I.
O několik let později se odněkud zjevila znovu, tentokrát měla i jméno: Naranjo de Bulnes. Vzbudila ve mně starý zájem a přesunula se v hlavě do složky
Hory, na které je třeba vylézt.
Díky okolnostem bylo letos praktické vynechat naše oblíbené Dolomity a sejít se s Mírou k horskému lezení někde “na půli cesty”. Sever Španělska se přímo nabízel. Bez delšího váhání jsme se rozhodli uskutečnit starý plán.
Výprava začala rozpačitě: Mírovi se cestou někde zapomněl batoh s vercajkem a já jsem díky zpoždění prvního letadla nestihnul přípoj. (To máme z toho škudlení a neochoty připlatit si za přímý let.)
Batoh i já tak dolétáme do Bilbaa až následující den. Půjčujeme zamluvené auto a po nákupu nezbytného proviantu a čelovky svištíme po dálnici A8 do národního parku Picos de Europa. Míra se mě snaží navigovat někam na západ od města, a když ukazuji v mapě na druhou stranu, udiveně se ptá: A my nejedeme do těch Pyrenejí? Takže přípravu před expedicí budeme muset příště vylepšit! (Omluvou Mírovi budiž, že měl před odletem plné ruce práce na svatební cestě...)
Hákovací délka v Murcianě 78
foto by © archive Honza Hrbáček
Díky zpoždění i mého náhradního letu (radosti letecké přepravy v letní prázdninové sezoně) nestíháme poslední lanovku v 19:45 a dnes přespíme tedy na parkovišti v údolí. Výhled na 900 metrů vysokou vápencovou bariéru, za níž se rozprostírá střední část masivu Picos de Europa je impozantní. Ze spacáků vylézáme dříve, než je začnou zahřívat sluneční paprsky. Chceme jet první lanovkou nahoru, ale ani tak není kam spěchat – provoz začíná až v 9 hodin. Batohy s matrošem a jídlem na týden váží každý přes 25 kg a když se kabinka s lehkým zhoupnutím zastaví v horní stanici, jsme vděční, že jsme si téměř kilometrové převýšení nemuseli vychutnat pěšky. Teď zbývá již jen čtyřhodinový pochod na chatu.
Výhled z komína na Torre de los Horcados Rojos
foto by © archive Honza Hrbáček
Naši vynášku přerušíme v její třetině, abychom si vyběhli Diretku J stěnou na Torre de de los Horcados Rojos. Dominantou cesty je 80 metrů dlouhý výrazný kout, který rozeznáváme už z dálky. Z cesty trochu připomíná Hladký kout v Americké diretce na Petit Dru a člověk očekává technické koutové obtíže. Ale při pohledu do průvodce zjišťujeme, že to tak těžké není - místo koutové se spíše bude hodit technika komínová. Nastoupit do jižní stěny v 11:30 byl nápad na Darwinovu cenu, ale o čtyři hodiny a několik úžehů později sedíme na vrcholu. Gratulujeme Irovi, který sem vystoupil po turistické cestě z druhé strany a vydobyl si zde osobní výškový rekord (2502 mnm.) a fotíme se navzájem na památku.
Sestupuje se naštěstí chodecky a po krátkém odpočinku pod stěnou pokračujeme směrem na Refugio. Cesta je jako obvykle delší, než jsme čekali, a zvláště prudký sestup po ocelových lanech ze sedla Horcados Rojos je s batohy fuška. Nicméněza 2,5 hodiny spatřujeme západní stěnu Naranjo de Bulnes přesně tak, jek ji mám uloženou v paměti.
II.
Naranjo de Bulnes (Picu Uriellu, 2518 mnm.) není nejvyšší horou vápencového masivu Picos de Europa, ale horolezecky je patrně nejvýznamnější. Hlavním lákadlem je 500 m vysoká, téměř kolmá a místy převislá západní stěna. Vypadá, jako byste vzali střední, nejvyšší část Marmolady a uřízli její horní třetinu (koho baví těmi rozlámanými komíny taky dolézat, že). Kromě řady náročných výstupů s povinnými technickými pasážemi ji lze prostoupit třemi směry, které jsou dosažitelné i běžným smrtelníkům.
Pohodová délka v Murcianě, v údolí za námi chata
foto by © archive Honza Hrbáček
Cesta Rabadá-Navarro z roku 1962 je první průstup stěnou využívající její nejslabší místa. Zahrnuje severo-jižní traverz v polovině výšky stěny. Jako řada prvních průstupů velkých horských stěn má pohnutou historii včetně smrtelných vyústění dvou pokusů o první zimní přelez.
La Murciana 78, stejně logická, ale přímější cesta v levé části stěny. Odstup čtvrtstoletí proti předchozí linii je znát z vedení výstupu včetně způsobu překonání hladké plotny v první čtvrtině trasy.
Leiva, údajně nejlezenější z této trojice, která se nachází v pravé části stěny a je v půli předělená kamenitou rampou. Leiva má pro nás zvláštní význam, protože volně ji jako první v roce 1985 přelezlo československé lanové družstvo.
Jižní stěna je tvořena z poloviny mohutným amfiteátrem s nespočtem vodou vymletých vertikálních žlábků a kromě standardního sestupu poskytuje nejlehčí výstupové směry na vrchol (III-IV).
Východní stěna leží mezi jižní a severní stěnou nejen geograficky, ale i horolezecky. Vede jí řada oblíbených výstupů střední obtížnosti (IV-6a) a délky cca 300 metrů. Zvláštností místního klimatu je, že ve východní stěně lze lézt na slunci pod modrou oblohou, zatímco chata položená o 200 metrů níže se topí ve vlezlé, sychravé mlze.
III.
Předpověď na střed týdne je nejistá, takže jak praví Míra, “není čas ztrácet čas”. Naším zítřejším cílem se stává Rabadá-Navarro.
Když ráno pod stěnou ve tmě půl hodiny čekáme na rozednění, od chaty se naším směrem odlepují dvě světélka. Budíček ve 4 ráno se přece vyplatil – budeme v cestě první! Do úvodní délky nastupuju za pološera, nechceme dva španělské borce příliš zdržovat. Ze stejného důvodu si povoluji jen jeden pokus navíc, když odsedám (naštěstí do nýtu) u prvního těžkého místa 10 metrů nad nástupem. Ruce zebou, ale 6c v 6:30 ráno je samozřejmě má oblíbená disciplína. Kupodivu mně to pouští (bude to asi lehčí), a po krátkém hekání u skalního bříška pod 1. štandem začínám Míru dobírat.
Pochod smrti na chatu v plné polní
foto by © archive Honza Hrbáček
Ve 3. délce (druhé z dvou klíčových) mám namále, když stojím na malých stupech v mírně převislém koutě se spárkami, předloktí pomalu zrají a spásná skoba je v nedohlednu. Proč by tu také byla, když lze místo zajistit vlastními prostředky? Poslední friend je pár metrů pode mnou, ale ve vápenci jim nevěřím od doby, kdy lektor na instruktoráku v Prielschutzhausu demonstračně vytrhl jednoho ze spáry rukou. Šmátrám vklíněncem ve spárce, pětka ne, tak šestka, taky ne, spárka je příliš mělká a otevřená - Míro bacha, možná půjdu – zkusím tuhle vedle, trhám celým svazkem čoků, vklíněnec drží – expreska, modré lano, sedám! Připadám si na konci sil a vyklepávám. Délka pokračuje převislým sokolíkem v koutě, ale stupy se naštěstí zvětšují. Do skob na štandu se zavěšuju vycucnutý jak hašlerka. Jeden ze Španělů zatím pytlí druhou délku, když se mu nedaří udělat jeden nepříjemnější silový krok v převísku a následně slaňují. Trochu se nám uleví, že nebudeme muset před nikým uhánět.
Zůstáváme v cestě sami. Další délky už jdou ráz na ráz, krása střídá nádheru. Zajímavé lezení s pěknými kroky i v lehčích délkách – a skála vůbec není rozlámaná. (Tak pevné čtyřky jsme snad ještě neviděli.) Zvláštní zmínku zasluhuje exponovaný traverz napříč celou šířkou stěny asi 250 metrů nad zemí se slaněním a kyvadlovým traverzem. Na jeho konci křižujeme cestu trojici španělských lezců, s nimiž budeme za pár hodin sestupovat. Lezou Murcianu. Následně cesta zamíří vzhůru namáhavým komínem, poté opět klesne, aby člověk asi po pěti délkách lezení byl v podstatě stejně vysoko. Na závěr vystoupáme pěticí stěnových délek na vrchol.
Co se děje na kopci po 14 hodinách lezení (do časového limitu z průvodce jsme se nevešli) všichni znáte: úleva, pohodlné boty, smotat lana, tyčinka, foto a co nejrychlejší sestup do údolí. Se Španěly nacházíme spojenými silami první slaňák v amfiteátru jižní stěny a využíváme lan obou družstev k rychlejšímu ústupu ze stěny. U chaty jsme o půl jedenácté – čaj, vaření jídla, pivo... stokrát zažito, pokaždé k nezaplacení.
Hrb v Rabadá-Navarro
foto by © archive Honza Hrbáček
Následující den (úterý) je pochopitelně restday. Ve středu večer se má počasí trošku pokazit, tak si dopoledne děláme radost ve východní stěně cestou Cainejo. Zažíváme typickou konstelaci zmíněnou výše – údolí pod námi se topí v bílé mlze, zatímco lezeme délku za délkou vzhůru východní stěnou zalitou dopoledním sluncem. Krásné rajbasové lezení sem tam proložené žlábkem od vody. Člověk občas musí zkousnout delší odlez, protože v těhle plotničkách se jen těžko hledá možnost založení. Ale v těžších místech se vždycky našel nýt a navíc místní vápenec má neuvěřitelné tření. Míra se potěší v klíčové délce, kdy suše vyběhne 7a OS, ale já s batůžkem samozřejmě tahám za smyčky a funím. Hustá mlha u chaty nám umožní provést kompletní očistu u studánky před chatou, aniž bychom ohrožovali mravní vývoj skautů a skautek, kteří se tu zatím ubytovali.
Míra v traverzu cesty Rabadá-Navarro
foto by © archive Honza Hrbáček
Nakonec neodoláme pokušení vylézt si i druhou cestu ze slavné trojice. Murcianu nastupujeme také ještě za ranního šera a tentokrát se ocitáme dvě délky před německým lezeckým párem. Zde jsou nejnamáhavější 3. a 4. délka, které se obě zčásti hákují (A1 a A2), pokud tedy nelezete 7c+, což je udávaná hodnota volného přelezu. Následující délky nabízejí luxusní lezení v kolmých, děrovaných plotnách, kdy se madla vynořují jakoby z ničeho a trochu tím připomínají Messnerovu cestu na II. věž Sella v Dolomitech. Jištění je v první z těchto délek přepychové s nýty a v druhé naopak pouze vlastní, což jsme nepochopili (a ne, nezabloudili jsme). Na polici, kde jsme potkali Španěly o pár dní dříve v 13:30 jsme dnes už v 11 hodin. Je dnes sice chladněji, fouká vítr a stěna nespatří slunce až do časného odpoledne, ale odhodlaně pokračujeme – co také jiného zbývá.
Východni stěna je pěkně ukloněná
foto by © archive Honza Hrbáček
Výjimečný lezecký zážitek kalí jen lámavý kout čtyři délky pod vrcholem, ale lezu jako lenochod a nic se díkybohu se mnou neuloupne. Vrchol si užíváme tentokrát v časovém limitu a sestup je už známý.
Vrcholovka
foto by © archive Honza Hrbáček
Během našeho týdenního pobytu jsme u chaty potkali několik krajanů a jeden český horolezec z hory spadnul
Češka zahynula v rakouských Alpách, Čech zraněn ve Španělsku. Navzdory geografické odlehlosti se tedy zdá, že i toto pohoří Češi za poslední dekádu objevili, i když kolonizace nedosáhla stupně zřejmého v rakouských Alpách či Dolomitech. Pokud máte rádi vápenec, odškrtli jste si většinu lezeckých cílů na Dachsteinu, v Kaiseru i Toteskách a budete mít možnost do Picos de Europa někdy zavítat, rozhodně si ji nenechejte ujít.
Záchranná akce - tentokrát šlo jen o kotník
foto by © archive Honza Hrbáček
Vylezené cesty
Naranjo de Bulnes:
Rabadá-Navarro, 6c (V+ A1), 700m, 14 hod
La Murciana 78, 6a A2, 530m, 10 hod.
El Cainejo, 7a (V+ A1), 300m, 5 hod.
Torre de los Horcados Rojos:
Jižní stěna direkt, 350m, V+, 4 hod.
Praktické info
Chata Julian Delgado Ubeda (Vega Urriellu) 1950 m – přímo pod Z stěnou. Nástup k cestám 15 minut. K východní stěně 1 hodinu, k J stěně 1:15.
Přístup na chatu je buď z jihu za použití lanovky (11eur, zpáteční 17eur, avšak platí jen jeden den (?!), trvání cesty 3 minuty, převýšení 850 metrů) a poté značenou cestou do sedla Horcados Rojos. Zde pokračuje již neznačená pěšina do údolí za pomocí ocelových lan a poté vesměs po vrstevnici k chatě. Celkem nám to s batohem trvalo asi 4,5 hodiny.
Nebo ze severu z vesnice Sotres. Podle průvodce také 3,5 hodiny, ale přímou zkušenost nemáme. Podle mapy se jde mírným stoupáním celou dobu bez významnějších výškových ztrát a končí se závěrečným prudkým výstupem na chatu. Oproti variantě s lanovkou se nezdá o moc namáhavější.
Ceny – běžné vysokohorské:
Nocleh 10eur s Alpenvereinem, 15 bez průkazky
Povinný spací vak (lze půjčit za 2eura)
Snídaně 5eur
Večeře (polévka, hlavní jídlo s možností nášupu a drobný dezertík) 15 eur
Pivo (0,33 San Miguel 2,50eur)
Auto pro dopravu mezi letištěm a národním parkem – půjčovné 245eur/týden (bude záležet na roční době a jak dlouho dopředu provedete rezervaci)
Letenky – podle data letu a jak dlouho dopředu koupíte, naše stály cca 200 eur zpáteční
Lezci:
Honza Hrbáček (Hrb), Míra Král – HO Humanita Praha