Ráno nemohu dospat. Po skalách nad údolím hraje vycházející slunce stejné barevné divadlo jako včera. Čekám, až začne svítit na louku. Doba, po kterou ozářený pás klesá po svahu dolů se zdá nekonečná. Při prvním paprsku startuji ze spacáku a vařením čaje se snažím popohnat ostatní. Dnes jsme docela rychlí, na parkovišti jsou jen dvě auta, Italové jsou asi ještě v kostele. Po rozlezení na jednom pěkném 6a+ nacvakám Il Samanu a zkouším vykozit nohu mezi krápníky jako to dělal Ital včera. Jde to. R
Prohlížel jsem si svůj deníček a bylo mi tak nějak smutno, že ostatní deníčky jsou plné přelezů cest s obtížností, která se blíží číslu na láhvi Gábiny, kterou jsem držel v ruce.
„To už snad ani nejde víc v závodním lezení dokázat“ s trochou smutku pronesl Tomáš těsně po tom, co se stal mistrem světa. Každopádně se mu to podařilo a je to absolutně nejlepší výkon českého sportovního lezení všech dob.
Možná proto, že už jsem dobrých pět let nic pořádného nesóloval nebo možná proto, že mi poslední dobou chybí stálý spolulezec, mi začala vrtat v hlavě myšlenka na nějaké pěkné sólíčko v Jizerkách. A možná jsem byl až příliš ovlivněn přečtením rozhovoru s Peterem Croftem. Každopádně jsem usoudil, že to nejlepší, co bych si mohl vylézt jsou tři klasické béčka. Konečný výběr nakonec ovlivnila návštěva Jara a Jara z Uherského Hradiště, protože mě před měsícem postavili do úlohy jejich průvodce po Ji
Ráno nemohu dospat. Po skalách nad údolím hraje vycházející slunce stejné barevné divadlo jako včera. Čekám, až začne svítit na louku. Doba, po kterou ozářený pás klesá po svahu dolů se zdá nekonečná. Při prvním paprsku startuji ze spacáku a vařením čaje se snažím popohnat ostatní. Dnes jsme docela rychlí, na parkovišti jsou jen dvě auta, Italové jsou asi ještě v kostele. Po rozlezení na jednom pěkném 6a+ nacvakám Il Samanu a zkouším vykozit nohu mezi krápníky jako to dělal Ital včera. Jde to. Roman to okoukne a cestu dává bez pádu. Tváří se stejně jako cestu vylezl, suše.
„Ty nemáš radost?“
„Mám, ale ještě u toho čísla chybí plus. Ty to dáš a máš vyhráno, až na ten rum.“
Při slově rum se konečně přestane přetvařovat a úsměv prozrazuje, že radost má. A teď já. Občas odpozorovat trik od místních se vyplácí. Po menších problémech pod krápníky nalézám do bouldru. Rozepřu nohy, vykozím, jedna dírka, druhá dírka, menší zaváhání s nohama, ale srovnávám se a za chvíli jsem na nohandu. Další lezení nebyla zrovna rutina, hlavně pod řetězem. Naštěstí se ruce neotevřely a po cvaknutí poslední karabiny se nedokáži ubránit emocím a hlasité „Jóó!“ se nese údolím. Vycvakávám cestu a na zemi mi hned Roman gratuluje. Vzápětí se chytáme kolem ramen a skáčeme dokola.
„Máme suda, máme suda!“
Pár Italů kolem nechápavě kroutí hlavou. Jak se na to budou tvářit Honza s Pepou? Ti lezou v posledním sektoru za Ostramandou. Domlouváme se, že jim to ještě neřekneme a jdeme hledat nějaké b+. Rozhodli jsme se, že jich zkusíme víc, abychom si zvykli na styl lezení našli nějaké lezitelné. Petra a Supercanna jsou zase obsazené, tak jdeme do sektoru Del peci, kde z police začínají tři 7b a jedno 7a+. Chceme je lézt všechny. Hot line 7b+, působivá převislá cesta, dole boulder, na který jsme dlouho nemohli přijít, pak lezení po celkem dobrých chytech. Odkrokovat to nebyl problém, ale na jeden zátah? Vycvakání jištění lehce zkomplikovaly stromy, ale zvádli jsme to. Lano visí úctyhodných 7 m od nástupu.
„Hmm, tahle asi jen tak nepůjde. Když už bych udělal spodek, došlo by mi v tom tupém koutku nebo v posledním převise.“
„Jojo, ten koutek je divnej a pak se to zdá lehký, jenže jen zdá. Docela už mě bolí ruce. Nezkusíme to 7a+?“ ptám se Romana.
„Mě taky, tak jo.“
Piedi di piombo, začátek po hadech, pak nějaké chyty a boulder přes převísek. Ten nás na poprvé nepustil. Poté se dolezlo do police pod převisem, kde se dalo v pohodě odpočinout, aby vzápětí přišel boulder. Nic moc, ale když je to nacvakaný, ještě to zkusíme. Sedíme na polici v malé jeskyni. Slunce začalo slušně pařit a jsme tak trochu kacířsky vděčni za trochu stínu. V Čechách je určitě kosa a hnusně, a tady – jistě přes dvacet stupňů a plech. Mezitím přicházejí Pepa s Honzou.
„Tak jak to jde, vy skalkaři?“
„Dobře, ty klasiku,“ odpovídám Honzovi, „připrav si prachy na suda.“
Oběma lehce ztuhly rysy.
„Cože Tomáš to vylezl? A sakra, jeden sud je v prdeli. A vzhledem k tomu, že lezete druhej den a jde vám to, tak o další sud přijdeme v nejbližší době. Blbá sázka,“ bručí Honza.
Pepa mi podává ruku.
„Tak gratuluju, zasloužíš si ho. Ještě jsem zaslechl něco o láhvi rumu, co s ní?“
Mrknu na Romana.
„Tu taky vyhraju.“
„Si nějak věříš. Tak se ukaž v tejhle cestě.“
Lehce mi spadla čelist, ale když ukázat, tak ukázat. Druhej pokus vyšel a čelist tentokrát visí jinejm. Před kamarády se Roman snaží vypadat, jak je to lehký a daří se mu to. Bez sebemenšího zaváhání nebo zachvění dolézá celou cestu.
„Ty vole, Pepo, pojď pryč, mě je z nich blbě. Jsou z nich úplný skalkaři jak na těch fotkách, namakaný vopice bez mozku.“
„To je fakt, ještě aby jim narostly vocasy a osrstili se, až na zadek, ten jim zůstane holej,“ tlemí se Pepa.
„Kam vůbec jdete?“
„Ale dopředu, na nějaký kvaky.“
„Kvaky, jo? Abys nemusel lézt sólo, nebo si tu zůstaň s těma vopičákama.“
Honza je z toho sudu asi špatnej. Co bude vyvádět, až prohraje i ten druhej?
„Tak počkejte, jdeme s vámi.“
Dali jsme si ještě nějaké lehčí šestky pro radost. Večer na louce to už byla radost na druhou. Vydařený den si žádal oslavu. Zásobu piv jsme šetřit nemuseli, zítra je pondělí a máme volný den. Chceme jet do Ferony pro nějaký železo, co to melu, do Verony za kulturou.
„Romane, ty jeden vopičáku, neběhej tady po čtyřech jako gorila a podej mi ještě jedno….“