Je ještě tma. Přesto se vykopem ze spacáků a začnem s obvyklým ranním rituálem. Máme před sebou pár hodin chůze k nástupu, čeká nás 22 délek. I když se nám příliš nechce, musíme spěchat. Odbíháme na záchod na střídačku a dobalujeme matroš.

Poslední rozhodování, co necháme v autě. Je čas vyrazit.

Uprostřed suťovýho pole jsem si uvědomil, že nemám brýle proti slunci. No snad to zvládnu bez nich a slunce bude milosrdný. Lepší, než si zapomenout sedák nebo lezky. Ne, že by se nám to nikdy nestalo. "Nechal jsem v káře peněženku i s Alpenverein kartou," hlásí Ondra v reakci na brejle. Snad to není špatný znamení, bleskne mi hlavou. Blbost, rychle zapudím černou myšlenku.

Čas od času nám kloužou kopyta po šutrech, jak víc a víc stoupáme směrem ke skále. Potkáváme dvojici, co se vrací dolu. Prý je tam sníh a nemají cepín ani mačky. Nabízíme jim jeden na půjčení, ale odmítají a jdou dál. Přejí hodně štěstí a mizí pod námi. Je fakt, že místy je sníh jako šutr, ale zdaleka tak dobře nedrží. Musíme kousek sestoupit, abychom obešli skalní výběžek. Kdybychom měli lyže, tak jsme mohli sjet. Konečně přelézáme na předskalí a už jsme u cíle, vlastně na začátku. Ještě poslední kontrola mapy, jestli jsme u správný cesty. Chvíle dohadování, ale přece jen se shodnem a jde se na to. Přebaluju lana, Ondra se navazuje a navléká matroš na sebe. Máme krásný podmínky a cejtíme se skvěle. Už se nemůžu dočkat svojí dýlky. Začíná super dobrodružství na Serpentinu na Dachstein.

Parťák leze opatrně, ale rychle. Zkušeně zakládá jeden friend za druhým, až dorazí ke štandu. Protahuju se a rychle běžím za ním. Batoh je dost těžký, ale i tak cítím, že mám převahu. To je dobře. Skála krásně drží i na tření. Ve štandu si předáváme presky a zbytek friendů. Jdu na to. "Dej si bacha, je to lezení," varuje Ondra. "Neboj, dám. Nehodlám nic podcenit." Pak ještě hlásí, "měl by tam být nejt".
Co nejt. Našel jsem nový skoby, nejt, a dokonce tutovou smyci v hodinách. Paráda. Cvakám ji a hlásím dolu, "teď už jsem nesmrtelnej". 7 nebo 8 metrů nade mnou vidím štand.

Hledám, kudy mě to pustí, ale nakonec beru chyt a nohama rozpírám v mělkém vhloubení. Čeká mě nepříjemný sokolík s nohama na tření. Musím si odpočinout. Vracím se tak dva metry nad smyci, kde byly dobrý nohy. Dýchám a vyklepávám. Hlásím dolu, že jdu. Beru boční chyt, co jsem prve držel asi třikrát, a chci se za něj vyšvihnout do sokola.

I když s tím člověk počítá, nestihne udělat vůbec nic. Jediný, co můžu dělat, je smířit se s osudem a doufat, že tady nezhebnu. Ozve se křupnutí, ten zvuk je mi povědomej. Batoh mě přetočí na záda. Konečně se let zastaví a já ještě jako takovou tečku křísnu šiškou o skálu. Uff. Visim si 100m nad zemí a bojím se nevyhnutelného. Mrknu se na pravou nohu a nechci tomu věřit. Takovej hnus jsem viděl snad v nějakym béčku. Z nohy mi trčí kotník a konec lýtkový kosti. Normálně si koukám dovnitř mojí nohy. No ty vole. Slyším se, jak řvu.

Během setiny sekundy se mi všechno zhroutilo. "VOLEJ, ONDRÁŠI, PROSÍM TĚ VOLEJ. Mám otevřenou zlomeninu." Řvu, abych si ulevil. Snažim se soustředit na to, co je právě teď důležitý. Z rány kape krev. Naštěstí ne moc. Tepna není zasažená. Nevím proč, ale sundavám si z pokroucený nohy lezečku. Bolí to jako čert. Pokouším se nasadit chodidlo zpět do kloubu, jednou, dvakrát. Bolest je už tak nesnesitelná, že to musím vzdát. Kapky krve kreslí na skálu. Sedím bokem na malé poličce a prohlížím ránu.

"Už jsou na cestě," volá Ondráš. "Jak dlouho?" "15 minut." Super, říkám si, ale čas se vleče. Každá minuta je jako hodina. Poposedávám, jednou si kleknu, ale noha začíná víc krvácet. Musíš vydržet, hlavně sebou nešlehni, říkám si. Nemůžu si stoupnout ani na levou nohu. Zase si odsednu. Víc to teče. Sundavám si smyci přes hlavu a zkouším zavěsit nohu přes rameno. Škrtí to a nepomáhá.

Konečně vidím na obzoru helikoptéru. Ladně se vznáší a přibližuje k masivu. Hledají. Vím, jak to zní nesmyslně, ale prosím je, aby zrychlili. Zuřivě mávám, aby nás co nejdřív našli. Najednou se otočí a letí pryč. Kurva kurva kurva, co to sakra děláš? Prosím tě, vrať se. Křičím na ně, ale spíš jen tak ze zoufalství. 5 minut je naprostý ticho. Odspodu slyším slova útěchy, že se určitě vrátí. Vím, že jo, ale trvá to hrozně dlouho.

Za chvíli, co mi přišla jako hodina, se vrací i se záchranářem na laně. Juknu nad sebe, vrtule skoro brousí stěnu. Natahuju se, co to dá, ale nemůžu dosáhnout. Když pilot zhoupne stroj po druhý, s díky chytám nabízenou ruku. Přicvakávám se k jeho sedáku jeho karabinou, protože mu to v rukavicích moc nejde. Ještě zašroubovat a je to. Teď jsem upnutej mezi skálu a vrtulník. Chlap bere kleště a zkouší přežvejknout obě lana. Nedaří se. Jakoby se snažil stříhat plech nůžkama na nehty. Mírně zafouká vítr, mrknu na vrtuli, ale pilot trvá na tom, že zůstaneme na stejném místě. Pomáhám rozvazovat lano. Je příliš napnutý a uzel zataženej.

I když je venku přes 20 stupňů, klepu se jak drahej pes. Konečně vytahuje nůž a hravě obě lana řeže. Proč to sakra neudělal rovnou? Něco si na mně nacvičuje? Nevím. Kašlu na to. Jsem šťastnej, to nejhorší mám za sebou. Stoupáme a já mávám Ondrovi. Je strašná zima, pode mnou ubíhá krajina. Ale bude to dobrý, musí. Celou dobu myslím na Janu, jak jí to sakra vysvětlím. Snad nezahořkne a pustí mě občas lézt. Nechci měnit lezení za šachovej kroužek.

Přistáváme u parkoviště. Tam už čekají další záchranáři. Vrtulník citlivě klesne a mě přenáší na nosítka. Policajt to všechno fotí. Začínám se klepat, nejde to vůbec kontrolovat. Dostávám v rychlosti sedativa a doktor mě uklidňuje. Mám kliku, že nejsem někde v prdeli, kde by pro mě nepřiletěli. Upadám do hlubokýho spánku a všechno zůstává za mnou.

Doktor odvedl skvělou práci. Sešili mě a dali sádru. Teď o mě pečují jak o vlastního. Je mi líto, že neumím dobře německy. Anglicky personál mluví jen málo, ale to nejdůležitější si rozumíme. Občas se i zasmějem, když někdo řekne něco blbě.

Furt se mi vrací myšlenky, co jsem kde udělal špatně. Urval se se mnou chyt, který byl součástí kompaktní části stěny, vypadal tak spolehlivě. Dobře si pamatuju, jak všechny podezřelý místa oklepávám. Lezem těžší věci než tohle. Zvládnu se ještě někdy postavit ke skále? Karma. Je to prostě jen zkurvená karma. Teď mi musí stačit, že se postavím alespoň na jednu nohu. Tedy za pár dní.

Jdu cvičit. Stoupnu si k posteli a zvedám se na levačce. Hodinu za hodinou, den za dnem. Před očima mám pořád kloub a tmavý místo po chytu.

---

Serpentina 6+, jižní stěna, Dachstein


Batoh je dost těžký, ale i tak cítím, že mám převahu.


Serpentina 6+, jižní stěna, Dachstein


Fotka od záchranáře (zde je odkaz na needitovanou verzi fotky se záběrem zranění:  foto - zraněný kotník - needitovaná verze)