Koncem minulého měsíce utrpěl smrtelný úraz další Čech v horách. Z hlediska dlouhodobějších statistik vlastně nic neobvyklého. Za rok zahyne v různých světových velehorách poměrně hodně českých občanů. Pozoruhodné je místo.
Tatry. Jedná se totiž letos již o devátý případ tragického úmrtí ve Vysokých nebo Západních Tatrách. O devět případů za první pololetí. Za stejné období nezaznamenala Bezpečnostní komise ČHS v cizině žádný další smrtelný úraz. Pozoruhodná náhoda?
Nezúčastněný pozorovatel by mohl, spolu s autorem komentáře v diskusi pod zpravodajským článkem v internetové verzi jistého slovenského deníku, s nadsázkou prohlásit, že Češi snad teď jezdí do Tater umírat. Černý humor však není na místě, v Tatrách mnohým z nás letos zahynuli přátelé a blízcí.
Další související informace naleznete v předcházejícím článku autora
Nebezpečný sport?
Na druhé straně se ovšem objevují i seriozně míněné dotazy, zda se opravdu nejedná o něco víc než o pouhou náhodu. Myslím si, že ačkoli je poněkud děsivá série smrtelných úrazů v této lokalitě dosud velmi čerstvá, zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o nějaký nově započatý dlouhodobý trend.
Smrtelné úrazy Čechů v Tatrách z hlediska statistiky
Pochopitelně, Češi v Tatrách z hlediska statistiky nehodovosti obsazují velmi vysoké místo. Je tomu tak dlouhodobě (snadno sledovatelné to je od rozdělení republiky, do té doby zde nehody měli nerozlišovaní občané československého státu). Dokonce bych byl se nebál připustit, že je možné, že českých horolezců zde umírá minimálně stejně, jako slovenských. V absolutních číslech tomu tak pochopitelně nebude, ale v případě horolezectví a v případě Vysokých a Západních Tater tomu tak být může.
Stálo by asi za úvahu pokusit se získat podrobnější statistiky nehodovosti Čechů na Slovensku a jejich srovnání s úrazovostí příslušníků jiných národností. Poté by bylo zapotřebí srovnat absolutní čísla vyjadřující návštěvnost v horách. Bohužel nejsou k dispozici statistiky srovnávají počet osob provozujících v těchto oblastech horolezectví, dokonce ani hodnověrné statistiky návštěvnosti podle národnostní příslušnosti. Tato čísla bohužel k dispozici nemáme, proto veškerá podobná tvrzení lze odkázat do oblasti spekulací. Podle mého názoru však toto tvrzení může platit pro určitou, svým způsobem specifickou, skupinu návštěvníků hor. A zde by bylo nejenom zajímavé, ale i prospěšné hledat příčiny.
Jen pro zajímavost. Zpráva Horskej záchrannej služby SR uvádí, že z celkového počtu zásahů horských záchranářů byli postiženými Češi v 358 případech, zatímco Slováci v 908 případech, a občané ČR se tak zařadili na druhé místo se značným předstihem před Poláky (248) a Maďary (131). Přitom tato statistika zahrnuje i případy zásahů na sjezdovkách (kde, podle mě, pravděpodobně a zcela logicky dominovali domácí). A zde právě bychom potřebovali konkrétnější čísla. Tedy kolik z těchto absolutních počtů zásahů byli horolezci rozdělení podle národnosti atd. Poslední statistiky cestovního ruchu zaměřené na Tatry uvádí, že se Češi do Tater masivně vrací. Týká se to všech turistů a horolezci pravděpodobně nejsou výjimkou. Dokonce bych si troufl odhadnout, že je jich v Tatrách víc, než horolezců slovenských. Vždy v průběhu posledních desetiletí bylo na horských chatách ubytováno více českých hostů než jiných národností. Tento odhad se v žádném případě nebude vztahovat na skialpinisty. Vzhledem k dobrým podmínkám pro rozvoj této disciplíny právě na Slovensku se jí zde věnuje nepochybně víc lidí. Jenže opět narazíme na nemožnost seriózního posouzení čísel. I kdybychom např. spolehlivě věděli, že českých horolezců je v Tatrách víc než slovenských, či že českých a slovenských skialpinistů je v Tatrách stejně, potřebovali bychom ještě alespoň orientační čísla např. o průměrném počtu hodin strávených při určité disciplíně v horském terénu. Vraťme se však k číslům. Vynecháme-li úrazy (resp. zásahy HZS) na sjezdovkách, kterých je více než polovina ze všech zásahů, pak nejvíce zásahů připadá na volný lyžařský terén (209 zásahů v r. 2003) a na zásahy na značených chodnících (201 zásahů). Na horský chodecký terén a všechny lezecké terény připadá souhrnně „jen“ 141 zásahů. Tato absolutní čísla opět spíše vypovídají o počtu hodin strávených jednotlivými osobami v určitém terénu. Či ještě spíše o oblíbenosti určitých aktivit v horách.
Vrtulník u Zbojandy: na Slovensku, podobně jako např. v alpských zemích bývají zranění obvykle z hor transportováni letecky. Pokud je počasí jen trochu příznivé, samotný transport bývá rychlý a pohodlný.
Příčiny smrtelných úrazů obecně, letošní případy v Tatrách zvlášť
Obecně se příčiny smrtelných úrazů stále opakují. Nejčastěji (přibližně v polovině všech případů smrtelných úrazů) se jedná o následky zranění po pádu (z více než dvou třetin pádu nejištěného, tj. takového, kterému nepředcházela chyba v jištění, vylomení štandu apod.). Druhým, opravdu významným činitelem jsou laviny. Teprve za nimi následují zásahy padajícími kameny, smrt způsobená následky celkového podchlazení, a náhlá srdeční selhání. Další možné příčiny úmrtí, jako zásahy bleskem, udušení či utonutí, smrtelné zranění divokými zvířaty apod. jsou v horách spíše okrajová.
Nejčastěji dojde k úmrtí v horách při provozování vysokohorské turistiky (VHT). V případě českých občanů druhé místo zaujímají horolezci, skialpinisté jsou až za nimi. Celoevropské statistiky jsou obdobné, jen s tím rozdílem, že skialpinisté zaujímají druhé místo. Lze předpokládat, že s dalším rozvojem a zvyšující se popularitou této, donedávna dosti okrajové horolezecké disciplíny, bude případů vážných či dokonce smrtelných úrazů skialpinistů přibývat.
Zkusme se z blízka podívat na oněch letošních devět smrtelných úrazů ve Vysokých a Západních Tatrách. Kromě lokality lze jen obtížně najít společného jmenovatele. Snad jen, že oběti s jednou výjimkou byli ve věku do třiceti let. Oproti údajům z předchozích let je jiné pořadí příčin i disciplín.
Padající lavina: i malá, prachová, lavina může být příčinou značných potíží. Lavinézním úsekům je lepší se vyhnout. K základním bezpečnostním opatřením v období kdy je zvýšená pravděpodobnost výskytu lavin patří nevstupovat do žlebů, sledovat s předstihem místa možného pádu a zdaleka se jim vyhýbat. Je-li vyhlášen třetí a vyšší stupeň lavinového nebezpečí, je nejvhodnější strávit den v útulné chatě a na hory se dívat z okna.
Z uvedených devíti případů byla nečastější příčinou lavina (5 případů); pády se objevují na místě druhém (3 případy) a zbývající úmrtí bylo na celkové podchlazení. Z disciplín jsou opět na prvním místě vysokohorští turisté (4 případy), tři případy připadají na skialpinisty a pouze ke dvěma smrtelným úrazům došlo při horolezectví.
Na místě je podotknout, že první pololetí bylo přejícné z hlediska sněhových podmínek (ale bohužel i lavin). Změněný poměr skialpinistů vůči horolezcům lze tedy vysvětlit zejména dobrými podmínkami pro lyžařské túry.
Bylo by ovšem pěkné, kdybychom mohli říct, že postižení měli jen smůlu. Že zkrátka statistika je neúprosná a k jitému počtu smrtelných úrazů v horách každoročně dojde. Bohužel, za většinu (zahraniční statistiky uvádějí obvykle více než 80%) úrazů v horolezectví stojí něčí chyba. Úrazů, kterým se zabránit nedalo je poměrně málo. Je tedy zřejmé, že více než 80% nehod bylo možné zabránit. Neudělat chybu. Je to pochopitelně těžké, lidé jsou omylní. Bylo by hezké, kdyby bylo možné vyloučit alespoň chyby z nevědomosti.
Bohužel, je to nutné vztáhnout i na tyto případy. Např. ke všem pěti případům úmrtí, kdy postižení byli strženi nebo zasypáni lavinou, došlo v době, kdy byl vyhlášen 3. stupeň lavinového nebezpečí. Minimálně ve třech z těchto případů strhla lavina i další partnery postižených, kteří však měli to štěstí, že se dokázali sami z laviniště vyhrabat. Resp. lavina je „vzala“ svým okrajem apod. Tragické bylo, že na případnou lavinu nebyli připraveni. Nebyli vybaveni lavinovými vyhledávači, sondami ani lopatami, i když např. u skialpinistů jsou právě tyto bezpečnostní prostředky všude v civilizovaném světě již považovány za standard. Z lavinových nehod byly skialpinistické dvě, zahynuli při nich tři lidé. V obou těchto případech je zcela zjevné, že lyžaři špatně odhadli lavinové nebezpečí v konkrétním místě. A je to o to tragičtější, že v obou případech byli účastníky túry členové horolezeckého svazu, kteří v rámci této organizace prošli řádným školením zaměřeným na skialpinismus (a tedy i laviny). O míře zavinění nehody samotnými účastníky túry, lze často jen spekulovat. Mnohé chyby, či špatná rozhodnutí o dalším postupu, se jako takové jeví až při vědomí následků. Většinou se rovněž nejedná o jednu chybu, ale o sled drobných chyb, opomenutí a špatných rozhodnutí, které by jednotlivě, samy o sobě pravděpodobně nevedly k žádným následkům, avšak ve svém souhrnu nakonec vyústí v tragedii. Právě takovým byl i jediný „horolezecký případ“ z celé této série. Jednalo se o túru čtyř horolezců na Malý Ledový štít, vedenou dvěma instruktory. Zpočátku to byl pomalý postup, přidalo se příliš pozdní rozhodnutí o návratu. Následovala ztráta orientace v nepřehledném úseku. Teprve potom došlo k pádu a zranění jednoho z účastníků. A od té chvíle došlo k několika závažnějším chybám. Zbývající horolezci jednali ve stresu, který nebývá moudrým rádcem. Výsledkem byli dva mrtví a zbylí dva vážně zranění.
Cedule „lavínové nebezpečenstvo“: podobné skládací cedule má HZS umístěny na přístupových cestách do horského terénu. Takto varovně otevřené signalizují zvýšené riziko.
Hodnotit míru zavinění jednotlivých aktérů každé nehody je velmi těžké. Stejně těžké, jako hodnotit, která nehoda patří do kategorie nehod jimž nešlo zabránit. Sem by měly patřit takové případy jako přírodní katastrofy typu zemětřesení či neočekávaných déletrvajících změn počasí (ovšem i s těmi by v rozumné míře měl každý počítat) selhání lezeckého materiálu i když byl správně použit (i když je otázkou, nakolik mohlo úrazu zabránit zálohování v jistícím řetězci, lepší výběr materiálu apod.), či např. zřícení celé horolezecké cesty i s lezci, vyvalení pilíře se štandem atd. (zde lze spekulovat, zda by někdo jiný, s většími znalostmi geotechniky nevedl cestu jinak, neštandoval jinde či cestu nevzdal a neodslaňoval včas z posledního „bezpečného“ místa).
Laviniště v Roháčích: tato „lavinka“ vyjela až na značenou cestu, která je zároveň přístupovkou k celoročně provozované chatě. Západní Tatry jsou považovány za nejlavinéznější pohoří SR.
Bourání mýtů o malých bezpečných horách
Počet smrtelných úrazů Čechů v Tatrách je zcela nepochybně nepřímo ovlivňován některými mýty. Například mýtem o malých horách. To že jsou Vysoké Tatry nejmenší velehory, ještě neznamená, že to vlastně nejsou velehory. Jsou. Ač malé, mají všechny charakteristiky velehor a ještě pár specifik navíc. Jsou známé svými náhlými zvraty počasí, poměrně nízkým počtem dnů s ideálním počasím pro túry (a to v létě i v zimě, zatímco jaro i podzim zde z hlediska povětrnostních podmínek už skutečně nestojí za nic). Zdání blízkosti a dostupnosti civilizace a bezpečného přístřeší zde bývá opravdu klamná. Vysoké Tatry jsou opravdu nebezpečnými horami navzdory tomu, že mnoho jejich návštěvníků má tendenci je podceňovat.
Západní Tatry a Roháče jsou ještě menší než Tatry Vysoké. Ovšem ty věty o počasí zde platí rovněž. A v zimním období se k tomu přidává ještě statut nejlavinéznějších hor na Slovensku (a to je u státu, který vlastní cca tisíc lavinových svahů – pro srovnání, ČR jich má jen asi třicet, co říct!). Mýtus o tom, že přechod letních i zimních Roháčů je ideálním místem pro rodinný výlet, je doopravdy nebezpečný. Roháče jsou sice „malé“ ale pravděpodobnost, že zde člověk v zimě potká lavinu je výrazně vyšší než ve Vysokých Tatrách, a pravděpodobnost, že v létě půjde dlouhé etapy za deště, bouřky, v kluzkém terénu, na mokrých řetězech, ohrožován blesky (a stresem) je tady jistě vyšší než v Krkonoších.
Samolepka HSZ: telefonní číslo uvedené na tomto obrázku je hodné zapamatování. Jedná se o centrální dispečink Horské záchranné služby SR. Na toto číslo by měla být směřována všechna tísňová volání a žádosti o pomoc z horského terénu na Slovensku.
Tatry, Západní i Vysoké jsou neobyčejně krásné a malebné. Češi jejich kouzlu propadli už dávno. Bez výhledu na inverzi ze které na horizontu vystupují nejvyšší vrcholy Nízkých Tater si mnohý z nás nedokáže představit zimu. A zdá se, že jejich kouzlu propadají i další generace. V Tatrách se máloco mění (i když pro předhůří to neplatí – to jde s dobou, zachvacuje jej shon na který jsme zvyklí ze všech horských středisek). Těch pár chat ve vyšších polohách žije svým poklidným životem, jako by se tu zastavil čas. Do jisté míry zastavil. Nejsou elektrifikované, napojené na internetovou síť, nedisponují denní předpovědí počasí. To by tolik nevadilo. Vlastně by to vůbec nevadilo, kdyby nastupující generace nebyla na výdobytky informačního věku tak zvyklá. V Tatrách se informace nenastrkují před nos. Člověk si je musí pracně zajistit. A nezajistí-li si je, je opravdu moc dobře, ovládá-li základy meteorologie, ví alespoň něco o pochodech ve sněhu a umí odhadnout, kde a za jakých podmínek bude alespoň přijatelně bezpečno. Mnohdy by stačil prostý pohled z okna a úvaha, že nepůjdeme-li ven, svět se nezhroutí. Tatry jsou malé a krásné. A vyžadují pokoru.
Další aktuální informace naleznete v Aktualitách na stránkách
Horosvazu:
Text a fota: Tomáš Frank; BK ČHS