To psali na Lezci, o čem může ta povídka bejt a psali tam taky o dryolitu. Nebo tak nějak…“
„Drytooling, miláčku.“
„Dry co?“
„Drytooling!!!!Lezeš po skalách, ale s cepínama.“
„Aha, já myslela, že to je nějaká hornina…A proč se to jako dělá?“
To už Tom psychicky nevydržel a rozezlil se skoro stejně jako v dobách, kdy jsem vytrvale maglajzáku říkala pytlík…A ještě než se stačil uklidnit, jsem se rozhodla, že i já napíšu povídku. Povídku o tom, jak to vidím já. Já, která jsem ještě nedávno mezi metly lidstva řadila vedle ptačí chřipky, dobytčího moru, daní a dětí taky hory, kopce a všechno, co se jim vzdáleně podobalo. Já, která dřív vylezla tak akorát na Petřín a teď se plácám na stěnách v deseti metrech nad zemí, jako by nebylo nic samozřejmějšího. Já, která nevím, co to je drytooling, nelezu na Mont Blancy ani na Elbrusy, a proto, když mi Tomáš oznámil, že jedeme na víkend s Mírou a Jitkou na Rabštejn, čekalo mě pravděpodobně největší dobrodružství mého života.
Přípravy byly krátké. Vyprala jsem si maglajzák a uklidnila mámu, že v Jeseníkách medvědi nejsou. Tomáš mi ještě zkontroloval krosnu a vyházel věci, o kterých se domníval, že je nebudu potřebovat, se slovy jako „Na co tohle? Obličej si budeš mejt ranni rosou!“ nebo „Ty si snad chceš měnit ponožky každej den???“ Přiznávám, že přesně to jsem měla v plánu…Raději jsem ale mlčela a nestěžovala si, protože vím, že Tomáš by s žádnou slečinkou nechodil, tím méně lezl. Upřímně celá tahle slečinková problematika mě fascinuje. V očích lezců je zjevně slečinka každá, která má víc než dva páry kalhot a používá hřeben. Já mám samo sebou osmero kalhot. Takže jestli jsem chtěla, aby měl můj perspektivní vztah pokračování, musela jsem se zapřít a snášet nepohodlí s úsměvem na rtech. Který mi ovšem rychle ztuhl potom, co jsem si krosnu nahodila na záda .Vyrazili jsme.
Na rozdíl ode mě Jitka slečinka rozhodně není. Osobně jsem přesvědčená, že by měla být přezkoumaná lékařskou komisí, jestli je vůbec žena, protože leze osmičky. Má ale i řadu jiných špatných vlastností, kupříkladu jsou jí vidět břišní svaly a umí vyprávět sprostý vtipy. Bohužel, Tomáš ani Míra můj názor nesdílí. Spíš naopak…To se koneckonců jasně ukázalo i ve vlaku, když Tomáš zjistil, že v igelitce s jídlem na cestu, pod rohlíky a uherákem, trapně pašuju věci, které mi nedovolil vzít si s sebou, a zbytek cesty se mnou nemluvil a s Mírou si prohlíželi Jitčiný fotky s Mount čehosi. I díky tomu chlapci dobrou hodinu vůbec nereagovali na mé opatrné dotazy, proč šipka k Šumperku směřuje na všech nádražích úplně opačným směrem, než jede vlak…
Když jsme dorazili do tábořiště, začínalo se smrákat…Tomáš rozdělil úkoly. „My s klukama jdem pro vodu a vy postavte stany, jo?“ Polilo mě horko. Postavit stan…Jediné, co jsem o tom věděla bylo, že to dělaly Rychlé šípy. Já nikdy. Zoufale jsem se dívala na hromadu tyček a štos látky. Zároveň jsem ale intenzivně dělala, že nic, aby si Jitka ničeho nevšimla. Ta skládala tyčky, jako by chtěla postavit rovnou Eiffelovku…Výlet nezačínal právě šťastně…
foto by © archive Lezec
Příští ráno jsme vyrazili ke skalám. Každý máme asi svůj způsob, jak před výkonem soustředit všechny síly. Já na rozdíl od Mrázy nepoužívám Machačovu relaxační metodu, já sázím na hysterii. Ve chvíli, kdy oblékám sedák, mám najednou horečku, zimnici, žaludeční katar a astmatický záchvat dohromady. Teď jsem navíc poprvé v životě měla lézt na opravdovské skále!
Nebylo zbytí. Dívala jsem se do nedozírné výše deseti metrů a říkala si: „Pavlíno, to je tvůj konec. To máš z toho, že si vybíráš samý špatný chlapy. Kdyby sis začla s tím intelektuálem ze školy, četli byste Nietzcheho a jediný, co by ti hrozilo, by byla existencionální krize. Teď ti hrozí nejmíň mnohočetná zlomenina. Tady to máš!“
Už v prvním metrech se mě ale zmocnil zvláštní pocit. Ta bezbřehá svoboda vybrat si jaký chyt chci, nemuset mžourat, jestli je to bílá nebo šedá, mě ze začátku znepokojovala, ale postupně jsem jí čím dál tím víc přicházela na chuť. Omakávala jsem skálu a bylo to jiné než na stěně, studenější a tvrdší a…opravdovější. Vám to asi přijde banální, ale poprvé to asi vždycky bývá banální. Banální, ale krásné…
Mojí zjitřenou euforickou náladu dostal Míra rychle zpátky na zem. „Tak jak, dosáhla si vrcholu?“ Tenhle trapný, laciný vtip jsem od té doby slyšela v různých variacích asi dvacetkrát. Čímž apeluji na všechny, aby už si podobné sexistické vtípky nechali pro sebe a soustředili se například namísto vrcholů na svá slabší místa. Nepůjdu pro příklad daleko. Tomáš nosí na lezení moje (!) šortky. Jsou elastické, jsou těsně pod zadek a v našem důvěrném lezeckém kroužku jim říkáme „harapesky“, což, jak doufám, mluví za vše. Člověk by nevěřil, že to může být horší. Ale může. Svítivě fialové, růžově kostkované, roztrhané, nejlépe s dírou zrovna na inkriminovaném místě atd. Specifický módní styl „jen si odskočím probrat popelnici“ proti kterému je průměrný ukrajinský dělník oblečený jako ze žurnálu.
Ale obraťtme list. Tak si tak jistím a najednou, zpoza rohu, přiběhne nějaká slečna. Postavila se k cestě, kterou jsem před chvílí – no, vylezla se tomu říct nedá- spíš vydrápala, a pronese: „Jo to je v pohodě, to dáme. To je na pohodu. Jasně, v poho.“ Nevím jak vás, ale mě lidi v pohodě děsí. Zvlášť když „na pohodu“ lezou, co já lezu na provaz. A bylo hůř. Slečna zakřičela: „Kájo, pooooď sem!“ Doufala jsem, že se zpoza rohu vynoří svalnatý Kája a já, poněkud v nepohodě, se nebudu muset cítit jako totální idiot. Zpoza rohu se vynořila cirka sedmiletá holčička… Bylo mi jako by mi hlavu vymáchali v maglajzu, zarazili cepín do srdce a nakonec mě lezačkou zatloukli do země. Tomáš v harapeskách, Jitka jako kamzík hopká po sedmičce, malá Kája „Mrázková“…Horší už to být nemohlo.
Po tak náročném dni, není divu, že jsem pila víc než obvykle (dvě piva). Zpátky ke stanu už jsem škobrtala v o poznání radostnější náladě. Jak jinak, moje radost byla brzy zkalena. Tomáš, chtěje mě ušetřit přelézání krosen v předsíňce, mě poslal k zadnímu vchodu. Jaké bylo jeho překvapení, když jsem se před ním v pěti vteřinách objevila zase, jenom z druhé strany. Na svou obranu musím říct, že nebylo úplně světlo. Kromě toho, stany jsou záměrně navrhovány tak, aby nepřítel nenašel vchod…Snažila jsem se to Tomášovi vysvětlit, ale řval smíchy tak, že mě neslyšel.
Další ráno jsem se probudila pevně odhodlaná nedat se nikým a ničím vyvést z míry a pokud možno zabránit tomu, aby Tomáš vyprávěl, jak jsem nenašla vchod do stanu, každému na potkání. Našli jsem si pěkné místečko, kde jsem sice nebyli úplně sami, ale hlavně tam nebyla Jitka ani děti. Zrovna jsem vylezla svou první opravdovskou pětku, když vidím, jak k Tomášovi přiběhl Míra, něco si domlouvají a Tomáš na mě volá: „Hele, tak to slaň, já jen odjistím Míru, hned jsem zpátky.“ A zmizel. Oproti svému rannímu předsevzetí jsem začínala být lehce vyvedená z míry. Kdo by se divil, když jsem v životě neslaňovala. Tak si tak nahoře sedím a dělám, že nic. Hlavně se tvářím, že umím slaňovat. A v duchu připravuju Tomášovi dlouhou, bolestnou smrt.
foto by © archive Lezec
Zatím se ale dole začalo něco dít. Dolehly ke mně slova jako překližkář, hovado, ignorant…Kdybych nevěděla, že jde o lezce (kteří jsou vždycky v pohodě), řekla bych, že se hádají. Zvlášť slovo „překližka“ padalo v různých podobách poměrně často. Napadlo mě jedině, že je to asi nadávka na lidi z města, čili z bytů z překližkovým jádrem. Každopádně atmosféra houstla. Vzduch těžknul testosteronem. Ženy a děti mizely do bezpečí…
Kdož jsi nikdy nebyl na umělce, hoď kamenem!
Naštěstí, ještě než došlo ke katastrofě, se pozornost všech obrátila jinam. Bohužel-na mě. Tomáš se vrátil a když mě nenašel na zemi, vzhlédl vzhůru.
„Co tam děláš?“ zařval. Ve vteřině mu to ale došlo samotnému. „Ježíš, sorry, mě nedošlo, že neumíš slaňovat.“ V mžiku se na mě obrátila pozornost všech přítomných. Jestli něco na lezcích obdivuju, je to ta nezištná ochota poradit. Rozjela se monstrózní záchranná akce. Nakonec kluk, který právě lezl směrem ke mně se nabídl, že mě bude instruovat, čímž mu ještě jednou děkuji za záchranu života.
Vzhledem k tomu, že zbytek dne jsem s Tomášem nepromluvila, není už moc o čem psát. Takže končím.
Papouš mi buď milostiv.
P.S.: Pavlína odpustila Tomášovi jeho trestuhodné chování a dál spolu spokojeně chodí. A lezou. Jitka si našla milou slečnu a Pavlíniny sympatie k ní tím značně stouply. Pavlína už umí postavit stan za pět minut a patnáct vteřin. Za odměnu jí Tomáš slíbil, že jí v létě s sebou vezme na Elbrus. To be continued…