Tak to už je vážné, když Mára Holeček reaguje na komentáře pod článkem. Ne vážně, teď k tomu má pádný důvod, neb jak sám píše: "nikdy jsem nereagoval na článek, nebo respektive na reakce pisatelů. Představa zbytečného dopisování, beroucí akorát čas, který se dá využít účelněji. Dnes je to poprvé co jsem se hodlal zapojit, nehnětla mě ani tak agresivita, která je běžná, spíš nedostatek znalosti k dané věci a klasicky uznání. V příloze posílám takový slint k výstupu na zimní Gaš...", viz níže.
Jé, přátelé to je prča, já jsem si myslel, že najdu pouze samé gratulace. A ono tóóto.
Jen připomínám, že v zimním období, bylo už dostatek pokusů o zdolání jednoho ze čtyř karakoramských vrcholů K2, Boad Peaku, GI, GII plus posledního kopce ze série himálajských obrů, Nanga Parbatu. Výsledek těchto předchozích snažení se dá komentovat poměrně zodpovědně jako žalostné. Jinými slovy všechny vrcholy se nacházejí na území Pákistánu a teď ta otázka, čím to, že se stále nedaří oproti nepálsko-čínsko-tibecko-idickým osmitisícovkám? Odpověď je zcela jednoduchá, zima jako v psírně. K tomu připočtěte silný, ale „kurva“ ostrý vichr, který bez nadsázky supluje arktické podmínky.
Z leva vidíte těžko dostupný “průserový„ kopec G4 7925m. Hned další problém v podobě G3 7950m, který má míň výstupů než prstů na rukách. Dělal jsem na něj pokus o prvovýstup JV stěnou s Honzou Doudlebským v roce 2007 a dolezli do výšky 7400m, kde jsme dostali od Alláha za vyučenou. Pak následuje G2 80345m, nejčastěji dosažený vrchol ze skupiny Gasherbrumů. Není výjimkou v příznivém létě i přes sto výstupů na vršek za sezonu. Poslední viditelný vršek je 7772 metrový hřeben s označením jako Gasherbrum východní, spadající do sedla Gasherbrum La (6400m) mezi GII a GI.
foto by archiv Mára Holeček
Lehce odbočím, je velký rozdíl chodit po ledových pláních Arktidy, při teplotách hluboko pod bodem mrazu, než hamtat do kopce, kde chybí základní prvek a to kyslík. Vzpomeňte si na chvíle, kdy pobíháte na běžkách, máte pusu dokořán a přitom se snažíte skrze ni dostat co největší množství vzduchu. Vrátíte se na chalupu a rozkašlete se v teple od promrzlých plic. Ve vysokých výškách sami od sebe lapáte po dechu, aniž jste se sebemíň pohnuli, výsledek si umíte dosadit sami. Tak to prostě je. Potom problém samotného zimního lezení ve velkých horách, není extrémní technická náročnost, naopak vyhledávají se co nejlehčí varianty výstupu, ale samotné tvrdé podmínky. O dýchání jsem již mluvil, další markantní rozdíl mnohdy bývá ve sněhové pokrývce. Tam kde v letních období je dostatek sněhu pro klidovou hamtárnu, zimomrazák nabízí padající šutry a betonově přemrzlý led. Nemusím podotýkat,že pro samotný postup dost velké zdržení, nehledě k nepřímo úměrné dřině. Našel bych „X“ dalších rozdílů, místo toho dám poslední otázku, proč vůbec? Než odpovím, utřídím si základní ukazatele. Má zimní výstup nějaký zásadní vliv pro pokrok v lezení? Upřímně odpovím NE. Je samotný počinek vůbec zapotřebí? Jasně že ANO, ten fakt, že tolik exponované kopce, které k sobě lákají každoročně desetitisíce duší, nemají doposud zimu, je stále SKUTEČNÁ VÝZVA.
Pohled přes G5 7133m na zapadající slunce, které olizuje poslední metry Masherbrumu 7821m. Jen pár šťastlivců stálo na jeho vrcholu.
foto by archiv Mára Holeček
Na obrázku jsem naznačil nejčastěji používanou cestu na GII z roku 1956 od Rakušanů a zároveň použitou při zimním výstupu. Tak a dost bylo už těch „brumů“ The End
foto by archiv Mára Holeček
Pár postřehů k Vašim reakcím: zda-li byl dodržen tak zvaný alpský styl. V mých očích jak ho vnímám tak ne, ale i lehký expediční styl v tomto ojedinělém výkonu je bomba. Pak k padlému názoru na přepravu helikoptérou pod kopec. Já sám nosím v hlavě myšlenku zimního Pákistánu už nějaký čas a naprosto bych postupoval stejně. Jelikož sníh, který díky větru se neudrží na kopcích, někde musí být. Záhada je okamžitě vyřešena, jakmile vstoupíte na ledovec Baltoro. Teď babo raď, jak se dostanu sto deset kilometrů ledovcem Baltoro navazující do Abruzziho až k moréně do pěti tisíc přes hluboký sníh. Nebo ještě lépe, kdo mi pomůže odnést veškerý „bordel“ pod kopec. V létě trvá hrůzo-trek v rychlém provedení s nosiči do BC sedm dní. Myslíte, že pákistánský košilák má hodně teplou košili.....NE. Helikopotvora je pouze elegantní prostředek jak ušetřit síly a složitou logistiku spojenou s transportem materiálu až do místa, kde končí trek a začíná le-ze-ní.
Poslední co dodám a ve Vašich reakcích jsem zaznamenal poskromnu „chlapíci gratuluji“.
Těbůh Mára Holeček