Motto: "Láska hory přenáší, ale ta Vaše Vás přes ně nepřenese"
Vypadalo to asi takto:
"Pojedeme na feraty. Do Itálie. Dolomity. Se Standou. Bude se Ti to líbit. Budeš si muset půjčit helmu." Těmito větami jednoduchými, pronesené mým přítelem, započal jím naplánovaný výstup. Tedy původně jsem chtěla začít výstup já. Chtěla jsem Jiřímu říct, že má kolena až do operace umělého kloubu zcela určitě nezapomenou na letošní přechod GR20 na Korsice. Že jsem svým kolenům slíbila, že už nikdy, opravdu NIKDY, nepůjdu nikam bez trekových hůlek. Že trekové hůlky stále nemám, neb nejsem schopná nikam dojít, neboť nejezdí výtah, my bydlíme v pátém patře a šlapat pěšky do pátého patra je v mém stavu totéž jako výstup na Mont Everest. Že je léto a v létě mají být lidé u moře a ne na horách. Že....ale nakonec mlčím, neboť vím, že bych stejně neuspěla. A krom toho pojede Standa a toho jsem dlouho neviděla a těším se na něj a..důvod jet se přeci vždycky najde. Takže ještě v noci, kdy celý byt spokojeně spí, tajně googlím, neb jsem neměla odvahu se zeptat, co že to vlastně jedeme dělat. Ze získaných informací pak nespím já.
Západ slunce
foto by © veronika
Cesta do Itálie proběhla v pohodě. Výstup na první, velmi lehkou a cvičnou feratu (Grosse Tschierspitze) byl také v pohodě. Tedy pokud vám nevadí, že vás po cestě nahoru na horu předběhne skupina předškoláků, asi tisíckrát cvaknete karabinu do vlastního prstu místo do jistícího lana, nemůžete přes své bujaré vnady obléct prsák, což vyvolá údiv spolulezců (můj údiv vyvolalo zjištění, že prsák se neobléká jako podprsenka) a pochvalné mručení vedoucího předškoláků a podobné maličkosti. Ale vylezla jsem. Jsem tudíž prohlášena za právoplatného člena výpravy a mám tu příležitost za pár dnů lézt na Piz Boe s drsnými chlapy (Jirka byl rok předtím na Elbrusu. Standa sjižděl před odjezdem divokou řeku na raftu. Já byla nejvýš na kopci vysokém 650 m, pokud pomineme korsické hory a na ty se snažím nemyslet). Některé příležitosti bych si ráda nechala i ujít.
Za pár dnů opravdu nastal den D. Bylo jasno, slunečno, nevětrno. Cesta s číslem 645 začínám mírným lesním stoupáním. Jirkovi les připomíná Šumavu, Standa je téměř ze Šumavy a les mu jako šumavský nepřipadá a já se kochám. Cesta se mění v prudší výstup, měni i své číslo na 638, kolem nás jezdí lanovka s turisty, kteří nás povzbuzují a já se rozhoduji, že na příští akci pojedu jen s lidmi, kteří jezdí lanovkou, protože ty kopce, ty kopce.... Na konečné lanovky dáváme rychlý oběd, neb tam hrozně fouká. Zavrhujeme Jirkův návrh na trasu, která vede přes černou feratu ( možná začnu milovat Standu, je takový nějaký rozumnější ) a vyrážíme směr jištěná cesta, dle průvodce: "trošku exponovanou a nádhernou", což překládej jako: "bude to velmi kolmé a náročné, takže si tu krásu ani neužiješ".
Ferata
foto by© veronika
Postupujeme k chatě Rifuge F. Kostner a. Vallon, poté přichází "milovaná" suť a pak už nástup na feratu. Kluci jsou už nedočkaví a já nervózní. Snažím se žertovat, že jsem jako nevěsta, neb mám něco modrého (triko), půjčeného (helmu) a starého (vlastní tělo), ale skuste žertovat s někým, kdo leze na Elbrus či jezdí raft. Napotřetí si dle svého mínění správně navleču sedák, Jirka mi jej překroutí do opravdu správné polohy a dobrodružství může začít.
Nikam nehrotíme, před námi leze ještě otec s dcerou, takže se ani moc rychle lézt nedá. Přede mnou Standa, za mnou Jirka, nade mnou nebe a pode mnou..tak dolů se raději nedívám. Cvak, cvak, cvak, cvak,.. odepnout, přehopsat mostík kolem malého hezkého vodopádu, zase cvak, zatím to jde, nic netrvá věčně. Všimla jsem si, že v jednom místě slečna dlouho hledá chyt, Standa tam má také malinko problém, teď nastupuju já, pekelně se soustředím, jsem u onoho místa a hledém chyt, opravdu se hledá blbě, někde tu být musí, sakra, už mě bolí ruce .. " Zůstaň tam chvíli, to je super, já si to vyfotím " ozve se seshora od Standy. Cože ? Fotit ? SMRT FOTOGRAFŮM !! Jsem tak zaskočena touto drzou nabídkou, že zcela zapomínám na rady, držím se lana, místo pevných tří bodů - na kterých bych měla držet - stojím pouze na palci u jedné nohy a pózuju..
vrchol Piz Boe
foto by © veronika
"hotovo, super"
Super? Nahoře na Stadnu ječím, že mi šlo o život, co to tady zkouší, ať už to nikdy nezkouší. "Za tu fotku mi poděkuješ" zní odpověď. uááááááááááá...
Ferata tímto ovšem končí, měla zhruba 400 metrů a opravdu se dala zvládnout. Nekončí tím ovšem výstup na vrchol. Takže balíme věci do batohu a pokračujeme v cestě. Před sebou vidím pouze ostrý hřeben a říkám si, že tudy to určitě nepovede, ovšem že vede. Per apsera ad astra, čili přes překážky ke hvězdám, opakuji si jako mantru a snažím se myslet na to, jak si dám doma palčinky s marmeládou a šlehačkou, polité čokoládou a ovocem a... a je tu vrchol, spousta lidí, kteří přišli od chaty Rifuge Boe, motá se mi trochu hlava, ale ty výhledy. "To naproti je Marmolada. Je tam ledovec. Na ledovec potřebuješ cepín a mačky. Do příštího roku si sežeň cepín, mačky můžu půjčit." uááááááááá.
Vrcholové foto a jinou cestou hurá dolů. Dolů to jde blbě, na cestě v jednom okamžiku je opět nepříjemný jištěný úsek, neni sice nutné se cvakat, ale rozhodně by to bylo lepší. A pak dlouhý suťový svah, kde jsem několikrát upadla a prudký sestup kolem řeky,člověk toho už má dost. Těším se na čokoládu, kterou mi Jirka slíbil v táboře, ale myslel čokoládu na vaření, která také není špatná, ovšem je jí málo a bude ještě potřeba k dalším snídaním, takže ji odmítám. Situaci zachraňuje Standa, ktery mi nabízí kousek svojí ( určitě budu milovat Standu, má čokoládu ). A pak uz jen sedím, vzpomínám na feratu, která nebyla přece zase tak špatná, že, přece jenom ten vodopád a Jirka na mě také moc neřval, dokonce mi na sestup půjčil hůlky a udělal mi vrcholové foto a klidně by mi dal čokoládu, které bylo málo a ten západ slunce je take úchvatný a v Praze je teď určitě ošklivo a tady je nádherně, zítra jdou kluci na další feratu a já tam polezu klasickou cestou, už se těším, TĚŠÍM?? Nevíte, jestli můžete v Bohnicích jako těžký případ přijímat návštěvy? :-)
PS: zkuste prosím tento článek brát trochu s nadhledem. Věřím, že mezi vámi je spousta drsných lidí, co běžně lezou nelezitelné. Ovšem existují i tací, pro něž může být setkání s feratou šok :-)