Zion
Popojíždíme pár set mil zpátky na jihozápad směr
Zion National Park , kvůli kterýmu výlet do Ameriky vlastně vznikl. Několik tipů podle průvodce mám už z domu, takže teď si to jen odškrtnout a můžeme jet dál.
Tři kousky co mě nejvíc zaujaly, polepuju v průvodčíku štítkama a uvidíme, co se bude dít dál.. Projíždíme údolí a okukujeme možnosti, super se jeví
Monkeyfinger – deset délek trhlin a koutků v obtížnosti kolem 5.12. Průvodce pěje chválu, jakože novodobá klasika, popis říká, že je to Astroman Zionu – stejně hezkej a klíč možná trošku těžší než originál v Yosemitu. Koukáme zespoda na dvojku, co visí v polovině a výběr je jasnej. Že to bude vážnej kousek, je zřejmý už od pohledu.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Dole jsem si myslel že písek jako písek, takže je to jasný, když se to naučím v Indian Creeku, tak umím trhliny všude jinde, ale druhej den znova všechno jinak. Materiál zase trochu mění charakter a Neználek na Měsíci znovu nastupuje. Poté co se člověk v Creeku naučil nespoléhat na cokoli krom spáry, je tady zvlněná plotna kolem trhliny často schovaným klíčem k úspěchu. Krásnej sokol v druhé délce za 5.11 není rozhodně rutina a řešení je skloubit lišty kolem zalitý spárky dole s rozšiřující se koutovkou v druhé půlce.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Další skleněnej koutek už se popisuje jako první klíč cesty a i když vypadá nenápadně, je to sakra nepříjemná klouzačka nohama lehce do převisu v prstové koutovce 5.12b . Samozřejmě po vlastním, takže zakládání jištění žere polovinu energie co, zbejvá na lezení. Pořád stejně do kopce a žádná sleva v klase za nabranej luft pod zadkem se nekoná.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Další klíčová dýlka vede 5.12 prstovkou v plotně a dostávám v ní solidně na prdel. Kombinace vedra na slunci s těžkým lezením nejde dohromady nikdy, ale únava a bolavý nohy dělají z mýho průstupu spíš A0 než AF. Další štand je naštěstí ve stínu, takže se dá trochu ufouknout pára z papiňáku, co máme místo hlavy.
Další koutovky jsou zaplaťpámbu většinou taky stínu, takže se suneme k vršku rychleji neš doposud, žádná velká zrada by se už snad neměla konat, i tak máme dost. Šatavis od poloviny stěny už ani neodpovídá na cokoli standartním "nojo, no.." a pro změnu přestal mluvit úplně. Většinou jenom s ujetým výrazem kreslí na štandech krví z otrhanejch prstů kraviny po skále a pohihňává se. Ještě rajbasová 5.11 na kterou už nikdo není s bolavejma nohama moc zvědavej a urá do poslední 5.10, která je oproti očekávání pěkně kyselá.
Kout nahoře je pozavíranej spadlýma kamenama s velikostí kolem čtyř metrů, všude písek a špína nateklá shora. Tak či tak už není kam dál lízt, takže hážeme bez dalších pocitů lano do slanění. Dolů jedeme na sračky hotoví a je jasný, že se zítra neleze.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Na seznámení se Zionem je Monkeyfinger trochu kravina, to už jsme si ujasnili, teď další restday... Zlikvidovat si den odpočinku drobným výletem s Tomášem, to už tady v různých obměnách bylo stokrát, ale tady není čeho litovat. Trek nad kaňonem je taková bomba, že jsme na tom večer podobně jako včera, ale jinak absolutní nadšení!
Počasí poprvé za zájezd začíná trochu vysírat, takže házíme Šatavise na bus do Vegas, kam má za ním přiletět Zuzka a jedeme se mrknout do Kolob Canyonu, to je přes kopce druhá strana Zionu, kde je podle průvodce perfektní
Wind, Sand and Stars – 5.12c čtyřistametrovou stěnou. Jeff Lowe, kterej cestu udělal o ní píše: „As a free climb, Wind, Sand and Stars would be among the very finest long climbs in North America.“ Skála má být ještě lepší, než v Moonlight Butters v Zionu, k tomu pět hvězdiček.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Než vyjedeme serpentiny na parkoviště nahoře, začíná pršet, chvilkama lítá vzduchem krupice. Vršky kolem mají přes 2400m, takže se není co divit, vypadá to, že pojedeme dál na výlet. Míříme na sever, směr
Bryce canyon . V horách nad Cedar city s očima jak knedle otáčíme už ve sněhu auto zpátky do města a bereme si hotel, protože trávit noc zapadlí v pangejtu plným sněhu by byla pěkná pitomost.
Další den přes kopce kolem 3000m prorážíme a kocháme v zavátým Bryce mezi poletujícíma vločkama. Kaňon je parádní les červených a žlutých skalních jehel uplácaných z hromad bláta, modrá obloha s roztrhanejma mrakama a bílý duchny na zemi.
Profi fotografové lítaj po vyhlídkách jako šílenci, aby stihli na focení díru v mracích, korejci zase zvedaj nad hlavy patnáctipalcový tabety, panoptikum jak z blázince.
Lízt se tady ale nedá, takže naládovat plnou nádrž našeho třiapůllitrovýho žrouta benzínu a čeká nás dlouhá jízda směr Las Vegas a Red Rocks.
Red Rocks
Při prvním setkání Red Rock působí jako obří červená korytnačka zasazená do pouštní krajiny, po bližším ohledání extrémně pevnej pískovec se spoustou pozitivních lišt v různých sklonech podle sektoru. Na začátku tápeme kam tady vlastně vyrazit, sportovní sektory co náhodně trefujeme jsou napřed srandovní, ale čím dál víc nás dostává rozmanitost místního lezení. Sportovky po lištách v různých sklonech, barvách i obtížnosti.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Pocity při procházení dalších soutěsek jsou skoro psychedelická záležitost, tady se teda příroda ve skalách vyřádila, prostě skalkařská euforie až na kost..) Za každým dalším rohem se materiál neuvěřitelně mění, lezeme kousky z říše fantazie, co se nedají přirovnat k ničemu, po čem jsme tady zatím lezli... taky drcení pískovcových lišt je nám asi přirozenější než trhliny, takže i klasifikace se nám zdá přejícnější než jinde..
K pohodě v Red Rockách přispívá i parádní kempík se zázemím, ohništěm a grilovací bednou, takže večeře je většinou vyřešená - hovězí na grilu se zeleninou. Do centra je to odsud autem půl hodiny, večery na rozdíl od předchozí divočiny trávíme uprostřed kasin na Stripu. Tahle kombinace Matějské a blázince je neskutečná večerní podívaná - jak venku na ulici, tak při partičce rulety v jednom ze stovek kasin.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
Poslední, co mám zaškrtnutý v průvodci je
Black Velvet Canyon - půlkilometru bigvólku buď klasicky po vlastním ve spárách, nebo různě zajištěnou stěnou po lištách a krachlích. Už zase děláme z našeho Chrysleru Towncountry teréňák a za skřípáme spodkem několik kilometrů polňačkou v poušti po šutrech kam to jde a další půlhodinu vyschlým korytem ke stěně.
Vzhledem k času co zabral přístup se rozhodujeme pro stravitelně vyboltovanou
Prince of Darkness - 5.10d černou vodou umytou plotnou. Trochu se lekám toho že nastupujeme až v jednu hodinu a vyrážím jen s Dolfou na sprint... Parádní lištovačka nám zabírá čtyři hodiny, takže do kempu dojíždíme stejně tradičně potmě.
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
foto by © Pavel Jonák, Vašek Šatava
A najednou koukáme, že bysme měli taky začít balit...
Třítýdenní pohádky je konec!
Zdroj:
Zde najdete celý článek s více fotografiemi
Paveljonak.com