Dvě horalky na horách aneb Severkou na Mnicha, “Nollen route”.

Přemlouvám Máju, ať se mnou vyrazí na Mnicha. V tu chvíli lezeme zrovna u nás na stěně a vedro je takový, že bych potřebovala kyslík a bazén k tomu. Kývá, že teda asi jo. Když začnu barvitě líčit jaká to bude krásná túra, piánko lezení a velkolepé výhledy je rozhodnuto.



Už jen vyřešit jak se tam dostaneme. Na kole je to daleko a nikdo z našich parťáků jet nechce. Nadhazuju nenápadně otázku zda by nám tatík nepůjčil tranďáka. Tatík nápadně a nahlas huláká, že jestli se nezabijeme při výstupu, tak při cestě autem už určitě ano. Vzhledem k tomu, že ani jedna moc neřídíme, se to dá pochopit. Měním taktiku a ptám se, zda by nechtěl jet a lézt s náma.

O půlnoci dorážíme na parkoviště Grindelwald, Grund, kde přespíme do rána. Od Máji dostávám na dobrou noc krásnou přednášku o hvězdách a mléčné dráze a už chrním jak dudek.



Ráno si rozhodíme matroš a valíme vzhůru za dobrodružstvím. Kocháme se pohledem na severní stěnu Eigru. Monumentálnost stěny mi bere dech, ale v duchu spřádám plány, že si ji jednou taky vylezu. V Pět dorážíme na Guggi Hütte (2792 m n.m.). Dáme čajík, pár sušenek, krátkého šlofíka a už abychom šli zas dál.

Vyrážíme kolem jedné v noci. Když nacházíme prvního mužíka, cesta začne pěkně odsejpat. Nenecháme si kazit náladu sněhodešťem, ani mlhou, která začíná nastupovat. Předpověď byla dobrá, určitě se musí co nevidět vyčasit a my uvidíme ty krásný výhledy, co jsem slibovala.

Začínáme lézt. Firnem se to „běží“ ještě celkem dobře. Pohroužená do sebe si to křupu vzhůru. Nastupuje ledová část. Lezení je parádní. Jen to počasí si nedá říct, vítr se zvyšuje a my už se na štandech začínáme třást jak osiky, alespoň já s Máriou.

Po pár hodinách lezení si říkám, že už bychom tam dávno měli být. Přece nemůže být takhle pomalí. Můžeme... Po dalších hodinách mi začínají tuhnout nohy a dostávám křeče do lýtek. Vítr mnou lomcuje o stošest a když se na chvílí rozední, a já konečně vidím i víc než metr před sebe, spatřuju vrchol. Trošku zděšení, že jsme takový želvy.











Ploužím se kopcem na vrcholovej hřebínek, tatík jde dopředu. Čekám, kdy mě to odfoukne. Nevím, kde bych brala sílu já, dolézt poslední metry a prošlapávat stopu. Mokrý, zmrzlí, unavení, ale přesto šťastní.

Kvůli chvilce zpoždění těsně nestíháme najít cestu v posledním skalním hřebínku.

Tma se přiřítí z minuty na minutu. Ne, že by pravděpodobný sestup měl být nějak moc těžký. Ale únava udělala své. Asi bylo dobře, že jsme celý sestup jistili. Ta koordinace pohybů, batoh na zádech a ne zrovna jistý terén. Ale byli jsme pomalí.

„Bivak!“ Zavelel táta. Trošku jsme s Májou škemrali, že to dolů půjde. Ale asi to nebylo dost přesvědčivé.

Teď přihází ta správná nálada a já přicházím o veškerou statečnost. Vyhlídka, neplánovaného bivaku bez spacáku a karimatky, moc lákavá není. Nastupuje pravděpodobně nejdelší noc mého života. Zkřehlí vyndáváme věci z batohu a hážeme pod sebe zmrzlá lana. Překrýváme se jedním ždárákem. V tu chvíli přestávám věřit v existenci slunce a tepla. Je slyšet jen zvuk noci. Dívám se na oblohu a přemýšlím o těch všech hvězdách nad námi, o tom jestli mi byla někdy jindy větší zima a hlavně o tom, kam zas vyrazíme příště... Taťka si sedl na batoh vedle nás. Co mu vlastně jiného zbývalo, že. Začal nás zasvěcovat do toho, jaký to bude mít průběh. Tedy pokud se nepokazí počasí. Ještě tak hoďku to půjde. Říkal. Pak to příjde a bude kosa. Nejhorší by to mělo být mezi druhou a třetí hodinou ráno. To už budeme mrznout relativně dlouho a do rána ještě daleko.

Jak taťka říkal, první hodina tak nějak šla. Ještě jsme trochu zahřátí ze sestupu. A pak se ozve jen: „Už je to tady!“ Táta sedíc stále na batohu začíná klepat kosu. A my v ždáráku taky. Mraky se rozeženou a objeví se tisíce hvězd. A s nimi snad ještě větší mráz. Teplota mezi 7 a 10 stupni mínus. My jen v tom v čem jsme lezli a zalezlí do žďáráku. V podstatě o nic nejde, říká náš vůdce. Jen vydržet do rána. Tisknem se s Márií k sobě a každých pět minut se ptáme kolik už je hodin. Přestávám cítit prsty u nohou, baterky se kterými po omrzlinách musím lézt už jsou dávno vybité. Mája se celá drkotá, ale nabízí se ať vyndám nohy, že je zkusí dát k sobě na chvíli na břicho. Obdivně na ní koukám a říkám si, že je to parťák do deště. Vylezáme ze ždáráku a zkoušíme se  zahřát dřepama, jsem ale tak vyčerpaní, že se nám to moc nedaří.

A pak jako zázrakem vysvitne slunce. Koukám na tu žhavou kouli a  přemítám, že krásnější východ slunce už asi nezažiju. Postupně se začneme zahřívat a za dvacet minut slézáme dolů na ledovec.

Proti vyráží asi tak dvacet až třicet lidí s horskými vůdci touhle sestupovkou na vrchol Mnicha a podivují se, co tam děláme. Po jejich stopách vyrážím k asi sto metrů vzdálené cestě od rolby. Udělám dva tři kroky. Země se pode mnou otevírá. A já mizím v trhlině. Naštěstí padám jen asi čtyři metry hluboko na záda a batoh. Vzápětí uvidím na okraji díry, kterou jsem udělala zděšené obličeje Máji a táty.

Za minutku jsem venku. Pak už jen předraženým vláčkem dolů a šupajdy domů.


Za dva, tři týdny, až má můj obličej zase kůži, nastupuje vzpomínkový optimismus a touha se zas někam lopotit, listuju průvodci, dělám záložky a volám Máje jestli by se mnou někam nejela, že to bude super, piánko lezení, krásný výhledy a ona že asi teda jo…