Top ten z deníčku:
Meglio Un Giall 7c, Massone, OS
Profumo Di Invisible 8a, Massone
Eletric Budda 8a, San Siro
Sault Qui Peut 8a, St. Leger Du Ventoux
Gameboy Plus 8a, Massone
Ira Technocratie 9+/10-, Frankenjura
La Cucina 8a, Massone
Quelques Instants Au Bord Du M 8a, St. Leger Du Ventoux
Můžeš nám na začátek říct něco o sobě ?
Jmenuji se Tereza Svobodová, je mi 15 let, bydlím v Praze, ale narodila jsem se v Brně … Studuji na osmiletém gymnáziu Jiřího-Ghuta Jarkovského. A lezu …
Od kolika let lezeš a kdo tě k lezení přivedl?
K lezení mě přivedla mamka. Ta „za mlada“ lezla, ale když jsme se přestěhovali do Prahy, tak kvůli práci a mně přestala. Po první třídě jsme jeli na turistický výlet do Vysokých Tater. Tam mi mamka ukázala Žabího koně a mně se ten hřeben hrozně moc líbil (jen tak od pohledu). Chtěla jsem začít lézt, abych jednou mohla lézt něco „tak těžkého“. Tak jsem začala chodit do lezeckého kroužku na stěně Palmovka.
lezecké začátky - Rabštejn, 2005
foto by archiv Marie Dichtlová
Prožívá rodina tvé lezecké úspěchy a podporuje tě ?
Ano, ano… Mamka je můj super spolulezec a v poslední době spíš jistič, protože se snažím trénovat, a tak na ní nezbývá moc času. Naštěstí mě chápe a moc mi pomáhá (ve všech mých problémech)… za což jí moc děkuju!!! A i zbytek rodiny to chápe. Vlastně o víkendech nedělám nic moc jiného než, že lezu… Což chápe i mamčin přítel, který mě taky chodí jistit a přitom vůbec není lezec. Chápe to i můj taťka z Brna, ke kterému teď moc často kvůli tréninku nejezdím.
Co tě na lezení chytlo a co tě na něm nejvíc baví?
Baví mě hlavně různorodost lezení, to, že každá cesta je jiná, a že nikdy nemusím dělat to, co třeba sprinteři - stokrát běhat stovku a zamýšlet se nad setinami sekund. Dále že jsem venku v přírodě a v zimě můžu v poklidu lézt na umělce…
Terka leze Gameboy plus 8a, Massone, Arco
foto by Monika Brkalová
Bereš lezení jako sport nebo životní styl?
Teď beru lezení jako sport a snažím se i hodně trénovat a věnovat se závodům. Lezení je určitě mým životním stylem a mám lezení radši než všechno ostatní. Takže se každou další volnou chvíli mimo trénink (a školu) snažím trávit na skalách. Doufám, že se mi u lezení podaří zůstat celý život i přes všechny potíže a nástrahy jak puberty, tak „zbytku“ života. Že polezu i jako stařenka, co sotva dojde pod stěnu, tam se vyklepe v nějaké trojce a pak umře:)
Dělala jsi i jiný sport?
Chodila jsem 5 let do baletu… A začala jsem dokonce dřív než s lezením. Musela jsem ale skončit, protože jsem od pana učitele dostala na výběr: představení nebo závody. Vybrala jsem si závody.
Kdy ses lezení začala věnovat naplno a cíleně trénovat?
Více asi tak po roce 2005, kdy jsem na svých prvních závodech (poslední závod poháru mládeže v Bystřici nad Pernštejnem) byla 12. z 12. Tam jsem zjistila, že nejsem vůbec dobrá. Stejně staré holky dokázaly lézt mnohem líp. Začala jsem víc chtít a snažila se zlepšit… Ale doopravdy trénovat jsem začala asi tak loni po prvním EYS v Imstu, kde jsem nedopadla zrovna dobře. Pořádný řád a systém jsem tomu dala až letos na začátku roku, kdy se mi dostalo pomoci v tréninku od Tomáše Bintra. Teď snad opravdu trénuju víc a lépe než předtím.
Massone, Arco
foto by Monika Brkalová
Pamatuješ si svou první vytaženou cestu?
Byla to nějaká hrózně těžká a morálová cesta v Paklenici (mamka říká, že asi tak za 3). Našla jsem nedávno fotky a nýty byly tak půl metru od sebe. Tehdy mi to přišlo hrozně těžké a měla jsem obrovskou radost, že jsem to vylezla. To mě na lezení taky baví. Nezáleží na ničem. Prostě buď z toho, co jsi vylezla máš radost, anebo ne. Nebo se můžeš motivovat na příště. Třeba i víš, že to už nikdy nechceš lézt, že se ti to opravdu nelíbilo, ale to nevadí, protože je spousta jiných krásných cest …
Pomáhá ti někdo s tréninkem?
Trénuju hlavně s mamkou a teď nám pomáhá Tomáš Binter, který mi od jara radí a připravuje tréninkové plány. Hodně chyb, které dělám, jsme s mamkou intuitivně vytušily, ale teprve spolu s Tomášem se nám snad povedlo je trochu odstranit. Třeba mě naučil skákat, což mi teda vůbec nešlo. V tom jsem se už zlepšila (no kromě finále v Kranji, kde jsem zase zapomněla, že už to přece umím).
Kolikrát za týden trénuješ?
Na tohle se špatně odpovídá, protože netrénuji vždy ve stejné dny a záleží na tréninkovém období. Ale lezu zhruba čtyřikrát do týdne a většinou mezitím dva dny sportuji jinak a den mám rest. Na delších výjezdech je to pak klasika asi jako u všech - dva dny lezení a den rest.
EYS Kranj
foto by archiv Marie Dichtlová
Už máš vypozorované, jaký trénink přináší ovoce?
Určitě člověk musí hodně lézt. Pokud má člověk nějakou slabinu, tak by na ní měl zapracovat třeba i nějak jinak než „pouze“ lezením. Mně třeba nešly dlouhé tahy a fixy. Zesílila jsem a kroky, které jsem dělala dynamicky, nebo které jsem ani neudělala, teď dělám staticky. Aby to bylo všechno komplexní, je těžké vymyslet. Za to děkuji Tomášovi, který mi to často vymyslí a já to pak „jen“ odtrénuji.
S kým nejraději trénuješ?
Hodně ráda lezu s mamkou. Ví, jak mě motivovat a podpořit. Ale asi nejlepší je trénovat s někým stejně dobrým a cca i stejně starým - motivovat se navzájem v cestách, radit, zafandit si... Takže třeba s Ivčou Vejmolovou, Tomem Bintrem ml. a dneska vlastně s větší částí naší mládežnické reprezentace. Jsme kolektiv, který se spolu snaží čas od času trénovat nebo i lézt na skalách. To je opravdu super…
Trénuješ kvůli skalám nebo závodům?
Trénuji především kvůli lezení a tohle nějak nerozlišuji. Letos jsem se chtěla zlepšit na závodech a postupovat do finále víc na pohodu, což se mi nakonec povedlo. Taky jsem chtěla vylézt 8a a to se mi povedlo hned na prvním výjezdu. Svůj cíl jsem si tedy ztížila a řekla jsem si, že zkusím letos vylézt deset 8a. To už ale nestihnu, protože teď jich mám sedm a na skály se letos už nedostanu. Myslím, že cíle nesmí být příliš snadné, i když se je nepovede splnit.
Od minulého roku jezdíš na juniorské závody Evropského poháru. Jak se ti na nich daří?
Mým nejlepším letošním výsledkem bylo třetí místo na Evropském poháru juniorů ve Veliko Tarnovo v Bulharsku. Také mě potěšilo osmé místo na Mistrovství světa juniorů, protože jsem tam zalezla stejně jako loni. Mám taky radost z celkového devátého místa v Evropském poháru juniorů a letos jsem se poprvé stala juniorskou Mistryní ČR.
Mejcup
foto by Vojta Vrzba
Když jsme u těch závodů, máš na závodním poli nějaké ambice?
Příští rok už můžu závodit i za dospělé, takže bych se chtěla zúčastnit nejen českých závodů, ale dostat se i do reprezentace v dospělých. Ráda bych se zúčastnila Světového poháru na obtížnost. Samozřejmě nečekám žádný závratný výsledek, ale chtěla bych si alespoň zkusit zalézt se světovou špičkou - čím lepší umístění tím lépe. Také chci odzávodit juniorské evropské závody a mistrovství světa juniorů. Už budu v kategorii se staršími holkami. Doufám, že se mi bude dařit dostávat se do finále snad i natolik v pohodě, jako v druhé půlce letošního roku a že se mi budou ta finále (a obecně OS) dařit lépe než letos.
Co ti závody dávají? Dokážou tě závody vyhecovat k lepšímu výkonu?
Určitě mě hodně hecují evropské závody, kde je úplně jiná atmosféra než u nás. Pokud člověk není úplně vynervovaný, tak ta atmosféra člověka hrozně nakopne... A často si zde fandí i „soupeři“ z různých států, kteří se znají třeba ze skal. Je vidět, že i my „překližkový závodníci“ jezdíme do skal a jsme většinou féroví.
Patříš na závodech mezi kliďase nebo nerváky?
Často jsem velmi nervózní, ale dokážu sebe sama přesvědčit, že to je v pohodě - uklidním se, což mi teda dalo celkem práci se naučit. Teď si třeba nervozitu odbudu pár dní předem, takže jsem před závodem na lidi okolo protivnější než obvykle, ale pak jsem na závodě v klidu. Člověku to třeba pak pomůže i v normálním životě…
Na jaře jsi vylezla své první 8a - Sault Qui Peut ve Francii. O měsíc později jsi v Massone přidala další dvě: Profumo Di Invisible a Gameboy plus. A v létě pak padla Cucina 8a a Eletric Budda 8a...celkem to letos dělá sedm 8a! Paráda! Jaké máš další lezecké plány?
Z jara mám rozlezené Iglu (8a) v Mišja Peči a chtěla jsem letos přelézt ještě alespoň tři další 8a. Můj cíl je dát jich deset. To už ale bohužel nestihnu. V Iglu jsem zkoušela „plavat“ 17.11., ale to ten lehký spodek byl tak mokrý, že než jsem dolezla ke druhé expresce, vypadala jsem, jako bych vylezla z bazénu.
Příští rok tedy „musím“ dolézt letošní chybějící 8a. Zase bych jich chtěla během roku vylézt třeba deset a chtěla bych zkusit další stupínek, takže nějaké 8a+. Kdybych dokázala vylézt tři, byl by to asi můj osobní úspěch.
Jak dlouho jsi ty 8áčka nacvičovala?
Na pokusy to zas tak moc není, ale v prvním pokuse jsem hrozně pomalá a jsem schopna v něm strávit i víc jak hodinu. Trvá mi, než se odhodlám do nějakého těžkého kroku a než se mi ho podaří vymyslet. Ale ten druhý pokus jde většinou už dobře a velmi často cestu na druhý, nebo na třetí pokus, když mi třeba neujede noha, dám čistě.
Jinak se teď snažím dát na jednom výjezdu v cestě vždy několik pokusů (během jednoho, maximálně dvou dnů). Pokud to prostě nejde, odložím ji na příští výjezd. Aspoň mám pak příště srovnání, jestli se to posunulo někam dál. Zatím si myslím, že více dní v jedné cestě pro mě nemá cenu, protože když ji nedám v tom jednom, dvou dnech, je to spíš proto, že na ni ještě nemám (sílu, dynamiku).
Massone, Arco
foto by Monika Brkalová
A "zasekla" ses teda v cestě někdy delší dobu?
Jak už jsem řekla, v cestě dávám zhruba tři pokusy a pak jdu na něco jiného. Když se mi ale cesta moc líbí, tak jsem schopna v ní zůstat dlouho...pokud to teda má smysl a není tam nějaký krok, na který nemám. Třeba "Iru technoctatia" jsem v létě v těch strašných vedrech vůbec nemohla přelézt. Cesta se mi ale opravdu líbila, a tak jsem se na ní brzy vrátila a o letních prázdninách ještě vylezla. V ní jsem dala pokusů víc, ale věděla jsem, že na ní mám. Jen jsem musela udělat všechny kroky správně, zpevnit dobře tělo a usušit typicky vlhký jurský chyt. Soustředit se na všechno tohle, mi trochu trvalo. Ale opravdu jsem to chtěla přelézt, takže jsem shora vždy hlásila, že ještě jeden „poslední“ pokus. A tu cestu jsem nakonec vylezla až celkem za šera:)
Které přelezené cesty tě nejvíc potěšily?
Nejvíce si asi cením cest, ve kterých jsem musela opravdu celou cestu bojovat a každý krok udělat správně. Také si hodně cením on-sightů. Najít tu cestu napoprvé a nevzdat to, je hodně těžké. Člověk musí kroky vymyslet během lezení a to je velká zátěž na „hlavu“. On-sighty mi moc nejdou. To je vidět i na závodech. Proto z nich mám vždy opravdu velkou radost.
Baví tě víc RP nebo OS?
To asi takhle říci nejde. Samozřejmě mám hodně velkou radost, když dám nějaký těžší OS, ale nejsem v nich moc dobrá (obzvlášť na závodech, tam vím, že další pokus prostě není). Pokud ale v OS spadnu a pak to už dolezu, tak jsem naštvaná, že jsem to nevymyslela správně nebo něco přehlídla. Rozhodně teda nemůžu říct, že by mě on-sighty nebavily. Občas mě neúspěch na nich samozřejmě demotivuje, že člověk nenašel třeba madlo, ale to taky k tomu lezení patří. Člověk si to musí umět najít a vymyslet sám. OS jsou prostě v lezení tím nejtěžším a tedy i pro mě tím nejvíc důležitým.
Jak to máš se strachem. Chystáš se někdy podívat do pískovcových nebo horských cest a poznat i jiná lezecká odvětví?
Na písku jsem již párkrát byla (před 2 lety naposledy, myslím). Lezla jsem pouze na druhém. Určitě se ale moc těším, až bude čas a hlavně počasí a znovu se tam podívám. Ráda bych si nějakou cestu vytáhla, ale asi k tomu budu potřebovat nějakého místňáka, aby mi poradil s výběrem.
S horama je to lepší. Před třemi lety jsem absolvovala kurz lezení v Tatrách se Zobanem a moc mě to bavilo. S mamkou se tam opět chystáme, ale zatím nebyl čas. Taže Žabí kůň stále čeká!
Snažíme se aspoň každý rok jet jednou např. do italských Dolomit. Nejvíc jsme asi lezly na Cinque Torres. Vybíráme vícedelky s hotovými štandy - zas tak moc si v horách nevěříme. Teď nedávno jsem četla článek o Erectissimě na Cima Grande; to by asi mohl být můj celoživotní sen...
Po jakém materiálu nejraději lezeš?
Nejraději lezu asi na vápně.
Terka na závodech
foto by archiv Marie Dichtlová
Které typy cest ti sedí?
Spíš nemám ráda stropy a velké převisy, které mi moc ani nejdou. Taky se mi nelíbí skoky, které mi už trochu začínají jít, ale občas si v nich nevěřím. Někdy je dám třeba až na druhý pokus, což na závodech s lanem nejde. Mám radši kolmé cesty a asi nejvíc lištovačky a techničtější cesty v kolmém nebo v mírném převise. Ale úplných rajbasů se trochu bojím.
Jsi sponzorovaná?
Ne, pouze rodiči...
Máš v plánu věnovat se lezení profesionálně?
Ráda bych něco vystudovala - něco čím bych se mohla později živit. Pak se chci několik let věnovat lezení, buď třeba jako ty, nebo prostě objet svět a podívat se do všech možných nemožných oblastí a alespoň chvíli pořádně závodit.
Věnuješ se i boulderingu?
Chodím na bouldrové závody do Lokál bloku a Boulder baru. Ráda jezdím na Mejcup (pokud to stíhám). Bouldrování mě baví s někým, ale sama si neumím vymyslet dobré a těžké bouldry.
Co ráda děláš mimo lezení?
Moc ráda chodím plavat a celkem mě baví běhání. Ráda také čtu a poslouchám bigbít (a vy někteří se mi nesmějte ;-)) Občas jdu na nějaký koncert nebo do divadla. No a taky se učím, protože to je taky důležité… Ale moc toho jinak nestíhám.
A jaké máš dlouhodobější cíle?
No hlavně chci celý život lézt a nevzdat to… a třeba, i když mi to „nepůjde“ tak si prostě lézt a žít tím…
Díky za rozhovor a držim palce!