Než se dostanu k vysvětlení, co se skrývá pod tímto, mnou vymyšleným názvem, musím čtenáře trochu zasvětit, proč a z jakých důvodů, jsem k tomu dospěl. To, že se věnuji trénování sportovního lezení už přes pětadvacet let, asi většina čtenářů ví, a to hlavně přes výsledky mé dcery Lucky a syna Libora, které jsem trénoval od útlého věku po dospělost, kdy dosahovali na medailové pozice na závodech světového poháru. Nikdy jsem nepatřil k trenérům, kteří od mala propagovali trénink síly. Na tu je v vždycky času dost. Hlavně mě vždy fascinovala šikovnost a technika, kterou používali špičkový lezci. Kdysi v minulém století :-), jsem jednou lezl v Labáku s Jindrou Hudečkem. Po tom, co jsem za ním přelezl Smyslu zbavení IXc na Prezidenta, mě napadlo, že bych ho mohl zlákat, ať zkusí udělat první přelez nové cesty Bikáver IXb na Toreádora. Je to cesta, která začíná lehounce převislou trhlinkou a pak se trhlina rozšiřuje do spáry. V té době ten nástup zkoušeli mraky lezců patřících k pískařské špičce; i bratři Weingartlové neuspěli. Cestu udělali Zbyňek Votoček a Láďa Černý. Ale samotnou převislou spárku tehdy vyřešili tím, že nad trhlinku natraverzovali z boku a nástupový problém tak obešli. Když jsme s Hudym přišli pod cestu, začal jsem vytahovat věci na lezení a Jindra si jen tak zkusil nastoupit do cesty, ne ze strany - on nevěděl, že tam natraverzovali - ale přímo trhlinkou. Zůstal jsem úplně paf. On ten nástup vylezl a slezl, a to v sandálech „kristuskách“. A řekl: „jo, to by mohlo jít“, no a pak jsem mu, sdělil, že nástup je z boku. No, a tak to Hudy narovnal. Co, ale pro mě bylo nejdůležitější? On prostě těma nohama lezl tak nějak jinak, než jsem tam viděl ty ostatní. On ty nohy měl prostě pod kontrolou, a byť to bylo lehce převislé, pomáhali mu se zvedat a nebylo to o tom, jen se přitahovat rukama, jak jsem to vnímal u ostatních. A od té doby jsem začal přemýšlet, jak tu techniku nohou zlepšovat, protože těch siláků jsem viděl mraky, ale pak v rajbácích už to nebyla taková sláva. A od této příhody s Hudym jsem jasně věděl, že technika nohou bude lezce ve výkonosti rozdělovat, víc než si někteří myslí. Síla, jasně, musí být, ale tu mají snad všichni, ale technika nohou je rozhodující nejen v rajbácích, ale i ve všech sklonech cesty. Protože, čím víc si pomůžete nohama, tím víc ulevíte rukám. Jednoduše řečeno, čím lépe dokážete stát a pomáhat si nohama, tím déle dokážete viset na rukou. Na techniku nohou také potřebujete samozřejmě i sílu v nohách, mít zpevněný trup, mít smysl pro rovnováhu a neustále kontrolovat, kde se nachází těžiště vašeho těla. Navíc, tělo je spojená nádoba - o co méně se vám vytvoří ve velkých svalech nohou laktátu, o to déle bude tělo schopno ho víc vstřebávat z rukou, než dojde k tomu, že vám „nateče“ a ruce se vám „otevřou“ - zjednodušeně řečeno. Dalo by se dalo říct, že to chce víc lézt rajbáky. Řekne se to snadno, ale jak to udělat s dětmi a nováčky, co teprve začínají lézt? S Luckou jsem to tak řešil, jako malá nalezla mraky rajbáků, sice s lanem seshora, ale nalezla. U Rakušanů v Imstu jsem viděl, že dětem přivázali na navazovací oko sedáku olovničku (provázek na konci se závažím) a ty při lezení mohli zvednout nohu až když olovnička byla nad nohou na které stáli. Z mého pohledu dobré, ale ty děti se stejně v kolmém terénu „dorovnávaly“ rukama. U nás v Holeškách mě napadlo řešení, které se ukázalo být jednoduché a přitom velice účinné. Jasně, rajbák na stěně , nic nového. Rajbáky na stěně jsme měli už od začátku a byly velice oblíbené. Ale postupem času jsem vymyslel tohle - STEPBOARD. Jak je vidět na fotkách, nic komplikovaného. A jak to funguje? Základní věc a celé „kouzlo“ spočívá v tom, že nesmíte používat ruce. Těmi se můžete o stěnu jen opírat. No a pak už jen stačí „lézt“. Nejlehčí kroky jsou, když děláte zved jen o jednu řadu stupů nahoru a minimálně do boku. Když budete tenhle rozsah zvětšovat jak do výšky i do šířky, obtížnost se začne zvedat. Tady na fotkách na stěně máme použity jen stejné chyty a barevné rozlišení a to z toho důvodu, aby se dalo cvičit symetricky. Nemyslete si, že když jeden pohyb uděláte doprava, že ten samý uděláte i doleva. A když už ten pohyb uděláte, ještě neznamená, že ho uděláte desetkrát za sebou. Udělat jeden přítah na hrazdě taky není problém... Obtížnost se dá bez změny sklonu stěny vystupňovat tím, že si přiděláte na stěnu menší stupy. Bohužel jsem nic podobného na stěnách a bouldrovkách u nás, ani ve světě, neviděl. Přesto, že v Holeškách to oblíbené bylo a postupně tenhle „fígl“ začali používat i ostatní instruktoři, kteří to ode mne odkoukali. A vžil se proto název berušky :-). Protože na tom profilu pak byly namalované berušky. Často za mnou chodili rodiče, že mají velice talentované děti, abych se na ně podíval. A hned je rvali do převisu. Když jsem jim řekl, že nepotřebuji vidět, jak moc jsou silní, ale jak lezou, vzal jsem je na „berušky“ a mnohdy byli rodiče překvapení, jak to jejich šampionům nejde. Samozřejmě, že když bude nováček trénovat tři měsíce shyby, tak se ve výkonosti určitě posune výš než ten, který bude tři měsíce trénovat nohy. Časem se ale ten, co nejdříve piloval techniku a pak si dotrénoval sílu toho „siláka“ překoná. A „silák“ už bude techniku dohánět velice problematicky. Jak praví přísloví „Co se v mládí naučíš.....“
|