malý, krátký... (příběh)... o tom jaké to je (se ženou) ... doplněno o jeden střípek Nikdy jsem nevěřil, že se led tak krásně rozpouští, když na něj dýchám... člověk by při tom pohledu úplně zapomněl, že se mu levá noha nedaří zarazit do tříštivého ledu a poslední trošku rozumné jištění je kdesi hluboko v bílé minulosti... "soustřeď se... když ten led je tak krásnej- jak se mění... napřáhnout nohu... a pravá tvář jak krásně studí... švih... to zrychlený a divoký je tlukot mého srdce(?) nebo se někde zas chvěje zem... jo, konečně drží..." ... "Tak lezeš?... nebo jak...", ozvalo se z hlubiny a vše jako by se vrátilo do normálu- v rukách jsem ucítil zbraně, uznal, že ten divoký tlukot je opravdu moje produkce a vzpomněl si, že musim nahoru... ono když už ne tohle, tak jemné "křup" pod právě zaseknutou mačkou by popohnalo každého. Jak to říkali... od nástupu přímo nahoru ledem až k začátku pravého koutu, pak koutem přímo nahoru, tam štand, traverz doleva a pak... pak se uvidí podle ledu... buď přímo nahoru, nebo přes hranu a lehkym až na kopec... takže... pod koutem jsem…zatím pohoda... ... Mixová část byla lehká a tak až klasické natékání lýtek, třes, chvilka strachu, zvuk cvakajících expresek, nicmoc... navíc nahoře krásně odjištěný... ... "Štááánd... poď" Štand je zajímavé místo… dobíráte, jistíte, cítíte své zmrzlé prsty, ale přemýšlíte o něčem úplně jiném... o tom jak hladíte dívčí stehna, o guláši, co provoní celou hospodu, o kameni, co se řítí přímo na vás nebo... sakra... "bacháááááá šutr"... Nevím kde jsem se to naučil, ale to zhoupnutí se na štanďáku, zaseknutí cepínu a vytočení do boku... v Americe by to mělo určitě úspěch... I já bych se pochválil, kdyby se posléze neozval dívčí výkřik a vše pak nepohltilo ticho... Štand je zajímavé místo... úplně jiné než před chvílí... ... Zafixovat lano... jenže co dál, sakra... druhý lano nemám, ten kousek co jsem dobral až dolu nevyjde... "nechceš lézt dolu!!!... volně!!!... že ne???", zašeptal kdosi v zadní části mého mozku... "Sem snad idiot???" odpověděl jsem si... a sevřel zbraně o něco pevněji než obvykle... ... "KŘUP" Víte... jsou dva druhy křupnutí... to první je obyčejné "křup"... pravda, pěkně se opotíte, polknete knedlík v krku, ale víte, že budete mít co vyprávět vnoučatům... to druhé "křup", špatně se to popisuje...ale poznáte ho... ... Kupodivu nefungoval ani vis na jednom cepínu, ani spásné zachycení poutka od fotoaparátu... prostě jsem padal... tiše a zatraceně rychle... a taky by mě zajímalo co to furt pípá... Když jsem míjel Jarmilu, něco mě zaujalo. Zdálo se, že si jen odsedla... měla sundanou jednu rukavici... a... mezi oním podivným pípáním jsem zaslechl pár jejích slov... "Sakra...můj nehet..." ... a já padal "vesele" dál... pousmál jsem se a natáhl jsem ruku... věděl jsem, že to bude fungovat... Ani mě nepřekvapilo, že v ní nebyl cepín a dokonce že nebyla v rukavici... přece jen… to co tu pípá...je budík ... 8:00;23.12.2005;Brno… a zase další nudnej den na krku... Shrnutí účastníci : já a Jarmila vrcholy: nejmíň dvakrát materiál: pyžamo + neznačkový budík cíl: mno...vyhrát ty cepoše... bo kdybych je měl určitě bych to zvládl, slezl bych dolu, políbil bych Jarmilu, pak urá zdárně na vrchol, pak sex, pak večeře... pak zase sex... pak děti... vnoučata, sex... a tak... :o)))) hore a jiným ouchylkám zdar... v novém roce hodně sil, hodně smyslu pro recesi a sarkasmus... a hodně snů... c(_) ____________________________________________________ 31.12.2006 - střípek Mám ráda tyhle osůbky... Jak přicházejí, v pestrobarevných oblecích a jak podivně cinkají. Slyšela jsem, že o kousek dám žijí ve zděných domech a skoro nechodí ven... jaká škoda... Je až s podivem, jak je cítit jací jsou.. Onehdá jsem se zalykala blahem, když tu byli ti tři... slušní, pokorní, čestní... tuhle jsem zas byla svědkem milostných hrádek, láskyplných pohybů a milostných vzdechů... tenkrát bylo léto... Jojo, třeba tihle dva. Přišli ještě před svítáním, vzduchem zavoněl čaj a mě jako by se vybavilo něco ze mě samé... něco velmi dávného a vzdáleného... Když se pak sluneční paprsky začaly na mém těle odrážet ve směsici barev, konečně začal onen rituál na který jsem čekala... Přijala jsem je za své a oni na oplátku laskali mé tělo svými prsty a svíraly ho dlaněmi, pravda, ne tak zkušeně a ladně jako mnozí, však s nemenší láskou a úctou... Zda-li pak se dostanou až "TAM"? Budou mě lechtat pomocí prapodivných pomůcek, avšak já jdu s dobou a abych pravdu řekla v určitých místech je toto lechtání velice příjemné... už se těším... ... První byl onen muž...a- krása. Věděl kam co a jak, nechyběla mu ona mužská průbojnost a drovost... a mě bylo jako ženě, které pod tíhou mužských polibků povoluje sevření kolen... "... a tichem jako by zazněl zvuk padajícího kamene..." To, co následovalo bylo ještě krásnější... ten cit, ta fantazie, ty emoce, každý pohyb oné ženy... cítila jsem každý její výdech, onen proud horkého vzduchu... Přivřela sem oči a vychutnávala tu rozkoš... ale, ona- přestala. "proč?", projelo mi hlavou a síla tichého zašeptání "ještě..." se pomalu vytrácela... ... Najednou však... ano, byl to onen muž. Jeho doteky byly jiné, ... důležitější. "Ano... níž... níž...", šeptala jsem a... Pak, jako když se žena pod tíhou mužských dotyků zprudka nadechne... nadechla jsem se i já... "... a tichem se ozvalo tiché "Křup"... "
|