O naší sobotní výpravě za pískovcem na Kokořínsko, která díky špatnému spojení skončila málem ledovou smrtí.

Lezení na Kokořínsku:

Jednou o víkendu jsme se rozhodli vyrazit, někam do skal na pískovec si zalézt. Docela jsme bloumali, kam by jsme se mohli mrknout. Padaly různé návrhy (Prachovky, Labák..atd.) nakonec jsme se rozhodli jet tam, kde jsme ještě nikdy v životě nebyli a kde jsme to vůbec, ale vůbec neznali (toho teďka docela lituji). Rozhodli jsme se jet na Kokořínsko.
Akce začala v sobotu ráno, když jsme se (já s tátou) sešli s Petrem, který přijel až z Brna
Dali jsme si sraz na nádraží v Holešovicích, odkud nám jel v 8:30 autobus do Kokořínské metropole Mšena u Mělníka. Cesta byla celkem dlouhá, protože autobus podivně křižoval polabskou Mělnickou krajinou. Ani nám to tak nevadilo, protože jsme celé 2hodinky koukali z okna na následky povodní…


Když jsme konečně dorazili do Mšena a plni optimizmu vystoupili z autobusu byl hlavní úkol jasný: Najít cestu do skal. Neměli jsme průvodce a ani mapu, takže to byl nelehký úkol. Nakonec jsme se dali po zelené, která nás zavedla do kokořínského skalního údolí. Skály byly menší, ale hlavně že byly. Když už jsme šli údolím hodinu a v nohách už byl nějaký ten kilometr a solidní skála byla v nedohlednu, rozhodli jsme se zeptat jednoho dědy, co pracoval na zahrádce. Zeptali jsme se kde je nějaká lepší skalka. Poradil nám známé kokořínské „pokličky“. Řekli jsme si proč ne, mrknem se na ně. Když jsme vyšlápli celkem obstojný kopec, který k „Pokličkám“ vedl spatřili jsme dvě zvětralé 5ti metrové věžičky, jejichž povrch připomínal hrubostí spíše hrubozrnný beton. Navíc byl na turistické tabuli nápis, že skalky se pro jejich unikátnost nesmějí lézt. Neztráceli jsme ale hlavu a vydali se směr Dubá, kde se měli nacházet desítky věží.
Cesta nebyla opět nejkratší, ale hřála nás na srdci útěcha toho, že si snad už doopravdy zalezeme.
Nakonec jsme našli pár opuštěných pěkných věžiček, které se daly lézt. Byly zajištěné a měly i vrcholovou knížku. Pískovec byl už oproti „Pokličkám“ jemnozrnný a dalo se normálně dobře lézt.


Čas bohužel rychle ubíhal a nám jel v 18:00 vlak směr Praha. Tento vlak jsme ale už nestihli, za což jsme pak byli krutě potrestáni. Zjistili jsme totiž, že ten den už žádný vlak směr Praha nejel a jediný který tam odtud jel byl vlak směr Mladá Boleslav. Z pokojného městečka Mšeno se pak stala krutá past. Nechtěli jsme čekat a jeli jsme teda do Mladé Boleslavi, kde jsme si naivně mysleli, že nám něco do Prahy pojede. Bohužel první autobus směr Praha jel až v 5:00 ráno, takže jsme museli na něj 8 hodin čekat. Petr čekal jenom o něco míň, protože mu to jelo přes Olomouc do Brna v 3:30. Připadali jsme si jako praví somráci. Byla hrozná zima a jediným zdrojem pomyslného tepla byl nedaleký kanál, ze kterého se linula odporně páchnoucí, ale teplá pára.
Ani už nevím, jak jsme to tam těch 8 hodin vydrželi, ale pak po návratu domů jsem celou neděli prospal.

Fajn akce.

Bilancování:

Kokořínsko je docela pěkná přírodní oblast s menšíma skalkama. Je zde hodně Boulderů… Najdou se zde i věší věže.
Zásadní nevýhodou je velmi špatné spojení, o kterém jsme se měli možnost na vlastní kůži přesvědčit (sáhla na nás ledová smrt!)
Lezeckých možností je tu docela dost, ale nikdy do těchto krajů raději nejezděte bez průvodce, nebo mapy!