Mám hrozně rád lezení ve slunné Francii. Celé roky tam jezdím lézt a vyhřívat si své dnes už staré kosti na slunci.

Můj první výlet do Francie jsme se synem Jardou uskutečnili hned v lednu roku 1990. Od té doby každý rok alespoň jednou, ale častěji vícekrát, navštívím lezecké oblasti především jižní Francie. Skály, lezení a slunce.

Paradoxně jsem ale nikdy nenavštívil okolí Brianconu. Proč paradoxně? Inu, okolí Brianconu má krásné lezecké oblasti a je to současně místo s největším počtem hodin slunečního svitu ve Francii za rok. V posledních letech jsem vícekrát od různých kamarádů a známých slyšel chválu na tento kout Francie. Především pak na oblast Ailefroide .

Nikdy se mi však nepovedlo se tam dostat. Letos koncem srpna mě zavolal jeden z mých známých ze skal Pavel a nabídl mi dvě volná místa v autě směr Ailefroide. Následoval rychlý telefonát se Sváťou z Liberce a vše bylo domluveno. Vyrazíme v pátek 28. srpna kolem poledne a v sobotu ráno bychom měli být na místě.

Z Ústí do cíle je to cirka 1200 km. Cesta vede přes Mnichov, Miláno a Briancon. Na kemp jsme dojeli ráno kolem půl osmé. Do osmi čekáme na kempaře. Pak rychle postavit stan a do skal. Kemp v podstatě zabírá většinu místa v údolí na soutoku dvou horských říček.


Kemp. Za ním osada Ailefroide. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Kolem dokola v dosahu maximálně půl až tři čtvrtě hodiny pěšky se tyčí žulové stěny. Jsou zde cesty jedno délkové, ryzí sportovky, za kterými jsme ale nepřijeli. Zajímají nás vícedélky. Ty mají většinou kolem osmi až deseti délek, ale jsou zde i patnácti délkové cesty. Obtížnost od 5c do 6c. Výjimečně s místy i těžšími. Všechny, nebo téměř všechny odjištěné nýty. Sestup většinou slaněním. To vše je pak kolem dokola lemováno úžasnými štíty až téměř do čtyř tisíc metrů nad mořem. Nádherné prostředí.

První cesta La Cocarde v sektoru La Poire . Obtížnost 5c, šest délek. Před námi nastupuje smíšená dvojka. Jsou trochu pomalejší, ale není to nejhorší. Po chvíli čekání nastupuji krátkou kolmou stěnkou do položené hladké plotny. Plotna je skutečně hladká a ne až tak moc položená, jak se ze země zdálo. Po chvíli rozkoukávání a seznamování se s místní skálou to nakonec docela dobře jde. Sváťa má druhou délku, zajímavý travers doprava nad převisem po skalní žíle, která je zvláštně členěná. Jako by někdo do roztavené skály vtiskl hranaté kameny, a to celé nechal ztuhnout. Vše je dokonale pevné. Třetí délka vede plytkým vhloubením a plochou stěnou technickým lezením. Ze štandu to sice nebylo vidět, ale je tu sem tam chyt i stup. Stále pěkné lezení, a tak to zůstane až nahoru. Slanění a zpět na kemp.


Sektor Poire. La Cocarde, první délka. (hi res)
foto by ©

Kemp je skutečně rozlehlý a na francouzské poměry má jednu zvláštnost. Smí se tu rozdělávat ohně. Protože je sobota, tak je tu docela plno. Všude se griluje a u cesty v kempu je dokonce provizorní pizzerie.

Noc byla docela chladná. Ráno je krásně jasno a štíty kolem nás na pozadí blankytně modré oblohy působí monumentálním dojmem. Rychle vybíráme cestu. Hned za řekou, která ohraničuje kemp je stěna Fissure de Ailefroide. Název je od fissury – spáry, která protíná celou stěnu a dělí ji na dvě části. Spíš než spára je to ale komín, kterým vede cesta. Naštěstí ne ta naše. Připadá nám značně odpudivá, i když jsme ji v době našeho pobytu viděli vícekrát lézt.


Sektor Fissure d Ailefroide, levá část. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Úplně vlevo je stěna ohraničená roklí. Cesta, kterou jsme vybrali, vede hned vpravo od této rokle a v horní části se stáčí doprava nad pás převisů. Název je A tire d´Aires froides. Obtížnost 5c, osm délek. Odchod z kempu jsme nijak neuspěchali. V pohodě nasnídat, trochu se srovnat ještě po včerejším příjezdu a odcházíme. Ale ouha. Říčka, která ráno vypadala docela snadno překročitelná, je teď kolem desáté rozvodněná. Sluníčko ohřívá nahoře ledovec a voda z něj nám naplnila koryto a ztěžuje přechod. Až dolu k mostu se nám nechce, tak sundat boty a přebrodit. Brr !!! Studené. Za řekou přes loučku a ke stěně. Nástup chvíli hledáme. Úpatí stěny a její první metry jsou vlhké a zarostlé. Na první pohled nic krásného.

Chvíli se dohadujeme, kdo začne. Sváťa i já se cpeme dopředu a hlídáme si délky na prvním. Ani jednomu se nechce přijít o lezení s lanem odspoda. Takže se poctivě střídáme. Nakonec nastupuje Sváťa. Chvíli hudruje. Mokrá skála, tráva a tak. Za chvilku se ale jeho hlášky změní. Pěkný a dobrý jsou nejčastější slova, která slyším. Lezu a musím mu dát za pravdu. Po prvních nepříjemných metrech je skála najednou čistá, pevná a dobře členěná. Obtížnost se ustálí na 5c a taková zůstane v podstatě až do konce. Lezení je kupodivu více stěnové než rajbasové. Plotny, po kterých vede výstup, jsou většinou dost příznivě vrstvené, i když místy jsou úseky, kdy je nutné lézt na tření. Žula je taková přátelská. Ne jako třeba na Handegu – trhliny a rajbasy a většinou ostré hrany. Tady jsou sice i rajbasy, ale i v plotnách jsou chyty, stupy a především skála tolik nebolí. Navíc vše výborně odjištěno nýty.

Horní část stěny je hladší. Stále je však lezení pěkné. Jen to slunce trochu moc praží. Jsme nahoře. Posezení s krásným výhledem do údolí a na okolní stěny a štíty. Chystáme se k sestupu. Z této stěny jako jedné z mála v této oblasti se dá podle průvodce lehce sestoupit. Pěšinka nás vede vlevo a je z počátku pohodlná, Pak však přijde mokrý a nepříjemný sestup do rokle a pomocí fixních lan v docela slušné expozici traverz na druhou stranu. V jednom místě vytržené nýty houpající se na ocelovém laně. Okolo rozlámaná skála, ze které vytéká voda. Konečně jsme v lese na pěšině. Nebylo to zas tak zlé. Sestup už dál vede prudkou strání mezi stromy a za chvíli jsme dole u říčky. Přímo před námi je most. To je dobře, protože říčka už je značně široká a voda v ní docela burácí. Brodit bychom už ji nechtěli. Za pár minut jsme u stanu.

Večer řešíme jako vždy co dál. Nakonec jsme se dohodli na cestě Tueur de Boucs v sektoru Clapouse . Obtížnost 6b, 10 délek. Sestup je možný slaněním přes cestu nebo traversem doleva a dolů zarostlým příkrým žlabem. Nástup buď hned nad kempem přes vodu a zleva přímo pod stěnu nebo údolím turistickou cestou nahoru k můstku a za říčkou po vrstevnici zpět pod nástup. Tolik průvodce. Nevíme, co bude lepší, tak si ještě večer vyběhnu cestou podle vody k můstku. Za můstkem kousek nahoře je místo odbočení vlevo pod stěnu označeno pěkným mužíkem.

Ráno je stále pěkně slunečno a příjemně. V klidu se nasnídáme. Naši spolucestující již odešli. Jdou stejnou cestu jako my, a tak jim dáváme náskok, abychom si nepřekáželi. Vyrážíme. Údolím nahoru, vlevo vidíme stěnu a na nástupu naše parťáky, jak začínají. Cesta od mužíka vede téměř po vrstevnici mezi kameny a stromy. Jsme pod stěnou.

První délka je opět Sváti. Trochu se zadrhl pod prvním štandem. Jištění má dost nízko pod sebou. Zvládl to. Když to místo lezu, ani se moc jeho váhání nedivím. Nepříjemná mokrá skála plná mechu a lišejníku. Obtížnost 5c sice odpovídá, ale mokro z toho udělalo klouzačku. Jsem u Sváti. Další délka je kompaktní mírně položená plotna, po které obloukem zleva. Rajbasové kroky střídají občasné chyty a stupy. Krásné lezení, slušné jištění. Vypadá to, že jsem si dobře vybral. Tato délka je ukázková. Štand. Pokračování kus po trávníku, ale nad ním - kolmá stěna s drobnými chyty. Opět nádherný kus skály, jako stvořený pro lezení. Pevné a dobře odjištěné. Až k šestému štandu stále pěkné lezení v pevné skále. Obtížnost střídavě 5c a 6a s perfektním jištěním. Sedmá délka je mimo pořadí moje. Vede nejprve lehkou položenou plotnou pod pás převisů. V převisu mírně doleva ubíhajícím koutem na štand přímo na hraně. Klíčové místo celé cesty. Podle průvodce za 6b.

Tak do toho. Plotna lehká. Pod převisem naskládané bloky, z kterých mám trochu strach. První krok do kouta není jednoduchý, ale po vysokém nákroku s rukama za drobné chyty následuje několik metrů pěkného lezení. Vpravo je trhlina s ostrými okraji, pomocí které jde poměrně rychle postoupit. Trhlina však brzo končí a k dispozici jsou jen plytké, svislé žlábky vpravo a vlevo malý boční chyt. Nohy v drobných stupech. Pravou nohu nahoru. Ruce, jednu za druhou nahoru do ještě horších chytů . Zvednout se a levou nohu daleko, předaleko vlevo nahoru do ministupu. Udržím se? Přenést váhu na tu levou nohu dává zabrat, ale noha drží a pravá ruka posléze nachází dobrý chyt. Ještě jeden dva pohyby a jsem na hraně převisu. Jsem rád, že se povedlo. Následující délku vyvedl Sváťa. Rajbas, rajbas a zase rajbas. Navíc hned nad hranou převisu stále doprava. Nechtěl bych tu uklouznout. I když jsou nýty poměrně blízko od sebe tak vzhledem k vzdálenosti štandu by průtah lana zcela jistě zajistil pád přes hranu převisu do volného prostoru. Poslední dvě délky stále lehčí. Jsme na konci cesty. Šestkrát slanit a jsme dole. Cesta byla velmi pěkná. Mnohem hezčí, než se nám jevila ze zdola.

Následující den prší. Takže všichni čtyři jedeme do Brianconu nakoupit. Odpoledne se začíná obloha projasňovat a předpověď na zítřek a další dny je poměrně optimistická.

Po noci, ve které se dost ochladilo, přišlo opět pěkné ráno. Sváťa touží po cestě Snoopy direkt za 6b. Mě se do ní moc nechce. Není mi úplně dobře a cestu bych si rád přelezl celou čistě a v pohodě. Nakonec jsme ale přece jenom vyrazili k naší známé stěně Fissure d Ailefroide, kde tato cesta vede kousek vpravo od A tire d. f.

Nástup je, jak jinak, mokrý a zarostlý. Tak, Sváťo nadechni se a vyraž. Historie se opakuje. Začátek nehezký, ale již druhá půlka první délky je pěkná. Druhá délka vede převislou hranou po velkých chytech. Jdu první, ale v převisu cítím, že nejsem úplně v pořádku. Zatím to zvládám. Uváděných 6a odpovídá. Štand. Střídání. Teď 5c, celá délka pěkné lezení. Oba stojíme na třetím štandu a prohlížíme klíčovou čtvrtou délku. Vypadá to hezky. Krátká stěnka s malými chyty. Pak krátká přerušovaná trhlina s velkými chyty a dál stěna a vpravo ostrý výrazný a převislý sokolík. Ve stěnce první krok, pak si nemohu srovnat ruce. Na levou mi stále něco chybí. Vyřešil to nýt. Škoda. Hned mne napadá, že se sem budu muset vrátit a vylézt si to ještě jednou. Dál většími chyty. Tady je stěna trochu položená a lehčí. Ale jen kousek. Hned je zase kolmá. Vpravo začíná ze stěny vyčnívat ostré žebro tvořící sokolík. Nýty vedou ale vlevo ve stěně tak lezu stěnou. Je to těžší a po několika metrech bych rád uhnul do sokolíka. Jenže to nějak nejde. Slezu asi dva metry a doprava už snadno. Sokolík je ostrý a výborně drží. Moc pěkné. Sokolík jak z učebnice. Na jeho konci úkrok doprava na hranu a štand.


Snoopy direct, střední část. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Další dvě délky jsou dlouhé a velmi pestré. Stěna, kolmá, položená, hladká, členitá. Koutek, rozpor, i malý převísek se vyskytl. Skála je pevná, příjemně tvarovaná. Chyty oblé, nezraňující a přesto se dobře drží. Perfektně odjištěné. Jako kdyby tu skálu příroda stvořila člověku – lezci pro radost. Následuje kratší lehká délka koutkem. Zde zprava přichází cesta Snoopy a po krátkém společném úseku pokračuje vlevo lehčím terénem. Naše cesta uhýbá mírně vpravo. Následuje dost tvrdý rajbas 6a+. Hodnotíme další postup a oběma se nám ze štandu jeví následující délka jako velmi pěkná, ale dost náročná na práci nohou. Ruce budou asi zahálet. Nejsou vidět žádné chyty. Držíc se zásady: „Věříš nohám – neuklouzneš, nevěříš – uklouzneš,“ opouštím bezpečí štandu. Platí to! Některé kroky jsou dost těžké. Skála je hladká. Drsnost spodních dvou třetin stěny je tatam. Přesto je to opět moc hezké lezení. Závěrečná délka je Sváti a je velmi podobná a jen o chloupek lehčí. Na vrcholu se opět kocháme pohledem do okolních stěn. Neskutečně krásné prostředí bere dech. Chvíli se dohadujeme, jak dolů. Nakonec sestoupíme jako minule.

Ráno. Znovu jako první den jdeme na La Poire , ale tentokrát na Gauche . Levou část sektoru tvoří dvě nádherné plotny. Cesty přes tyto plotny sice pokračují nad nimi přes travnatý úsek dál do další, ale již ne tak pěkné stěny. Nás proto zajímá jen dolejší část. Úsek přes plotny má vždy cirka pět délek.

Nejdříve nastupujeme do cesty Cantilenes en Gelee obtížnost spodní části 6a+. Nástup do plotny krátkou převislou stěnkou. Silová záležitost. Ale pak už jen moc pěkné lezení klas. 5c. Charakteristické pro zdejší oblast v této obtížnosti.


Sektor Poire Gauche, Cantilenes en Gelee. Druhá délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive


Sektor Poire Gauche, Cantilenes en Gelee. Třetí délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive


Sektor Poire Gauche, Cantilenes en Gelee. Čtvrtá délka.
(hi res)
foto by © Jarda Maršík archive


Sektor Poire Gauche, Cantilenes en Gelee. Pátá délka (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Rajbasy a místy chyty a rajbasy a zase chyty a stupy a tak dále. Rychle jsme nahoře. Pět délek. Slaňujeme. Také zdejší zvláštnost. Slanění nejsou vždy vedena cestou, ale mají svou zvláštní dráhu se slaňovacímu kruhy. Někdy je poměrně složité najít ve stěně další slaňovací bod.

Začíná se kabonit. Chceme rychle stihnout ještě jednu cestu. Et on tuera tous… obtížnost 5c+.
Opět stejný druh lezení. Stále, vyjma jednoho krátkého traversu, velmi pěkné lezení. Opět pět délek. Poslední dvě délky této cesty na travnatou terasu a poslední délku předchozí cesty bych zařadil mezi nejhezčí délky v této obtížnosti / 5c /, které jsem kdy lezl. Skutečná lahůdka. Po slanění začalo pršet. Zdrháme.

Den sedmý, předposlední. Počasí se naštěstí zase vylepšilo. Na dnes máme naplánovanou patnácti délkovou cestu Riviere Kwai v sektoru Orage detoiles. Celkem 500 metrů lezení obtížnosti 5c a 5c+. Cesta je rozdělena na dvě části spojené lehkým trojkovým traversem. První část až k traversu mne nijak nezaujala. Celkem hezké lezení bez výrazných míst.


Sektor Orage. Riviere Kwai. Třetí délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Sedmá délka je lehký travers. Nelogicky nevede po výrazné lávce k vystupující hraně, ale ke kolmé stěně s trhlinou pod lávkou. Zde štand. Trhlinou do stěny. Najednou je pravá strana trhliny tvořena přilepenou deskou, která výš začíná pěkně vibrovat. V místě, kde začínám dostávat strach, uhýbá cesta doleva nahoru a dvěma dlouhými šahy se dostávám na již zmiňovanou polici. Odtud po výrazné hraně. Ta je tvořena, tak jak jsme již zažili na první naší cestě v Ailefroide, ztuhlým svislým proudem horniny. I zde jsou krychle a kvádry, ale mnohem výraznější. Všechny s ostrými hranami a zase naprosto pevné. Po nich dál až na štand. Velmi hezké a zajímavé lezení. Další délka stejného charakteru je Sváti. Úžasný kus skály.


Sektor Orage. Riviere Kwai. Devátá délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive


Sektor Orage. Riviere Kwai. Desátá délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Pak opět já dál těžší stěnkou se spárkami. Ještě jednou se vystřídáme a nakonec stojím na štandu a přede mnou most. No most. Hrana, která tady končí, je od stěny, po níž pokračuje výstup, oddělena asi třímetrovou průrvou. Přes ní je vyvrácená borovice. Není opřená o protější stranu, protože je krátká, ale ve stěně je nýt, ke kterému je lanovicí přivázán konec stromu.


Sektor Orage. Riviere Kwai. Po borovici přes průrvu. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Po tom stromě na druhou stranu a pod další kolmou stěnou doberu. Stěna před námi vypadá z místa, kde stojíme, značně nepřístupně. Nejdřív tenký odštěp, pak kompaktní stěna. Sváťa se do toho pouští bez respektu, a i když několikrát hledá způsob průstupu, nakonec stěnu prostoupí bez potíží. Když ta místa přelézám, vidím, že na dvou nebo třech místech je odštěp a za ním další přilepen a ještě přišroubován, aby se neulomil. Stěna samotná je pevná s drobnými, ale pozitivními chyty. Celé za 5c+. Pokračování na konec cesty již bez mimořádností. Celkově je cesta pěkné a zajímavé lezení. Určitě stojí za to. Sestup opět slaněním.

Večer pomalu připravujeme věci na zítřek, abychom mohli odpoledne po návratu z lezení rychle zabalit a odjet domů.

Na poslední den jsme vybrali v sektoru Pointe de Palavar cestu Gazon Maudit, obtížnost 5c+ celkem 300m lezení. Lezení je z počátku v pevné skále. Po první polovině se však terén stává lámavým a je zapotřebí dát pozor na volné kamení. Jinak cesta není špatná, ale zvláštní krásou neoplývá. Sestup je sice možný slaněním, ale nechce se nám zpět do stěny pod ty volné šutry. Navíc pod námi již leze další dvojka. Víme, že se dá také sestoupit za stěnou roklí s ferátou. Jde to, jen nám chvíli trvalo, než jsme našli začátek, a pak už to bylo až dolů téměř stále po fixních lanech.


Sektor Little Palavar, Gazon Maudit. První délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive


Sektor Little Palavar, Gazon Maudit. Třetí délka. (hi res)
foto by © Jarda Maršík archive

Zpět do kempu je to kousek. Parťáci již balí. Rychle se do toho také dáme. Na recepci zaplatíme. Kemp patří i ve Francii mezi ty velmi laciné. Platí se jen za osobu 6,90 € za noc. Žádné další platby.

Odjezd

Zájezd se vydařil. Oblast je vysloveně pro pohodové lezce, kteří si tu skutečně užijí. Cesty dobře odjištěné nýty v pevné skále. I ta žula je zde přátelská a krásně vytvarovaná pro lezení. Skutečně nádherné.

Použity dva průvodce:
Brianconnais, Haut Val Durance, Queyras od Y. M. a J-J. Rolland a Ailefroide od JM Cambon. Oba se dají koupit v nejnovější verzi na místě.