Levá ruka je zarvaná ve spáře. Pravá ji bere na bekend.

Nohy drží tak, že ani nejdou. vyndat. První kruh je něco přes dva metry pod nohama, další kousek od rukou. Ještě jeden krok. Do řiti - spára se trochu otevřela a přestala brát. Ruce jedou ven, nohy krásně drží. "Dopr…, Pepo asi pudu!" Ještě pár vteřin boje, v okolí žaludku příšerné svírání a: "Bacha du!" Hlava toho moc nepobírá. Všechno je nějak vzhůru nohama. Švihlo lano, něco prosvištělo kolem (Pepa) a pak nic. Brada byla přitisknutá na prsa. Teď se povoluji zatnuté svaly a hlava se pokládá na schod. Byl to dobře osmimetrový kondor hlavou napřed - až na zem. Nemám ani škrábnutí, Pepa si hoví zhruba dva metry nad zemí - pěkně ho to potahalo. Omrd je jak válečný fotograf - bez hnutí brvou to všechno nafotil.

Takhle to dopadlo zhruba před rokem, když jsem si řekl, že se chci aspoň trochu naučit lézt spáry. Myslel jsem, že prachovský Bič je na to ideální. Asi nebyl. Říkal jsem si mockrát, že si ho musím zkusit znova, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Teď, na začátku sezóny, to najednou přišlo. Když jsem si odpoledne balil věci věděl jsem, že dneska bude lezení bolet - pudem si trošku zapráskat Bičem. Pepa je pro. David se s chutí přidává - vždycky dolezl pod třetí. Dále ni krok. Pokaždé slezl. Omrd není k mání, protože je zamrdaný v Práglu (tak tomu městu poslední dobou říká :-)



Těsně před šlehnutí Bičem


Těsně po

Navlíkáme se do vercajku. S uspokojením vytahuju bambuláka, kterého jsem si speciálně na tuhle cestu upletl. Přesně vím, kam ho chci dát - tam kde sem minule vyhučel. Z minula vím, že ve spáře musím být pravou rukou a Pepa musí stát víc pod kruhem - loni ho to přitáhlo nějaký ten metřík pod něj a pak ještě něco nahoru.
Jde se na to. K prvnímu sokolikama - paráda, v pohodě. Nález do spáry - ještě to jde, i když je uvnitř docela vlhká. Blížím se k onomu místu. Přichází na řadu bambule. Ale není to jen tak. Musím ji tam nahodit. Moc to nejde. Dostávám do hlavy pár solidních pecek od moji stejně solidní bambule. Už tam je. A je tam taky pěkně na prd - nedrží. Ještě nějakou dobu se jí tam snažím nacpat líp ale zbytečně. Spíš morálová. Po tom, co se mi stalo před rokem se mi dál moc nechce. Hlavou mi probleskne, že se na to vybodnu a ke druhému to nechám vytáhnout Davida. Pak bych zas nastoupil já. Hned takový nápad odheknu - to bych pak v sobě pořád cítil šlince po tom zatraceném Biči. Odhodlávám se k další cestě. Ruce se dřou, nohy krásně drží. Už je to tady - 2. kruh! Beru ho všemi pěti a je mi fuk, co by na to řekl klasik. I kdybych to dál nedolezl, tak je to můj osobní triumf. Překonal jsem pro mě klíčové místo. Klíčové lezením, ale hlavně podělaným strachem. Sedím, odpočívám (od prvního ke druhému mi to podle mě trvalo tak 10 - 15 min). David dole hlásí, že tohle bylo v poho. To nejlepší prý teprve přijde. Hned je mi "líp". Jistič si dává cígo. Já vyklepávám ruce a skenuju, jak to vypadá dál. Dokouřeno a jízda pokračuje.
Kousek nahoru (krásná fixní smyčka s Davidovou připomínkou, že: "tahle už tu byla za mýho tatíka") a zas do spáry. Pomalu se deru výš. Prekérka. Nějak to nejde dál. Začíná mi nepříjemně šít noha. Musím si odpočinout. Přenáším váhu z nohy na nohu, střídám ruce. Fajn, přestalo to. Zase se mi vůbec nechce, zevluju. Ale já prostě chci! Levá výš, pravá chytá nějakou oblinku. Kruh! Ručka jede ze spáry čím dál tím víc. Seru na oblinku a du po kruhu jak pes po uzeném. Mám ho, cvakám, sedám. Je to boj. Tady se spára lomí doprava. Co se týče pocitů, tak už je to v klidu. Kruhy jsou kousek od sebe (stejně u každého sedím, protože mě cesta sem nahoru pěkně zmohla), nohy ve stěně (sice hodně na tření, ale nehrozí pád hlavou napřed). Po dalších desítkách minut jsem u pátého kruhu. Dá se říct, že tady Bič končí. Štanduju a dobírám najdřív Pepu a pak Davida. Patom dolézáme "soustavou komínů na vrchol". 
Nahoře jsou pocity nás všech k nezaplacení. Kdo prožil nějakou podobnou bitvu, kterou nejdřív těžce projel, ale pak se kousnul a vyhrál ji určitě ví, co myslím. Kecáme a kocháme se západem slunce.
Slanili jsme. Cestou ke kolu jsem si uvědomil, že jsme se ze samé radosti zapomněli písnout do knihy návštěv. Davidovi ruce jsou na tom nejlíp. Moje dostali pohulit ale jde to. Pepovi vypadají, jako by někoho před chvílí umlátil k smrti.
Jsem šťastný a spokojený. Překonal jsem svůj morálový blok a prodrásal se až nahoru. Když jdu teďka kolem, tak se mi tomu skoro nechce věřit. Spáraři se nejspíš jen usmívají, jako že prachovský Bič je naprosto nádherný. Já spárař nejsem. Možná, že mi někdy spáry půjdou líp a já si pak tuhle cestu vychutnám. Ale rozhodně nikdy nezapomenu, jak jsem nejdřív dostal tímhle Bičem pěkně na prdel, ale jak jsem ho pak roztřesenýma rukama uchopil a pak jsem si já i borečci, co byly se mnou, tak nějak nejistě zapráskali.