Nedělní výlet do Krasu aneb „pravda pravdoucí o ÁÓčkovi“. Milá redakce, chtěl bych se s váma podělit o zážitek, který mě potkal tuto neděli.

To si tak vystupuju v Josefáči z auta, že se půjdu projít se psem a že si třeba nafotím nějaké podzimní romantické obrázky a najednou...bafne na mě nějakej týpek v modrým baloňáku! Se leknu a čekám, co bude dál...On, že prej mám foťák a že by jako něco potřeboval...Jsem nedůvěřivý, nicméně následuju ho k temné sluji u skály, kde už číhá další podobné individuum...a že prej jako jeho táta.


Týpek v baloňáku
foto by © Vojtěch Vrzba

No budiž, jsou sice v přesile, ale já mám psa!!! (Ten by je tak leda poslintal než zakous, ale zkusit bych s ním vyhrožovat moh!) Ptám se, co se ode mě teď jako žádá...ten v baloňáku mluví prapodivnou řečí a ukazuje někam směrem nahoru.
Nechápavě se tam koukám a jediné, co mi utkví v oku je špagát visící shora a pár stříbrných lesklých oválků, které se houpou těsně pod stropem. (Nechápu, jak se to tam dostalo, protože tam přece nikdo nemůže došáhnout!)


Tmavá sluj
foto by © Vojtěch Vrzba

Tak tedy poslouchám dál a začínají mě obestírat mrákoty...Že prej ten mladej tam jako poleze a já ho u toho mám fotit nebo co! Mu řikám, že sem to nikdy nedělal a že mám strach z vejšek a on, že proto je tam to lano, na kterym mě vysmýkaj a že prej fotky umí udělat každá hůlka i s obyčejnym kompaktem. Pak ještě slibovali, že mě čeká nehynoucí sláva a opečenej buřt, kvůli kterýmu jsem nakonec vlastně kejvnul.


První půlkou prolít (foto z roku 2009)
foto by © Vojtěch Vrzba


Komedii s taháním pytle (jako mě!) radši vynechám a jediné, co mě udivilo byl fakt, že nikdo z těch dalších výletníků se vůbec neobtěžoval zavolat hasiče, záchranku a vrtulník! Každopádně se kejvu asi dvěstě metrů nad zemí (aspoň tak mi to přišlo) a pracky se mi třesou tak, že se bojím, aby mi nevypad foťák. Mladej že jako de na to...(Sundal si i triko – blázen hubenej -  a já si hned říkal, že takhle se opálit moh jen na Madagaskaru, kde byl určitě jen fotit lemury;)...První půlku prolít tak, že jsem ho ani nestih najít v hledáčku a pak se radši schoval někam do skuliny.


...pak se snažil schovat!
foto by © Vojtěch Vrzba

Slyšel jsem ho jenom funět a ten dole na něj začal strašně (srandovně) povykovat...jakože „dávej“ (sem nevěděl komu a co má dávat), „zabíjej“ (doufal jsem, že ne mě!) a „hrň to tam“ (sníh ani hrablo sem nikde neviděl) a pak přišlo něco, co se musí vidět. Napřed lez hlavou dolu, pak zas nohama napřed, ještě u toho řval...no divadýlko, co vám mám povídat!


taky lezl hlavou dolů...

foto by © Vojtěch Vrzba

V půlce skály už asi nemoh a tak si řek, že to stačí a nechal se spustit na pevnou zem. Se mnou udělali totéž, ale až po tom, co jsem slíbil, že nebudu vymáhat toho buřta, páč stejně žádnýho nemaj!


...a pak nohama napřed!
foto by © Vojtěch Vrzba

Co sem měl dělat?! Sem radši souhlasil a byl nakonec rád, že jsem se dolů vůbec dostal.
Během pikosekundy se ti dva sbalili a z pootevřenýho okýnka jejich auta na mě houkli, že to byl nějakej „Adam Ondra“ a že se o něm něco dočtu na www.lezec.cz
A proto vám to teď píšu, abyste věděli, jakej von vlastně dovopravdy je!


PS: fotky nakombinovány z pokusů 11/2009 a 10/2010.