Červenec 1999. Partička lezců opouští republiku směr polární kruh a ještě o kus dál – „Magic Islands“, jak stojí psáno v lezeckém průvodci po Lofotech
od Eda Webstera z roku 1994. Fotky v tomto průvodci nás naplňují optimismem – lezení dlouhých stěn v triku s krátkým případně tenká mikina. První tři dny skutečně splňují naše očekávání. Bereme to jako samozřejmost, tak se moc nehektizuje a v poklidu se rozlézáme na „kvakách“. Zbytek zájezdu, tj. asi deset dní, pak trávíme za deště postáváním pod plachtou vedle autobusu, debatami o lezení a plácáním komárů. Naštěstí kolem nás zuří polární den, tak z minima těžíme maximum a v krátkých několikahodinových intervalech bez deště stíhají dvě nezávislé skupiny zanechat po sobě stopu v podobě prvovýstupů – Swedish highway blues 5.10a/b A1 a Bumble-bee 5.8 A3 na Trollfestingen.
Červen 2005. Partička lezců v jiném složení opět opouští republiku směr polární kruh a ještě o kus dál… Z původního osazenstva jsem zbyl pouze já. Asi jedinej jsem věřil, že tam musí být taky někdy pěkně, což kupodivu tentokrát vyšlo. Ze čtrnácti dní pobytu bylo deset takový vedro, že na místních „plážích“ bylo rekreantů jak uprostřed hlavní sezóny na Riviéře.
Před šesti lety nám počasí nedopřálo vylézt na místní nejlepší budr Vagakallen, na který tenkrát vedla pouze jediná cesta centrálním pilířem (v té době pouze s jedním opakováním a to až třináct let po prvovýstupu). Šest let je však poměrně dlouhá doba a tak zde vznikly dvě nové cesty, které se staly naším cílem – Jasperova Freya 9 A3+ a anglický Stormpillar E56a A3-.
Do Freyi vlítli bez většího otálení Stoupa s Kreisikem (viz. článek na webu ČHS) a já s Johnym jsme se pustili do Bouřkového pilíře. Na rozdíl od kluků ve vedlejší cestě jsme se rozhodli, že půjdeme „na lehko“, takže jsme si nevzali portaledge, spacák, věci na vaření a haulbag tak vážil pouhých cirka čtyřicet kilo. Není nad to lézt lehkým alpským stylem… Podle nákresu jsme usoudili, že bivaky jsou na policích. První bivak pohoda, druhý bivak kolmá stěna… Po chvíli přemýšlení jsme dospěli k závěru, že Angláni měli s sebou závěsnou postel. No, nic se neděje, je kolem půlnoci, zoncna valí a my holt musíme valit taky. V následující átrojkový dýlce, která měla padesát metrů, jsme vystříleli veškerej matroš včetně toho, kterej jsme si brali s sebou jako „co kdyby“. Z dostupných informací jsme věděli, že by cesta měla jít vylízt volně. Ta možnost tu je, ovšem naše představa přelezu vzala za své charakterem jištění. Poměrně častým používaným artiklem byly birdbeaky, jedničkové skoby a mikrostoppery. Vyřešilo by to pár nýtů, ale změnilo by to poněkud charakter cesty a stejně jsme jich měli pouze pět. Cesta byla totiž udělána v ryze anglickém tradičním duchu, takže na sedmi stech metrech lezení potkáte pouze tři nýty – z toho jeden patří do Freyi, další je v komíně kvůli dobírání haulbagu a poslední je natlučen pravděpodobně omylem nebo z dlouhý chvíle, nicméně nás zachránil při slaňování…
Apropos slanění je ještě lepší zážitek než lezení samo. Štandy sestávají z hrotu a čoku, případně ze dvou čoků. Některé začínají pomalu oxidovat, korodovat aj rezavět, takže je radost pověsit se s haulbagem do slanění. Další kapitolou samou pro sebe je anglická klasifikace, což je něco naprosto imaginárního a kdo tvrdí, že jí rozumí, tak lže. Rozdíl mezi E1 a E5 je nepozorovatelný a jakou roli tam hraje vylosované dodatkové číslo netušíme. Klika je, že nemají i svoji stupnici pro technické lezení.
Pro ty, co si chtějí zalézt a ne pracovat (bigwallový lezení jsou dle mého názoru jen upgradované výškové práce) se nachází na pobřeží ve fjordech kvanta možností pro bouldering a lezení kratších cest. Ovšem i v místních „sportovkách“ potkáte nýty zcela výjimečně. V současné době je na ostrovech asi nejtěžší cesta za 9 norské klasifikace, což odpovídá cca 10- a je jištěná pouze tím, co si tam dáte.
Další výbornou lofotskou kratochvílí je rybaření a cyklistika. Kola jsme používaly jako dopravní prostředek pod nástupy do vzdálenějších stěn a největší ryba, která byla chycena měřila metr patnáct, ale pravděpodobně od té doby v očích majitele úlovku ještě poporostla.
Takže pokud se přes zimu dobře vyspíte, strčte sirky do vočí, ať vám nepadaj víka a vyražte v létě za lezením na Lofáče, kde je tou dobou hódně dlóuhej den.
Jsem byl u norníků loni a divil jsem se kolik je tam stěn a nikde jištění nevidět. Tady se snad neleze, myslel jsem si. A ono se tam vesele leze, ale nejistí :o)
MR. Tradicionalista... ale v tomto pripade s Tebou suhlasim, v Norsku som bol niekolko krat (aj ked iba ako VHturista), ale v tych ich horach si vyistene ceste neviem predstavit... Este k tomu su to "drsni hosi", ti nori:-)))
Byl jsem ve Švédsku před 3 lety a letos opět a co se týká lezení, je pravda, že tam jsou i sportovní routy, ale je tam taky spousta tradicionalistických. Osobně doporučuju si do Švédska vzít ty železné udělátka, které se strkají do spár!!!
svižně napsanej článek. Bigwallové lezení jsou jen upgradované výškové práce - :-) Chachá, tak příště s sebou lopatku na okapy a plechovku suříku? Zajímavá představa.
Pěkně napsaný. To je radost když někdo umí lízt, fotit, i psát.
By mě zajímalo jestli ten vobal od Siesty v komíně na Trollfestningen ( v Odin Bue) byl váš anebo někoho jinýho.Mám ho doma, původnímu majiteli čestně předám k recyklaci.Lezba je tam mňamózní a léto bylo letos lepší tam než doma.
Na podobnou notičku - Freya, devatenáctý štand, ve spáře napresovaná PET lahev. Pln nadšeného očekávání ji vytáhnu a čtu: "Poděbradka, štíhlá linie". Do čech jsem ji nevezl, takže předat nemohu. Ale před původním majitelem, si rád odplivnu.
Registrace
Metodika
lezec.cz
Červenec 1999. Partička lezců opouští republiku směr polární kruh a ještě o kus dál – „Magic Islands“, jak stojí psáno v lezeckém průvodci po Lofotech
Ano