Přijeli jsme do Afriky nikde žádnej kulturák, upadli jsme do intriky, ten Holub je pra… (Tři sestry).

Před dvěma lety v Grónsku při studování článků o tamních výstupech objevil Johny zmínku o lezecké oblasti v Mali, přičemž už pouhá myšlenka, že bychom tam mohli vyrazit nás dokázala trochu zahřát. Nakonec jsme dali loni přednost Kyrgyzstánu, ale tam už jsme byli pevně rozhodnuti, že je nutná regenerace v nějakém „teplejším“ podnebném pásmu.


Ruka Fatimy

Je zajímavé, že ač se člověk snaží mít po předchozích zkušenostech zařízené všechny důležité věci nejméně měsíc před odletem, tak se vše podstatné stejně řeší až v posledním týdnu. Takže dva týdny před začátkem expedice se v zámečnictví strašně divili, že už ty závěsné postele budeme skutečně potřebovat. Čokař asi dvě noci nespal, aby nám je došil. Kořala s Věrou narychlo dodělávali tahačáky. Sháněly se chybějící nýty. Největší problémy však tentokrát nastaly s francouzskou cestovkou Point Afrique, u které jsme měli objednané letenky. Přístup Francouze k zákazníkovi je poněkud zarážející. Vzhledem k tomu, že jsme byli početná skupina a nejednalo se tudíž o úplně zanedbatelné peníze, tak nám úplně v klidu uprostřed hovoru zavěsili telefon nebo prostě oznámili, že odcházejí na oběd, ať tedy zavoláme později, o neodpovídání na mail a fax ani nemluvě. Třetího listopadu se nakonec po několikahodinovém odložení letu a náhlé změně destinace odlepujeme z Charlese de Gaulla směr Mopti.


Hra v kostky

Výstup v Mopti se dá přirovnat asi k tomu, jako když se Arnold v Total Recall ocitnul bez skafandru na Marsu. Bylo tam poněkud teplo. Po ataku domorodých nahaněčů jsme se nechali odvézt do jednoho z levnějších „hotýlků“ a vpadli do víru „velkoměsta“. Další den jsme nakoupili na trhu jídlo a usmlouvali cenu za auto, které nás mělo odvézt pod Fatimu a jelikož jsme si odjezd stanovili na večer, stihla se ještě uskutečnit návštěva restaurace. Cesta, podpořená také ještě pozůstalostmi z freeshopu, tak proběhla i na africké poměry celkem hlučně.


Hypnóza večeře-Senegal

Ráno nás slunce pohladilo svými africkými paprsky asi 500 km východně od Mopti a ihned jsme pochopili, že něco není v pořádku – ač se to zdálo být nemožné, bylo ještě větší vedro ... Tomáš s Radkem měli s sebou teploměr s rozsahem do 65°C, který večer  ukazoval čtyřicítku a o půlnoci se ochladilo na příjemných 37°C. Po snaze změřit teplotu na slunci zůstal funkční pouze kompas, který však dle mého názoru musel být taktéž trochu vyveden z míry nastalou situací. Další dny jsme se tak již zaznamenáváním hodnot Celsiovy stupnice nemuseli zabývat a začali jsme najíždět na černošský rytmus dne: dá se hejbat a nezvednu se ani kdybych se měl po... Asi čtyři dny jsme se takto snažili aklimatizovat, nadávali na fotky z Desnivelu, kde byli Španěláci ve flískách a kroutili hlavou nad hláškama místních, že je zrovna období zimy. Nakonec jsme vytipovali nejvhodnější dobu pro fungování bílých bytostí, což znamenalo zhruba čtyři hodiny denně: ráno od 6 do 8h a večer od 16 do 18h.


Místní šutr

Pro seznámení s kvalitou skály jsme se „nažhavení“ vydali na místní rozžhavené bouldry. Matroš super, tření však nebylo zrovna ideální. Zkouška samovrtných nýtů dopadla bledě. Udělat tři centimetry hlubokou díru znamenalo 40 minut práce a tři zničené korunky. Vytvořit v tomto materiálu prvovýstup znamenalo buď použití vrtačky nebo sledování spárových systémů. Poněvadž vrtačka nebyla, rozhodla se naše skupinka ve složení Johny, Kamzík, Pepe a Šatavis pro pokus o zopakování americké cesty „Harmattan rodeo“na věž Kaga Pamari. Zákoris mezitím bedlivě vypozoroval slabiny stěny na vrchol věže Kaga Tondo a pustili se s Tílkem, Tomášem a Luďou do pokusu probít se vzhůru.


1.délka cesty Harmattan rodeo


Harmattan rodeo


Kamzik a Pepe v Harmattanu


Pepe v Harmattanu 5.13a

Naše skupinka udělala vynášku cajku a vody pod nástup a s Johnym jsme se pustili do lezení prvních délek. Zákoris a spol. na vedlejší věži zafixovali asi půl stěny a rozhodli se pro atak vrcholu. Mezitím nás navštívila docela větrná noc, z čehož jsme měli radost, že se trochu ochladí. Nadšení však netrvalo dlouho, neboť se ze stěny vrátil vyděšenej Pepe, kterej se právě prosvištěl asi pět metrů na jümarech s urvaným opletem lezeckýho špagátu, jenž jsme s Johnym nechali místo fixu, který již došel. Silný vítr a ostré hrany udělaly svoje. Lana byla na výhoz a fixy dostaly taky pěkně zabrat. Daktejpa zaúřadovala a pro příště jsme fixy pořádně dopnuli. Dosáhli jsme velké police na desáté délce, kde jsme zabivakovali. Další den jsme se dostali přes 11. klíčovou a poslední dvanáctou délku na vrchol. Slanili jsme zpět na polici a střídali se ve „větráku“, což byla škvíra mezi věží a policí, kde silně protahoval vítr, takže se tam mohl člověk na chvíli ochladit. Večer jsem si ještě vyzkoušel kroky v klíčové délce. Konstatování bylo jednoznačné, přelézt v kuse by to šlo, ale za nižší teploty než kolem padesáti stupňů Celsia. Amíci měli o něco chladněji, pro změnu jim zase ale „víc“ foukalo, podle čehož dostala cesta název. Harmattan je zdejší vítr (uragán), který vane někdy v prosinci nebo lednu. Jim prý obrátil portaledge i s nájemníkem a dokázal rozšroubovat majlonky. Otázkou tedy zůstává, která varianta počasí je lepší.


Johny ve větráku

Cesta Harmattan rodeo má tedy celkově dvanáct délek z toho čtyři jsou hodnoceny 6c/6c+, dvě 7c+, jedna 7c+/8a, zbytek 7b+ a je udělána vrtačkou shora. Krom prvních tří délek, kde je třeba založit vlastní jištění, je cesta vynýtována. Lezení bylo spíše technického než silového charakteru (jak na písku) a klasifikace celkem odpovídala krom poslední délky (7b+), která je nadhodnocená. Po šesti letech se tedy cesta dočkala prvního opakování poté, co ji zkoušelo i několik známých osobností lezeckého světa. „Kdyby“ se podařilo vychytat trochu chladnější počasí, tak je to jedna z nejhezčích cest, co jsem lezl a na super materiálu (kvarcit).

Zákorisovi a spol. se mezitím také podařilo dorazit na vrchol a postarali se tak o prvovýstup s názvem „Forsakala Bimbaso“ hodnocený 8 UIAA o 13 délkách volného lezení.


Přelanění mezi Kaga Tondou a Kaga Pamari

Jelikož nás byla grupa čítající bratru devatenáct lidí lezlo se i na dalších frontách.  Miloš, Honsák a Kopis pojali hodně na pohodu patnáctidélkovou cestu „Espolón norte 6a“ na Kaga Tondu, kde si vychutnali dva bivaky s docela malým množstvím vody a tuto cestu pak zopakovali téměř všichni účastníci našeho výletu. Na Kaga Pamari byla zlezena zajímavá cesta s přelaněním „Macumba circus 7b+“. Na Wanderdu se stal oblíbenou cestou „Horacio 6a“, kterou Tomáš s Radkem vylezli téměř celou současně, asi aby Radek nevyšel ze cviku získaného ve velehorách. Úspěšní byli také Filous a Máka (jediná žena naší expedice, která se rozhodla s námi vydat do tohoto nehostinného kraje), kteří vyburáceli taktéž na Kaga Tondu, Deblidu a Wanderdu. Kapr a sexuální turista Yetti dobyli Deblidu a ztratili se při výstupu na věž Suri Tondo, na kterou jsme se nakonec dostali s Johnym a Kopisem rychlopřelezem cesty „Guy Abert 7a“ a Pepe s Kamzíkem přidali do sbírky kratší, ale zajímavý výstup „Turismo alternativo 7b+“. Také se v době rozbřesku, kdy bylo asi nejchladněji, vychvátily nejtěžší místní sportovní prásky do obtížnosti 8a a pár zajímavých bouldrů.


Cesta Guy Abert 7a


Suri Tondo - Guy Abert 7a

Lezení ve zdejších velkých stěnách skýtalo nové zajímavé poznatky a prožitky. Místní věže byly totiž ohromné ubytovny pro mnoho druhů ptáků. Nad hlavou nám majestátně proplouvaly orlové, supové a marabu. Občas prosvištělo hejno vlaštovek se sklopenými křídly jak stíhačky a ve spárách pištěli netopýři. Spárové lezení bylo tak obzvláště pikantní. S Johnym jsme se vydali na rozlezení  do čistě spárové cesty „Premiér thé 7a“, jenž nás zaujala tím, že byla ve stínu. Po druhé délce, kde jsem se probíjel ptačím trusem a spárou totálně zechcanou od netopejrů, jsme zbaběle slanili za jednoho stopera zpět na zem. Smrděli jsme jak po čtrnáctidenním pobytu v pavilónu opic. Také bivakování zde nabývá o něco jiných rozměrů než je našinec zvyklý z hor. Když je kam, tak sebou prostě plácnete, tak jak jste a spíte. Další výhodou je, že nemusíte nic zbytečně dlouho ohřívat a jídlo i pití vydrží teplé po celý den.


Bivak

Jelikož vedro nepolevovalo, rozhodli jsme se zvednout kotvy. V Hombori (vesnice asi 15 km od Fatimy, kam jsme občas vyrazili ze zoufalství pěšky na pivo) jsme dostali od místního čouzka jménem Lélélé kontakt na jeho kámoše Sekumara v Bandiagaře, což je východisko do země Dogonů, Kaprem podomácky přezdívanou země Vohonů. Vohoni jsou skalní lidé, kteří kutají své hauzíky do mohutných stěn kaňonů. Údajně až třistametrové stěny se nám zdály jako ideální lezecký objekt. První dojem z Vohonlandu byl docela dobrý. Měli jsme naplánovaný trek s lezením na čtyři dny. Po dvou dnech jsme si však začali připadat jak štvaná zvěř. Z různých koutů buše vylézali černoši a i v noci nám znělo v uších: savabjen, savatrebjen, kadómesjé, donmoaenbik …(dej mi dárek, tužku, peníze atd.). Utíkáme odtud pryč tak rychle, jak můžeme. Na lezení není nálada a akorát by to znamenalo problémy s místníma. Vrátili jsme se do Bandiagary, kde nás Sekumar nechal následující tři dny bydlet zadarmo u sebe doma, než nám pojede autobus do Bamaka.


Vohonland


Kamzoš a Pepe po treku

Afrika a zvláště pak Afričané jsou pro Evropana neskutečným zdrojem stále nových překvapení. Čekání na autobus případně jinou dopravu zde neznamená, že byste přišli na místo několik minut před plánovaným odjezdem a pak se jelo. Přípravy k odjezdu kamkoliv jsou doprovázeny neustálým nastupováním a zase vystupováním, nakládáním a vykládáním, to vše provázené křikem a hádkami. Na střechu autobusu do Bamaka se kupříkladu naložily naše haulbagy, asi třicet pytlů rýže, patnáct ovcí, dva fichtly a velké množství blíže neidentifikovatelného tovaru. Zbytek ovcí z asi padesátihlavého stáda se pak uskladnil do kufru a kur domácí zaujal své místo v uličce autobusu. Nakonec tedy začínají nastupovat lidé. Autobus nikdy neodjíždí dokud není úplně plný, takže po nástupu se třeba ještě hodinu čeká než dorazí chybějící cestující. Nevím jak to, ale vždy ještě někdo přijde, i když z pohledu bledé tváře se do autobusu nemůže už dávno nic vejít. K místnímu folklóru patří také mimo jiné to, že když už se konečně vyrazí, tak se jede k nejbližší benzinové pumpě, kde se dlouze čepuje. Nakonec je tedy vše naloženo, benzín doplněn a vyrážíme do Bamaka. Asi po pěti kilometrech autobus nadskočil a díky přetížené střeše ruplo boční okno. Zastavilo se a řidič s pomocníkem šli zkontrolovat situaci. Oprava okna proběhla velmi rychle, spočívala totiž ve vymlácení zbytků skla a hned se pokračovalo dál. Nám se tím tak trochu zkomplikovala situace, poněvadž jsme měli většinu oblečení na střeše v haulbagách. Kamzík vyřešil situaci „zapůjčením“ v danou chvíli již nepotřebné záclony a vyrobil si na sebe obleček a la superman. Já jsem dostal od jednoho domorodce fotbalový dres, přičemž zbytek těla jsem se snažil natěsnat do svého příručního zavazadla. I přesto jsme všichni docela úspěšně nastydli.

Bamako je špinavé, prašné a smogové město. Ubytování nám sehnal Sekumarův lehce zabržděnej kámoš (asi jedinej černoch, kterýho jsme natáhli my a ne naopak) na místním stadionu, kde jsme si postavili stan spolu s uprchlíkama z Pobřeží Slonoviny. Důležitá pro nás byla hlavně možnost uskladnění haulbagů. Měli jsme totiž ještě necelých čtrnáct dní času a rozhodli jsme se ještě pro návštěvu Senegalu.


Vše se nosí na hlavě

Po vyřízení potřebných víz jsme se vydali na cestu africkým expresem Bamako – Dakar. Průvodce Lonely Planet rozhodně nelhal v tom, že se jedná o neopakovatelný zážitek na celý život. Čtyřicet hodin strávených ve vlaku narvaném tak, že neexistoval centimetr čtverečný volného místa, na nás pravděpodobně zanechalo následky. Pepe se jal okupovat toaletu do té doby než byl vyplaven jednou africkou lady (zjistili jsme, že jich většina neumí používat záchodovou mísu) a Kopis s Johnym zaujmuli místo na čerstvém vzduchu v prostoru mezi vagóny. Každý z nás během chvíle zjistil, že jedinou možností jak přežít je hlídat si své teritorium za každou cenu. V realitě to znamenalo nekompromisně odhánět i starce, slepce a těhotné ženy. Jak to tam asi vypadalo se dá přiblížit, když si představíte prostor ve vlaku u záchodu, kde bylo dvacet lidí se zavazadly (a černoši nejezděj s igelitkou), z toho pak několik žen s malými dětmi, které jsme ani nepočítali. Do toho přišel každou chvíli nějakej idiot, kterej prodával různý zboží od paralenu po svítilny a k tomu tam jeden magor neustále vařil na plynový bombě čaj. Když pak přišel průvodčí s celníkama a policajtama, napočítali jsme rekordních třicet lidí na těch zhruba šesti metrech čtverečních. Po nějaké době jsme už se všemi mluvili zásadně česky a používali ne zrovna vytříbený slovník. Řekl bych však, že dle intonace nám bylo i tak celkem dobře rozumět.

V Senegalu jsme pobyli asi týden u pobřeží Atlantiku, ochutnali úlovky tamních rybářů a pokoušeli se zkrotit vlny na surfovém prkně, které tam pravděpodobně zapomněli ještě bílí otrokáři.


Afrotaxi

No a pak se už téměř nic zajímavého nestalo. Čekala nás „pouze“ cesta africkým expresem zpět do Bamaka, kterou jsme si pro jistotu zkrátili pomocí taxíků na polovinu, návrat do Mali s propadlým single-entry vízem, Pepemu ukradli foťáky, z čehož měl neskrývanou radost, protože si bude moct zakoupit nové, lepší přístroje a v Čechách jsme se začali nenápadně scházet (ti movitější i letecky) po infekčních odděleních.

That’s Africa man…

Naše poděkování patří sponzorům:
DIRECTALPIN, FRAM SERVIS, LANEX, RAVELTIK, OCÚN, SALEWA, SALTIC, SCHWARZKOPF, SINGING ROCK, a za finanční podporu ČHS

Zvláštní poděkování:
Specialistům na tropické choroby, nemocnici v Brně, Liberci a pražské Bulovce.