O pár týdnů později ...
Páteční odpoledne proběhlo ve znamení příprav a balení věcí do auta, večer už jsme mířili k Rozvadovu a dál na Innsbruck, Brenner a k Trentu. V autě se kromě třech účastníků a jejich plné kaňoningové výzbroje vezlo i lezecké vybavení ;-). Po setkání s dalšími “účastníky zájezdu” jsme se přesunuli do Riva del Garda, našli začátek kaňonu Torrente Albola (abychom ušetřili čas zítra ráno), zaplavali si v křišťálově čistém jezeru Lago di Tenno a v očekávání věcí přištích ulehli ke spánku.
V neděli jsme si dali předkrm v podobě již zmiňovaného kaňonu Torrente Albola, někdy nazývaném též Jacuzzi. Dlouhý, 40-ti minutový výstup od kostela S. Giacomo v Riva del Garda, je posléze odměněn 2,5 hodinami vodní zábavy. Na konci se ocitnete nedaleko místa, odkud jste vyráželi.
Horní část Torrente Albola
Kaňon se osvědčil jako dobrý začátek pro ty z nás, kteří nikdy předtím nic podobného neokusili. Také jsme si srovnali rychlost naší skupiny s průvodcem (viz reference pod článkem). Sestup kaňonem nám trval 4 hodiny, oproti psaným 2 a 1/2, a proto jsme se na další kaňony rozdělili do dvou menších skupin. Než slaní devět lidí po jednom laně, dá se ve stínu kaňonu a studené vodě do všech zima.
Dolní partie Torrente Albola
Část naší výpravy se poté rozhodla vyrazit k městečku Storo na další kaňon Torrente Palvico, zatímco my nasměrovali vůz k Arcu. Kvůli silnému lijáku, který nás zastih uprostřed vinic u Naga, jsme nakonec stejně byli donuceni následovat kamarády ke Storu dřív, než jsme stačili vytáhnout lezečky z auta :-(.
Další den bylo v plánu Rio Nero, též zvané Jurrasic, kaňon začínající poblíž vesnice Tiarno di Sopra. Průvodce sliboval 4 hodiny v nádherném kaňonu, velké množství vody a cca. 22 slanění. Začátek nás příliš nenadchl, chladné počasí, ledová voda a řasami pokryté kluzké koryto nepůsobilo moc lákavě a málem zlomilo odhodlání některých z nás. Po několika skocích a vodopádech se začaly naše názory pomalu měnit. A za chvíli už to byl nejhezčí kaňon naší dovolené. Také se ukázal být nejnáročnějším a když jsme, promrzlí po 7 hodinách, konečně došli na parkoviště, měli jsme kaňoningu plné zuby.
Rio Nero
Jurrasic
Dlouho nám to ale nevydrželo a v úterý jsme se vydali do dvě a půl hodiny dlouhého kaňonu Torrente Bianca poblíž Stora. Ve srovnání s kaňonem Jurassic trochu nuda. Řízení auta po velmi prudké a úzké silničce a poslední, 50 metrů dlouhé slanění byly tím nejzajímavějším, co nám nabídl. Nicméně jsme si stejně potřebovali odpočinout a načerpat síly na Torrente Palvico, kaňon vybraný na středu.
Závěr kaňonu Torrente Bianco
Torrente Palvico je kaňon na stejné řece jako dříve zmiňovaný Jurrasic. Nachází se kousek od Stora a, stejně jako jeho “vyšší” příbuzný, je nádherný. Ve stručnosti se dá tento kaňon přirovnat k aquaparku - 3 hodiny nepřetržitých skoků, skluzavek a slanění. První lano nás zavedlo do systému jeskyní, ze kterého jsme se nakonec vynořili ve skalním okně nad vodopádem. Pak už následovalo “jen” 50-ti metrové slanění do malého jezírka pod ním. U jezírka se opalovali italské krasavice, které častovali “šílence” v neoprenu obdivnými pohledy, nebo aspoň tak si to vykládala mužská část týmu. Torrente Palvico je velmi populární a je více než pravděpodobné, že v něm nebudete sami. Místní průvodci se ale chovají přátelsky. Navíc jsme od nich odkoukali některé skoky a skluzavky, které bychom jinak slaňovali. Jištění je zdvojené, což umožňuje rychlý postup více skupin. Suma sumárum, pokud máte čas, chuť a odvahu na jediný kaňon, pak Torrente Palvico by měl být horkým kandidátem. Pro nás to byl poslední kaňon v oblasti. Další den ráno jsme naposled navštívili naši oblíbenou cukrárnu ve Storu a, s rozplývající se chutí skvělé lékořicové zmrzliny na jazyku, jsme se přesunuli k jižním břehům Lago di Garda.
Poslední slanění v kaňonu Torrente Palvico
Otázka “Fakt máme jet tudy?” směrovaná na našeho španělského kamaráda Chaviho, jediného, kdo rozumněl něco víc než jen obrázkům z našeho kaňonového průvodce v italštině. Jeho “myslím, že je to někde tady” spolu se dvěma zákazy vjezdu a terénem vhodným k testování teréních vozidel vyvolávalo zasmušilé pohledy řidičů, a pobavené pohledy ostatních členů naší “expedice”. O čtyři kilometry později a o 600 metrů výše jsme vstoupili do Torrente Campiglio. Kaňon byl lehký a krásný s množstvím krátkých slanění, skluzavek a příjemně teplou vodou. Určitě stojí za návštěvu, jen škoda komplikovaného přístupu.
Autoři “pod zemí” v kaňonu Torrente Campiglio
Na závěr kaňonového týdne jsme zvolili Torrente Baes, taktéž zvaný Mugnaia Canyon. Začíná 45 minutovým výstupem od pláže u Lago di Garda a ústí na stejném místě. Kaňon může být velmi hezký, ale v našem případě zrovna probíhaly opravy mostu nad ním, což dodávalo vodě barvu i hustotu bílé kávy. Pomineme-li kvalitu vody, zaujal nás kaňon hlavně svým závěrem, v němž prochází zříceninou starého hradu. Za zmínku stojí i výhledy na Lago di Garda při několika navazujících 50-ti metrových slanění.
Torrente Baes
A to je vše. Skvěle prožitý týden v horách, jen pohyb po laně je opačným směrem, než popisuje většina článků na tomto serveru.
Melounové hody na břehu Lago di Garda
Průvodce:
Gole & Canyons, díl č. 2 Italia Nord-Est
Maurizio Biondi, Francesco Cacace, Roberto Schenone
Inspirace:
Canyony 2003 http://www.lezec.cz/clanky.php?key=2381