Lezec - Zpravodaj

Stěnu do té doby nikdo pořádně neviděl. Byla k dispozici pouze nekvalitní fotografie z letadla, která byla později použita na expediční pohlednici. Připravit expedici v 80-tých letech nebylo vůbec jednoduché, nejednalo se o státní expedici hrazenou ČSTV. Veškerá příprava, zajištění financí, deviz a vybavení spočívala pouze na účastnících. Finance se získávaly, především z výškových prací. Po dvou letech intenzivních příprav byla expedice připravena k odjezdu. Letecká doprava byla v 80-tých letech mnohonásobně dražší než dnes a v Nepálu nebylo téměř nic k dostání a tak se vybavení expedice přepravovalo nákladním autem po zemi.
Liazka vyrážela z centra Prahy z Jungmannovy ulice 22. července 1984. Já, protože jsem cestu autem do Asie absolvoval již před 5-ti lety, jsem dostal na starost přepravu. Cesta do Nepálu vedla přes Turecko, Irán, Pakistán a Indii. Pro nekonečné problémy na hranicích se cesta protáhla na měsíc a účastníci expedice, kteří cestovali letecky, již nemohli čekat a vyrazili z Kathmandu do BC jen s minimálním vybavením. Cesta do základního tábora tehdy trvala 14 dní. Průchod pralesem koncem monzunu byl díky množství pijavic utrpením. Řadě účastníků se do ran dostala infekce, se kterou si doktor Jirka Pelikán dokázal poradit jen velmi těžko. Počáteční nedostatek potravin se vyřešil porážkou buvola koupeného od pastevců.
Když jsem s většinou nákladu dorazil do BC byly práce ve stěně již v plném proudu. Pohled do stěny byl ohromující. Počasí z počátku bylo velmi špatné, stěnou se neustále řítily laviny, které ohrožovaly zejména centrální kuloár pod C1, který bylo nezbytné neustále přecházet. Expedice měla neuvěřitelný počet 20 členů. Řada z nich však patřila již k horolezecké elitě. Parta byla vynikající. Všichni, jimž to dovoloval zdravotní stav, se vrhli do stěny s maximálním nasazením. Neuvěřitelný výkon ve stěně podával jeden z nejmladších účastníků Honza Šimon. Převážnou část stěny bylo nutné fixovat. Výškové rozdíly mezi tábory byly zhruba 1000 m. Práce ve stěně probíhaly pomalu.
První pokusy o vrchol nebyly úspěšné. Mirek Šmíd se ve druhé polovině pobytu pokusil o sólový výstup, stál ony pověstné "dva kroky od vrcholu", ale nakonec se vrátil.
S postupujícím časem začaly v BC docházet potraviny. Bylo potřeba téměř 2 měsíce stravovat přes 20 lidí. Proto v polovině října opouští BC ti účastníci, kteří již neměli šanci zapojit se do pokusů o vrchol.
Vedení expedice se ujímá Josef Rybička. Nakonec po dlouhých 57 dnech 23.10.1984 dosahuje Honza Šimon vrchol Dhaulagiri.
O chvíli později dosahuje vrcholu i Jaryk Stejskal a Karel Jakeš. Bohužel Honza se na sestupu zřítil a zahynul.

Pod stěnu se Jirka Novák vrátil již další rok. Cílem expedice byl extrémně obtížný prvovýstup pravou částí stěny. Výstup stěnou se podařil, ale kvůli nepříznivým sněhovým podmínkám se nepodařilo dosáhnout vrcholu.

V roce 1988 vede Jirka Novák opět expedici pod západní stěnu. Tentokrát na vrchol Dhaulagiri vystupuje JZ pilířem alpským stylem Zoltán Demján s kazbeckými horolezci, Kazbekem Valijevem a Jurijem Mojsejevem. Jde o jeden z nejvýznamnějších výstupů v Himálaji všech dob.

V roce 1991 vystupuje středem západní stěny kazašská expedice vedená našimi přáteli Kazbekem Valijevem a Jurjiem Mojsejevem. Na vrchol vystoupilo neuvěřitelných 10 lezců. A tím pořádné lezení na Dhaulagiri končí. Podle databáze miss Hawley se od roku 1991 do roku 2013 pokusilo o výstup na Dhaulagiri 1437 horolezců v rámci 239 expedic. Kromě ojedinělých pokusů v S stěně se všechny výstupy uskutečnily po normální cestě SV hřebenem. Dlouhých 23 let se nikdo nepokusil cesty v západní stěně opakovat.

Návrat expedice do Prahy byl opět strastiplný. V den plánovaného odletu z Kathmandu do Delhi byl spáchán atentát na Indíru Ghandiovou a Indii hrozila občanská válka. Hranice byly několik dní uzavřené. Většině účastníků se nakonec podařilo dojet do Delhi Liazkou a odtud letadlem vládní delegace, která přiletěla na pohřeb Indíry Ghandiové. Já jsem se s Honzou Patočkou a Jirkou Pelikánem trmácel domů Liazkou. Do Prahy jsme dorazili 2. prosince. A to je konec mých osobních vzpomínek na Dhaulagiri 1984. A ještě se můžete podívat na můj (a Lančův film):

Fotogalerie:

Ambasáda v Díllí