Předmluva kvůli reakci na minulý článek
Před samotným článkem si dovolím trochu rozsáhlejší vysvětlení a předmluvu. Kdo chce přejít rovnou k článku, ať to přeskočí, článek z lezení začíná u nadpisu Vícedélky s dětmi (fotky z jsou ale vloženy průběžně).
Úžasné ráno v kempu přímo pod Hohe Wande.
foto by © Petr
Nedávno jsme zde s dětmi publikovali článek o našem výletu do Jury. V tom článku píši, že jsme již jednou byli v Rakousku. Ano, byli. Bylo to někdy okolo 18. června, tedy cca 2 měsíce před oním článkem z Jury. Článek z Jury měl docela velkou odezvu, takže pro všechny příznivce si dovoluji zde zveřejnit i textík a pár fotek a video i z toho Rakouska. Bohužel, řada lidí text z Jury interpretovala špatně. Asi je to moje chyba, omlouvám se. Ale přiznám se, že některé výklady, které jsem v diskuzi četl, mne nejen nenapadly, ale ani po jejich přečtení stále nechápu, jak k tomu někdo mohl dospět.
Články píši s určitou nadsázkou, protože si opravdu myslím, že skály sice jsou nebezpečné, ale zase ne tolik, aby se jim museli lidé vyhýbat nebo aby se rodiče báli do nich děti vzít. Často se pohybuji mezi dětmi z lezeckých kurzů a až na výjimky z lezeckých rodin děti o skále často jen slyší, nikdo je tam nevezme. Řada dětí zdá být velmi šikovných a schopných, na skalách by se neztratily. A přitom stačí tak málo.
A jdeme na to.
foto by © Petr
Byly tu narážky na to, že nejsem nelezec. Není to pravda. Děti začaly lézt dříve, než já, vlastně ony mne k lezení přivedly. Trochu jsem popolézal právě kvůli dětem, když byly menší, tahal jsem jim v pětkách lano, občas jsem si s někým zašel zalézt, abych byl schopen s dětmi alespoň trochu držet krok. Ale to už nejsem a asi už nikdy nebudu, takže má role je tedy opravdu jen řidič, nosič a kontrola o organizace základních věcí, když si děti chtějí jít zalézt.
V mé pozici je spousta rodičů, třeba jim právě můj článek pomůže si o lezení udělat jinou představu a rozhodnout se, zda se někam na skály opravdu nevydat. Lezci fakt být nemusíte, jen byste měli znát základy a měli byste je mít prakticky nazkoušené. To znamená přečíst veškerou dostupnou literaturu z oblasti metodiky, shlédnout na internetu různá videa a instruktáže na jednotlivá témata, zajít někam na stěnu, kde si to vyzkoušíte (klidně i pod dozorem nějakého instruktora). Podmínky na to již jsou, třeba v Holešovicích v Mammutovi mají dvoumetrovou cvičnou stěnku s možností založení štandu a slanění. A před samotným výletem doporučuji pokaždé znovu přečíst knihy Bezpečnost a riziko na skále a ledu od Pita Schuberta.
Kuk
foto by © Petr
Ve všech případech pak doporučuji cokoliv, u čeho máte pochybnosti nebo si nejste jisti, s někým konzultovat. Ovšem všechny rady a názory berte jen jako orientační a vždy si udělejte úsudek svůj vlastní a raději si to ověřte z více zdrojů. Někteří lidé mají na lezení ve skalách velmi podivné názory. Neříkám, že někdy nemají pravdu, ale přehnaná úzkost opravdu není na místě, a pokud se nevydáte do vysokých hor nebo někam mimo civilizaci a do neodjištěných cest, je dnešní lezení ve sportovních oblastech z hlediska techniky lezení a bezpečnosti prakticky srovnatelné s lezením na překližce. Za tento názor jsem si vysloužil již mnoho nehezkých odpovědí a ostré kritiky, ale mě to z tohoto hlediska přijde stejné.
A druhý důvod, proč byste jakoukoliv radu měli nejdříve několikrát promyslet, je, že ten, kdo vám ji dává, nemusí být vůbec zkušenější, než vy, případně je to nesmyslná rada nezapadající do vašich potřeb a plánů. Případně vás někdo rovnou sprostě pošle do háje. Krásnou ukázkou je místní diskuze Snadné vícedélky, ve které jsem požádal místní komunitu o radu . Tímto také zpětně děkuji za pár užitečných tipů, kterých se mi tam dostalo. Ale jak už jsem psal, ne vším se můžete řídit. Podle příspěvku „ty vole evidentne o tom vis uplny kulovy, tak se na to radsi vykasli nez se tam vsichni obesite na lane a smete vas nejaka bourka.“ bychom dodnes seděli doma, podle tipu „Co takhle Nordkanta na Badille? Je to max 4+, dole chalupa, nahoře krabica. Sestup do Itálie (taky chata) a zpět přes nějaký sedlo do Šwajcu by mohl být aji krajinově vděčnej.“ bychom tam pro změnu pořád ještě někde viseli.
No nic, pokud se někam vydáte, přeji hodně hezkých zážitků.
Bára v jednom z výlezů
foto by © Petr
Vícedélky s dětmi
Než začnete číst dále, vezměte prosím v úvahu skutečnost, že text není psán pro lezce borce a zkušené horaly, ale spíše pro normální pohodové lezce, kteří přemýšlí, že se s rodinou vydají i někam ven na větší skály.
V poslední době se začínají na různých fórech objevovat dotazy na lezení s dětmi a já patřím mezi ty, které to velmi zajímá. Mám dvojčata, kluka a holku. Před 14ti dny jim bylo 8 let a oba rádi lezou. Občas popolézáme na stěnách nebo na menších skalkách jako je třeba Roviště, ale samozřejmě sledují i různé filmy a videa a obdivují i hory a vysoké skály. Jako odměnu za jejich dosavadní snažení a motivaci do budoucna jsem jim slíbil, že jakmile to půjde, vyrazíme na nějaké vyšší skály také.
Začal jsem tedy asi před měsícem shánět informace o různých více-délkách, které jsou rozumně dosažitelné z ČR, a nyní jsme již bohatší o řadu úžasných zážitků a nových zkušeností. Všem, kdo o lezení s dětmi dosud jen přemýšlejí, doporučuji, aby jen přemýšlet přestali a opravdu někam vyrazili. Třeba Vám pomůže právě můj textík. Takže jak to vše začalo…
Asi nejdůležitější je složení naší skupiny. Jsme tři. Já a dva malí lezci. Já jsem více méně nelezec, lézt jsem začal asi dva roky zpět právě kvůli dětem, které to začalo v kroužku lezení bavit, a já se o tom chtěl také něco dozvědět a zkusit si to.)
Klídek a pohoda na štandu
foto by © Petr
Ze složení naší skupinky vyplývají i nejrůznější limity a požadavky. Každému doporučuji zvážit:
Vlastní fyzické limity. Dětem samozřejmě nemůžete naložit plné a těžké batohy, přesto s sebou musíte mít dostatek jídla, pití a dalších užitečností, jako třeba lana a podobně. Budete to tedy muset tahat vy. Máte na to?
Fyzické limity dětí. Je hezké, když dítě vyleze na překližce 15 metrů vysokou stěnu, ale zvládne přístup těžším terénem k nástupu a pak třeba 4-5 hodin lezení a pak zase těžký sestup?
Psychické limity vás i dětí. Únava je potvora, a když vám v půli cesty dojde chuť a přestane vám to myslet, co potom? A zvládnou to i děti psychicky? Co s nimi udělá, když je necháte uprostřed stěny 15 – 20 minut samotné na štandu, kde musí samostatně řešit problémy s lanem nebo výbavou? Když odlezete 40 metrů v členitém terénu, neuslyšíte se, neuvidíte se, každý si musí poradit sám.
Jištění. . To je kámen úrazu. Umí to vaše děti a jste vy schopni lézt a nechat se jistit dětmi? Buď necháte lézt dítě na prvním a to na to jednak musí mít a jednak mu musíte věřit, že založí štand správně a odjistí vás shora. Nebo polezete vy na prvním, ale bude vás jistit vaše dítě. Máte na to? Oba?
Pomoc. Počítejte s tím, že kdykoliv můžete spadnout a zůstat tam někde se zraněním. Jednak je potřeba se s tím psychicky smířit a jednak je potřeba s dětmi probrat různé varianty nehod a jejich řešení, připravit dětem mobil s tísňovým číslem a podobně. Ne že by to bylo stoprocentní, počáteční šok by asi děti poněkud paralyzoval, ale jeden nikdy neví a třeba si na něco vzpomenou.
Technika a vybavení. Máte vy i vaše děti dostatečné znalosti z horolezecké metodologie? Máte přiměřené vybavení a umíte ho všichni používat?
A samozřejmě je tu ještě otázka
pojištění. Tady byla jasná automatická volba roční pojištění u Alpenverein.
Pokud tedy vše vy i vaše děti zvládáte a máte morál, materiál i pojištění, tak hurá na to.
A na dalším štandu :-)
foto by © Petr
Jako první je asi výběr oblasti. Požadavky jsou vzhledem k našim zkušenostem a složení naší skupiny jasné. Oblast musí být dobře dopravně dostupná a dostatečně civilizovaná, cesty musí být dobře odjištěné a musí poskytovat možnost rychlého a jednoduchého úniku do stran nebo slaněním pro případ nenadálých komplikací a problémů.
Po cca týdenním procházení všech možných webů a pomoci od zkušenějších kamarádů jsme vybrali Rakousko a oblast HoheWand. Našli jsme si i konkrétní cesty, vytiskli podklady a začali čekat na příhodné počasí. Mezitím jsem i kontaktoval řadu kamarádů, zda se k nám nechtějí připojit, přeci jen, ve více lidech se to lépe táhne, a kdybychom byli na dvě děti dva dospělí, bylo by to lepší. No, nikoho jsme nesehnali. Chtěli jsme tam v týdnu, kdy bude na skalách volno, a nikdo neměl dovolenou nebo nemohl takto na rychlo na týden vypadnout. No nic. V pondělí 17.6. dopoledne předpověď zahlásila pro HoheWand na celý týden slunečno, takže jsme na nic nečekali a odpoledne vyrazili. Pobyt jsme plánovali v kempu pod skalami, kam jsme také před desátou večer dorazili. Ve světle baterky stavíme stan, bereme si z auta jen pyžama, vyčistíme si zuby a hurá spát.
Jeden z ne moc dobrých odlezů. Skála je jednoduchá, ale byl problém s fixací jističe.
foto by © Petr
Ráno se budím okolo půl sedmé. Děti ještě spí, jdu se zatím umýt a připravit snídani. Hned, jak vyjdu ze stanu, mne ohromí místní úžasná atmosféra. V maličkém kempu jsme sami, vzduch je křišťálově čirý, vycházející slunce osvětluje skály a louky s pasoucími se kravami. Je hrobové ticho. Skály jsou jak na dlani přímo před námi. Za chvíli vylezl ze stanu Jáchym a i on byl krásou místa tak zaujat, že ačkoliv je jinak velmi divoký, teď jen tiše stál u ohrady a pozoroval okolní přírodu.
Jáchym se připravuje na nástup
foto by © Petr
Připravili jsme s Jáchymem snídani, probudili Báru a za chvíli jsme již vyráželi po silnici směrem ke skalám. V tu chvíli jsem si začal děkovat, že se udržuji snad v dobré kondici, protože opravdu bylo co nést. Skály jsou pár desítek metrů (přesně 395 metrů z kempu na parkoviště a pak cca 300 metrů do prudkého kopce k nástupu), takže jsme rovnou vyšli v sedácích a lezeckém oblečení, výbavu už připravenou. Ale ve velkém batohu jsem měl dvě 60m lana plus další drobnosti. Děti nesly jídlo a pití. Počasí bylo opravdu teplé, obloha bez mráčku, jižní stěna, takže jsme vzali vody raději více. Každý tedy dostal dvě lahve s vodou a část jídla pro 3 lidi až do večera. Ani Jáchym ani Bára to neměli ani trochu lehké. Po silnici to šlo, pak následovalo pár desítek/stovek metrů prudkým svahem nahoru a pod skály jsme došli totálně propocení a zadýchaní, ale jinak v pohodě.
Takže přezout, vyhodit lana z batohu, od dětí převzít část nákladu, přihodit do batohu boty a jdeme na to.
Nástup byl poněkud morálový, Jáchym se vrátil z pod druhé presky, dolézt k ní by už nebylo na jistotu. Na fotce to není vidět, ale jistí mne Jáchym, jištění (Click-Up) je smyčkou fixováno ke stromu.
foto by © Petr
Jako první jsme si vybrali cestu relativně lehkou. Měla téměř 300 metrů (295), lezli jsme ji na 10 délek a většina cesty byla označená jako mezi obtížnostmi 3 a 5. Princip našeho lezení je jednoduchý. Lezu na prvním, Jáchym mne jistí a pak oba lezou v přiměřeném rozestupu každý na svém laně za mnou jištěni mnou shora. Samozřejmě ještě dole zruší štand a oba podle možností po cestě střídavě vybírají jištění. Navazuji k pasu dvě lana a vyrážím na cestu. Co k tomu dodat? Klid a pohoda. Krásná příroda, děti jsou v pohodě, také si užívají, problémy se nám vyhýbají nebo si je Jáchym s Bárou řeší sami, nevím. Odlezy jsou občas dost velké, takže vždy jen dolezu k nějakému rozumnému místu, založím štand, doberu si nahoru lano, přes ATC Guide založím obě lana, křiknu na děti, doufám, že mne slyší a pak jen postupně dobírám. Toto jištění má tu výhodu, že je samosvorné a tak, když jednoho dobírám, mohu druhé lano pustit. Střídavě je tedy dobírám a za chvíli jsou oba u mě. Sice je nevidím, ale cítím jejich činnost v lanech, takže dobírání nebo povolování je bez problémů. A kromě toho oba vědí, jak rychle je mohu dobírat, takže v jednodušších úsecích, kde postupují rychleji, než zvládnu dobírat, vždy trochu zpomalí. Občas leze na prvním Jáchym. Leze jen s jedním lanem, nahoře vždy založí jištění, jako druhý lezu já a pak dobírám Báru.
Jáchym na prvním v sedmé délce cestě Wüde Posteline 6
foto by © Petr
Za cca 3 hodiny jsme nahoře a za další hodinu dole. Dostal jsem pak vynadáno, že jsem vybral moc lehkou cestu. Prý si chtěli zalézt a ne se plácat v pětkách. V kempu následuje klasická podvečerní a večerní příprava a večeře. Vytáhnout vařič a něco udělat je otázka chvilky.
Nejzajímavější bod večera je asi příprava na druhý den. Před cestou jsem si vytiskl nějaké průvodce a topo místních cest. Chtěl jsem dětem sdělit, co jsem vybral na druhý den, ale Bára mi sebrala papíry a že se prý podívá sama. Pak si vzala topo a průvodce dnešní cesty a prošla a vyhodnotila vše ostatní a za chvíli mi oznámila, že už to s Jáchymem mají, že zítra polezeme cestu Wüde Posteline. Lépe vybrat nemohli, jejich výběr byl lepší, než můj, takže měníme plány. Cesta měla 265 metrů, 8 délek a bylo to celkem vyrovnané lezení obtížnosti 5 až 6. Po 22:00 jsme už všichni zase spali.
Někam nahoru vede naše cesta
foto by © Petr
Druhý a třetí den proběhly celkem podobně, jako den první. Snad jedině poslední den byla jedna neplánovaná změna trasy, kdy jsem chtěl něco lehčího na dolez. A také jsem už třetí den nebyl tak úplně fit. Předchozí dva dny byly dost namáhavé. Jak fyzicky, tak psychicky. Cesty byly zajištěné dobře, akorát na nich bylo dost polic, takže pád by byl dost nepříjemný. A při odlezu 30 metrů, se dvěma lany u pasu, batohem na zádech a jištěním od Jáchyma, který na mne neviděl, mi v šestkovém převise vůbec nebylo do zpěvu. A i samotný proces dobírání není úplně bezpracný, prakticky celou dobu, co děti lezou, musíte střídavě protahovat jedno či druhé lano. A jen co děti dolezou, tak místo odpočinku musím lézt dál. Takže na konec druhé cesty jsem dolezl opravdu unavený. A děti? Když jsem je večer hledal k jídlu, našel jsem je oba odpočívat lezením. Vylezli si na stromy a relaxovali tam poskakováním ve větvích.
A už je tu výlez....
foto by © Petr
Ale zpět k třetímu dni. Chtěl jsem tedy něco jednoduššího, abychom si jen tak zalezli a užili si přírody a hlavně abychom ten den už nedělali nic rizikového a namáhavého. Tedy vybírám cestu, kde je prvních 5 délek něco okolo 5 a pak zbytek je 3 - 4. Jenže cesta se v půlce, přesně po těch pěti délkách, křížila s cestou jinou, sedmičkovou. Když jsme dolezli ke křížení, radostně jsem ukázal dětem, že se nemusí bát, že ten skalní blok a sedmičkové kolmé plotny nad námi obejdeme zleva a za chvíli jsme nahoře. Děti udělaly smutné oči. Tatí, my to nechceme obejít, my chceme tudy. A ukázaly na ty kolmé plotny. Chvilku jsem se smál, myslel jsem si, že si dělají srandu. Snažil se jim vysvětlit, že to je nereálné, že minimálně já to nedám. Sedmičky lezu, ale na překližce a bez batohu. Jenže. Tatí, prosím, aspoň to zkusíme… Ještě chvíli mne přemlouvali, dokonce navrhovali, že si to sami vytáhnou. Vyměkl jsem. S tím batohem na zádech, lany u pasu a jištěním od Jáchyma jsem se do toho pustil. Nakonec to tak hrozné nebylo, ale určitě to nebyla cesta na dolezení. Vše nakonec dopadlo dobře, já to přelezl, děti s úsměvem vyhopsaly za mnou a okolo 16:00 jsme byli zpět v kempu. Po nezbytné hygieně jsme se sbalili a okolo 17:30 vyrážíme. V 23:00 už byly děti zpět doma v postýlkách a ráno šly do školy jako každý jiný všední den.
A HoheWand? Už teď máme na srpen naplánovanou další návštěvu.
Unavení, špinaví a šťastní...
foto by © Petr
Přelezené cesty a zdroj infomací:
Lezli jsme cesty:
Tirolersteg–Mixtüre, Wüde Posteline a asi kombinaci Duettsteig/Draschpfeiler. Průměrná doba lezení byla okolo 20 - 30 minut na délku, z kempu jsme obvykle odcházeli po 10:00 a vraceli jsme se mezi 17:00 - 18:00. Zpět jsme nikdy neslaňovali, ale scházeli jsme dolů cestou Völlerin, což je normální značená turistická stezka, která vede od rozběhové loučky pro paraglidisty a rogalisty a ústí dole pod stěnou kousíček od kempu.
Jako zdroj informací, tedy hlavně topo a přesného popisu s vyznačením cest, jištění, štandů a dalších důležitých informací jsme používali portál
Bergsteigen.com, HoheWand najdete pod Gutensteiner Alpen.
Co na závěr?
Tento dodatek zde píši poněkud opožděně a až po tom, co byl výše uvedený článek zveřejněn a okomentován nejrůznějšími lezci na jiném z lezeckých serverů, a také poté, co jsme tu nedávno zveřejnili článek z našeho
výletu v Juře, který jsme kvůli mé zdravotní indispozici realizovali místo plánovaných více-délek.
Tak tedy na závěr pro všechny - otázky bezpečnosti a s tím souvisejících rizik jsem si vědom. Děti jsem s rizikem seznámil, včetně domluvy na postupu v případě nehody nebo jakýchkoliv problémů. Nějaké zkušenosti již mají, jaká jsou potenciální nebezpečí i rizika vědí, přesto jsme se společně rozhodli do akce jít. Pokud se Vám akce a článek líbí, jsem rád. Pokud Vám dodá chuť s dětmi zkusit něco podobného, jsem samozřejmě také rád, ale velmi varuji před jakýmkoliv ukvapeným rozhodnutím a zbrklostí. Musíte mít ve vaše děti stoprocentní důvěru a ta se nesmí opírat jen o vaše dojmy, ale hlavně o vaše dosavadní společné zážitky a prokázání všech potřebných dovedností v praxi. A na závěr asi to nejdůležitější - děti musí samy chtít a musí lézt kvůli sobě, ne kvůli vám.
Pokud máte k článku a naší akci výhrady, chápu to. Než však začnete kritizovat, doporučuji všem pořádně se podívat na oblast a okolí stěny a hlavně si pořádně prohlédnout topomapy uvedených cest, to znamená třeba jištění v cestách nebo okolní cesty a těsné okolí linií (viz třeba zmíněná
Wüde Posteline).
Snažili jsme se vyvarovat co nejvíce chyb a rizik, ale samozřejmě tu jsou ještě věci, které nikdo ovlivnit nemůže, jako jsou třeba padající kameny nebo ulomený chyt. Na to odpovědět neumím a asi ani nejde dělat nic jiného než doufat, že až se něco podobného stane, že to dopadne dobře.
Diskuzi zatím ponechávám pro registrované a prosím o zachování základních pravidel slušnosti. Psát do diskuze nebudu, ale pokud budete mít jakékoliv dotazy, tak email je vicedelky@email.cz. Bude-li to k věci, rád odpovím. Na skály určitě budeme jezdit i příští rok, pokud byste se chtěli k nějaké naší lezecké akci připojit nebo jen třeba s námi zajít někam na stěnu, napište také. Jáchym i Bára poznávají nové kamarády velmi rádi a třeba večery v kempu nebo pauzy při lezení by ve více dětech byly zábavnější :-)
Hezký den.