Dnes jsem pro vás připravil drobné nakouknutí do historie mojí zamilované věže. Navíc jsem si dovolil přidat trochu osobních zážitků. Můžete to brát třeba jako pozvání na jedno z nejkrásnějších Jizerských míst.

„Kauschkova věž – nejobtížněji dostupná věž v Jizerských horách. Byla pojmenována na památku horolezce-básníka Rudolfa Kauschky.“ Tak o ni píše v průvodci na Jizerské hory Miroslav Machovič.

V poslednim průvodci z roku 1999 se píše: „Jedna z mála opravdových věží v Jizerských horách. Tato svým tvarem ojedinělá skála nevyniká ani tak výškou, jako obtížností výstupů. Jedná se o nejobtížněji dostupnou skálu Jizerských hor.“

Možná všechny tyhle okolnosti způsobili, že se spousta dobrých a známých Jizerských horolezců na ni snažilo vystoupit, nebo ještě lépe vytvořit tu svou vlastní cestu. Často však předběhli své možnosti a jejich cesty nebyly pro rozpory s pravidly ( někdy i jen kvůli podezření ) uznány.

Každopádně první cestou byla Vzpomínková cesta.

VZPOMÍNKOVÁ CESTA VIb-c (7): Tomáš Melichar, V. Smejkal, květen 1967. Cesta historického významu, která vznikla před účinností pravidel sportovního lezení z 1.1.1977. Povoleno stavění ze smyčky. První čisté přelezení Tomáš Kolesa, 25.2.1989. Nástup od S traverzem vpravo pod převis. (Postavením ze smyčky ovázané kolem "krku" skály) do sokolíku a jím na plošinu pod vrcholovým blokem. Při SZ hraně na vrchol.

Tato cesta dlouhou dobu představovala jedinou možnost jak se dostat na vrchol. Na konci sedmdesátých vystoupil na vrchol východní hranou V. Maděra a svůj výstup pojmenoval Psí cesta. Ta však nebyla uznána, protože k postupu použil skobičku. Roku 1984 si její čisté přelezení nárokoval P. Prachtel, ale ani jemu nebylo autorství cesty uznáno, protože krátce po jejím vylezení došlo k pokácení smrku v sousedství cesty, aby nesváděl ke komínovému lezení a jeho výstup ztratil důvěryhodnost. Dnes je tato hrana poměrně často lezena a její název je Frýdlantská (Východní) cesta.

FRÝDLANTSKÁ CESTA VIc (8-): JV hranou pod vrcholovou hlavu, traverz doleva (možný i doprava) na podvrcholovou plošinu.

Aby nebylo málo rozporů, tak roku 1987 přibyla další kontroverzní cesta. Bratři Juricové vylezli novou cestu stejným způsobem jako Melichar se Smejkalem, avšak v té době bylo takové stavění považováno za nesportovní, a tak jim Novoměstská cesta VIb nebyla VK uznána. Je ale možné, že tu svou roli sehrály i osobní rozpory, protože v té samé době si členové VK uznávali cesty vylezené stejným stylem.

NOVOMĚSTSKÁ CESTA VIb: Petr Jurica, Pavel Jurica, 4.9.1987. Stavěním do SV stěny, traverz vlevo ke kruhu a spárou na plošinu.  Bez stavění VIc (8).

foto by Otto (1997)

A tím končí exkurze do historie. Za takového stavu jsem se poprvé postavil pod Kauschka v roce 1995 jako horolezecký elév, protože předchozích 10 let bylo spíše sbíráním zkušeností. Každopádně jsem se na první pohled zamiloval a začal zjišťovat jak nahoru. Během roku jsem zjistil, jaké cesty tam vedou a okamžitě všechny tři zapytlil, protože jsem okamžitě zavrhl možnost použít stavění. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká a kolik mě to bude  stát úsilí.

Od té doby jsem strávil spoustu času přemýšlel jak zdolat jednotlivé cesty, a při té příležitosti jsem v devadesátém sedmém objevil novou možnost a hned osadil nýt. Byla to troufalost a taky jsem si vyslechl svoje. Nýt byl ve stěně a já nedokázal udělat první krok, tak uběhly další 4 roky. Během té doby se mi podařilo vystoupit na vrchol nejprve Vzpomínkovou cestou a o tři roky později i cestou Frýdlantskou.

Během těch dlouhých let jsem osadil druhý nýt a doufal, že se mi první dva kroky podaří. Ten den nastal na jaře 2002 a já byl nečekaně u druhého nýtu a zbytek cesty se třepal strachy abych neudělal chybu. Nestalo se a já si splnil jeden ze svých snů.

PĚTILETÁ HRANA VIc (8): Michal Maděra 21.4.2002. JZ hranou ke druhému nýtu, od něj plotnou doleva na SZ hranu po ní na plošinu. JZ hranou na vrcholový blok.

Avšak pořád zbývala Novoměstská cesta, její trauma jsem prolomil letos na jaře, kdy se mi povedlo vymyslet všechny klíčové kroky. Ale jedna věc je kroky vymyslet a druha provést a navíc v kuse. A tak jsem na Kauschka chodil a jezdil na kole a zkoušel a padal. Tak jsem strávil celé jaro, abych s příchodem letních veder začal pomalu propadat zoufalství. Ale jak už to bývá, tak vynucená přestávka udělala svoje a já se minulý týden znovu objevil pod nástupem a jenom ze zvyku obul lezečky a dal pokus. A k mému údivu jsem  prvním pokusem držel chyt u kruhu a co víc, rozmotal jsem uzel na nohách, srovnal se a v klidu stál. Bylo mi jasné, že sem už se dostat nemusím, a tak mi nezbylo než ignorovat výšku a lézt dál. O to krásnější a intenzivnější pocit jsem zažil na vrcholu. Osm let snažení přineslo své ovoce a Kauschek se stal moji první skálou, na kterou jsem vylezl všechny cesty.

Není tu ošklivá a ani snadná cesta, spoustu lidí se o ně snaží a občas se to některým podaří. Já měl to štěstí splnit si sen a dotknout se historie. Přijďte a zkuste vystoupit na nejtěžší věž…


Pětiletá hrana (prvovýstup - 21.4.2002)

Pětiletá hrana a Frýdlantská cesta