Po třech měsících strádání a trávení volného času pouze s ženami a dětmi v typicky deštivém anglickém počasí. Jsem konečně procitl v domovské hospodě u pátého piva, mezi bandou opilců, kteří jsou bohužel mými nejlepšími kamarády a v nejhorším případě i spolulezci.
V létě mam tuto cestu schozenou mnohokrát a stejně mi vždy připadá zvláštně a tajemně, ale dnes je celá pokryta sněhem, chůze po ní je velice monotoní plahočení se stálými podkluzy a bořením. Během tohoto pochodu člověk neustále přemítá o smyslu plahočení a že u praskajícího krbu s hrníčkem svařeného vína z rukou krásné dívky také není špatně, ale když v lese vykoukne první část zasněženého hřebene je s krbem konec, batoh jako by ubral na
Psát o skalkách na Sass di Stria v zimě je zdánlivě padlé na hlavu, obzvláště když je to výhradně letní oblast, navíc v nadmořské výšce 2000 metrů. Vlastníte-li ovšem malou mozkovnu opeřence, což je případ nás Papoušů, musíte svoje zážitky z tohoto úžasného klifu v Dolomitech hodit na \"papír\", než se vám vykouří z hlavy.
V poslední době se zde množí v mnoha směrech oprávněná kritika práce ČHS.
V nedávné době jsem byl jaksi zapsán do metodické komise. Nepracuji tam z nějakých osobních ambicí ale spíš kvůli tomu , že je tu dost věcí potřebných změnit. První úkol , který řeší především J.Vogl, D.Stuchlík ,S.Boštíková a já jen jaksi přikecávám , je nový systém školení instruktorů ČHS.
Tedy nevím jak vy mladší, ale mně (kategorie rakváčů), je chvílemi docela líto, že jsme se rozdělením republiky tolik vzdálili Slovensku. Tedy spíše Tatrám a konkrétním borcům se kterými jsme se pravidelně setkávali v tatranských stěnách, dolinách a na chatách. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem v zimě prakticky každý druhý týden odjížděl ve čtvrtek večer z hlaváku do Popradu. Rovnou z vlaku jsme nastupovali do stěny. Párkrát jsme sice kvůli počasí skončili v některé krčmě. Dok
Po třech měsících strádání a trávení volného času pouze s ženami a dětmi v typicky deštivém anglickém počasí. Jsem konečně procitl v domovské hospodě u pátého piva, mezi bandou opilců, kteří jsou bohužel mými nejlepšími kamarády a v nejhorším případě i spolulezci.
Po třech měsících strádání a trávení volného času pouze s ženami a dětmi v typicky deštivém anglickém počasí. Jsem konečně procitl v domovské hospodě u pátého piva, mezi bandou opilců, kteří jsou bohužel mými nejlepšími kamarády a v nejhorším případě i spolulezci. Jelikož jsem si odvykl nevznášet neuvážené návrhy, nadhodil jsem “příjemný“ program na Vánoční dopoledne.
A tak jsem znenadání kráčel v půl osmý ráno zasněženou a zmrzlou krajinou k údolní stěně Nosu. A jelikož cesta vede do kopce bylo mi teplo. Zatímco já jsem rozcházel ranní kocovinu, přítel Saloš se nesmyslně pokoušel hned od počátku našeho pochodu, zlepšit prokrvování svých rukou tím, že je neustále strkal do sněhu. Bylo nám dobře… A snad právě proto, jsme se vedli konstruktivní dialog o tom, kdo potáhne první dýlku. Saloš chtěl moc, tak jsem ho v tom nechal, věděl jsem, že druhá dýlka stojí taky za to. Bylo nám dobře…
A pak jsme ji spatřili, no spíše jsme ji pod vrstvou navátého sněhu tušili. Bylo nám docela dobře…O pár minut později jsme pod ní stáli…. a mrazivém větru vybalovali matroš. Poprvé na skalách jsme ve svých batozích oblevili i dvě helmy. Bylo nám dobře… Saloš, můj přítel správně poznal, že tohle volně nepůjde, přesto si z mě neznámého důvodu připnul lezečky dozadu na sedák.
V zápětí vyrazil neuvěřitelnou rychlostí vzhůru, po velmi dlouhé a studené čtvrthodině se konečně ocitl u prvního kruhu. Bylo nám hůř… V té chvíli jsme si uvědomili, že to na dvě dýlky asi nepůjde. Po pěti minutách nadávání na celej svět se dal opět do pohybu a mě popadla tradiční potřeba vysrat se. Moje střeva vedla závod s jeho rychlostí, naštěstí dobil druhý kruh včas.
Poté co jsem ukojil své živočišné potřeby jsem si začal vychutnávat první metry zasněžené jizerské žuly. Od druhýho ke třetímu se Saloš probil ve skvělém čase.
A já se pomalu začal obávat věcí příštích…Když jsem přebíral materiál zoufale jsem hledal nějakou slabinu zasněžené plotny. Vše vyřešil jedničkovej friend ve spárce jeden a půl metru napravo od kruhu. Z něj jsme provedli mohutné stavění k rezavé skobě. Dodatečně osazené nýty jsem urputně ignoroval. Pomalu, ale jistě jsem se začínal bavit. A zatímco se mě Saloš snažil sdělit, že mu není nejtepleji, já jsem se potil a prohrabával převislým koutem směrem ke čtvrtému kruhu, cestu mě velmi zpříjemnila chybějící skobka, nahrazená borhákem, který jsem ignoroval.
A tak jsem se nakonec bez veškerého materiálu ocitl u čtvrtého kruhu. Dobral jsem Saloše, který se u mě ani nezastavil a za pomoci dvou frendů to dovalil k poslednímu, pátému kruhu. Bylo nám dobře… A jelikož byl čas Vánočního oběda a cesta dál již nebyla zasněžená, podali jsme si ruce, zapálili svíčku, zavzpomínali na kamarády a vzdali se, stejně jako prvovýstupci, vrcholu. Slanili jsme dolů, sbalili matroš a vydali se vstříc tradičním Vánočním povinnostem a věděli jsme, že se tu příští rok znovu sejdeme.