V Německu vyšel pěkný a obdivuhodně zpracovaný nový průvodce na Labák: Kletterführer Elbtal / Climbing Guide Labské údolí od Geralda Kruga a Jörga Andrease. Průvodce má čtvercový formát 19 x 19 cm (pro představu 19 cm je rozměr posledního českého průvodce po Labáku na výšku) a 528 barevných stran na křídovém papíře. Je to pořádný kus knížky, u nás v kuchyni váží 1140 gramů, což je zase pro srovnání jen o necelých 100 gramů míň než oba díly českého průvodce dohromady. Obálka je laminovaná brožovaná, vazba lepená, ale vypadá na pohled solidně. Rozměry a hmotnost bohužel svazek posouvají trochu směrem k doplňku knihovny, k listování před spaním v posteli a ve volných chvílích na záchodě, ale třeba ho časem doprovodí i nějaká skladnější aplikace. Jde o výběrový topoprůvodce po Pravém i Levém břehu (Němci jim říkají také „Belveder-“ a „Dolní-Seite“ – rozuměj strana Belvederu a Dolního Žlebu). Koncept jednosvazkového výběrového topoprůvodce Labského údolí se už v posledních letech vyloženě vnucoval: Jsou k dispozici relativně kompletní textové průvodce jako základ, Labák je rozsáhlý, ale pro většinu (občasných) návštěvníků nejsou zajímavé zdaleka všechny lokality a cesty, pohledové zákresy cest jsou uživatelsky komfortní a žádané a pro omezený počet skal a cest se to v průvodci dá realizovat, skici jsou mezinárodně srozumitelné. Takže byla jen otázka času, kdy s tím někdo přijde. Hlavní roli v průvodci hrají pohledové skici stěn se zákresy cest, které zcela nebo téměř nahrazují slovní popisy výstupů. Je to koncept ideální pro moderní lezecké oblasti, kde cesty vedou v přehledných stěnách pokud možno v jasných, přímých liniích a jsou víceméně vymezené řadou jištění. K tomu směřuje i předložený výběr, ve kterém právě takové stěny a linie dominují. Pokud jde o text, je průvodce německo-anglický, resp. německo-anglicko-český. Základ je němčina, některé orientační a informativní texty jsou paralelně anglicky. Česky jsou vedle německé varianty i názvy cest a skal, přirozeně kvůli orientaci a sladění s jinými existujícími průvodci. U názvů skal jsou česká jména uvedena v závorce, u názvů cest je jako základní uveden originální název – buď český, nebo německý – a v závorce je překlad. Anglické nebo další jinojazyčné názvy cest jsou ponechány tak, bez překladu. To je dobré řešení. Doplňující stručné komentáře, které se u řady cest místo popisu objevují, jsou jen německy. Některé informace jsou k dispozici formou symbolů (pětistupňová škála zajištění cest a jedna či výjimečně dvě hvězdičky u doporučených cest). Před jednotlivými sektory najdeme stručnou textovou charakteristiku, popis přístupu a mapku, někdy i zákres situace ve fotografii – ve fotce jsou identifikované skály a zhruba zakreslené i přístupové cesty a pěšiny. Skály i výchozí body (parkoviště) jsou opatřeny GPS souřadnicemi, skály orientačním údajem o výšce. K GPS souřadnicím parkovišť se v telefonu dostanete i prostřednictvím QR kódu (nezkoušel jsem). Na začátku knihy, na konci, mezi oběma břehy, ale i na několika dalších místech mezi sektory jsou umístěny ještě různé informativní, doplňující a ilustrativní texty, jako třeba dvoustránka s textem o „jednom lezeckém dnu v Labáku“, profil Jindřicha Hudečka jako nejvýraznější místní lezecké osobnosti, text otevírající otázku magnézia… Na konci svazku je samozřejmě rejstřík, pak česko-německý lezecký slovníček a tak podobně. Jako autor nákresů je v průvodci uveden Axel Bierwolf. V nich je obrovský kus práce. Některé skici jsou vynikající, přesné a přehledné, některé trochu méně jasné, jak už to bývá. Průvodce nelpí na proporční věrnosti, často jsou nákresy stěn trochu deformovány, bývají hlavně rozšířeny a občas některé části natočeny, aby do nich bylo lépe vidět. Někdy je dolní polovina stěny proporčně naddimenzovaná oproti horní polovině – asi byly v těchhle případech podkladem fotografie pořízené zdola. To ale myslím není na škodu, pokud je nákres jasný a pokud jsou v něm dobře zakreslené cesty. Výjimečně je místo nákresu použita fotografie stěny a cesty jsou zakresleny přímo do ní (např. J stěna Blešího trhu nebo Prcek). V zákresech jsou barevně odlišeny cesty lehké (do VI – modře), středně těžké (od VII do VIIIc – červeně) a těžké (od IX výš – černě). Projekty jsou šedě. Modré linky ve stěnách, které průvodce zachycuje, představují spíš výjimku, většina čar je červená a černá. Vyznačení kruhů a borháků (a občas smyček) v zákresech cest je někdy překvapivě přesné, ale někdy jsou také zakresleny zřejmě jen odhadem na základě pohledu zdola od nástupu. Podobně mnoho cest je zakresleno jen nahrubo, linkou propojující jištění, bez přesného vyznačení směru tam, kde se nějak kličkuje apod. To si lezec musí najít sám. Kromě účelných záležitostí je v průvodci i kvantum fotografií, a to i od českých fotografů (S. Mitáč, J. Frič a T. Galásek coby dvorní Hudy fotograf). Některé fotky jsou výrazné, jiné průměrné, některé vyloženě jen ilustrační. Jsou tu i reklamy, a opět i českých firem – Hudy, Restday, AIX, hospoda U Kosti… Doporučuju hlavně reklamu AIX, je skvělá. Pokud jde o zachycené cesty na vybrané skály, je průvodce často překvapivě aktuální. Objevují se v něm i čerstvé cesty z loňského roku (2018). Klasifikace cest bývá nezřídka posunutá, zpravidla o jeden či několik stupňů výš, a vedle pískovcové klasifikace je za lomítkem uvedena i klasifikace francouzská. Uvádí se automaticky hodnocení pro RP. Zpočátku mě napadlo, jestli ta upravená pískovcová klasifikace nemá být saská, ale je to prostě zas nějak „napravená“ labská (saské by neodpovídal třeba přepočet do francouzské stupnice). Je to zkrátka autorský pokus udělat v klasifikaci zase trochu pořádek. Při snaze o rovnání ovšem zároveň došlo i k různým disproporcím, protože klasifikace není upravená zdaleka u všech cest (pravděpodobně některé autoři osobně neznají nebo je při upravování klasifikace přešli; hodnocení cest je asi – i podle poděkování v průvodci – výsledkem konzultací s více lezci, jejichž vnímání klasifikace asi nemusí být shodné…), jenže tomu se dá jen těžko vyhnout. Každopádně zdejší klasifikace může být v konfrontaci s klasifikací v českých průvodcích zase nějakým signálem. Podobně by šťoural mohl hledat mouchy třeba v označení toho, jak je cesta jištěná (zdá se mi, že občas jde jen o odhad zdola podle počtu fixního jištění a podle autorů), ale je zase pochopitelné, že tak velké množství cest je velmi těžké obsáhnout, a pokud se průvodce rozhodl uvádět symbol zajištění u každé cesty, nějak se s tím vypořádat musí. Vykřičníky a hvězdičky v posledních českých průvodcích (stejně jako klasifikace) trpí podobnými nedostatky. Přesné hodnocení je nedosažitelný ideál, kterému se dá nanejvýš postupně přibližovat – třeba během série vydání, anebo v nějaké průběžně aktualizované elektronické verzi. Ale nevím, jestli existuje někdo, kdo by se tím byl ochoten dlouhodobě zabývat, a přitom udržel i jednotný etalon. Trochu diskutovat by se dalo o tom, které skály a cesty do průvodce měly být zařazeny, a co naopak mohlo být ponecháno stranou. Například v Suché Kamenici bych osobně vynechal Mlynářskou výspu, a naopak bych zařadil Sváteční stěnu s Pařátem, kde jsou cesty, které se trochu lezou a jsou zajímavé pro relativně širší okruh lezců. Zařadil bych na Levém břehu Hollywood… Ale je třeba respektovat autorský výběr. Zásadní, pro širší lezeckou veřejnost zajímavé cíle v průvodci nechybějí. Pravý břeh v průvodci zabírá trochu víc místa než Levý, což proporčně odpovídá i jejich velikosti. Na Pravém břehu výběr sahá od Suché Kamenice u Hřenska až po Jižní stěnu u Růžové vyhlídky. Zastoupené skály a cesty jsou tedy roztroušené téměř po celé oblasti. Docela důkladně zpracované jsou třeba Růžové stěny, kde v posledních zhruba 10 letech právě saští prvovýstupci udělali hodně cest. Na Levém břehu výběr začíná zleva Alkatrazem a Atlantidou (vrtá mi v hlavě, proč není zařazena už vedlejší skupina skal u Soudce a Kriminálu – ta je asi tím nejzajímavějším, co původce opominul) a končí u Hraničního jezírka Klopotskou stěnou a Hraniční jehlou. Chybí tedy celá polovina směrem k Děčínu (z velké části spíš kvakerská), ale naopak zpracovaná část Levého břehu obsahuje většinu toho, co se zde nachází, je ucelenější. Za hlavní nedostatek průvodce považuju ne úplně zanedbatelné množství chyb. Jak už jsem psal, jištění i směry bývají často zakresleny jen přibližně, nákresy bývají deformované. To mnohdy nevadí, ale někdy to už může být zavádějící (při větší nepřesnosti a komplikovanější situaci ve stěně). Třeba proti sobě proporčně nevycházejí jištění sousedních cest, tam, kde se nějaké cesty kříží nebo přibližují, není pokaždé jasné, jestli některá z cest používá jištění té druhé apod. Stane se, i když ne často, že v obrázku chybí kruh, borhák nebo slaňák. Občas se dají najít i komplexnější chyby v zákresu třeba hned několika cest v určité části stěny. Např. v koutě Ústecké věže a Citadely (přehozené jsou cesty Láska, život… a nalevo paralelní nová cesta P. Rývy; ta se s cestou Láska, život… navíc nahoře nespojuje, jak je zakresleno, aspoň tak nebyla udělaná; cesta Láska, život… má svůj poslední BH výš, než je zakreslený, vpodstatě už v klasické cestě Malá rošáda, a také zakreslení dolní poloviny Malé rošády je matoucí). Jiný příklad je levá část Umbamby či SZ stěna Protonu. Všiml jsem si, že jsou přehozené cesty Ugrofin a Žaludeční likér na Monolitu, varianta Dogma a originál Neoblomné abatyše na Jeptišce… Rozsah zpracovaného materiálu je velký, takže je přirozené, že se chyby objeví, ale bylo by lepší, kdyby jich bylo trochu míň. U zákresů nových cest, které ještě nejsou v žádném průvodci a autoři je nemohli všechny přelézt, se to zase dá pochopit lépe než u cest, které už byly nějak zpracované a jsou známé (třeba originál cesty Gilotina na stejnojmenný masiv na Levém břehu je zakreslen chybně tak, že leze už ke 2. kruhu Hrdelního trestu, což by mohlo na místě pro člověka, který se vydá do klasického VIIb, vést k mírně nepříjemné situaci). Pak jsou tu nějaké další nepříliš zásadní chyby, např. v údajích o autorství. Průvodce – jako i jiné průvodce tohoto typu – v rámci redukce textových informací uvádí jen příjmení prvovýstupce, který prvovýstup aktivně vedl, a pouze rok prvovýstupu. To není problém, úplné informace se dají najít jinde. Pokud se prvovýstupců střídalo víc, často je ale uveden jen některý (někteří) z nich, snad opět kvůli stručnosti, ne vždycky je jasné, podle jakého klíče, není to zkrátka precizní. Náhodou jsem narazil i na případy, asi výjimečné, kdy jsou chybně uvedeni jiní autoři (někde byl tuším uveden P. Rýva místo P. Laštovičky a R. Litochleba, avšak nepoznamenal jsem si kde). No a je škoda, že průvodce nedostal ke korektuře také nějaký Čech, protože v českých názvech cest a jménech se zbytečně vyskytují chyby, hlavně v diakritice. Ale tohle jsou už řekněme formality. Nechci být příliš puntičkářský a kritický, zhruba tuším, jak je těžké, prakticky skoro nemožné tolik věcí uhlídat. Některé chyby do průvodce přešly také z průvodců českých, takže i másla na hlavě si jsem vědom. Nechci vyvolat dojem, že chyby, které průvodci vytýkám, ho znehodnocují. V žádném případě. Spoustu lezců by právě tenhle průvodce mohl potěšit. Čím dál méně lidí chce ještě číst nějaké komplikované popisy a pokoušet se je napasovat na situaci ve stěně. Vzpomínám si na hodně kritické poznámky jakéhosi Lukáše v diskusích o českém průvodci, který to, že český průvodce nepřipojuje víc nákresů, považoval přímo za selhání. Jemu a podobným lezcům (bez ironie) tohle německé dílo doporučuju. Nejlépe by samozřejmě fungovalo v kombinaci s klasickým textovým průvodcem. V naprosté většině případů ale obstojí i bez textů. A ti, kteří sbírají co nejvyšší čísla, si ho kvůli úpravám klasifikace prostě pořídit musí. Na závěr si dovolím ještě pár víceméně okrajových poznámek, které nesouvisejí přímo s kvalitou zpracování průvodce, ale při listování mě napadaly. Možná vyzní poněkud staromilsky, trochu ironicky, ale nemyslím je útočně. Za průvodcem stojí lezecky celkem jednoznačně orientovaní autoři a podle všeho průvodce také cílí spíš na sportovně orientované publikum. Svědčí o tom výběr stěn a cest, „francouzská“ klasifikace uváděná vedle pískovcové a třeba i to, že se u cest uvádí jen hodnocení pro RP. Symboly pro zajištěnost výstupů mají pět stupňů, ale cest označených třemi kroužky (výborně jištěné) je v průvodci jen 39 z celkového počtu více než 2200 (podle údajů v úvodu). Zato cest se symbolem přeškrtnutého kolečka (opačná krajnost, cesta podle autorů průvodce „extrémně nebezpečná, s vysokým rizikem úrazu“) je tam víc než trojnásobek, a k tomu 750 cest se symbolem druhého nejhoršího jištění („tradiční, dobrodružné a zčásti nebezpečné“). Cest se symbolem dvou kruhů (druhé nejlepší jištění – „dobré, ale místy vzdušné a s odlezy“) je jen těsně přes 230. Dokonce i Špinavá holka na Diktátora má přidělené jen 2, a ne 3 kruhy. Stupnice zajištěnosti je tedy nastavena poměrně přísně. Především ale v poznámkách a komentářích, které jsou v průvodci připojené k cestám namísto popisu, se často opakuje doporučení, že je lepší si cvaknout první jištění předem, povzdech, že je škoda, že cesta není lépe jištěná, že by cesta zasloužila jeden, několik či dokonce řadu kruhů navíc a tak podobně. Třeba u cesty Jak jsem potkal ryby na Rybářskou baštu (symbol prázdného kolečka, tedy druhý nejhorší stupeň zajištění) se dočteme: „Střídmě zajištěné, ale pěkné stěnové lezení – radost udělá hlavně při lezení toprope.“ S první polovinou poznámky by se dalo souhlasit. Cesta je to vzdušná, ale nepředstavuje morálový extrém, v 90. letech, pokud se pamatuju, byla docela vyhlášená jako jedna z cest, které určitě stojí za to si v Labáku vylézt. Jestliže už se v průvodci takové cesty výslovně doporučují spíš s horním lanem, něco mi nehraje. Na pískovcové lezení se tu aplikují měřítka sportovních oblastí. I když je Labák v rámci česko-saských pískovcových oblastí docela „sportovní“, pořád to není Frankenjura, Arco nebo něco podobného. Člověk si říká, jestli tu na samém začátku nedošlo k nějakému nedorozumění a jestli autoři omylem nezačali zpracovávat jinou oblast, než chtěli. (Pro jistotu poznamenávám, že nemám nic proti sportovním oblastem, a že mě ani nepohoršuje, když si někdo cvakne první jištění předem, když leze se šáhlem anebo si cestu zkusí na horním laně. To je každého volba a odpovědnost a stále se to neděje plošně. Ale trochu mě překvapuje, když to zdaleka ne jenom ve výjimečných případech samotný průvodce přímo doporučuje.) P. Gerald Krug – Jörg Andreas: Kletterführer Elbtal. Halle: Geoquest Verlag, 2019. 528 s. ISBN 978-39819515-1-6. Na internetu jsem našel v německých obchodech cenu přibližně 40 E. Jestli průvodce už nabízí také české obchody, nevím. Ale snad k tomu dojde. Očekávám, že bude k dostání přinejmenším v Labáku v hospodě U Kosti.
|