4.520 m. Do všech sedel byly na některé z map nějakým způsobem vytečkovány cesty. Nikde jsem se však o nich nedočetl. V centru pozornosti doufaje nejbezpečnějšího a orientačně nejsnadnějšího přechodu se ocitlo sedlo Khang La. Cesta do něj se dle mapy z Tseramu tvářila jednoznačně, malý ledovec na jeho vrcholu a z něj to na našem barevnému schématu vzdušnou čarou do výspy civilizace v Sikkimu vesnice Dzongri nevypadalo daleko. Vzdušnou čárou v Himálaji? To zní jako černý humor. Však na mapě byla červenou linkou naznačena cesta, tak v čem by měl být sakra problém? Jen křížila nějaké vodní toky. Dobře jsem věděl, že modrá čára na mapě je v reále údolí. A údolí v Himálaji je jaksi jiných měřítek jak to v Beskydech nebo Alpách. Plán byl v podstatě upečen.


Že by to bylo tím autobusem? Takový luxusní dopravní prostředek. Pan Jančura by zblednul závistí!

foto by Branko Gugleta


Pohyb v nepálské části Kanchenjungy (Kanchenjuga Conservativa Area) má svá jistá pravidla. Je to chráněná oblast, kde je pohyb turistů a horolezců omezen patřičnými povoleními. Jsou tři. Potřebujete tzv. TIMS kartu (Trekker´s Information Management System), kterou potřebujete i jinde v Nepále. Vystaví agentura (10 US), s tou problém není. Za druhé. Kanchenjunga Conservative Area Permit (2000 Rp/30 US). To taky snadno získáte. A do třetice potřebujete Trekking Permit pro oblast Kanchenjungy (10 US/týden, platili jsme týdny tři), zařizuje agentura a to se Vám již nemusí podařit získat. Agentury argumentují nutností skupinového trekingu a o žádném individuálním nechtějí slyšet. Přitom žádná taková podmínka pro Kanchenjungu neexistuje. Proto to chce mít dobrý kontakt ve spřátelené agentuře. Já od své první návštěvy Nepálu (toto byla moje třetí po oblastech Khumbu dvakrát, Lapchi Kang a Rholwalling) spolupracuji s agenturou Himalayan Guides. Solidní renomovaná agentura. Všechny tyto povolení nám bez problémů vystavila. A to jsme nebyli v Kathmandu! Ano, naplánoval jsem cestu tak, že jsme se využili daleko levnější letenky do Dilli a následně Bagdogry nedaleko Siliguri oproti cestě do Kathmandu. Povolení mi do republiky přivezl kamarád Petr Valchář, který se vracel z lyžovačky na Cho Oyu. Pro vaše krásné oči Vám v Nepálu neudělají zhola nic. Agentura si účtovala na hlavu za servis 50 US. Povolení mít vřele doporučuji, protože bez něj to máte s několikrát vyšší pokutou, jak se o tom přesvědčila dvojice a trojice z Izraele. Jediní cizinci bez servisu agentury, které jsme v oblasti potkali. Agentury v KTM jim povolení k individuálnímu trekingu odmítly vystavit a oni to zkusili bez nich. V Ghunse je policejním check post. Dále papíry kontrolují v Tapethoku.


Obávám se, že tady by se už posral strachem. Na dřívější stroj nebo spoj (autobus zní moc honosně) jsme nesehnali již lístky. Sráz pětiset metrů k řece nejde na fotografii vidět. Všichni himálajští bohové stáli při cestujících, protože nikdo při nehodě nezemřel.

foto by Tomáš Obtulovic ml.



Nepálská povolení byly v kapse. Sikkimská jsme neplánovali žádná vyjma tzv. Inner Line Permitu, který Vás opravňuje k pohybu v jižní části Sikkimu. V plánu bylo vyzvednout si jej v Siliguri a nechat si jej vystavit na pozdější datum. Tak se i stalo. Krátká pohádka a šlo to. Jinak obecně Vám lejstro vystaví na hranici při vstupu do Sikkimu. Bezplatně. Pro případné administrativní trable na indické straně jsme měli v hlavách jiné pohádky. Pohyb bez agentury a povolení, pohyb bez razítka v pase. V Kakarbhittě jsme jen tak na okraj dostali výstupní z Indie. Dost by se toho na nás našlo.


Jízda našeho autobusu skončila hned v další zatáčce. Upadla mu zadní osa. To moc opravit s taškou nářadí nelze.

foto by Branko Gugleta



Přístup do oblasti Kanchenjunga je v podstatě možný po zemi, používaný cizinci až na některé zoufalce téměř minimálně nebo letecky přímo z KTM do Suketaru nad Taplejungem nebo s nutnou zastávkou v hrozném Biratnagaru. A nebo? Mne napadlo doletět do Bagdogry a po zemi přes hraniční přechod Kakarbhitta se přesunout do Taplejungu, kde bychom za dva dny mohli být.

Z pozemní cesty jsem byl odrazován, Vašek Pátek mi ji přímo nedoporučil. V Lonely Planet k tomu napsali: „Masochists might consider travelling overland to Taplejung, though the 150 km road from Ilam is diabolical. This route is impossible after rain and not really recomended at any other time“. Překladu asi netřeba. V Nepálu jsem jel autobusem mnohokrát, ale to zcela předčilo mé očekávání. Opravdu pro masochisty. Po letošním zemětřesení v Sikkimu byla dopravní infrastruktura hodně poškozena. Zda to se to projevilo i na této cestě, nemám informace. Ale tvrdí hošci z Čech a Moravy, jak poznamenal Branko vydrží všechno, tak se i nám podařilo naše tělesné schránky dopravit do Taplejungu.

Údolí řeky Tamor Khola.

foto by Branko Gugleta



V plánu, jak by nám to nemělo stačit, bylo pokusit se i o výstup na některou z šestitisícovek v těsné blízkosti Kanchenjungy. Vyjma velmi seriózního kopce Boktoh (Mt. Bokta) 6.142 m nad Ramche ze seznamu Nepal Mountaineering Association (tzv. trekking peaks, ale o žádné trekové nebo turistické vrcholy se rozhodně nejedná!) jsou všechny ostatní otevřené vrcholy expediční kopce pod vládními nařízeními. A expediční kopec v Nepálu to je pěkný ranec dolárků. Chtěli jsme se pokusit o výstup na vrchol Tengkoma  (Tangkonama) Peak 6.210 m nad Lhonakem. K jeho fotce a letmému popisu výstupu na něj jsem se dostal na webu. Taky je to expediční kopec, ale podle mne vládní pravidla agentury v tomto případě neřeší. Nakonec byl vybrán cíl jiný. Kopec jsem na této akci bral jako třešničku na dortu.


Vzhůru do hor za našim snem! S třiceti kilogramy na zádech opouštíme Taplejung.

foto by Branko Gugleta



To vše bez průvodce nebo nosičů. Lehký materiál, abyste ušetřily váhu na jídlo, je naprostou nutností, k tomu umění se sbalit. To je treking v odlehlých oblastech bez zázemí. Zájemcům seznam pošlu. Když máte v plánu přejít ledovec nebo výstup na technicky nenáročný vrchol, připočtěte ke všem krámům lezecký materiál. V podstatě s sebou beru mačky (ideálně poloautomatické na pohorky bez žlábku vpředu, nejsou až tak tvrdé, chůze v nich je příjemná a dá se v nich pohodlně lézt), cepín (používám Petzl Atzarex nebo Snowracer), 30-metrové osmičkové lano, několik karabin (používám BD Oz) a smyček, dva dlouhé šrouby (BD), jistítko (kyblík BD Guide). Opravdu žádná materiálová hitparáda. Prostě další kila na víc. Suma sumárum batoh před odletem atakuje 30 kg. Nádherné vyhlídky.

„Kdy už tam budeme?“, nesčetněkrát se dotázal Branko. Hrozné horko v Bagdogře, taxík s defektem do Kakarbhitty, jako sardinky v Tata jeepu do Phidimu a masochismus v buse do Taplejungu. Konečně! Vzhůru do hor za našim snem!

Text: Tomáš Obtulovič ml.
Foto: Branko Gugleta a  Tomáš Obtulovič ml.

Tilak, Triop, www.horomedicina.cz, www.googli.dphoto.com