Po měsíční pauze je tady opětovné nakouknutí do mrazničky Silvretta. Snad přijde v tropických dnech vhod. Brzké vstávání je podobně obtížné jako balení. Ani jedno člověk nemiluje a po každé s ním bojuje. I my. Dnešní plán zněl přesun do vedlejší doliny Ochsental. Cíl číslo jedna byl Piz Buin. Přesně ten kopec, který je na obalech stejnojmenných ne zrovna laciných opalovacích krémů. Nabízelo se nám hned několik variant a možností, jak se dostat do sousední na západ situované doliny. Nejsnadněji přes sedlo Obere Ochsenscharte, zajímavě přes sedlo Tiroler Scharte nebo obtížněji přes Totenfeldscharte. Vybrali jsme zlatou střední cestu. Ale realizace se úplně nezdařila. A na mapě byla cesta tak jasná! Stejně jako včera jsme se dostali na ledovec Jamtalferner. Po pravé ruce čelem nalevo jsme měli Ochsenkopf 3.057 m a Tiroler Kopf 3.015 m napravo se sedlem Tiroler Scharte 2.935 m mezi nimi. Na mapě se tvářil výstupový ledovec do sedla relativně pozvolný. Opak byl pravdou. Ve skutečnosti se nám předpokládaný výstupový směr příliš nezdál. Dík našemu pozdnímu odchodu do východních svahů již pěkně pražilo slunko. Ranní oblačnost vítr rozfoukal a pozvolna se utišil. Na mnoha místech této doliny na takto situovaných svazích popadalo několik lavin. Nechtěli jsme zbytečně riskovat. Plán jsme modifikovali a sledovali jsme starou stopu severozápadním směrem do na mapě bezejmenného sedla mezi Tiroler Kopf a Rauher Kopf 3.101 m. Milan se od nás odpojil, protože se necítil na variantu přechodu do údolí Ochsental. Svou roli jistě sehrály jeho zkušenosti, ale i to, že byl nejpomalejší a většina z nás mu utekla. Svůj názor jsem od plic hned některému nejmenovanému jasně řekl, že měl na nejpomalejšího počkat a ne utéci mu. Naplánovali jsme tyto skialpy jako skupinovou akci a týmové pojetí má pro mne velký význam. Každý by měl vědět o všech členech týmu a za každé situace slabšího jednotlivce okamžitě podpořit. Sólové pojetí hry neodmítám, ale je třeba předem se na něm dohodnout. Tady nešlo o nic. Věděl jsem, že i kdyby přístup do onoho sedla byl náročnější, více lezecký, neměl by být problém. Při nejhorším se vždy člověk mohl vrátit a jednoduše využít Obere Ochsenscharte. Milana změna cesty rozhodila a odmítl jít s námi. Setkat jsme se měli na Wiesbadener Hütte. Neměl jsem nejlepší pocit, když jsme ho upouštěli.Všechno je o prioritách. Ty naše byly v ten moment zcela rozdílné a možná trochu sobecké, místo abychom se přizpůsobili tomu nejméně zkušenému. Každý z nás by se jednou mohl dostat do podobné situace. Přijelo nás tady pět a ne čtyři a jeden. To bylo tak na okraj, chtěl jsem tento moment ze sebe vyprázdnit. Jakmile jsme měli ono sedlo na dohled, šlo spíše o zářez ve skalnatém hřebeni pěkně ozdobeném převějemi, do kterého vedl strmý sněhový výšvih. Sedlo jsme očima hypnotizovali, abychom jej co nejvíce přiblížili a zkrátili tak pobyt ve výhni ledovcového kotle. Při pohledu na potencionální sněhové koule nad námi jsme o bowling zájem rozhodně neměli! Na závěrečné metry výšvihu bylo nutné sundat lyže (cca 45 st.). V mokrém sněhu to šlo nahoru překvapivě dobře (2 hodiny z chaty). V sedýlku se k „švédskému batohu“ servírovaly neobyčejné výhledy východně na Chalausköpfespitze 3.120 m s Gamspitze 3.114 m a západně na Schneeglocke 3.223 m a Schattenspitze 3.202 m. Pod nohama jsme však měli hlavně ledovec Rauher-Kopf Gletscher, pole neorané. A to bylo rozhodně třeba pěkně rozorat a vytrestat! Po domluvě jsme hormonální ejakulaci odložili a vydali se společně vyvrcholit na třítisícovku Rauher Kopf (45 min), která se nám jevila povolnější jak Tiroler Kopf. A taky povolná byla! Po asi 500 metrovém traverzu v západním úbočí jsme v zářezu pod vrcholem odložili lyže. Ve starých stopách jsme nejprve svahem pod skalami, posléze přímo po jižním hřebeni dolezli k vrcholovému křížku. Jedno místo bylo obtížnější a vyžádalo si trochu pozornosti, aby se člověk nevydal na opětovnou návštěvu doliny Jamtal (II+). Na vršku siesta jak cip a řádné vyvrcholení. Vůbec se nám odsud nechtělo. Člověk se na sluníčku pěkně rozvalil a čas nechal volně plynout. Všechny starosti všedního dne byly v ten moment úplně nicotné. Během sjezdu plání ledovce Rauher-Kopf Gletscher na nás ty naše žlázy úplně zapomněly. Překvapivě místo prašánku jsme museli zkousnout těžší kousající sníh, po opuštění ledovce krustu a v závěru těžký mokrý sníh. Takový chuj… sjezd nikdo z nás nečekal. Doplňkový výlet ledovcem Tiroler Gletscher do sedla Tiroler Scharte v pozdním odpoledni jsme tak odpískali a věnovali se rozumnějšímu a přínosnějšímu zevlingu s kibicováním na verandě Wiesbadener Hütte 2.443 m (30 min). Chata je to menší oproti Jamtalhütte. Zdála by se na první pohled útulnější, mně však přišla „studenější“ a méně přitažlivá. Ani „Juniorpreise Übernachtung“ mně nepřesvědčilo o opaku. Se zalepenýma očima jsme se vysoukali se všemi těmi krámy z malinkého matrazlageru. Podobně jako když vyšprtáváte sardinky z plechovky. Plánovali jsme většinu věcí nechat pod ledovcem Ochsentaler Gletscher. Téměř všichni jsme měli vlastní zásoby jídla. Jen Milan se Šarikem si jídelníček zpestřili snídaněmi na chatách. Zdejší byla skromnější. Káča se Zbyňou vyrazili jako hladoví psi před námi. Cesta na majestátní Piz Buin není vůbec náročná. Tedy normálkou . Jde opět o výstup zcela typický pro Silvrettu. Nejprve jsme od chaty sklouzli na dno údolí, ze kterého jsme museli prudce vystoupat na morénu ledovce Ochsentaler Gletscher. Jeho ledopád jsme měli ve své modrobílé monstróznosti přímo před očima. Respekt. Na pětku jsme jej podešli a dále zprava pod skalními stěnami Silvrettahornu obešli. To bylo odhadem 200 strmějších výškových metrů. Haršajzny by nebyly na škodu. Dále se příjemně stoupalo do sedla mezi Grosser Piz Buin 3.312 m a Kleiner Piz Buin 3.255 m (2 hodiny z chaty). Stín skalních pyramid nás zahalil svým chladem a donutil o něco zrychlit. Směrem doprava to bylo obtížněji na Silvrettahorn nebo lehce přes sedlo Fuorcia del Cunfin na švýcarskou stranu. Náš směr byl jasný. V sedle jsem odložili lyže a na lehko s mačkami a cepínem vyrazili na vrchol (30 – 60 min). Ze sedla nejprve západním suťovým úbočím až k hřebenu. Nepřehlédnutelným vysněženým chodníkem k položeným místy zaledněným plotnám s jedním výšvihem. Klíčové místo. Tvořila se tady kolona. Místo jsem nechtěně zleva oblezl ledovým žlábkem. Expozice slušná, s jedním piklem zajímavé. Počkat v řadě je bezpečnější. Vyvedl mně přímo na suťové temeno, ze kterého byl už vrcholový kříž s vysmátými parťáky na dosah. Výhledy jako z katalogu. Jako dokonalý krystal diamantu se svými facetami všechny okolní kopce převyšoval Piz Linard 3.411 m. A opět jsem se podivoval nad větší sněhovou nadílkou u Švýcarů. Pěkných hor je tady na další život. Příště. Sjezd ze sedla nebyl až tak pozoruhodný. Nahoře to nejelo, střední část byla beton a dole to šlo do tolik milované krusty. Stehna dík krustě o sobě velmi brzo dala vědět a to nás teprve čekal závěrečný bonbónek velmi pozvolné cesty údolím Ochsental a exkluzivní metry po zamrzlé přehradě Silvretta Stausee (7 km). Ekelhaft. Ani Katka Neumannová by mne nepřibruslila v těch závěrečných metrech k břehu Bielerhöhe! A nakonec rolbou projetá cesta v zimě uzavřené Silvretta-Hochalpenstrasse údolím Kleinvermunt nebyla úplný med. Galtür jsme přivítali se značnou úlevou. Při pohledu na pěkné ženy dojíždějící k sedačce jsme se společně shodli, že příště raději ty sjezdovky! Na shledanou v Silvrettě! Text: Tomáš Obtulovič ml., www.horomedicina.cz Foto: Standa Bulka, Tomáš Obtulovič ml. Informace: Zdroje: Několik zajímavých webových adres Wetter Lavine Wiesbadener-huette Galtűr.com Ischgl.com
|