Ozývám se z lezeckého záhrobí a doufám, že mi bude čtenáři Lezce odpuštěno.

Svou opovážlivost vložit mezi skvělé články svůj nic neříkající příspěvek omlouvám tím, že zimní snížená frekvence novinek to snese. Samozřejmě je mou motivací uspokojení vlastních pisatelských, nostalgických a exhibicionistických potřeb. Těm, kteří nemají v oblibě texty plné slov a pomála informací, rovnou radím – se čtením se nezdržujte a Vy, kteří cítíte potřebu v komentáři vyjádřit svůj názor, můžete rovnou napsat: „Takovéhle články nemají na Lezci co dělat. Vymazat!“

Jehlo, kamaráde!

Venku je patnáct pod nulou. A je 2. 2. 2012. Možná si ještě pamatuješ na den, kdy jsme byli spolu poprvé ve skalách. Bylo to 2. 2. 2002, bylo deset nad nulou a ve Schmilce jsme lezli na Grosser Gratturm. Pralo do nás slunce a stačilo nám tričko s krátkým rukávem. Tenkrát jsi se ozval po četbě seriálu o Sasku, že by ses tam taky rád podíval. Na začátku února to ještě nebyl ten správný začátek sezony, ale na to, aby Tě Sasko chytlo, to byl ideální den. A jak moc tě chytlo, se ukázalo v příštích měsících a letech.



Zrovna nedávno jsem si promítal v hlavě svoje zážitky ze skal a hlavně ze Saska. S překvapením jsem si uvědomil, že při pátrání po nejsilnějších momentech mi v hlavě opakovaně vytanuly dva. Nebylo by přirozené, kdyby se alespoň jeden z nich netýkal mě osobně. Přelez Müllersteinkante mi je dodnes vrcholem všeho, co jsem v Sasku vylezl. Ten druhý zážitek, dost možná vůbec nejmocnější, byl ale Tvůj OS přelez Direkte Superlative v Rathenu.

Tehdy v až nepřirozeně teplém říjnovém dni jsem netušil, co v údolní stěně Velkého Wehlturmu předvedeš. Ten den je popsán v jedné z kapitol Lezení v Sasku a nechci se zde opakovat. Pocity jističe mi ale zůstanou v paměti zaryty navždy. Od okamžiku, kdy jsi přelezl první těžké místo, tuším u druhého kruhu, jsem se nedokázal oprostit od myšlenky, jaké by to bylo, kdyby se Ti podařilo tímhle stylem přelézt celou legendární cestu. Cestu, kterou v minulosti vylezly ty největší postavy světového lezení, a jen některým z nich se to podařilo na první pokus. Jenže po prvním těžkém místě byly veškeré tyto úvahy hodně předčasné. To jsem ale netušil, co bude následovat. Mé vzrušení a nervozita dosáhly vrcholu ve chvíli, kdy jsi vyluštil rébus v polovině stěny v místech spojení Direkte Superlative s původní Superlativou. Věděl jsem, že bude následovat to nejhorší místo v celé cestě s nejtěžším místem několik metrů nad kruhem, kvůli kterému mnozí Tví předchůdci cestu potupně zapytlili.

Ani jsem nedutal, dlaně se mi potily, tepovou frekvenci jsem měl možná větší než Ty sám, když jsi začal dělat první pohyby vzhůru, vstříc tomu nejkritičtějšímu místu. Odsouzen do role diváka jsem byl svědkem neuvěřitelného okamžiku, kdy jsem hledíce ze země s bolestmi za krkem a mžitkami před očima viděl Tvou siluetu pohybovat se v místech, kde už to přece musíš mít za sebou. Se zbytkem cesty už jsi pak neměl žádné potíže. Tak tedy díky, bylo to fantastické.

Superlativa ale nebyla všechno, co jsme spolu v Sasku zažili. Byl to jiný únor, ve kterém jsme za poletujících sněhových vloček poprvé do vrcholové knihy v Brandu psali zápis s naším čerstvě vymyšleným názvem Nadelmarsch & Co. Ten se následně stal i předmětem zájmu mnoha saských lezců, kteří si lámali hlavu nad tím, kdo jim to tam pravidelně škodí v revíru. Určitě si taky vzpomeneš, že jsem Tě vždycky nechal ten název napsat, protože to vypadalo mnohem líp než ode mě.

Naše výjezdy do Saska mi v mnohém splývají. Některé momenty ale v paměti zůstávají. Třeba ty, kdy jsme v létě vyráželi z Ústí i v šest hodin, abychom nepřišli o čas. Nebo na den, v němž jsme v neuvěřitelném vedru na Schramnsteinech lezli dlouhou Aborigines a po krátké svačině jsme, i když se nám vůbec nechtělo, nalezli do neuvěřitelné hrany Bug, o níž jsme ale vůbec nic nevěděli.

Bylo toho hodně, a jak už to bývá, při prožívání všech těch věcí si člověk ani pořádně neuvědomuje, jak úžasné období vlastně zažívá. Osud mne v posledních letech od lezení trochu odvál. Ani se nenudím a ani neteskním, ale podařilo se mi získat odstup od něčeho, čemu jsem se věnoval přes třicet let. A právě to mi dovolilo si uvědomit, že příležitost jít do skal, lézt, být tam s kamarádem je to, co se lehce shrne do klišé kamarádi na laně. Jenže ono to není klišé. A kdybych měl dnes říci, čeho si ze svých let ve skalách cením více, jestli přelezených těžkých cest, anebo způsobu života, který mi lezení nabídlo, vybral bych to druhé. A to i díky tobě, Jehlo.

Takže, jestli do těch skal pořád chodíš, užívej si to a o mě se neboj. Taky si svůj život užívám, i když ne ve skalách. Protože nakonec člověk stejně zjistí, že je vlastně jedno co dělá, když ho to naplňuje. Uznávám ale, že jedno z nejlepších míst pro naplňování jsou skály.

Těch deset let uplynulo jako voda, stala se spousta věcí a bůh ví, co se stane v těch příštích deseti. Přál bych nám, abych Ti 2. 2. 2022 mohl zase napsat.

Jarda

Lezení v Sasku, XLI.díl - Direkte Superlative


Doleva nebo nahoru toť otázka