Dost často je k vidění situace, kdy lezec doleze k řetězu a místo toho, aby zacvakl lano z “čisté” pozice držíce se druhou rukou jen na skále, uchopí řetěz (smyčku, expresku) a cvakne takto poslední slaňovací karabinu. Toto bohužel ruší čistý přelez cesty.

Řetěz (hi res)


Prostě, chycení řetězu je z hlediska sportovního lezení porušením etiky a vlastně i pravidel. Je to stejné, jako když si stoupnete na nýt a nebo odsednete do lana v průběhu lezení.
Skok po řetězu v závěru cesty by se dal přirovnat k momentu, kdy v závěrečném spurtu finišující cyklista se nechá vyvézt před peloton, tím že se chytne zrcátka doprovodného vozidla.
Vždyť chycení a podržení se jištění uprostřed cesty přece už není volné lezení. A to samé se týká i posledního jištění.
Možná jsem příliš tvrdý. Vždyť skočit po řetězu může být i chyba toho, kdo tento řetěz mimo dosah přirozených chytů osadil. Ano, občas se to stane, že autor cesty chce tímto způsobem opepřit lezecký zážitek a přeměnit jej na letecký zážitek, ale pravidla jsou jasná. Pro čistý přelez, je třeba cvaknout i to poslední jištění z lezecké pozice.
Když jsme u toho řetězu, je zde i další nuance pro čisté zakončení cesty.
Cesta by se měla dolézt do posledních chytu. To znamená, že by lezec měl dolézt do posledních chytů, minimálně tedy na úroveň slaňáku někdy i trochu výše. Občas je k vidění prodloužený slaňák smyčkou a po její cvaknutí (přičemž se lezec ještě natáhne z dolních lepších chytů) považuje cestu za vylezenou.
Někteří lezci nejsou z tohoto pravidla nadšený (taky jsem spadl s nabraným lanem při cvakání slaňáku), ale tak to prostě je.

Je tisíce způsobů, jak si v lezení lhát do kapsy, tak pro začátek vynechte oblíbený triky cheaterů, kteří se chytnou při cvakání slaňovacího řetězu. A nebo si prodlouží slaňák a skončí hluboko pod skutečným koncem se slovy: "To už byl jen řetěz. Vždyť jsem stejně udělal všechny těžké kroky!"