Pryč
Popisovaných 9 dní mého života odpočítávám od soboty 3.září,

kdy tak nějak začal můj třetí výlet do mekky boulderingu, Fontainebleau. Ten den jsme zahájili s dalším aktérem zájezdu – Pavlem – s lany v rukou a cihlami v batohu na zádech. To byl nápad, vymyslet jako trestný okruh pro nelezecké účastníky Českého poháru v přírodních vícebojích, kterého jsem byl v ten den jakýmsi ředitelem, běh s cihlami v rukou. Tedy vyrvat cihly na skálu, rozvěsit lana a hurá do vody, postavit bójky na plaveckou část.



Vytyčení plavecké trasy

Kolem jedenácté start, to už mi naštěstí nezbývá než sledovat „nejdrsnější“ chlapíky a dívky v Čechách, jak zdolávají hýskovský jez, plavou asi 150 metrů, běží kilák na stanoviště, kde nafouknou čínskou matraci a s ní se opět vrhají do Berounky a „čochtají“ zpět na místo startu. Tady rychle do suchého a 50 km MTB. Po trase ještě zaběhnout do štoly, nastřílet ze vzduchovky, 6 km orientačního běhu, nějaké to lezení nebo běh s cihlami a … A čas vítěze? Směšných tři a půl hodiny. Rozdat ceny za třicet tisíc, naházet něco do auta (jsem si myslel, že si během dne trochu chrupnu - haha), stavit se pro Vencu a kolem sedmé navečer konečně PRYČ.

Bas Couvier
No, s Felicií ve třech s třemi bouldermatkami devět a čtvrt hodiny 1050 km poměrně slušný. Řídil jsem celou cestu, tak nějak jsem na to zvyklý a s druhými se bojím. Tři hodinky polehávání a konečně se uklidňujeme brouzdáním mezi pro mě již potřetí spatřenými kameny, Vašek tu je podruhé, Pavel premiéruje.


Pavel v „Le Prestat“ 3c 


Pavel v „Le Prestat“ 3c


Honza leze „Le Prestat“ 3c


Honzo prosím nepadej nebo nás zabiješ


Palčivé slunce bodá do nevyspalých hlav, ruce ždímou oblé chyty přetěžkých pětek a šestek a zešedivělí staříci hadry mávaje přelézají neuvěřitelné prásky. A nejsou sami, tu a tam si nějakou tu zapeklitou plotýnku vyběhne dítko předškolního věku následované maminkou opodál parkující kočárek. Nikdo nemá průvodce, nikdo nic nehledá (ani dlouho nezkouší), všichni jenom tak chodí v terénu se sklonem od nuly do sta stupňů. No jo, narodili se na správném místě ve správné zemi, napadá alibisticky poněkud frustrované Čecháčky.
Nicméně těch „turistů“ je v neděli nějak moc, a tak, poté co se spojíme s Petrem a Honzou, jež sem dospěli stopem za 31 hodin (včetně ca. 8 hodin spánku), rozhodujeme se pro přesun do klidnějšího prostředí. Rozhodnutí je jistě pěkná věc, praxe však umí rozhodnutí pořádně zamotat. Pět lezců tak stojí s třemi bouldermatkami a výbavou na týden před škodou felicia (nikoli kombi) a v následujících patnácti minutách k překvapení všech mizí v jejích útrobách (bouldermatky na střeše).


La Marie Rose, první 6A ve Fontainebleau


L’Authenac 5B


L’angle Authenac 5C


La Paillon directe 4C

L’Elephant
Jedna z nejjižnějších oblastí Fontainebleau není asi tak úplně Čechům známá, bude tedy jistě užitečné, blíže si jí popsat. Hned při vstupu do skal vás uvítá útvar, který dal celé oblasti jméno, asi osmimetrový skalní slon. Vy, kdož jste se rozhodli stejně jako tento rok my strávit pobyt ve Fontaineleau nadivoko (tedy nikoli v hotelu, kempu či u známé tetičky), pamatujte dobře, že pod břichem slona lze v pohodě přečkat déšť a, když už jsme u tohoto způsobu života a pobytu, za zmínku jistě stojí i ve Fontainebleu jinak jev poměrně vzácný, totiž pumpa s pitnou vodou na parkovišti. Vraťme se však do skal, kde se nám hned za „slonem“ rozprostře písčitá pláž, posetá kameny, které vpravo stoupají do kopce. Ideální oblast pro rodinky (což je v neděli odpoledne přece jenom dost znát), několik stovek boulderů je převážně lehčích obtížností (tedy 1 až 6C) a něco na doskoku potřebujete snad pouze kvůli očištění bot od písku, do kterého se tak nádherně padá. Hravé, milé, dost teplé, stín je tu vzácnost. Večer se oblast vylidňuje a my okoušíme chlad vody z pumpy a za bzučení komárů (není na škodu jít poněkud dál od zdroje vody) usínáme ztrápeni náročným víkendem.


slon


bezejmenné 7A


bezejmenné 6A


Pondělí – druhý den lezení

Pondělí nebylo nikterak výjimečné. Francouzi zalezli do továren a na pole a my v pohodě vychutnáváme další a další výstupy. Ve mně se hnulo cosi jako lezecké ambice a tak jsem si šel na půlden lehnout do jakési jeskyně v nedalekém lese a střídavě pokusoval v šestimetrovém stropu a prokousával se Kafkovým Procesem. Ani nevím, co bylo těžší, nicméně strop jsem udolal někdy kolem druhé, Proces asi o dva dny později.
Odpoledne jsme se s Pavlem vydali do necelý kilometr vzdálené oblasti Manoury, což je takový kopeček posetý kameny, zase několik set boulderů, ačkoli zde už nejsou odskoky zcela rovné a bouldermatka není na škodu. Po cestě se jde ještě pod oblastí Dame Jouanne, ale ta mě moc nechytla. Je to celé takové ve svahu, divně poházené…
Největší zážitek však je přístup okolo jakési hospody. Již z dáli Vás bouřlivým štěkotem vítá vlčák, který rozhodně nehodlá opustit své stanoviště uprostřed cesty, přes kterou prostě musíte přejít. Chvíli tak na něj zíráme, až to pejska přestane bavit a v klidu usedá na cestě. Se zaťatými půlkami procházíme kolem a netušíme, že o dvě hodiny později totéž prožijeme ještě jednou, tentokrát se však už setmělo a psi byli dva. Naše půlky díky bohu zůstaly celé a kalhoty čisté.


L’elephant 


Sherpa 8A


bezejmenné 4A v Manoury

Rest day

Kdo by odolal kvalitní literatuře a procházkám po nádherných lesech s úchvatnými plážemi (jen to moře chybí). Byli mezi námi sice tací blázni (stále jsme cestovali v pěti), co si na skálu sáhli, avšak rychle jí zase pustili a jali se s ostatními nasávat ten den svěží fontáčský vzduch. Život v naší pětičlenné komunitě tak nějak dospěl do fáze naprostého souznění, postupně se nám začali více a více líbit Francouzsky a ti (např. já), co o nich snili pouze v rovině teoretické si občas zasteskli po domově. A taky se filozofovalo. Jistě nejpovedenějším kouskem tohoto oboru bylo Pavlovo moudro „Je nás víc, co bereme míň“, kteroužto větu jsme pasovali na vynikající heslo Drop inu. 


Le Cul de Chien

Buthiers
Ani Buthiers nepatří zrovinka mezi nejznámější oblasti, jimž jsme se ostatně tak nějak zdatně vyhýbali. Přesto tato část rozhodně nepatří mezi opuštěné kouty Fontainebleau, spíše naopak. Jedná se totiž o jakési Máchovo jezero ve francouzském podání. Možnosti koupání jsou samozřejmě neplatící veřejnosti nepřístupné, ačkoli pouze na první pohled a Čech schopný kompromisu si svou cestu najde. V našem případě to byla cesta k řece a tak večer toho dne vyrušila naše propocená těla klidně plující želvu a naše hýždě ostře kontrastovaly s dnem připomínajícím dobře opečovávané akvárium.
Však jsme si tu koupel zasloužili. Celý den jsme doslova drtili jeden boulder za druhým. Lezení je v Buthiers velmi pestré, od klasických bleauovských boulí a výlezů, přes nádherné hrany a výjimečné destičkovité lišty, připomínající přilepená sklíčka na zdi. Jsou tu plotny, kolmice i stropy. Jsou tu věci nízké i věci z nichž zeje šest skob. Lezli jsme skoro jenom v části „piscine“, která je poněkud stranou rekreačních středisek zbohatlých kapitalistů (ó my starší, jak často jsme slýchávali tyhle pojmy!).


L’étrave 6A 


Buthiers piscine


Attention chef d’oeuvre 7A


Třetí a pátý lezecký den se dají očekávat asi největší výkony. Škoda, že jsme se toho pátého dne nedočkali, neboť tento třetí byl famózní. Všichni jsem se vyšplhali na maxima, jejichž hranice byly na stupních 5C, 6C a 8A OS. Vašek s Petrem však stále více připomínali retardované občany, neboť se začal ozývat největší neduh provázející lezení v Fb, a to tenisové lokty způsobené nepřirozeným tlačením do dlaní, jež svírají všudypřítomné obláče. Oba se tak kroutili v bolestech pod nástupy, než to své 6C s mohutným jásotem přece jen udolali.


L’excuse 6C 


léčba tenisových loktů 


L’angle de le fresque 5C


Franchard (Isatis)
Oblast notoricky známá, zastrčená v lese a přesto ten den rozpálená žárem, který, jako by věstil něco nedobrého. Petr s Honzou se po poledni odebrali na stop a nám zbylým třem, kteří jsme byli doteď zvyklí nadávat akorát na přecpané auto se TO stalo. Trenky, ponožky, trika, mikiny, prachy, bundy, ešus, nůž, batohy, slipy, jídlo, knížku, kapesníky, zubní kartáček…, no prostě nám ukradli všechno, kromě dokladů (nějaký filuta si dobře spočítal, že se ztrátou dokladů musíme na policii a to je přece jenom v civilizované zemi riziko). Hmmm. Tak snad raději zase do skal, respektive nás čekal další rest day, protože jsme ho po další pořádné porci lezení fakt potřebovali.


bezejmenné 5A


paralelní lezení ve Franchardu Isatis


neznámá (asi) čtyřka 

Rest day
Klidně podřimujeme na břehu líně tekoucí a přesto průzračně čisté řeky, když jsme předtím projeli snem všech správných „lady“, totiž městem Avon. Klidnou hladinu Seiny čeří kromě našich těl jen větší či menší plavidla s vlajkami rozličných států UE a tvořící se vlnky pleskají o kamenitý břeh. Mraky tiše plují oblohou a vánek pohupuje větvemi košatého stromu nad námi. Zubožená těla načerpávají další síly a připravují se na poslední dvoudenní zteč s pískovcovými balvany a kdo má co číst, užívá si duševní obrodu nad knížkou klasiky. Kdesi v roští objevujeme pětimetrové bambusové hole, a tak řka, co je doma, to se počítá, naplňuji za reptání spolucestujících poslední kousky místa v autě věcí která by se snad mohla hodit.


bambusové hole by se mohly hodit…


zámek Fontainebleau 

Ani zámek ve Fontainebleau, pyšnící se nádherně rozkvetlou zahradou, nemůžeme vynechat. Posedávaje na lavičkách sledujeme líně se procházející pávy a bronzové sousoší psů chrlících chladivou vodu z dobře autorem vyvedených míst pod ocasem na třpytivou hladinu zámecké kašny. Pomalu zapomínáme na trýznivou  bolest kloubů a svalů a naše myšlenky se ubírají k zítřejším cílům.

Sobota
Mraky nevěstí nic dobrého a kolem desáté začíná pršet. Několikrát se pověsím do jakéhosi 8B, ale za chvíli i touto stropovitou deskou protékají čůrky vody. Druhá rozhodne. Apremontem prochází postavičky šustící pláštěnkami a mizí kdesi v lese. Druhá rozhodla. Promočeni usedáme do auta a míříme domů. Prší celou Francii, prší střídavě celé Německo, v Čechách je jasno a pouze blesky křižující vzdálený obzor dávají tušit, že ani tady lezci počasí příliš nepřeje.


Vzpomínky na lezení v Buthiers: Mongolito 8A


Vzpomínky na lezení v Buthiers: Mongolito 8A


Vzpomínky na lezení v Buthiers: Magic bus 7B+


Vzpomínky na lezení v Buthiers: Magic bus 7B+


9.den – Petrohrad
Probouzíme se pod převisem, který je předurčen jako místo PADání 2006. Rychle na skálu zúročit síly a zkušenosti nabyté v daleké cizině. Je tu krásně, skoro stejně, jako tam, kam si alespoň jednou v roce jedeme pro srovnání. Je tu skoro stejně krásně jako tam, kde se psaly dějiny boulderingu, vždyť první 6A tam vzniklo mezi světovými válkami a 7A v roce 1953. Je tu skoro stejně krásně, jenom tu nejsou tak hezké dopady, je toho tu přece jenom míň a ty krystaly nechtějí přestat jebat. Je tu stejně krásně a bohužel tu i stejně tak začíná pršet…


zase doma na Petrohradu (těsně před deštěm)